neděle 23. února 2014

Richard David Bach... Nikdo není daleko


 Rae! Díky za pozvání k oslavě Tvých narozenin. Mezi naším a Vaším domovem leží tisíc mil, a tak se vydávám na cestu jen proto, že pozdravit Rae, to je přece důvod! Už se nemohu dočkat, abych u Tebe byl.


Začal jsem cestu v srdci kolibříka, kterého jsme spolu kdysi potkali. Byl přátelský jako vždycky, ale když jsem mu pověděl, že malá Rae vyrostla a že jdu s dárkem na oslavu jejích narozenin, zarazil se. Letěli jsme dál tiše a kolibřík nakonec řekl: "Moc tomu, cos' říkal, nerozumím, ale že jdeš na oslavu narozenin, tomu už nerozumím vůbec."
"Samozřejmě, že jdu na oslavu narozenin," řekl jsem. "Co je na tom divného?" Kolibřík mlčel a když jsme dorazili k místu, kde bydlí sova, řekl: "Myslíš, že vzdálenost může dělit přátele? Když chceš být s Rae, nejsi už vlastně s ní?"






"Malá Rae vyrostla a já jdu s dárkem na oslavu jejích narozenin," řekl jsem sově. Bylo mi divné říkat jdu potom, o čem jsme mluvili s kolibříkem, ale řekl jsem to, aby sova chápala, oč běží. I ona letěla dlouho tiše. Bylo to přátelské ticho, ale když mě bezpečně donesla k místu, kde hnízdí orel, řekla: "Moc tomu, cos' říkal, nerozumím, ale proč říkáš své přítelkyni malá, tomu už nerozumím vůbec."
"Je přece malá," řekl jsem. "Není ještě dospělá. Co je na tom divného?" Sova se na mne podívala hlubokýma jantarovýma očima, usmála se a potom řekla: "Zamysli se nad tím."







"Malá Rae vyrostla a já jdu s dárkem na oslavu jejích narozenin," řekl jsem orlovi. Bylo mi divné říkat jdu a malá potom, o čem jsme mluvili s kolibříkem a sovou, ale řekl jsem to, aby orel pochopil, oč běží. Letěli jsme nad hřebeny hor, nadnášeni horským větrem. Konečně orel řekl: "Moc tomu, cos' říkal, nerozumím, ale cos' myslel slovem narozeniny, tomu už nerozumím vůbec."
"Samozřejmě, že narozeniny," řekl jsem. "Oslavíme hodinu, v níž Rae začala být, hodinu, až do které nebyla. Co je na tom divného?" Orel se obrátil mocným záběrem křídel kolmo dolů a pomalu začal přistávat v písku pouště. "Myslíš opravdu, že je nějaká hodina, ve které život Rae začal? Nezdá se ti, že její život byl dávno předtím, než vůbec nastal čas?"







"Malá Rae vyrostla a já jdu s dárkem na oslavu jejích narozenin," řekl jsem sokolovi. Bylo mi divné říkat jdu a malá a narozeniny potom, o čem jsme mluvili s kolibříkem, se sovou a s orlem. Ale řekl jsem to, aby sokol pochopil, oč běží. Pod námi se do všech stran rozkládala poušť a sokol konečně řekl: "Víš, moc tomu, cos' říkal, nerozumím, ale že malá Rae vyrostla, tomu už nerozumím vůbec."
"Samozřejmě, že Rae vyrostla," řekl jsem. "O rok se přiblížila dospělosti a vzdálila se o rok dětství. Co je na tom divného?" Sokol konečně dosedl na prázdnou pláž: "O rok se vzdálila dětství? Tomu bych ještě neříkal dospělost." A vznesl se do vzduchu a byl pryč.






O rackovi jsem věděl, že je velmi moudrý. Když jsme spolu letěli, pečlivě jsem hledal a vážil slova, aby bylo jasné, že jsem se poučil, až zase začnu mluvit. "Racku," řekl jsem konečně, "proč se mnou letíš k Rae, když víš, že jsem už vlastně u ní?"
Racek kroužil nad mořem, nad kopci, nad ulicemi, až lehce přistál na hřebeni Vaší střechy. "Protože je důležité," řekl, "abys tuhle pravdu poznal. Dokud ji nepoznáš, dokud ji opravdu nepochopíš, můžeš ji projevovat jen částečně, s vnější pomocí strojů nebo lidí nebo ptáků. Ale pamatuj si, že pravda není o to méně pravdou, když ji lidé neznají." A odletěl.







A teď je čas, abych rozbalil svůj dárek. Tretky z kovu nebo ze skla rychle omrzí a člověk je pak odloží. Mám pro tebe něco lepšího.
Je to prstýnek. Září zvláštním světlem a nikdo na světě Ti ho nemůže vzít; nic ho nemůže zničit. Jsi jediný člověk, který ho vidí, jako já byl jediný, kdo ho viděl, dokud patřil mně.
Ten prstýnek ti dá zvláštní sílu. Až ho budeš mít na prstě, vzneseš se, vzlétneš na křídlech ptáků, kteří v té chvíli nad Tebou proletí, uvidíš jejich zlatýma očima, ucítíš vítr, který proniká jejich hebkým peřím, poznáš, co je to za radost, vydat se na cestu nad světem a nad jeho starostmi. Zůstaneš pod oblohou jak dlouho budeš chtít, strávíš tam celou noc i východ slunce a až ucítíš, že se vracíš dolů, budou otázky, které jsi měla, zodpovězeny, tvoje úzkosti se rozplynou.








Jako každá věc, které se nelze dotknout a kterou nelze vidět očima, bude i Tvůj dárek tím mocnější, čím více ho budeš užívat. Zprvu to možná bude jen venku, při pohledu na letící ptáky, se kterými se vydáš na cestu. Ale později, budeš-li dárek užívat správně, poletíš i s ptáky, které není vidět, a nakonec poznáš, že nepotřebuješ ani prstýnek, ani ptáky, aby ses vznesla a letěla tichým prostorem nad mraky.
Až ta chvíle nastane, musíš darovat prstýnek někomu, o kom víš, že ho bude správně užívat. Někomu, kdo ví, že jediné, co stojí za to, je z pravdy a z radosti, nikoli z kovu nebo ze skla.
Rae, dnešní den, poslední den v roce, je ničemu nepodobná slavnost, na které jsem s Tebou a kde Tě naučím, čemu já sám se naučil od svých přátel ptáků. Nemusím za tebou jít, už u Tebe jsem. Nejsi malá, dospěla jsi a jako my všichni si hraješ uprostřed svých životů a raduješ se z bohatství být živ. Nemáš narozeniny, vždycky jsi byla; nikdy jsi se nenarodila, nikdy nezemřeš. Nejsi dítě lidí, kterým říkáš otec a matka, jsi jejich druh v nádherném dobrodružství, na cestě za poznáním toho, jak věci jsou.
Dárek je vždycky přáním štěstí, a tak je to i s tímto prstýnkem.








Leť svobodná a šťastná nad narozeninami, leť širým Navždycky, a budeme-li si to přát, potkáme se tu a tam na slavnosti, která nikdy nekončí.

sobota 22. února 2014

Opuštěná.....



Našla jsi ji u cesty, jak leží na polštáři ze zeleného mechu a sklonila ses k ní...
                    
Byla tak křehká že ses jí bála dotknout a tak jsi uchopila do svých drobných dlaní celou tu mechovou podušku, pozvedla jsi ji i s ní ke svým očím, prohlížela sis ji z blízka a najednou se ti zdálo že ji odněkud znáš...Opatrně jsi k ní přičichla a voněla ti krásně, jako jarní louka. Naklonila ses až úplně k ní a tiše naslouchajíc, zdálo se ti,  že slyšíš tlukot jejího srdce. Stále ti však něco chybělo aby jsi ji dokonale pochopila a tak jsi ji zlehýnka uchopila do svých dlaní a něžně, aby se ti nerozplynula jak mlha v údolí, ses jí dotýkala. Byla stejně horká, jako tvé srdce a ty jsi najednou cítila, jak moc je ti blízká. A pak, stále ještě ji držíc ve svých dlaních jsi cítila, jak do tebe pomalu vstupuje a stává se tvou součástí.  Od toho okamžiku se ti vždy, když se jí svým srdcem letmo dotkneš zdá, jako by ti zpívala své teskné písně o lásce a o štěstí.

Dnes už víš jaké bylo její jméno a čí byla, ležící u cesty opuštěná jen zdánlivě. Ten mechový polštářek sis vzala sebou domů a opatrně, svlažujíc ho denně kapkou rosy, uložila jsi jej na podšálek svého oblíbeného hrníčku.

Ten věčně zelený mech, leží dnes na polici u tvého psacího stolu a vždy, když o něj zavadíš  svým pohledem a svýma dobrýma očima se dotkneš jeho hebounkého kožíšku, bereš ho do dlaní, abys ucítila tep jejího srdce a cítila, že ona je stále ještě v tobě....


                              ......má myšlenka......












čtvrtek 20. února 2014

Vyznání....


Šumavo, ty zlodějko srdcí, ty omamná květino lákající motýly na svůj květ , abys je omráčila svou vůní. Ty, která umíš zahřát i pohladit, ty která umíš být krutá i nelítostná. Tvé modré obloze na pozadí zelených hor se nic nevyrovná, nikdo nedokáže vykouzlit stejnou atmosféru harmonie tak, jako to umíš ty. Nikdo nedokáže svým mlžným závojem vytrhnout z trápení tohoto světa a ukrýt do bezpečí tak jako ty....Jak rád dýchám tvé vůně, poslouchám zpěv ptáků, naslouchám tajemnému šumění tvých stoletých velikánů...






Tvé řeky , potoky, tůně i prameny s nekonečnou, neúnavnou přesností ukrajují můj čas. Jejich šumění, když vítr odpočívá, hladí po duši a vysušuje slzy, jejich bouření a řev vln neúprosně narážejících na kameny, když vítr posílen bouřkami nezná slitování, vzbuzují strach a přinášejí stíny, Jejich ticho, když sevřené v ledu sní svůj věčný zimní sen přináší zklidnění a harmonii....






Trvalo stovky let, než tě neúnavná lidská ruka  přetvořila k tvému dnešnímu obrazu. Kolik dřeva tvých stromů navždy zmizelo v pecích tvých skláren, aby přetvořené ve sklo a v zrcadla, na povozech, ukryté v bednách hoblin, brázdily cesty celé Evropy. Kolik tvých kmenů umně lidskými rukami svázaných do pramenů a vorů odnesly vlny tvých řek, aby přetvořeny v trámy prkna a latě pozvedly střechy Pražských chrámů k nadoblačným výšinám, kolik zim jejích kmeny rozťaté sekerami na polena, ohřívaly statisíce domovů, Kolik hudebních nástrojů po desítky let, svými trylky i táhlými tóny připomínalo ve svých melodiích místo svého zrození...Byla jsi, jsi a budeš, kolébkou, stolem i poslední cestou mnohým...







Přišla doba kdy jsi si vydechla a nabírajíc dech , začala jsi se vracet k dávno zapomenutým obrazům své minulosti. Místa zarostla travou a mechy, tvé stromy znovu začaly měnit louky v lesní tišiny a stopy těch, kteří tě stvořili, jsi s neúprosnou houževnatostí začala znovu skrývat do své věčně zelené náruče.







Dávno již zarostly stopy těch, kteří tu s tebou žili a byli tvou součástí po staletí, stopy těch, jimž jsi byla domovem, zdrojem práce, potravy i radosti. Byli násilím vytrženi z tvé náruče, která tak náhle opuštěná a osamělá, začala se nořit do ticha svých stínů a močálů. Dozněly ozvěny lidských hlasů a ty, propadajíc se do tajemného ticha čekala jsi, kdo tě jako šípkovou Růženku z toho věčného spánku znovu probudí.....








Přešla desetiletí a ty jsi se dočkala. Oni a jejich vzpomínky se začaly vracet, ve znovu vztyčených křížích a kaplích, které kámen po kameni na počest boží a těch kteří tu žili, znovu pozvedly k obloze neúnavné ruce lidské. Začaly se vracet ve znovu prošlapaných cestách a stezkách, v lavičkách které lákajíc k posezení jsou místem spočinutí poutníků, v cedulích, které vytrhávajíc střípky minulosti vyprávějí ty dávno zapomenuté příběhy věčným hledačům smyslu té nekonečné lidské pouti od zrození ke smrti.








Je únor a já, provázen malou Maggií a dvěma chlupatými přáteli, kráčím po tvých cestách, nasávám atmosféru jara, které snad omylem, snad  jen na chvíli,  probudila tvá zákoutí ze zimního spánku. Jak jen se vše mění v tom věčném koloběhu tvých zrození, snění a usínání a ty, uzavřena v neúprosný koloběh času se s nekonečnou pravidelností se znovu a znovu vracíš svou pamětí k počátku věků...








Má dnešní cesta po tvých zákoutích skončila, ale i když se k večeru,  ukrajujíc desítky kilometrů blížím k domovu, zůstávám na dohled a vím že se vrátím. Jsem tvojí součástí a ty jsi součástí mou již navěky...

                                                 .....Šumavo, má lásko.....

čtvrtek 13. února 2014

Světlo v tmách....


Koukám na měsíc, jak si probíjí svou cestu přes mlžný závoj a připomíná mi světlo v tunelu, dotek štěstí v moři bolesti,  kapku vody uprostřed pouště. Jsou okamžiky v životě, setkání, úsměvy pro které stojí za to žít a má pouť přes tyto okamžiky připomíná cestu od oázy k oáze v moři písku, které se, ve vlnách svých dun neustále mění. Někdy se mi zdá, že žiju v poušti ve které není nic smysluplného jen písek a prázdnota a přece čas od času dojdu ke studni, pohlédnu do hladiny čiré vody a pohladí mě stín palmového háje. To jsou ty chvíle, ten pravý smysl hledání, ten cíl na konci dlouhé cesty. Ty oázy štěstí, uprostřed pouště bolesti která mě obklopuje, jsou tím, co mi dává sílu zase popojít o pár kroků, kilometrů, let dál.
















Onehdá jsem se jen tak zeptal malé Maggie, co by dělala, kdyby se najednou ocitla uprostřed pouště . Odpovědi si ta má lesní víla většinou dlouze promýšlí aby neplácla nějakou hloupost ale na tuhle zdánlivě složitou otázku odpověděla téměř bez zaváhání.Řekla mi tenkrát prostě: 

                                       "Držela bych tě za ruku  !!!" 

Přál bych každému z vás, aby měl svou malou Maggii, která, ač se na první pohled zdá drobná a slabá, dokáže vám být, uprostřed moře beznaděje....
                                            ......pevnou oporou.....



neděle 9. února 2014

Na pohádku pro děti, zajděte si k slůněti :o)


Někdy toužím vrátit se do dětských let...
Hrát si jen tak na písku, stavět důmyslné a nedobytné hrady s životností ne větší než jeden den, nebo o pár roků později, zase sedět v kině a se slzami v očích, sledovat poslední výstřel Vinetůův. Chybí mi ten svět plný cti, pravdomluvnosti a věrnosti, chybí mi ty ideály a šťastné konce, kdy dobro vždy zvítězí nad zlem...
Svět se mění a měníme se s ním  i my, strženi tím bezohledným mlýnským kolem civilizace, které nás žene kdoví kam, až nakonec naše ideály, svými kameny, definitivně semele v prach. Toulání se ve snech,  je bezpečná cesta jak tomu uniknout a tak, když na půdě najdete starou knížku a v ní ty neuměle psané verše ,  zasněte se a ať se vaše okolí tváří jak chce, vraťte se v duchu, tak jako dnes já, alespoň na  malou chvíli do dětství. Budete se v tu chvíli cítit mezi svými v bezpečí a znovu si s přivřenýma očima budete přehrávat ty chvíle, které jsou a navěky  zůstanou vaší součástí, ukryté někde hluboko ve vaší paměti.....
                           .... chvíle, ve kterých jste a už navždy zůstanete sami sebou...