Praha město stínů ?

Je jaká je, je svá, vzbuzuje emoce a ať už jsou pozitivní nebo negativní nedá vám spát. Stala se velkým společným dílem mnoha generací a pohybujíc se časem vpřed, mění jakoby ze dne na den svojí tvář, svoji vůni, svůj hlas. Řekli jsme si "půjdeme" a šli jsme, jen tak, s touhou objevit a trochu si přivlastnit pár krátkých, vzácných okamžiků a obrazů....Tak se tepleji oblečte (je už po desáté), obujte a vyrazte s námi tam, kde slyšíme bít její srdce....

Cestou ze Smíchova a po nábřeží potkáváme tuhle perlu. Krannerova kašna, inspirovaná Krásnou Studní (Schöner Brunnen) v německém Norimberku, skví se tu na nábřeží a nakukujíc přes řeku na Pražský Hrad, zamyšleně vstřebává další a další díly naší historie. Sleduji ty nádherné detaily a přemýšlím, kam se ztratili ti co tuhle krásu stvořili. Vymazala je snad z naší doby ta léta nesvobody nebo snad ta léta následující která i těm posledním z nás sebrala naději na to, že by kdy mohlo být líp ? Věřím že ještě jsou, že definitivně nezmizeli, aby skryti ve svých ateliérech tvořili a jen sem tam jejich vzácná díla vyplavala na povrch bláta spotřebního světa a nasvítila cestu budoucím...

Naše cesta pokračuje a já sledujíc ten hrad, se sám sebe ptám, jak moc se museli změnit ti, jež kdysi toto velkolepé dílo postavili a hrdě z něho shlíželi na okolní Evropu. Kam se poděla ta národní hrdost předchozích generací, kam zmizelo to bohatství a víra z našich srdcí ? Ten hrad již léta  není symbolem morální autority, stává se symbolem arogance a soběstřednosti ! Kdo z nás to tak vlastně chtěl ? Kdo po tom toužil ? Je skutečně našim obrazem, jsme to skutečně my ?

Historie se nezastaví a  stíny našich osobností budou dál chodit po tom mostě a dívat se se skrytou nadějí na ty symboly, které mlčky vystupující z minulosti, připomínají nám, kdo jsme byli a kým bychom měli býti. Možná to opravdu máme ve svých rukou, snad ještě nejsme luzou, která umí hodnoty lidství, soucitu a svornosti jen ničit. Jsme možná zklamaní a beznaděj se stává naší rodnou sestrou ale přesto se znovu a znovu budeme zvedat z prachu cest v touze nerezignovat a jít dál....

Jsme stíny, které na pozadí toho bohatství jen prolétají okolo, aby zmizely v propadlišti dějin ale přesto z těch stínů při pozorném pohledu vystupují nerozmazané postavy a zřetelné tváře. Jsou vzácné ale jsou tam a ve mně se znovu probouzí naděje že ještě není konec, že ještě máme šanci. Postavili jsme divadlo a přestože vyhořelo, dokázali jsme ho znovu pozvednout z popela. Zkusme znovu obnovit i naše vyhořelá srdce, vždyť jen v nich je naše šance a budoucnost našich dětí !

Je pár minut po půlnoci a my, loučíc se s tím klenotem na Vltavě, vyjíždíme zpět na jih, kde uprostřed hlubokých šumavských lesů, skryty v husté mlze, možná ještě dýchají zbytky  inspirace a naděje...

                                                             ....pro dny budoucí....

Zamyšlený .....

Výrazy ve tvářích zvířat někdy připomínají tváře a pocity lidské. Když jsem tak pozoroval ty holuby na Budějovickém náměstí, jasně jsem si to uvědomil a jen jsem se zamyslel nad tím jak uvažují oni na druhé straně. Prožívají své radosti, bolesti, touhy? Já vím každý zoolog se možná nad takovou otázkou pousměje, ale ve mně ta otázka stejně zůstává stále otevřená. Tahle jasná chvilka holubova je možná jen vyjimečná, ale co psi, kočky a ostatní stvoření která s námi či vedle nás žijí ? Když koukám do jejich očí, cítím za nimi pocity ať si o tom myslí kdo chce co chce. Ono je to tak nakonec možná správně, každý z nás vidí jasně jen to, co je schopen vidět a tak nechám i tuto volbu na vás. A tak, ať je to jak je to, pro mně zůstává ten holub, alespoň pro tuhle chvíli.....

                                                                      .......zamyšlený.......

Water story.....

                                       

                         

                               

                 

                                                                     

Moon River...

Vstupujeme na jeho povrch jen tajně a po nocích, kráčejíc nesměle po jeho chladivé půdě, bereme do rukou ta zvláštní tajemství toho mlčenlivého, bledým svitem zářícího světa. Stopy našich snů zůstanou navždy vyryty v prachu jeho cest, jako vzpomínka na okamžiky, které jsme prožili v jeho stínu. Už od dětství se vracíme k pramenům jeho moří, abychom se z nich napili fantazie a snění, abychom objevovali nepoznané a nechali se okouzlovat jejich mrazivým dechem. Staly se pro nás útočištěm a přístavem, jejichž klidnou  hladinu nikdy nezčeřila sebemenší vlnka, staly se pro nás jistotou a pevným bodem v prudkých bouřích tohoto světa...

Vzpomínám na mládí, kdy ležíc v trávě, s pohledem upřeným někam nahoru, hledali jsme v hlubinách vesmíru odpovědi na otázky, které nikdy nevyslovila naše ústa. Byly to otázky o smyslu života, o jeho počátku a jeho konci, byly to otázky na které odpovědět nelze, ale my se o ty odpovědi přesto den co den pokoušeli. Možná to tak mělo být a dost možná, že právě ty otázky bez odpovědí se nám staly kompasem v našem hledání té pravé cesty. Možná že právě ty nikdy nevyslovené otázky  nás dovedly tam kde jsme ...

Dospěl jsem a snad jsem i pochopil a rozpoznal to, v čem smysl našich životů spočívá. A neměl bych už ve svém věku utíkat do světů fantazie, protože už vím  jak se své  realitě postavit. Měl bych být moudrý a pevný ve svých názorech!  Nejsem však,  jsem snílek co se toulá po hvězdách a stále hledá...

A doufá, doufá že jednou objeví tu svou ...

                                                         .....Měsíční řeku......

Prožít další život...

 Auto si spokojeně vrní a uhání cestou z naší hory dolů, dolů mezi lidi... Zase jedeme pozdě ! No naštěstí jde jenom o večeři a ta neuteče, to důležitější, co následuje potom nese jméno člověka, ženy, Karly Kubaštové...Klasická hudba 18. až 20. století. (Pescetti, Mozart, Schubert, Skriabin) čtu na pozvánce a ve své jen hodně povrchní znalosti těch velikánů si představuji kde co....Že by opět překvapení?  Netolice jsou tu a my u dobrého jídla (a pití ) očekáváme s napětím co příjde....

Prsty se rozeběhly po klávesách jako vítr v polích a ten, nezdržován žádnými kopci ani stromy, žene se k obzoru co mu síly stačí. U prvních kopců zpomaluje a na chvíli, jako by chtěl jen okamžik naslouchat ptačím trylkům znějícím někde na pozadí, se zamyslí, aby se v zápětí zatočíl v šíleném radostném tanci rozevlátých lesních víl. Pak přijde pláž a lehké šplouchání vln, které se za chvíli jako by proměněno kouzlem Poseidonovým přelilo v drtivé, obrovské vlny bijící pěstmi svého příboje do pobřežních skal. Ta harmonie zrychluje a zpomaluje , prolíná se v nejrůznějších spletencích tónů, aby opět očištěná, svobodná a šťastná uháněla zase kamsi do dáli, až někam tam, kde na obzoru v rudě zářící obloze zapadá znavené slunce...

Otvírajíc na malou chvíli oči, s údivem pozoruji jak si Karla s lehkým úsměvem na rtech pohrává s klávesami a jako v nějaké interaktivní hře vypouští tu potichu, tu nahlas tu nesměle a pomalu a vzápětí zase s odvahou a rychle tón po tónu, aby se někde nahoře pod stropem smísily do akordů a vět a ve vlnách dokonalé harmonie zaplavily celý prostor té malé místnosti. Ta harmonie se pak chvíli s doznívajícím posledním tónem skladby jako by líně povaluje pod stropem, aby vzápětí opilá štěstím a převtělena do křídel ptačích uletěla otevřenými dveřmi ven do zahrady.Ticho před potleskem po každé ze skladeb je ohlušující a napovídá o prožitku posluchačů víc než potlesk sám...

 Hra celým tělem, celou  osobnostní, to je to, co chvílemi vytrhujíc se ze záplavy tónů pozoruji na malém pódiu. Není to jen koncert, je to divadlo! Znám mnoho tváří hudby a slyšel jsem toho už za svůj dlouhý život mnoho. Písničky u táboráku, kdy v doprovodu šumění stromů a zpěvu ptáků hráli kamarádi písně dlouhých cest, koncerty folkových a country zpěváků a skupin, jejich přesné nástupy, rytmy a mnohohlasé vokály rozeznívající sál, dokonce i rockové koncerty se svou strhující atmosférou. Nic z toho co jsem viděl, co znám, se ale nepodobalo této hře tělem. To není jen cesta z not do očí a dále ke klávesám prostřednictvím rukou. Je to příběh, který propuštěn očima do nitra interpretka nejdříve prožije, aby ho potom po svém, doplněný o své zážitky vyprávěla dál.

A ještě jedno mi utkvělo v paměti, jsou to slova Karly, když si s ní chvíli o přestávce povídáme. "Mám ráda tento nástroj, nějak mi přirostl k srdci tím, jak moc se liší od těch všech ostatních, dokonalých koncertních nástrojů, svou přirozeností, lehkostí hry, svou modulací a dozníváním tónů. Je to jako by si žil svým vlastním životem a k tomu, co jeho prostřednictví předávám, přidává ještě to své,  ničím nezaměnitelné kouzlo". Rozumím tomu, taky miluju to své sladké dřevo, které se , když občas rozezním jeho struny, stává mojí součástí. Rozumím i té hudbě , tomu přednesu, je totiž v tomto podání hluboce lidský, možná právě proto, že autor i interpretka prožívají v té spleti tónů stejný příběh.

Cesta domů tam, kde na západě mizí za obzorem slunce probíhá v tiché, mlčenlivé  euforii a mně je, jako bych právě

                                                       ....prožil další život....

                                                               .....Díky.....

                                    

V zajetí tónů....

Někdy tě potká den blbec a všechno okolo ti zní tak nějak falešně a někdy jde těch dnů po sobě víc... Venku cedí už třetí den a já jsem z toho nějakej vykolejenej. Ta chmurná obloha jako by se mi přenesla do duše. Je mi nějak smutno....

"Nejvyšší čas vypadnout"! Prohlásí malá Maggie, když přijdu z práce s náladou pod bodem mrazu. "Tak jo", pronesu odevzdaně svou oblíbenou formuli a v hlavě  se mi zahnízdí zvědavost. Kampak to asi bude, honí se mi hlavou ve chvíli, když ten můj malej poklad bravurně řídí auto po mokré silnici někam směrem k Netolicům...

Překvapení veliký ! Tak tohle zvládla  Maggie na jedničku. Honza Bican s kapelou a k tomu raut (tedy spíš takový menší švédský stůl). Pro mě tedy dokonalá kombinace!!! Já vím, to tláskání jsem si taky mohl ušetřit, ale když ono to vypadalo tak vábně a jak to teprve chutnalo !....Pidisál netolické kavárny pojme stěží třicet hostů ale o to je atmosféra komornější. Nálada stoupá a po osmé nastupuje kapela....

Dum dum dum dumdum, dum dum dum dumdum, začíná basa a já jsem rázem ve svém živlu, nohou si podupuju do taktu a přistihuji se, že si začínám pod vousy broukat. Přidává se doprovodná kytara a s ní první akordy. Banjo s dobrem začnou skoro současně a melodie začíná mít plný zvuk. Do toho jako poslední housle a harmonie je dokonalá. První skladba "instrumentálka" odhaluje v sólech jednotlivých členů kapely jejich brilantně zvládnutou hru.....Je to pastva pro uši ....

Vlakem  jsem nejel už ani nepamatuju, až dnes, tedy ve fantazii! To ten pravidelný rytmus pražců, který mi připomnělo tempo druhé písně, mi zůstal uložen v paměti a v této chvíli se dere na povrch jako nějaké Déjàvu. Tak je to fajn a na pozadí té bezva muziky se mi z paměti vynořují vzpomínky na mládí a ve mně se opět, alespoň na malou chvíli, probouzí muzikant a svět deště, starostí a smutků je ten tam. Jsou totiž dvě kouzla které mě dokážou dokonale odpoutat od reality, tím prvním je les a tím druhým muzika...Dnes tedy muzika - a to skvělá.....

Probouzí mě sobotní ráno a rozzářené slunce na modré obloze jakoby se snažilo smazat a zapomenout všechnu tu nepohodu minulých dní...

Je to nejspíš k neuvěření, ale pro mě to slunko vysvitlo už včera večer...

                                           

Se Sloníkem v říši divů......

Nádherná sobota, po tom týdnu plném deště je  jako balzám na nervy a taky na duší. Připadá mi jako by se ta záře přelila i do mě. Najednou se cítím lehký a skoro průhledný (nechte si ty úšklebky, tuky se nepočítají :). Nu což, jaro volá a láká a tak vyrazíme. Vždy přemýšlím, jak je krásné, když se někdo stará o ten svůj kousek země, vyseče tu poblázněnou trávu, vysadí kytky a na hladinu pošle na předlouhou plavbu listy leknínů. Je to ta krása sama o sobě, která je mu pak odměnou za tu práci...

"Ahoj hade", chce se mi říci té užovce kterou malá Maggie objeví nataženou přes cestu. Já jí překročil a vůbec si jí nevšiml ! Tohle mě trápí, kolik důležitých věcí takhle v životě přehlídnu a sám sebe se tak připravím o to potěšení z pohledu na tu krásu, co mi příroda každý ten boží den předkládá. Co už, o to víc se jí pak věnuji s objektivem ohnutý v pokorné úkloně až k zemi. Ona leží, nemluví a já vlastně taky ne, je to takové tiché, mlčenlivé souznění..

"Jakpak se asi jmenuješ kytko" ? Nádherná..., chvíli si hraju s objektivem svého přítele a najednou mi z ničeho nic za zády frkne kůň. Stojí za mnou tři hnědáci, vysocí, štíhlí a krásní s neméně krásnými holčinami v sedlech, které trpělivě, s úsměvy na rtech očekávají, až se z té cesty odvalím. Jsem z toho tak zmaten že úplně zapomenu vyfotit ta nádherná stvoření. Člověk a kůň, jak blízko to má k sobě a jak nádherně se to doplňuje, je to jako splynutí dvou těl do jednoho. (Tuším, že ten pocit historie ve své bezbřehé fantazii nazvala kentaurem).

Hastrman si o kus níž hlídá vodní hladinu, která chvílemi připomíná zrcadlo, občas něco zabručí směrem ke kačce, která sedí jako věrný pes vedle něho a po očku pozoruje co on na to. Ten sedí, skoro se nehýbá  a mlčky si bafá ze své dýmky oblaka voňavého dýmu. Je zvláštní, kolik slov lze vyslovit mlčením. Mlčení je vůbec zvláštní stav, někdy je to nepřítomnost, někdy souznění. Rozumím jim oběma, možná proto, že je jim v tuhle chvíli fajn, stejně jako mně.

Blížíme se  dolů, k Blanici a tady u starého, opuštěného stavení stojí letitá studna. Možná že pořád ještě čeká na tu chvíli, až někdo chytí do svých mozolnatých rukou tu páku a zapumpuje s ní nahoru a dolů , aby z hrdla vytryskl pramen vody a padajíc dolů do trávy, svlažil zemi. Mozolnatých rukou ubývá, a tak ani nevím, jestli se ještě někdy dočká. Já se tedy její klid porušit nechystám, možná spí a zdá se jí krásný sen z dob, kdy ještě byla mladá...

A ke studni patří dům, zarostlý v divoce rostoucí trávě, mlčky se slepými okny bez tabulek, hledící vstříc k cestě , jestli se ještě někdy nevrátí někdo, kdo mu zase dá život. Střecha, trámy, okna, to vše se časem změní na prach a jen ty kameny tu zůstanou stát jako věčná vzpomínka na jeho bývalou slávu. Má štěstí, ty kameny jsou věčné, naopak my lidé zmizíme a nezbude po nás nic než pár vzácných vzpomínek a při troše štěstí pár vět v omšelých listech knihy ležící někde na půdě...

Houkání vlaku mě donutí vstát ve chvíli, kdy se koukajíc po koleji snažím dohlédnout až tam, kde možná někde v dálce končí. Připomíná mi tu mou životní pouť, někde začne, potom dlouho, předlouho ubíhá krajinou, aby někde v dálce, v budoucnosti spatřila svůj konec . Jsou na ní rovné a rychlé úseky, ale záhy se mění v plno zatáček, jako by kličkovala před neúnavným osudem v naději že jednou, někdy v budoucnu potká svůj vysněný cíl...

 A stejně tak i řeka ! Začíná jako pramen někde v horách a později, jak putuje krajinou přibývá, aby se proměnila v potok, řeku, veletok a na konci své dlouhé cesty se rozplynula v moři a nezbylo z ní zhola nic, jen příběhy, teskné písně a vzpomínky :)

Mosty, ty spojnice dvou břehů! Jak důležité jsou pro vlaky, auta i osudy, jak důležitá jsou jejich ramena, klenoucí  se  v  odvážných  obloucích nad  vodními toky,  údolími  a  rozdíly  povah. Jsou  to  ony, jež umožňují  cestám  pokračovat  dál  beze  strachu  z  vodní  masy,  z  hlubiny ,  z  nedorozumění.  Jsou symbolem a výrazem lidského ducha v jeho nezlomné, neutuchající touze jít dál...

  

 Jdu po pražcích a naslouchám vlaku, jehož dunění se ztrácí někde v zákrutě kolejí a najednou mě zaujme ona, drobná květina choulící se ke starému dřevěnému pražci, jakoby v obavě z toho, aby jí ta těžká železná kola dunící šílenou rychlostí někam, kde je jejich  cíl, nerozmačkala. Ta křehká krása uprostřed toho dunícího pekla je vlastně symbolická. A je to možná právě ona, pro kterou má smysl i v té džungli lidského sobectví žít..

 Nebe zahaluje mrak, ale ani ta hrozící bouřka mě nevyvede z pohody. Cestou natrháme pár prvních třešní a vychutnávajíc si tu jejich sladkou chuť, blížíme se cestou přes louky k lesu tam,  kde  nás střechou chráněná lavička pomůže skrýt se před proudy vod padajících z nebe. Obloha nakonec jen pohrozila a tmavé mraky se zase ve svých nekonečných proměnách převtělily v modrou oblohu. 

Starý židovský hřbitov, snící si svůj věčný sen tady daleko od města, opuštěn a zapomenut. Staré rovy jako věčná připomínka dávno prožitých osudů, lásek a bolestí. Není tu už, kdo by nosil kytky ke kamenným deskám a zapaloval svíce ve vzpomínkách na ty, jež už tu dávno nejsou. A přece, tam kde zklame člověk, jemuž jeho křehký život nedovolí věčně oživovat vzpomínky, přichází matka příroda , aby položila kytky jako vzpomínku na lidský dech,  vzpomínku na tu letmou chvíli, která jim byla dána, aby žili, milovali a snili...

Ještě jsem tady, ještě pořád sedím na lavičce a dívám se dolů na obrysy města tam, kde se znovu a znovu rodí a umírají nové osudy, nové cesty, nové sny.....