pátek 31. října 2014

Mlhavým ránem ...

Tak už pojď a neboj se! Chyť  mne za ruku a já tě spolu s tóny té písně provedu mlhavým ránem. Ty jsi mi tenkrát ukázala to své a já tě dnes na oplátku provedu tím mým...Projdeme spolu pár míst, která mám tak rád a která mi svou nevšední krásou utkvěla v srdci. Půjdeme zelenou, po ránu ještě trochu ubrečenou loukou, a rosa, ta slzavá kráska, nám zmáčí bosé nohy. Vydáme se do kopce, tam na vyhlídku, ze které budeme mít svět, nořící se z mlhavých snů, jako na dlani a pak ještě kus lesem, pozorujíce korálky na sítích pavučin a mladé lístky dubů. Pak projdeme znovu loukou až do míst, kde jsem doma...

Mlžná rána tu bývají kouzelná - uvidíš sama a zamiluješ si je - tak, jako i já jsem si zamiloval ta tvá...



















čtvrtek 30. října 2014

Dopisy z pod okvětních lístků


Našel jsem tě květino ! Rosteš si do krásy, jen pár kroků od mého domu a já tě celou tu dobu přehlížel. Usmála ses na mne svou modří a já opilý radostí pohladil tvé okvětní lístky. Málem jsi o ně přišla !!! Mám pro tvé drobounké lístky tak velké a nešetrné ruce !   :(

Sedl jsem si k tobě do trávy a přišlo mi to líto. Jak říci květině že je krásná, jak jí vyjádřit svou náklonnost ? Dlouho jsem přemýšlel jak tě poznat bez doteků a ty jsi mi v tu chvíli jen tak lehounce, téměř  neznatelně  zavoněla. A já náhle pochopil, že květiny se smějí hladit jen očima a poznávat po vůních. Ta tvá je bleděmodrá a já ji už nikdy nezapomenu. I když přijde mráz a spálí tvé něžné lístky i když zmizíš v závějích sněhu přicházejících s blížící se zimou... Budeš pořád tady a budeš pořád má - ukryta v bezpečí mého srdce.

                                   ...Ty, má květina z jiné planety a já tvůj věrný rytíř...



Šel jsem cestou k lesu, jak už tak občas chodívám a v údivu jsem se náhle zastavil. Uviděl jsem tebe ! Všechny tvé sestry se už dávno rozpustily v podzimních plískanicích a ty jediná jsi kvetla, jako by se pro tebe zastavil čas. Kolem ležely napadané listy, mílový kroky se blížila zima a ty jsi přesto svými  kvítky zářila v  tom podmračenému nečasu jako malé slunce. Tvá sestra, má modrá květina, byla  daleko a tak jsem si sedl do trávy hned vedle tebe s nadějí, že mi o ní něco povíš. Ale ty jsi mlčela - stejně jako ona. A pak, pak jsem si všiml, že jsi celá uslzená ! "Proč pláčeš ?" Ptal jsem se, ale tobě se jen lehounce, jakoby v povzdechu zachvěly  kvítky a mlčela jsi dál...Bylo mi smutno, toužil jsem po své modré a ty jsi se němě uplakaná chvěla vedle mne. Podivná dvojice...Čas se nám úplně zastavil, oba jsme bloudili v nepřehledné změti svých smutků a zdálo se, že za pár hodin, možná pár dnů tu spolu mlčky  odkveteme. A pak se to stalo!!!  Přes tmavé mraky se prodralo slunce a  pohladilo tě svým hebounkým paprskem.  Ty jsi se celá rozzářila, tvé slzy - tvé bolavé slzy se v tu chvíli proměnily v záplavu planoucích diamantů a já jen nevěřícně zíral na tu proměnu. Trvalo pak ještě dlouhou chvíli,  než jsem si uvědomil tu prostou pravdu toho okamžiku. 


Jsme plni smutku i plni radostí, jsme plni bolesti i plni něžných pohlazení, jsme plni nenávisti i plni lásky a je jen na slunci, té matce všeho živého, která z našich dvou tváří se usměje či rozpláče vstříc našim touhám...



Když jsem potkal tebe, fialová, pohyboval jsem se, jak už to tak někdy dělávám, v jednom ze svých paralelních vesmírů ve snaze očistit se, zklidnit se a naplnit svou duši harmonií. "Buch-buch, buch-buch", počítal jsem tepovou frekvenci svého srdce a snažil se s ní sladit myšlenky do dvojhlasu. Když jsem tě tenkrát v té lesní tišině potkal, měla jsi tvář skrytou pod okvětními lístky ale já jsem z ní  i přes tu jemnou masku cítil lásku a smíření. Chvíli jsme se mlčky pozorovali a pak jsi promluvila !!! Já vím, za ta léta jsem už uvykl  že květiny nemluví, ale ty jsi i přes to mluvila tak, že jsem tvým slovům jasně rozuměl. Byla tak zklidňující a blízká mi svou harmonií. Poslouchal jsem tě, mlčky tě vnímal a nechal se unášet tvým sametovým hlasem. A najednou mi bylo neskutečně dobře !!!

Stál jsem tam dlouho a dlouho tě pozoroval. "Kdo jsi ? Jakou máš tvář ? Odkud jsi a kde ses tu tak z ničeho nic vzala ?" Tyhle otázky se mi honily hlavou a já najednou neměl sílu je vyslovit . Nevyslovil jsem je vlastně dodnes. Možná že je to tak lepší. Potkal jsem tě od té chvíle ještě mnohokrát a mnohokrát jsi mi recitovala svá slova ne nepodobna básníkům, ale vždy, vždy od té doby  jsem už mlčel. Vlastně ne ! Každé z těch slov, co jsem kdy napsal, každá z těch myšlenek, které jsem zhmotnil ve věty, každý z těch obrazů který jsem poslal do vírů digitálního světa, patřil vždy malým kouskem i tobě.


 ...Tobě, mluvící květině - ode mne, mlčícího tuláka po hvězdách...

  P.S. Často jsem litoval svých slov, ale nikdy svého mlčení...N.N.



neděle 26. října 2014

Dopisy z mlhy...


Miluju mlhu a ty to víš - je jako brnění, umí ochránit to citlivé, slabé, zranitelné. Umí tě ve svých závojích bezpečně ukrýt,  ale také zvýraznit tvou tvář, když decentně potlačí tvé okolí . Mlha je zvláštní a svým způsobem tajemná, je jako vedení ze skelných vláken po kterém informace letí rychlostí blízkou rychlosti světa a jediné co ji předběhne je myšlenka - cítíš ji ?

Řekl jsem si, že promluvím obrazem a ráno tu mlhu vyfotím - nebyla žádná a tak jsem poslal myšlenku. Přiletěla nebo ne ? Byla jsi dost vnímavá a nebo tě těsně minula, vychýlena ze své dráhy starostmi všedního dne ? Možná tak, možná jinak, kdo ví...
Mlha je bezpečí ale také výzva, dozvíme se někdy kam ta cesta na obrazu vede ? "Nepiš" napovídá mi něco uvnitř, ale copak mohu nepsat když myšlenky nezadržím a ty se stejně rozletí k tobě ať chci nebo ne ?Jsem blázen a proto nejspíš mlhu miluju - umí mé bláznovství skrýt. Když mi bylo dvacet, psal jsem básně - celý sešit jsem jimi popsal - s léty se ztratil, aniž by ho kdo četl. Nečetla ho dokonce ani ta, jíž byly určeny - smutný osud. Dnes píšu lyriku, čtu ji ve svém srdci - už nechci opakovat stejné chyby...





Miluju doteky - jistě ty fyzické taky - ale dnes chci mluvit o těch důležitějších - dotecích duší. Znáš je, přestože jsou ti tak vzácné. Také je hledáš  a ptáš se a nedostává se ti odpovědí. Ty doteky v tobě, má milá, promlouvají tvým pravým já. Ne maskou z polopravd a mlčení. Ne obrazem, jako mimikrami pracně den po dni přizpůsobovaným svému okolí  - odhalují v tobě tvou přítomnost - tvé nitro - tvou odpověď..

Jsou lidé kteří mluví mnoha jazyky, mnoha dialekty, ale tomu vnitřnímu jazyku duší se  naučit nedá, ani mu nelze porozumět - jsi to jen ty, tvůj život, tvé radosti a tvé bolesti, tvá cesta - nedá se to vyjádřit žádnými slovy ani obrazy. Jen doteky. Ty doteky jsou tak něžné, že jsou možná jen snem, snad jen vírou v něco po čem toužíme. Já ten tvůj ucítil a vydal jsem se hledat odpovědi do  hloubi mlžných hor svého srdce. A právě tam, v hloubi a v bezpečí, v neprostupném chaosu  svých pocitů jsem našel to, co jsem jsem možná celý život hledal...
                                          
 ...tvou stopu...



Dnes je den poslední - den loučení a návratů. Mlhavé království zmizí v dáli a zůstanou jen vzpomínky, pocity a doteky...

Ještě dnes usedne do vlaku, který ho odveze těch sto kilometrů na západ - k tobě. Ale cestou se ten básník co tě tak okouzlil a co ještě před chvílí  nesměle nastupoval do vagónu promění a ve chvíli kdy bude vystupovat a kdy se dotkne tvé dlaně, už to nebude básník. Bude to muž. Někdy možná trochu ješitný, někdy přetažený, někdy snad i vzteklý. Ale také milující, laskavý ve svém humoru, věčně se možná toulající ve svých snových světech, ale vždy, vždy se srdcem na dlani. Ve chvíli kdy vystoupí a ty poznáš tu proměnu, nejspíš zaváháš a budeš chtít zpět svého básníka, ale ten bude v té chvíli  skrytý někde hluboko uvnitř. Možná zůstane ještě pár dní  ztracen v dáli, než ho zase objevíš v těch mlhou prostoupených lesích jeho srdce. Zůstane z něho pro tu chvíli jen On - básníkův obraz. Obraz sedící vedle tebe na kameni u řeky a okouzleně  koukající do jejích vln a tvých  očí. Bude to On se svými strachy, bolestmi, snad i zbabělostí, On i se svým, možná  trochu neradostným osudem.
Nemusíš mít ale strach, v tu chvíli se ti odevzdá  bez podmínek. A když přece jen řekneš že nechceš ten obraz, že chceš jen toho svého básníka uvnitř -  budeš ho  mít...

                                             ...Vlastně nebudeš... máš ho už dávno...


Trója...


Zvířátka, zvířátka, zvířátka...
Kouzelné místo na pokraji Prahy kde slůňátka dávají svým troubením dobrou noc a dobré ráno přeje Vydrýsek :0)


                                      



































čtvrtek 16. října 2014

Město rudé růže...


Píše se rok 1501 a město Prachatice již po druhé kupuje do svého vlastnictví rod Rožmberků.
Začíná se období největšího rozkvětu města. Obchod na zlaté stezce, vedoucí z Pasova do Čech dosahuje svého vrcholu a po požáru v roce 1507 se šestnácté století stává dobou nejživější stavební činnosti, často za účasti vlašských (italských) stavitelů. Ve dvacátých letech byla podél celého města vystavěna nová linie hradeb. Před původními gotickými průchozími branami byly zbudovány brány nové. Písecká (Dolní) brána s cimbuřím a s obrazem rožmberského jezdce na širokém průčelí je dodnes nádherným příkladem pevnostní stavby té doby. Uvnitř města byly přebudovány všechny veřejné stavby. V letech 1570-1571 byla vybudována radnice (Dnes nazývaná Stará radnice). Její průčelí s renesančními okny je pokryto malbou (tzv. chiaruscem) na téma soudnictví. Rozšiřování domů směrem do ulice (ve formě klenutého mázhauzu), dílčím přestavbám či úpravě vnitřních prostor domu věnovali pozornost i samotní majitelé domů. Krásnými renesančními malbami byla zdobena řada průčelí i vnitřních místností domů přímo na výstavném náměstí.Období největšího rozkvětu města končí přesně o sto let později, kdy v roce 1601 poslední vladař Rožmberského dominia prodává město Císaři Rudolfu II.

Tak se vydejte spolu s námi na náměstí  a obdivujte ty téměř čtyřistapadesát let staré klenoty...

                                                Více o historii naleznete zde :