pondělí 28. října 2013

Na cestě s malou Maggií


                                                                    Na cestě s malou Maggií  I.

                                                                    Pohled z perspektivy ptačí...


Usedám na kámen, utichám a zahledím se do dáli. Malá Maggie se postaví vedle mně, trochu se zavrtí, jak sundává ten obrovský batoh, na chvíli zmlkne a pak z ničeho nic pronese : " tak krásný pohled na svět jsem ještě neviděla  !!! " Ta slova jako by se mi zakousla do duše a i po tolika dnech je jasně slyším.. Je to opravdu nevšední pohled, ten pohled z výšky, když už není kam dál stoupat a mezi vámi a Bohem už zůstává jenom zářivě modrá obloha s bílými polštáři oblaků. Svět pod vámi se rozprostře, máte ho jako na dlani a vy si najednou uvědomujete tu malost a pomíjivost všeho toho lopocení dole. V tu chvíli už stačí jenom roztáhnout křídla a vzlétnout !! Smějete se že nemáte křídla ? To je velký omyl !!! Křídla může mít jednou za čas každý z nás, stačí jen uvědomit si jejich přítomnost. Jsou to křídla podobná těm jaká mají andělé, jsou nehmotná a průsvitná stejně jako myšlenky které je stvořily. Jsou to křídla nebojácnosti, odvahy a touhy. A tak stejně jako já, čas od času vylezte na kopec (a nemusí měřit 1400 m, jako ten, na jehož vrcholu jsme se ocitli s  Maggie ) a ve chvíli kdy už to prostě výš nepůjde, zavřete jen na malou chvilku oči a v tu chvíli, když je znovu otevřete , roztáhněte doširoka křídla, mávněte a leťte !


                                      Vždyť ten pidisvět někde hluboko dole je v tu vzácnou chvíli...

                                                                            .......jenom váš......






                                                                   Na cestě s malou Maggií II.

                                                                   Pohled do zrcadla....


Procházím se po molu a nakukuju kam se dá. Už  trochu znáte to mé věčné hledání těch nejlepších úhlů pohledu na nejrostodivnější věci. Kouknu přes hledáček objektivu na věž chrámu ale pohled se mi příliš nelíbí, zaostřím na právě vyplouvající rybářský škuner ale obrázek znehodnotí nevhodné pozadí, chci vyfotit maják na konci mola ale záběr mi kazí všudypřítomní turisté. Začínám být nevrlý - nějak se mi nedaří najít vhodný objekt k focení a navíc nemám rád příliš mnoho lidí a tady, přestože už je po sezóně je jich opravdu požehnaně. Prostě je to bída, nelíbí se mi tu tohle, tu ono a hlavně ti lidé, "co tu jen pořád všichni hledají?!" Malá Maggie sedí na břehu na kameni a myšlenkami poletuje někde vysoko v oblacích. a tak si sednu k ní a svěřuju se jí s tou bídou. Ona jen mlčky pokyvuje hlavou, dál nepřítomně hledí na hladinu a přemýšlí. Začínám se zlobit i na ní - zdá se mi  že mně vůbec nevnímá. Už se smiřuju s tím, že se odpovědi nedočkám, ale náhle, jako by se probudila z nějakého snu pronese: "koukni zrcadlo!". Nejdřív nechápu souvislost ale pak mi to všechno dochází. V tom odrazu na klidné hladině jsem totiž kromě slunce i já sám. Já který kazím fotografovi stojícímu o kousek dál pohled na přístav, já který sedím stejně jako ostatní tady na molu a dotvářím ten pocit nepříjemného davu, já který svou vlastní nespokojenost přenáším na malou Maggii. 

Slunce Maggie i já se mlčky díváme na své obrazy vytvořené na hladině a  já jim oběma začínám rozumět. Oni si svítí nezávisle na tom, kdo je pod nimi a nezávisle na mracích které je občas zakryjí a to je přesně to , co bych měl dělat i já. Konečně alespoň na malou chvíli nacházím harmonii s tímto světem - tím že se budu mračit, sobě nepomohu a naopak ještě někomu mohu kazit jinak hezký den. Mým úkolem je přece svítit a pomáhat svým bytím ostatním a když se přece jen občas nezadaří, bude tu malá Maggie která koukne nejdříve na mně, potom na slunce a nakonec na hladinu aby  pronesla to své zdánlivě prosté .....

                                                                           ...... koukni  zrcadlo ......





                                                                  

                                                                  Na cestě s malou Maggií III.

                                                                  Holub a okřídlený lev.


Procházíme ulicemi Benátek a bojují v nás rozporuplné pocity. Krása a výstavnost starých paláců, ulice protknuté nepříliš čistými kanály, věčné davy všudypřítomných turistů a tisíce krámků s předraženými kýči. Sledujeme tu zvláštní směsici pohledů, vůní a detailů a máme takové zvláštní pocity. Město žijící ze své bývalé slávy, město za zenitem ? Co zbylo z odvážných obchodníků, jejichž lodě brázdily nekonečné dálky nejen středozemního moře, co zbylo z odvážných vojáků kteří obsazovali a pozvedali k větší slávě města na celém pobřeží Jadranu, co zbylo z architektů, sochařů , malířů a hudebníků jejichž díla zanechala tento takřka nesmrtelný obraz ?

Je to vlastně stejné jako s našimi životy i ty se pohybují ve vlnách - jsou chvíle kdy jste na vrcholu a koukáte dolů na ty druhé co v tu samou chvíli nemají to štěstí a jsou chvíle, kdy jste hluboko dole a celý svět se vám zdá nespravedlivý a strašně, strašně toužíte být zase nahoře. Povídáme si s malou Maggií o tom zvláštním toku našich osudů, o těch vlnách štěstí a hlubinách bolesti a přemýšlíme společně nad tím, jak naložit s tím dnem, které každého z nás jednoho dne potká. V našich úvahách si pokládáme otázky a pokoušíme nalézt odpovědi, tak jako tisíce filozofů před námi. Pro ty co jsou zrovna dole to možná bude znít jako výsměch, ale ty vrcholy štěstí i bezedné hlubiny bolesti nás učí dýchat a žít život sám. Učí nás vnímat své okolí ze všech možných úhlů, učí nás chápat ty, co se stejně jako kdysi my ocitli na dně, učí nás chápat a sdílet štěstí těch, co ustáli svůj boj a ocitli se znovu na výsluní. " Život je jako loď " pronese v jedné chvíli Maggie a já najednou chápu tu hlubokou moudrost toho přirovnání - není důležité ve které fázi vlny se zrovna nacházíme  -  důležité je že plujeme !!!



Procházíme ulicemi našich životů a bojují v nás rozporuplné pocity a ten holub, pokořitel okřídleného lva to už nemohl vyjádřit lépe. 







                                                                  Na cestě s malou Maggií IV.

                                                                  Město duchů


MOR !!! To slovo letí celým městem a znovu a znovu se odráží od mohutných kamenných hradeb a obranných věží a vrací se zpět do ulic, nádvoří, kostelů. Sedíme doma a máme strach vyjít do ulic, zásoby se tenčí a není kde brát. Co když onemocní i jeden z nás ? Necháme ho jeho osudu a vyprovodíme ho do jednoho z těch domů na poslední cestu a nebo s ním zůstaneme i s tím rizikem že se nakazíme taky ? Celé město i náš dům obchází hrůza a my stažení do svých myšlenek, do svých obav očekáváme to nejhorší.....

Hoří hranice a v nich přechází na druhou stranu ti co neměli to štěstí, město pak opouští ta menší polovina co přežila - už nechtějí riskovat že i oni přejdou na druhou stranu řeky zapomnění. Jsme mezi nimi - je to štěstí či prokletí ?  Sami bez ničeho začínat nový život někde jinde, s bolestí v srdcích za ty, co jsme museli nechat uprostřed těch prokletých hradeb. Odcházíme za novým životem a za námi plameny těch rudých ohňů ozařují horizont....

Sedíme s malou Maggií u zřícených zdí chrámu a hovoříme o štěstí. Co je to štěstí ? Pro někoho láska, pro někoho smysluplný život, pro někoho rozdávání se druhým. Pro malíře je štěstím, když se na obraz podaří přenést ta vize kterou má v srdci, pro osamocenou duši je štěstí to, když je naplněna láskou, pro nemocného je štěstí to, že mu svítá naděje na uzdravení, pro unaveného je štěstím odpočinek. Malá Maggie dlouho mlčí, až to vypadá že už nepromluví nikdy, ale najednou pronese otázku. Nenosí snad každý z nás taky kousek štěstí sám v sobě, v tom co dělá, v tom co očekává, v tom jak se sdílí s ostatními ?

Ta otázka mi nedává spát a když někdy marně hledám v probdělých nocích odpovědi, vtírá se mi a neustále se vrací jedna z nich : Nesouvisí štěstí s naplněním očekávání - není možné svá očekávání upravit tak, aby mohla být naplněna, nelze se snad radovat i z maličkostí které jsou nám dostupné ? Mluvil jsem s malířem kterého sužovala nemoc a ten mi prozradil své tajemství - "Má očekávání se soustředila na to, abych ty mlžné hory co nosím v srdci přenesl na tu zářivě bílou plochu na plátně .... "

A možná jednou, až se budu dívat na jeho hotový obraz - budu vědět, že se jeho očekávání naplnila a on je v té chvíli  šťastný.....



                                                           A to přeju nejen jemu ale i nám všem !!!






                                                                  Na cestě s malou Maggií V.

                                                                 Se štěstím na dosah.


Vlnky tiše šplouchají, jak ve svém klidném, nikdy neustávajícím koloběhu narážejí do pobřeží a slunce se pomalými kroky blíží k obzoru tam, kde ho čeká pouť do zemí za horizontem. Toužím jít za ním, vnímám tu krásu stojíc u břehu a dýchám ten závan cizích zemí který sebou přináší mírný větřík. Mlčky vzpomínám na naše hovory o hledání a nacházení štěstí a uvědomuji si, že tohle je ta pravá chvíle, tohle je ta chvíle kdy se mně byť jen na malou chvíli štěstí dotýká. Jsem mu otevřený a možná proto ho v tuto chvíli vnímám tak intenzivně. Je to stejný pocit jako když na Šumavě padne mlha a já se nemohu nasytit toho pocitu souznění se svým hvozdem. V myšlenkách často hledáme a marně toužíme po tom co máme na dosah, ale jen otevřené srdce nám to dovolí vnímat a rozpoznat v záplavě jiných pocitů. Jsou to ty vzácné okamžiky pro které stojí za to žít a cítit je může každý z nás, jen na ně být připraven. Mnohokráte si představujeme lepší budoucnost, toužíme po tom co nemáme a pro tu úpěnlivou touhu zapomínáme vnímat to co už máme - tady a v tuto chvíli. Je to stejné jako se západem slunce, ve chvíli kdy budu toužit stále jen po slunci, sednu do lodi a popluji pořád za ním, nikdy nepoznám  jeho západ a východy - tu krásu nekonečného koloběhu loučení a návratů.

Malá Maggie si staví hrady z kamínků a po očku pozoruje tu nádheru která se odvíjí na obzoru. Na malou chvíli ztuhne, jako by si vzpomněla na něco,  na co už dávno zapomněla, zahledí se do dálky a do ticha pronese "už vím co je štěstí".....

Já už to vím také - jsou to barevné listy, jen tak namalované a rozházené pánem Bohem po zemi někde v kopcích pod Malou Fatrou, je to studený sníh přikrývající smrky a ohýbající jejich koruny k zemi někde v Krkonoších, je to překrásný pohled do korun stromů někde u Benešova, je to ticho před bouří uprostřed kopců pod Křemelnou, jsou to i ty vzácné chvíle, kdy cítíte že nejste na život sami....

Dívám se na slunce, jak nás pomalu opouští a už netoužím jít za ním. Vím že štěstí je na dosah a mlčky toužím zastavit čas....







                                                                  Na cestě s malou Maggií VI.

                                                                  Cestou domů ...


Malá Maggie sedí na místě řidiče a točí volantem jako starej ostřílenej kamioňák. Já sedím vedle ní a unavený z té dlouhé cesty si s přimhouřenýma očima sním. Roviny Itálie nám mizí za zády a před námi se začíná ze země zvedat hradba Alp. Hroty štítů vyzývavě čnící do nadoblačných výšek mi zakrývají téměř celý obzor a mnou prostupují ty pocity dokonalého klidu a harmonie které se vždy při pohledu na ty kopce odněkud vynoří. Marně hledám zarostlé meze, děravé cesty a domy s oprýskanou omítkou - je to jako by tu nebyly. Kdo jsou ti lidé kteří tu v těch kopcích, v tvrdých podmínkách žijí a s láskyplnou péčí a s pocitem souznění obhospodařují ty kousky země které jim byly svěřeny ? Kde se vzali ti lidé jejichž vizitkou je to krásno a harmonie které se jen v nesmělých náznacích začínají objevovat i u nás doma ? Nevím, možná je stvořily ty těžké podmínky, kdy se na zasněžených cestách museli úzkými cestami plnými serpentin prodírat k teplu svých domovů, možná jim je vdechly ty generace jejich otců a dědů, které dávno před nimi vyrvali ta místa divoké zemi, možná to byl jen pocit sounáležitosti s tím krajem který se jim stal domovem. Nevím jaká byla ta pravá příčina, ale docela určitě to souviselo s láskou - s láskou k přírodě, k lidem, k jejich obdivuhodné zemi.

Melancholicky se probírám vzpomínkami na těch pár uplynulých dnů, kdy jsme odtrženi od reality a povětšinou i od lidí vedli filozofické rozhovory o štěstí, těšili se krásou moře i krásou hor, nasávali energii minulých století kterou tam, v kamenných zdech svých domů zanechali generace předků. Jsem pln dojmů a ještě pár dnů mi bude trvat než je v sobě přetavím do energie ze které budu čerpat ještě dlouho po návratu domů. Doma nečeká růžová zahrada a bezstarostný život, doma čeká těžká práce a boj o vlastní existenci. A možná proto mám domov tak rád - život zde není jednoduchý ale možná že právě ty obtíže nás posilují na cestě vpřed, možná to trápení nám pomáhá nalézat a vychutnávat si ty drobné chvíle štěstí, možná že právě ta těžká cesta je cestou k nalezání těch pravých hodnot našeho života a našeho pravého lidství....

Auto zastavuje na odpočívadle a malá Maggie mi přenechává svoje místo - "střídání stráží" pronese s úlevou a s nadějí na  pár hodin odpočinku. Usedám za volant a rozjíždím se na sever abych se o hodinu  později vynořil z ústí Taurského tunelu a v noci, o dalších pár hodin později, vjel na půdu, kterou už od dětství nazývám domovem...