Zlomyslník :o))

Mimika ve zvířecích tvářích.....kolika různými způsoby se dá vyjádřit co si o nás myslí. Ten rozhovor pohledů, náznaků a zvuků nebyl vlastně vůbec dlouhý... jen pár vteřin, než jsem stihl zaostřit (pravda poněkud nedokonale) a drže v jedné ruce chlupáče a ve druhé svého stárnoucího přítele, lovce těch pomíjivých okamžiků, komunikoval jsem očima s tou milou tvářičkou. Vyčetl jsem z ní  koktejl zvědavosti, obav a tak trochu zlomyslnosti, jako by se rozhodl mou snahu, udělat jeden ostrý snímek bojkotovat. Nevydržel chvíli v klidu, pořád se pohyboval  a i když ho na chvíli zvědavost přiměla zastavit, alespoň vesele pohazoval hlavou. Nu co by jste taky čekali od puberťáka. Abych pravdu řekl, tu zlomyslnost jsem v tu chvíli ani nepostřehl a byl jsem rád, že mi těch pár obrázků dovolil pořídit. Teprve prohlídka té série záběrů, doma na monitoru, mi ji odhalila. Nu což, se zvířaty je to někdy jako s lidmi, kteří se na vás při rozhovoru usmívají a jak na chvíli svou pozornost věnujete něčemu jinému a nevidíte jim do tváří, udělají posunek který vyjádří jejich pravé úmysly. Na rozdíl od těch němých tváří, to ale lidé dělají s rozmyslem (byť kolikrát bez rozumu).                       

                                                        A pointa?

        ....Ten vyplazený jazyk od  koníka mě rozesměje, od člověka už nikoliv.....

Pohled z mé (chlupaté) perspektivy.....

Žil jsem uprostřed lesa. Tedy abych byl přesný, na louce uprostřed lesa. Nevím, jestli si to dovedete představit, ale kam až oko dohlédlo, všude okolo samé stromy. To byl můj svět, malý, uzavřený ale bezpečný. Někdy jsem celé dny nezahlédl živáčka, ale zato spoustu zvěře, srnky, divočáky a ty zdivočelé zajíce. Jediný výhled jsem měl na oblohu a moc rád jsem sledoval, jak se ty bláznivé mraky honí. Vždy jsem si představoval, jaký je asi svět za těmi stromy, jaká jiná zvířáta tam žijí, jací lidé, jaké asi jsou ty daleké kraje.

A tak ubíhal můj život v klidu, míru a bezpečí.....
Rok se s rokem sešel a já měl najednou nového páníčka. Nějaký čas jezdil za mnou a nikdy, opravdu nikdy mě nezapomněl podrbat za uchem. Potom jsem začal pozorovat změny. Najednou bylo všude okolo víc pohybu. Pořád se odněkud někam něco nosilo, jezdily auta sem a tam. Sám jsem nevěděl, co si o tom mám myslet, až jednou...
Posadili mě do auta a téměř hodinu mě někam vezli. Pospával jsem, to se ví, co taky dělat v té velké železné boudě na kolech, která se valila pořád dál. Když auto zastavilo, byla už tma a já najednou ucítil spoustu nových vůní. Nový kotec, nová bouda, nový páníček, nový svět - až se mi z toho zatočila hlava. Usnul jsem jako pařez, jak nějaký medvěd v zimě a zdály se mi ty staré, známé sny o cizích zemích. Když jsem se probudil, bylo už ráno a já se začal pomalu rozkoukávat. Všude kolem louky, les na dohled a hlavně žádná rovina - kam jsem až dohlédnul, samý kopec a ten největší za ocasem. Dostal jsem vodítko a vyrazili jsme na první procházku. Šli jsme jen chvíli, než jsme se přehoupli přes horizont a já uviděl to, na co už nikdy v životě nezapomenu.  Celý, celičký svět jsem měl najednou před sebou jako na dlani. Sedl jsem si a jen tak jsem nasával ty jeho zvláštní vůně. Páníček seděl v trávě vedle mě, drbal mě za uchem tak jak to mám rád a já se nemohl vynadívat na tu krásu, která se rozprostírala všude přede mnou. Spokojeně jsem zabručel, lehl si a kdybych mohl mluvit lidskou řečí, řekl bych...

                         .....tak krásný pohled na svět jsem ještě neviděl.....

Na křídlech motýlích.....

Vítej v mém skromném příbytku, ty tuláku po hvězdách a věčný hledači štěstí...

Sedíš tu proti mně u stolu, popíjíš ten můj virtuální čaj a snažíš se pochytat ty myšlenky co mi poletují okolo hlavy. Stejně tak já. Je to jako chytat motýla do síťky. Snad stokrát se jí jeho lehká, neuchopitelná křídla brilantním manévrem vyhnou, aby v ní na stoprvé uvízla. Mám motýly rád, tu krásu jejich barevných křídel, jejich ladnost, bezstarostnost a jejich odvahu, tak nepřiměřeně velkou k jejich křehkosti. Jsou jako tvé myšlenky, tak křehké v porovnání se světem ve kterém žijeme. Když jsem onehdy potkal toho čerta, nejdřív jsem si myslel že je to jen náhoda ale později jsem pochopil že ne. Oni jsou všude, ukrývají se v těch, kteří řídí naše životy, ukrývají se v těch co se tváří jako naši přátelé ba co hůř, ukrývají se i v nás samotných. Někdo jim nechá volný průchod, někdo se jim brání a vypouští je jen zřídka, někdo, jako ty, s nimi bojuje a přesto se neubrání tomu, aby čas od času nevystrčili své růžky. Svět ve kterém žijeme je zvrácený! 

Hodnoty, po staletí platné a uchovávané v srdcích se poznenáhlu mění a obrací ke zlému, stáváme se otroky, se kterými si jejich otrokáři manipulují k obrazu svému. Jejich strategie je jasná, ukrást nám vlastní myšlení, ukrást nám čas, ukrást nám soucit, ukrást nám cit pro krásno...To prázdno v nás pak nahrazují lákavě vyhlížejícími  ale naprosto zbytečnými věcmi, slovy, obrazy, nahrazují je zlobou, nahrazují je závistí a my, právě pro tu touhu po tom mít to vše, jim dobrovolně ve svých srdcích uvolňujeme místo. Ptáš se mně co s tím ?  Co s tím pocitem vzteku, rezignace, zoufalství? Po pravdě nevím! Prožívám to a hledám stejně zoufale jako ty. 

Zkouším cestu, ale nejsem si vůbec jistý jestli je ta nejlepší, cítím však, že mi pomáhá a vlastně nejenom mně. Je to cesta plnění prázdných pohárů, je to cesta soucitu a pomoci, je to cesta vnímání krásy, zvuků a barev, je to cesta lásky. Je to cesta útěků a návratů. Pokaždé když uteču od tohoto světa tam, kde zůstala ještě neporušená krása lesů, luk, řek, tam, kde slyším zpěv ptáků a vidím rozverné hrátky mraků na obloze, všude tam cítím, jak se to prázdno ve mně naplňuje, jak se ve mně rozlévá harmonie schovaná snad ve květech, listech, chomáčcích jehličí. Když se pak vracím svobodnější a odolnější zpět do té džungle co vyplnila můj svět, cítím, že to dobré čím jsem naplnil své srdce, se i když jen po malých kouscích přenáší na svět okolo mně a přetváří ho, do pro mně, přece jen trochu stravitelnější polohy. Tuším že má výpověď tě neuspokojí a ani nenaplní tvou touhu po štěstí, ale snad i tobě pomůže, tak jako mně, kráčet tímhle světem bez neustálého pocitu marnosti. 

Choď do lesů a luk, tak jak to už beztak děláš, vnímej tu harmonii barev, zvuků a tónů které vidíš a slyšíš, dýchej ten vzduch a uč se svobodě oblaků a ptáků. Uč se hledat tu krásu makro-vnímání v pohledech dovnitř. A když pak přijdeš domů, pohlaď své děti, jen tak, pro pocit štěstí že jsou tu s tebou, polib svého druha aby cítil že tu stále ještě jsi a přes to vše, co ničí váš společný svět, stále čekáš na jeho pohlazení. Zpívej, piš, maluj, dělej vše to krásné, aby si ta prázdná místa v jejich i ve svém srdci vyplnila. Jen srdce naplněné láskou je odolné proti tomu zlu, které se rozpíná všude kolem nás a nakonec i v nás samotných. 

Dopíjíš sklenici čaje, vonícího mátou a usmíváš se na mně tím svým, zdánlivě stále stejným, tajůplným úsměvem. Nejspíš jsme dnes společně, v těch slovech nenašli to řešení našeho žití a našich životů. Ale víme, že tu jsme, máme souběžnou cestu a přejeme si štěstí navzájem. A naděje je možná to, co nám mělo to dnešní krátké setkání, ten dnešní rozhovor přinést.....

Mlžné ráno nad Temelínem

Ospalé středeční ráno...... Cáry mlhy se líně převalují nad sklizenými poli, zakusují se do lesů a remízků, a svým mléčně bílým závojem skrývají vše mimo okruh nejbližších desítek metrů.... Cesta ubíhá a auto svižně ukrajuje kilometry. Projíždím Týnem a když se, už za městem, ocitám na kopci, odbočím vpravo a popojedu pár set metrů, naskýtá se mi tato nevšední podívaná. Temelínská elektrárna jako by lenivě vystupovala z mlhy ve které byla po ránu zcela utopena. Je to jedna z těch zvláštních chvil, kdy je tento, jinak nezajímavý pohled doslova kouzelný. Naštěstí je můj přítel připraven na zadní sedačce auta a v okamžiku, kdy zastavím u krajnice, vystoupím z auta, a zamířím objektiv směrem ke čtyřlístku chladících věží, udělá přesně to, pro co byl stvořen...
.............CVAK..........

Veršotepec.....

První.....

Ty jsi byla první -
promoklá na kost v dešti..
Ty jsi byla první -
odvážně mezi trny vystavujíc slunci svoji tvář..
Ty jsi byla první -
když samota byla už nesnesitelná...
Ty jsi byla první  -
k níž jsem přivoněl a jejíž vůně pohladila rozbolavěnou duši...
Ty jsi byla první -
jejíž trn mi do kůže vyryl znamení...
Ty už navždy budeš první ....
planá růže...

Kámen ....... stone...... :)

Stojím a sním svůj věčný sen .....

věčně omýván vlnami a ohlazován bouřemi
jsoucí uprostřed davů v teplých dnech
i osamocený v chladných nocích
věčně pozorující a věčně snící
a přesto pevně stojící a vzdorující

jsem to já, osamocený i sdílející se
jsem to já, ohlazovaný i s ostrými hranami
jsem to já, mlčící i ohlušující uprostřed bouří
jsem to já, ten který setrvává pevný ve svém bytí
jsem to já,.......
                       ........kámen.......

Poslední....

Listí  už opadlo a krůčky pomalými
podzim se loučí a sem tam poletuje sníh
byla jsi jedna z prvních a jsi i s posledními
i po těch  kterým zpěv už v ranním chladu ztich.

Možná jsi měla cestou hodně zvláštní
radosti poslem v smutných dnech se stát
možná tvůj květ jež svedl mně do básní
měl barvy své  mi  do vzpomínek dát.

V tichu a teple si tě prohlížím
a mezi řádky andělé mí tajní
k srdci a duši  si tě přiklížím
ty krásko zbloudilá - ty prvosenko jarní :)

Na přelomu.....

                                                   Křídla soví.....

Ať křídla soví a moudrost její vás přenesou přes tu pomyslnou hranici a provázejí vás i v roce příštím. Ať zdraví neopouští vás a soucit. Ruce vaše ať štědré jsou a vždy připraveny pomoci bližním a pomoci jejich ať dočkáte se, budete li ji potřebovat i vy sami. Neplánujte si, ani neslibujte velké kroky ale malými krůčky měňte svoje já k lepšímu, jen tak lze udělat tento, pro mně tak těžko pochopitelný svět, alespoň trochu snesitelnější......

                                                             Světlo na konci...

Někdo má na nový rok radši mlhu v hlavě. Já ji mám rád kolem sebe - cítím se v ní tak nějak víc v bezpečí. Když pak utopeni v mlze, jen za svitu  led-baterky vylezete na ten váš známý kopec a posloucháte jak šílí ten svět pod vámi, je vám nakonec dobře, že nejste tam dole v údolí. Dýcháte ten čistý, mlhou prosycený vzduch a je vám fajn. Cesta zpátky z kopce vám ubíhá za zvuků vzdálených světlic a když pak dole, na samotě pod vámi zasvítí ta nejjasnější, zdá se vám, jako by jste viděli světlo na konci tunelu. A to je vlastně i to, co přeju  vám  - aby jste to světlo na konci tunelu nikdy neztratili...

                    ......dobrou noc a dobré ráno v novém roce.....

Sedmý den v ráji.....

                     Dokud se nám zdají sny, dýcháme....dokud dýcháme, žijeme....                                                 

                                                                 Světlo....

To bylo to první, co jsem uviděl po té dlouhé cestě tunelem. Abys to ale pochopila, musím se vrátit o pár okamžiků zpátky. Začalo to vlastně tím pohledem, jako by do zrcadla...Bylo to zvláštní, najednou, z ničeho nic jsem uviděl nás dva, někde dole v trávě a bezděky jsem sledoval svou tvář jak se na tebe usmívá. Byl jsem vyděšený a nevěděl jsem co mám dělat, zkoušel jsem křičet ale odpovědí zůstávalo ticho, pokusil jsem se sám sebe a vlastně i tebe dotknout ale moje ruka prošla tvou dlaní jako by byla jen snem. Zavřel jsem oči a prosil Boha abych se z toho hrůzného snu probudil ale realita se v tu chvíli prolnula se sny a nebylo jiné cesty. Byl jsem s tebou a byl jsem i na cestě od tebe - jedna duše, dvě těla.....Vždy říkali, že duše může vidět jen opuštěné tělo, ale já to své viděl živé - přísahám, tak jako vidím teď tebe před sebou, živou, krásnou a šťastnou. Má duše se stala svorníkem dvou realit.....

A pak jsem vstoupil do toho tmavého lesa a budeš se divit, vůbec ale vůbec jsem se nebál. Neviděl jsem na cestu a přesto jsem ji pod svýma nohama cítil a ona mně spolehlivě vedla směrem kde jsem cítil svůj vysněný cíl. Cesta byla dlouhá a mně se zdálo jako bych v té tmě tápal dlouhé roky, nejedl jsem, nepil jsem, nespal jsem, oči zůstávaly zavřené - vždyť v té prokleté tmě by stejně nemohly zachytit jediný paprsek světla a přece.... Přece k nim v jednu chvíli i přes zavřená víčka pronikl a zažehl ve mně velký plamen. To vzdálené světlo sílilo a stejně tak to světlo ve mně. Pulzovalo v rytmu mého srdce, jako by se toužilo spojit s tím vnějším z něhož samo vzešlo. A tak se i stalo - ta světla se spojila a jejich žár odhalil to co bylo v pozadí.

                                                       .....Byl to ráj.....

Znáš mně má milá, víš že mé sny si vždy poletovaly vysoko v oblacích, ale tak vysoko, tak daleko a ani tak hluboko se nedostaly nikdy. Nevím jak dlouho jsem se toulal mezi zlatými klasy, zelenými loukami, zasněženými vrcholky nebetyčných hor, nevím jak dlouho jsem brázdil vlny oceánů a objevoval jejich čarokrásné hlubiny, nevím dokonce ani to, jak dlouho jsem honil slunce na jeho marné, nikdy nekončící cestě k zítřku. A pak, pak jsem najednou z ničeho nic věděl kde je můj cíl a kde naleznu vysvobození. Mým cílem i mým vysvobozením jsi byla ty. Dnes už ti nepovím, jestli jsi to byla ty z té první reality, či nějaká realita jiná a vlastně jsem to v tu chvíli ani neřešil, věděl jsem že tě musím hledat, že tě musím najít a bylo mi v tu chvíli úplně jedno, jak dlouho bude to hledání trvat. Jestli rok, roků deset či celý život. Věděl jsem, že to musím udělat a taky jsem to udělal.

Ta cesta byla dlouhá a za dlouhých zimních večerů, až spolu budeme sedávat u hřejivého krbu ti budu vyprávět o těch dobrodružstvích, o tom bloudění, budu ti vyprávět o každém mém kroku jež mně k tobě vedl. Má cesta k tobě mohla trvat stejně tak roky, jako desetiletí, mohla trvat hodiny nebo dny, nevěděl jsem to a  vlastně to nevím dodnes. Jen matně tuším, že to ráno, kdy jsem tě spatřil, mělo v datumu sedmičku. Řekl jsem si tedy v tu chvíli, ač jsem sám netušil kolikátý den mé cesty to byl, že to bude den sedmý. Slunce svítalo za horou, jejíž štít se šplhal vysoko, převysoko, až někam k oblakům. Byla ohromná a rozlehlá ve své velikosti ale slunce jí stejně přemohlo. Nejdříve jen opatrně a později čím dál tím silněji začaly jeho paprsky pronikat jejím masivem až jsem nakonec uviděl úsvit v hoře. To slunce vycházelo přímo v jejím srdci, stejně tak , jako si do mého srdce vstoupila kdysi ty. Dole v údolí tekla řeka a já najednou věděl že tam, kde u břehu omývala ta ledově křišťálová voda tvé bosé nohy, stojíš ty. Byla jsi krásná, stejně krásná jako jsem tě vídával živou i ve svých snech. Jemné vrásky kolem tvých očí, hebká, až dětsky jemná pleť, tajůplný úsměv, uprostřed ladné křivky rtů. Byla jsi to ty, živá a bytostně jsoucí !

Voda byla ledová když jsem do ní vstoupil, ale já ji nevnímal, jen jsem cítil že musím na druhý břeh, tam, kde jsi stála ty. Kameny mi drásaly nohy a co chvíli jsem balancoval nad hlubinou, ale tvé očí, tvůj úsměv, mně neomylně vedly k tobě. Druhého břehu jsem dosáhl prokřehlý, lapající po dechu, ale šťastný. Přiblížil jsem se k tobě, stále se lehce usmívající a už z dálky vonící tou svou krásnou, nezaměnitelnou vůní. Pohlédl jsem do tvých očí, které i přes nepatrný úsměv na rtech začaly zaplavovat slzy a cítil jsem jak vlhnou i ty mé. Pak jsem tě zaslechl jak šeptáš....a tvé rty přestože se téměř nepohnuly řekly jen jedno slovo...                                                  

                                                         .....Konečně....

Objal jsem tě zlehýnka, jak to umím jen já a ty si se tak jako vždy schoulila do mé náruče a tvé slzy začaly na mé hrudi kreslit mapy. Vydechl jsem a celý můj svět, zaplavilo to teplo tvé přítomnosti. To teplo sílilo a spolu s ním sílila i ta záře vystupující z našich srdcí. V okamžiku kdy byly již nesnesitelné, jsme téměř ve stejný okamžik zavřeli oči a jen se mlčky nechali zaplavovat těmi vlnami všepronikajícího štěstí.....

Otevřeli jsme oči téměř současně a já, těsně před tím, než jsem se na tebe šťastný usmál, jsem někde vysoko nad sebou, někde tam nahoře, kde právě začínal den první, vytušil známou mi postavu, která se nejistými kroky blížila k tmavému lesu....