Cesta za keltskou růží I.
Páteční večer.. obrazovka monitoru osvětluje místnost a
skrze její paprsky vstupuje do ztemnělého pokoje svět. Ručička hodin je už
hodně za desátou, já líně sleduji obrázky a jak tak končí den, do duše se mi
nenápadně, krůček po krůčku vkrádá nicota. Přemýšlím si o životě a je mi
smutno. Nevím s kým promluvit a koukám kdo je on-line - moc zelených teček
nesvítí. Rozhoduji se nakonec podle citátu na profilu - je tam psáno pár slov o
naději....Rozhovor s přítelem potěší a pomůže tu mrchu nicotu zahnat.
Téma se po chvíli stáčí na fotky a virtuálním prostorem letí otázka "je
vůbec možné všemi smysly vnímat krásy přírody a zároveň při tom hledat objekty
k focení? " nevím, otázka je to těžká a odpověď nejednoznačná.... Pár milých
slov na úplně jiné téma a ve mně vyvstává vzpomínka na dětství .....To zahřálo
- vzpomínám, na krásné chvíle strávené v moravských lesích a jak se tak zasním,
můj přítel se mi ztrácí !! Ne, neodchází bez rozloučení - "dobrou noc
Mílo" ale má odpověď už letí do prázdna
"Děkuji milý příteli"...Nicota zmizela ale smutek zůstal....Ještě chvíli přemýšlím nad ztemnělou obrazovkou a pak uléhám
a spánek mně milosrdně zbavuje tísnivých myšlenek.
Zítra je sobota, a já musím
ven ....
Cesta za keltskou růží II.
Sobotní ráno ..ranní káva voní v místnosti a já se probírám
do nového dne .Venku mírně pošmourno ale rozhodnutí ze včerejšího dne platí. Do
termosky naleju čaj, namažu dva krajíce chleba, dobíjím baterii foťáku, pro
jistotu do kletru přibalím gp-sku a vysoké boty (kdo ví jak to bude nahoře se
sněhem.. ) Rozhoduji se kam vyrazit - v sázce jsou dvě místa Vydra a
Hrad..Nakonec vítězí Hrad - tajůplné místo nedaleko od Vodňan skryté uprostřed
krásného smíšeného lesa. Jeho historie stará bezmála čtyři tisíce let, je
zapsaná v pozůstatcích kamenných valů mohutného hradiště. Motor auta si
spokojeně vrní a přibližuje mně k výchozímu místu vzdálenému od Hradu čtyři
kilometry.... Vítice - kouzelná vesnička pod kopcem rozložená svými několika
domy nad nedalekým levým břehem Blanice. Náves a kaple - místo čisté víry,
chráněné dvěma vzrostlými stážci. Víra
... dávná spojnice lidí, jasně určený směr a hodnoty - dnes již v mnoha
případech poničená fanatismem a mamonem. Chvíli si představuji společenství
sousedů shromážděné na nedělní bohoslužbě...Kletr sedí na ramenou a já vycházím
po rozmáčené louce výš a výš...Blížím se k okraji lesa a
skrytý pod klenbou z větví nacházím křížek..
Pane Bože ochraňuj naši obec Vítice 1997.....
Cesta za keltskou růží III.
Vstupuji do stínu lesa a cítím jak ze mně vše padá - nikam
nespěchám. Koukám do korun stromů a poslouchám
jak v nich zpívá vítr a druhý
hlas přidávají ptáci. Rozlévá se ve mně klid a já pomalu prohlížím každý strom
, každý kámen, vše co příroda tak dokonale vytvořila a předložila to mým očím.
Na mnoha malých dubech zůstalo světle hnědé, loňské listí a jeho kontrast s
oblohou ze zeleného jehličí je ohromující - je to jako bych se ocitl na
rozhraní dvou světů. Jeden zelený - divoký šplhající se každým rokem víš a víš
blíže ke slunci. A ten druhý - hnědý -
klidný a rozvážný pomalu nabírající svou sílu a mohutnost aby v budoucnu pevně
stál jako skála ukotvený mohutnými kořeny k zemi...A přicházím k dalšímu
rozhraní tentokráte hnědě - bílému....Sníh vycítil pod klenbou smrků bezpečí
před sluncem a z malých bílých ostrůvků se rozlil do plochy a já se ocitám na
hranici jara a zimy.....Za mnou zůstávají stopy mých bot a kontrast dubového
listí nad čistě bílou zemí ještě zesiluje...Postupuji dál a se zájmem pozoruji
pupeny, připravené vyrašit - ještě den, dva a začne jejich každoroční proměna
do krásy....Zastavuji a poslouchám hlas
lesa
a ten věrný, celoživotní přítel ke mně tiše promlouvá.....
Cesta za keltskou růží IV.
Les pod sněhem ... klid, ticho a spící stromy. Sem tam se
ozve hlas nějakého ptáka a sem tam vítr rozezní zbytky suchého listí...
Intenzivně to vnímám. To co vidí mé oči, to co slyším, vůně lesa kterou cítím,
vše se slévá do jediného intenzivního pocitu štěstí. Cesta vede dál vzhůru a já
na zapadané cestě sleduji stopy nějakého přítele člověka. Scházím z lesní cesty
a vedený stezkou mezi stromy se začínám blížit k vrcholu kopce. V tom nedaleko
mezi stromy zahlédnu dívku, je mladičká, sama uprostřed lesa a v ruce má
detektor kovů - postupuje lesem a najednou se zastaví a zpozoruje mně. Chvíli
mně pozoruje a pak mně zdraví. V jejím hlase rozeznávám náznak obavy a tak se
usměju a odpovídám Dobrý den . Chvíli přemýšlím zda se nezeptám na to její
hledání - hodně by mně to zajímalo, ale pak se rozhoduji jinak. Půjdu dál -
nechci jí vyplašit a vlastně ani dnes žádnou společnost nehledám. Popojdu o pár
metrů výš a ohlížím se - stále stojí a pozoruje mně a najednou registruji
postranním viděním nějaký pohyb vpravo v lese - běží k ní její přítel ... Malý
dlouhosrstý jezevčík se prodírá sněhem, co mu jeho krátké nohy dovolí a pádí ke
své paní .... Ona se sklání, odkládá detektor na zem a bere ho do náručí. Je to
dojemné shledání a já to vše oněměle sleduji z povzdálí - je krásné mít sebou v
lese blízkou duši....Usmívám se sám pro sebe a v duchu se s dívkou loučím. Bylo
to jen letmé setkání a přitom ve mně zůstává ....vlastně ani nevím proč, třeba
mi v tu chvíli chybí Peggy - jezevčice která před lety byla součástí mého
života.....
Cesta za keltskou růží V.
Blížím se k vrcholu kopce a přede mnou se otevírá pohled na
kamenné valy hradiště - přelézám je a blížím se k místu které se nazývá
Šumavská vyhlídka. Ještě se chvíli rozhlížím okolo a pak se blížím ke skále a
přemýšlím kde spočinout. Všude je mokro a tak chvíli bezradně chodím okolo.
Najednou zahlédnu silnou větev a když jí otáčím je zespodu suchá . Přenáším ji
ke skále a opírajíce se zády o kmen stromu usedám...Čaj z termosky je příjemně
horký a já si tu chvíli klidu plnými doušky vychutnávám. Koukám z vyhlídky dolů
a prohlížím ty šumavské vrcholy, které mám tak rád , údolí rozprostírající se
pod nimi a v jeho středu usazenou vesnici.Ten krásný pohled pak rámují větve
které jsou všude kolem mně . Sedím a skoro nedýchám . Potom vytahuji z kletru
krajíc a s chutí se do něj zakusuji. Vychutnávám si první sousto a jak se tak
rozhlížím kolem, něco na mně blýskne - zaostřím pohled a hledám co to bylo
..nakonec nalézám...byla to docela obyčejná kapka - malý, skoro neviditelný drahokam usazený na špičce
listu...Načatý krajíc končí na báglu, termoska leží opodál a já už zaostřuji
znovu - tentokráte objektiv fotoaparátu a můj věrný přítel - lovec prchavých
okamžiků zachycuje tu krásu....
Cesta za keltskou růží VI.
Dojídám ten svůj
krajíc a vzpomínám na chvíli kdy jsem tu byl poprvé. Přivedl mně sem poklad
geocachingu - trvalo dlouho než jsem ho tenkrát našel ale odcházel jsem s
úspěchem. Vrátil jsem se na toto kouzelné místo o pár měsíců později ale poklad
už jsem ve skrýši nenašel. Bylo mi z
toho smutno - tohle krásné a tajůplné místo si svojí "kešku" rozhodně
zasloužilo ale najednou tu nebyla. Bylo mi to divné a tak jsem začal pátrat v
zápisech na netu. Zjistil jsem zvláštní věc, po mně už původní poklad nikdy
nikdo neviděl - nevím, možná se vrátil
ty čtyři tisíce let v čase zpět - možná ho někdo prostě odnesl ....i to se
stává. Časem jsem autorovi pomohl poklad obnovit a tak pokaždé když na tohle
místo zajdu, zkontroluji v jakém stavu
se nachází - je totiž teď také tak trochu můj... Rozhlížím se ještě chvíli kolem
a promýšlím další cíl - nedaleko odsud na druhém vrcholu kopce se nachází
zvláštní mohyla a já se rozhoduji pokačovat k ní. Ještě jeden pohled dolů do
údolí a pak už nasazuji batoh, obcházím skalku a mířím k okraji pomyslné růže -
ke kamennému valu hradiště...Přelézám kameny jejichž původní tvar a místo
historie už dávno zapomněla ještě jednou se ohlížím a pak už pokačuji dál, čeká
mně cesta po hřebeni.....
Cesta za keltskou růží VII.
Postupuji po hřebeni a sněhu přibývá, cesta už není
vyšlapaná ale já nijak nespěchám. Tu odběhnu stranou něco důležitého
prozkoumat, tu se zase skloním k nějakému pěknému kameni na cestě nebo stromku,
který si ze všech sil razí tu svou cestu blíž ke slunci..Cesta nejdříve klesá a
pak se mírným stoupáním dostávám k jedné větší skalce. Obcházím jí a nakukuji
pod převis, někde tu má být jeskyně. Chvíli se jen tak motám okolo kamenů a pak
se vracím se na cestu. Ještě pár okamžiků a blížím se k obelisku. Velký, do
oblouku vytvarovaný kámen stojí na
kruhovém podstavci a na jeho líci se tísní tajemné runy. Kdo ví kdo je tu před
léty vyryl do tvrdého kamene a jaké poselství měly přenést skrze věky - to
zůstane už asi navždy záhadou. Přibližuji se ke kameni a dole pod ním, usazenou
v ohrádce ze sněhu vidím svíčku - malý to záblesk světla v temnotách - sirky
ani zapalovač nemám a tak nezbývá než si jí odnést s sebou - dobře ukrytou do změti jedniček a nul. Přidávám ještě
jeden kruh okolo kulatého stolu podstavce a najednou něco zaslechnu. Tiché
šumění suchých dubových lístků jako by znovu a znovu vyprávělo tisíce let starý
příběh...
Cesta za keltskou růží VIII.
Ještě chvíli poslouchám tu kouzelnou harmonii šustícího
listí a pak se pomalu otáčím k odchodu. Vracím se stejnou cestou zpět na první
vrchol. Znovu usedám na svou provizorní lavičku na šumavské vyhlídce a dojídám
svačinu. Vydržel bych tu sedět hodiny a pořád by bylo na co se dívat -
podivuhodná směsice stromů , tajůplné skalky a kameny na svahu pode mnou,
vyvrácená borovice....Obloha pořád mírně podmračená ale není příliš zima a tak
si to opět vychutnávám. Vzpomínám, jak jsem sem jednou šel z druhé strany a
šplhal tím svahem přímo pode mnou - ten dal tenkrát pořádně zabrat - už v
polovině jsem sotva popadal dech a podlamovala se mi kolena nakonec jsem, jako vždy nad kopcem zvítězil
ale sebevědomí zůstalo pořádně pošramocené...Každopádně vzpomínky zůstaly
krásné a ty si střádám i dnes. Čas je ale nezastavitelný a já nechci jít domů
za tmy jako tehdy. Zvedám se, balím kletr
a přes kruh keltské růže tvořený
kamennými valy odcházím. Ještě jednou se ohlížím a po levé ruce vidím další
skály a hlavou mi probíhá myšlenka na jejich prozkoumání. Nakonec ale vše
vzdávám a pomalu se sunu dolů svahem. Najednou se zastavuji a nemohu uvěřit
svým očím !!! Sedmero trpaslíků čekajících na Sněhurku si tu z dlouhé chvíle
vysázelo svůj vlastní les v lese ! Koukám ze všech stran a hledám chaloupku ale
nenalézám nic - příběh už nejspíš skončil a já tu sbírám jen pouhé střípky té
pohádky. Loučím se s tím milým trpasličím královstvím a vstupuji na louku.
Cesta vede dolů ale mou pozornost z ničeho nic upoutá samostatně stojící strom
.
A já zlákán tajemstvím neznáma znenadání měním směr......
Cesta za keltskou růží IX.
Obcházím ten osamělý strom velkým obloukem a chystám se
vrátit na cestu a v té chvíli zahlédnu blýsknout se hladinu rybníka, směr je
tedy dán a zamířím k němu. Leží uprostřed louky kousek nad vesnicí a v několika
soustředěných kruzích kolem něho rostou stromy. Procházím jejich hradbou a
ocitám se na hrázi. Hladina je tichá a klidná jako jedno velké zrcadlo a já se zájmem sleduji pokračování břehu na
vodní hladině. Je to zábavné a já si všímám nových a nových detailů. Zdá se,
jako by stromy prorůstaly tenkou slupkou břehu a mizely ve vodním světě pod
ním. Pomalými kroky obcházím celý rybník a jeho lesklá hladina mně znovu a
znovu překvapuje svými kouzly. Pokouším se v tom zrcadle vyfotit sám sebe ale
moc se mi to nedaří spíš to chvílemi vypadá že v ní skončím sám. Přicházím na
druhou stranu a zahlédnu krmítko pro ptáky a věřte nebo ne najednou vidím, jak
na borovici vyrostl místo šišky kokosový ořech. Nejlepším kouzelníkem je stejně
matka příroda. Kochám se pohledem na tu zvláštní kombinaci a jeden z těch
okamžiků si uschovám v aparátu. Ještě jednou se ohlédnu za tou nádherou a
odcházím. Blížím se k cestě která míří do vesnice a překračuji stružku vody která směřuje k potoku - její hladina
chvílemi vypadá jak chladný kov a můj přítel foťák si ji ukládá ke svým dalším
dnešním úlovkům...
Otáčím se a zamířím k lidským obydlím....
Cesta za keltskou růží X.
Únava slastně doléhá na mé tělo ale mé oči, mé okno do světa
jsou stále čilé. Těkají z jednoho předmětu na druhý a snaží se uchovat v paměti
všechno to co viděly, přestože ví, že
ty nejdůležitější okamžiky toho příběhu zachytil můj věrný přítel - lovec
křehkých okamžiků..Přicházím na cestu a sleduji tající sníh v čiré vodě, jejíž
zrcadlo odráží život...život můj, život váš, život stromů...Sníh jako by ani
nechtěl, proměňuje se v jiné skupenství - snad aby se skryl před sluncem s nadějí, že se příští rok se
znovu vrátí a promění se zpět..Jeho bílá krása se pak bystřinami, potoky a řekami přenese
do moří, aby i tam vyprávěla příběhy o vzdálené zemi. Ještě pár chvil - pár
záběrů zbývá, než se přiblížím k prvním stavením Vítovic. Potok tekoucí vedle
cesty vesele poskakuje po kamenech a jeho odraz opět vzdáleně připomíná onen
bílý, ztrácející se svět. Zítra vyjde slunce a možná už nenajde stopy jezevčíka
na cestě, led schoulený na větvičkách, kapky čekající na svůj závratný pád do
hlubiny. Možná už pozítří najde první, nesměle rašící pupeny, na loukách kytky
a v mraveništích život.Přijde jaro a s ním další proměny, další vůně, další
příběhy. Ten můj už dnes za malou chvíli skončí a možná, možná už zítra začne
příběh nový, příběh mnohem krásnější - plný zázraků a nádherných obrazů života,
plný vůní a plný úsměvů....Smutně se loučím a odcházím....ale není to konec - je to
začátek - proměna sněhu v bystřinu která hledá svou řeku, proměna trápení ve
štěstí, proměna zoufalství v naději ...
A my, mí věrní přátelé, popřejme té bystřině šťastnou
cestu.....zaslouží si ji.....
