Doteky......

Když dlaní nedosáhneš, vzpomínkou pohlaď jí ....

Přečetl si ty dvě věty nad několika fotografiemi které zahlédl a bylo to, jako by se v tu chvíli, čas i prostor scvrkly do nekonečně malého okamžiku, bylo to, jako by se dotkl sám svých myšlenek, jako by četl sám v sobě....

Ten první okamžik, ten údiv, pak vystřídala smršť myšlenek které nebyl schopen dohonit a které, točíc se kolem, ho jako spirála tornáda postupně pohltily, aniž by jim, byť jen na kratičký okamžik, porozuměl. Zachránily ho až akordy písně, které zaslechl a která ho, jako by z velké dálky, znovu vtáhla do reality obývacího pokoje.

Zavřel znovu na okamžik oči a představoval si ty kroky které vedly autora do toho smutného místa posledních dnů. Představoval si ty ruce které držíc fotoaparát, zachycovaly do svých dlaní a posléze do digitální paměti ty pochmurné poslední okamžiky bytí. V jednu chvíli dokonce uviděl i jeho oči, které ukrývajíc v sobě, v prapodivné spleti smutek, touhu, melancholii a naději , hledaly v hledáčku další obrazy hodné uchování v nekonečné spleti sítě. Co tu asi hledal ? Harmonii souznění, naději, nebo to byl jen útěk od jsoucna ?

Čas běžel a on sedíc u svého stolu psal další řádky druhé kapitoly svého příběhu. Na chvíli si odskočil vyhledat novou skladbu, vykouknul z okna do mrazivého dne a vdechl ten chladivý vzduch z pootevřeného okna. Ještě jednou, jen na malou chvíli zatoužil zachytit myšlenky autora těch pár řádků, znovu se pokusil vyčíst z jeho slov, to, na co v těch okamžicích myslel a co se mu honilo hlavou, po čem toužil. Ty myšlenky vystupovaly jen pomalu a  jakoby z husté mlhy a mu se jen vzácně dařilo některou z nich nedokonale zachytit.

Nakonec to definitivně vzdal a možná, možná to i pochopil...

Byl to on sám, koho viděl skrytého mezi řádky, byly to jeho myšlenky, jeho vlastní sny. Teď už si byl jistý že jim rozumí a že mu nemohou uniknout. Vstoupila do něho vyrovnanost a písmenka v jeho příběhu se sama začala skládat do slov a vět a čím dál tím větší rychlostí zaplňovala čistou, bělobou svítící stránku....

Přečetla si těch pár vět mezi několika fotografiemi které zahlédla na síti a bylo to, jako by se v tu chvíli, čas i prostor scvrkly do nekonečně malého okamžiku, bylo to, jako by se dotkla sama svých myšlenek, jako by četla sama v sobě.....

Míjení.....

Život si s námi někdy pohrává úplně jinak než bychom si představovali, ale možná je to jen výmluva, kterou zakrýváme vlastní slabosti a neschopnost s tím něco dělat.

Probudil se do slunečného dne a najednou nevěděl kde je.

Ta místa která tak důvěrně znal, ti lidé kteří každičký den dotvářeli prostor jeho života, dokonce i ty myšlenky věčně bloudící v nadoblačných výšinách - vše bylo pryč.Ještě jednou si protřel oči a začal vnímat tu novou, poněkud nečekanou, ale přesto tak blízkou realitu. "Dáš si snídani ?" ozvalo se odkudsi ze zádveří a někde ve špehýrce dveří letmo zahlédl tu hřívu světlých vlasů. Vstal, dvakrát si opláchnul obličej, jako by pořád nechtěl uvěřit té nové realitě a pomalu vstoupil do kuchyně.Sedl si a nevěřícně pozoroval děj před sebou. Čaj vonící meduňkou si pokuřoval do rytmu tichých tónů, linoucích se s reprobeden, čerstvý, ještě teplý chléb, namazaný tvarohovou pomazánkou s pažitkou a ta všudypřítomná lehce modrá vůně - to byl teď jeho nový svět. "Půjdeme ven ?" ozvalo se z druhé strany stolu a on se náhle přistihl že se dívá do těch modře se smějících očí které pobaveně pozorovaly jeho rozpaky. "Půjdeme" odpověděl kdosi z jeho nitra a on se znovu s údivem přistihl že se přestává té nové realitě bránit......

Cesta k lesu se vinula mezi poli a oni se jen tak loudali a co chvíli se sehli, tu ke květině, tu ke zlatavému klasu, tu zase k nějaké žouželi lebedící si na listu. Aparáty vesele cvakaly a zachycovaly do digitální paměti tu krásu a mezi tím vším poletovaly úvahy a útržky myšlenek. Zvláštní, někdy přišla ta odpověď ještě dřív než se zeptal a někdy přilétla otázka na kterou se právě chystal odpovědět. Bylo to takové souznění že až chvílemi nevěděl jestli mluví s tou bytostí která šla vedle něho, nebo sám se sebou. Les se přiblížil na dosah a oni na jeho okraji usedli do hebké trávy a koukali na mraky, které si nezbedně, proplétajíc se mezi slunečními paprsky, hrály svou nekonečnou hru na honěnou. Slovo střídalo slovo, věta větu a každý jemný náznak, byl odměněn očekávanou reakcí.......

Ani temné stíny lesa nenarušily tu pohodu a souznění. Už hezkou chvíli mlčeli ale přesto cítili, že naslouchají stejným tónům toho větrem se rozechvívajícího jehličnatého království, dívají se na stejná místa skrývající se mezi borůvčím a dotýkají se stejných listů a kmenů. Cesta je vedla dál a oni jen tak bezcílně bloumali a vstřebávali tu krásu okolo stojících velikánů, stojících tu na stráži už desítky, někteří už stovky let. Kolik dvojic viděli projít pod svými korunami, kolik osudů zachytily jejich citlivé kořeny, zaplétající své sítě těsně pod povrchem...To nevěděl nikdo a jen vrásky v kůře dávaly tušit co je ukryto v jejich paměti.

Den se chýlil k západu a oni seděli u krbu, ze kterého sálalo teplo toho vonícího borového dřeva. Místností zněla ta nikdy nestárnoucí píseň Till I loved you od Barbry Streisand a on sedíc u stolku sepisoval ty příběhy, které se vlastně nikdy nestaly a přitom je prožívali každý, bohem jim propůjčený den. Ona seděla v křesle pod dekou, blízko krbu, vychutnávajíc si jeho teplo a  četla dávno minulé a přesto tak aktuální příběhy o lásce, obětavosti a tak vzácném souznění duší...Dříví praskalo, plameny si na protější roubené stěně hrály svou prazvláštní stínohru a její nezaměnitelná vůně se mísila s tím vším do kouzelné atmosféry toho křehkého okamžiku.....

Vstupovali do světa snů a on ještě jakoby z dáli, zaslechl tiché oddychování té bytosti ležící vedle něho a jejich myšlenky se ještě naposledy dotkly, než se definitivně propadly do jiných světů.....

Probudil se do slunečného dne a najednou nevěděl kde je.

Zmizel krb i teplo z něho sálající, zmizela ta kouzelná atmosféra a jen útržky vzpomínek mu připomínaly tu vysněnou realitu včerejšího dne i večera. Otočil se na boku a trochu provinile políbil ten vonící uzlíček ležící vedle něho, jehož vlasy mu vůní, barvou i tvarem připomínají rozvlněný lán. Po druhém mrknutí začal vnímat svět a bráníc se představě toho nelítostného běhu času, povinností a práce se ještě na chvíli zachumlal do peřin - té ochrany před jsoucnem.

Den nebyl nic-moc. V práci zase hoňky, jeden nepříjemný rozhovor se zákazníkem a několik nic neříkajících telefonátů lidí, jejichž smyslem života je přiživovat se na práci těch, kteří něco tvoří. Rozhovor se zaměstnanci o tom, jak tu práci trochu urychlit proběhl docela dobře ale výsledek byl stejně tristní. Prostě vcelku všední, ne moc zajímavý den. Ještě že ho ta práce bavila, ale i na ni zbývalo času čím dál tím míň.

Čekala ho doma s teplou večeří a jen v rychlosti při ní prohodili pár slov o tom, co bude zítra. Zapovídali se až večer v pokoji. Mluvili dlouho a o všem možném - to měl rád - sdílení se. "Ještě půjdu něco napsat, počkáš ?" "To víš že počkám" odpověděla s úsměvem. On se na ni usmál taky a hlavou mu prolétlo jak je krásně skutečná...

Venku se pomalými kroky blížila noc a milosrdná tma, ta věčná utěšitelka bloudících, začala překrývat trápení a starosti všedního dne.On seděl dál u svého stolu a četl si v řádcích svého příběhu. Ona ležela na lůžku, pod blikající lampičkou si četla knihu s nějakými recepty, občas mrkla přes obroučky brýlí na čtení a ve chvíli kdy se jejich pohledy setkaly se na něho usmála. Vrátil se pohledem k popsaným listům a obracel stránku za stránkou, až se dostal na začátek. Hlavou mu poletovaly vzpomínky na ten včerejší prazvláštní sen a vyvstávala před ním spousta podivných otázek. Lítost? Touha? Vděčnost?  Byl zmatený a najednou nevěděl jak to  vše uchopit. Konečně mu začalo svítat, vždyť brečet nad tím, že mu bylo dovoleno ochutnat jen pár kapek té živé vody, by byla jen čirá pošetilost a nevděk. Měl by být vděčný i za ten krátký okamžik který mohl prožít.  Najednou si uvědomil jak málo scházelo k tomu, aby se ten jím napsaný příběh, z ničeho nic přelil do reality. Jen název toho příběhu mu do té nové skutečnosti  příliš neseděl...

                                                           Míjení ?

Vzal propisku a pomalu, jako by si ještě nebyl úplně jistý tím co dělá, přeškrtl to slovo v názvu. Kouknul ven přes okno, s trochou melancholie si povzdechl,  usmál se směrem, kde pomalu zapadalo slunce a nad ten přeškrtnutý název napsal sedmero nových písmen :......

                                                  .........Setkání.........

BMW.....aneb každý nějak začínal.... :)

Zabloudil jsem !  Nebudete mi to věřit, špatně jsem odbočil a spleť úzkých jednosměrek mně přivedla do míst odkud nebylo úniku. Nervy pracovaly - to víte - navigace vybitá a čas tlačil. Začal jsem si a vlastně nejen sobě nadávat a nervozita vesele rostla. No znáte to, cizí město v cizí zemi a nekonečná spleť uliček v centru. Snažil jsem se zapojit orientační smysl ale nebylo to nic platné - žádný záchytný bod. Prostě jsem jel tak dlouho až jsem skončil ve slepé ulici. A tam, zarostlý v trávě odpočíval on. Sen všech kluků....Zastavil jsem a nevěřícně jsem ho začal obcházet a prozkoumávat. On se na mně usmíval a občas mrknul dávno osleplými reflektory. Stál tam jen tak a potměšile si mně prohlížel. Kdo ví co se mu honilo hlavou ? Možná  mi říkal : "Tady jsem, tady mám dveře, ne tam kde jsi zvyklý, ale vepředu. Co kdyby si sáhl na kliku, zmáčkl a vstoupil. Já bych tě konejšivě uložil do koženého křesla a nabídl ti startér. Ty by si zmáčkl to tlačítko a můj motor by spokojeně zavrčel. Točil bys volantem na dveřích abychom se vyhnuli všem záludnostem tohoto světa a já bych tě spolehlivě odvezl kam by sis jen přál." Stál jsem a nevěřícně jsem koukal co že mi to to podivné vozítko povídá a najednou jsem cítil, že mu rozumím. Byl stvořen k pohybu a teď tu už léta stojí a nehýbá se. Byl smutný a s ním jsem byl smutný i já......
Znám kouzlo ! Je úplně jednoduché a díky němu mohu občas  i létat.
Zavřel jsem oči, zašeptal tu kouzelnou formuli a když jsem ty oči zase otevřel, stál tu on - v plné parádě, s novým lakem a tiše švitořícím motorem. On mně usadil do svého pohodlného křesílka a jeli jsme....
Kola se vesele točila, lidé se za námi otáčeli a z hloučku výrostků pokuřujících vajgly se závistivě  ozvalo :      
                                .........   Týýý  jóóó  BMW !!!  .......  

V mlhavém objetí

Včerejší ráno ukryté v mlze ho přivinulo svým tichým objetím.Tyhle chvíle měl rád. Mlha jako by ho chránila před světem, jehož běhu rozuměl čím dál tím míň. V mlze se cítil dobře, bylo to, jako by  s ní splynul a stal se neviditelným. Byly to vzácné chvíle a on si je pokaždé , tak jako včera, vychutnával plnými doušky. Jeho přítel - lovec křehkých okamžiků byl v tu chvíli s ním aby tu krásu uchoval pro dny příští.  A možná, možná někteří z vás v tom obraze vyčtou i ty pocity, jež v tu chvíli měl. A možná, stejně jako on, čas od času zatoužíte rozplynout se v mlze aby vás přijala do svého mlčenlivého, teplého náručí a šeptala vám ty dlouhé, krásné příběhy z jiných, lepších časů.....

Den popošel na své pouti od východu k západu, mlhu vystřídalo slunce a napůl jasná, krásně modrá  obloha,  ale tu chvíli, ten krátký okamžik souznění s tím letmým nahlédnutím do jiných, blízkých světů už mu ten den nevzal. Zůstal skrytý někde hluboko uvnitř, přinášejíc naději, že jednou.....
                                               .....že jednou bude líp.....