sobota 22. listopadu 2014

Psí život v kočičím kožichu...





                                           

Už to bude osm let, co se maminka přestěhovala od sousedů k nám do dřevníku a povila dva krásné, 
hebounké uzlíčky - to jsem byl já a moje sestřička...




První týdny po narození byly krásné. Nedovedete si představit, kolik různých tajemných zákoutí skrývala naše zahrada. Několik dnů po tom, co jsme se naučili běhat ale přejelo mojí sestřičku nějaké monstrum na čtyřech kolech a od té doby mám před těmi plechovými obludami respekt...




Krátce na to mne opustila i má utrápená máma a mne se ujala fenka Anetka, která tu už  pár let před tím žila. Trochu jsem se od ní přiučil psím mravům a jejich zvláštní  řeči a tak se s většinou hafanů kamarádím...






S Anetkou byl život krásný, já ji bral jako svou mámu a ona mne jako syna. Naučila mne vše co má umět správný pes a ona se ode mne učila přítulnosti a hravosti  i když si myslím, že je ve svém srdci měla už dávno před mým narozením.






Léta šla dál a moje druhá máma, Anetka, mne ve svých patnácti letech opustila. Byl jsem u ní do poslední chvíle a lízal jí horký čumák když odcházela - tak moc jsem ji měl rád...Život se však neúprosně hnal dál a v mém životě se objevil Archibald. Ten byl pravým opakem Anetky - tak nervózního psa jsem nikdy před tím ale ani po tom už nezažil. Legrace s ním byla, to zase jo, třeba když jsme si hrávali na honěnou a já mu vždy těsně před nosem frnknul na strom, nebo třeba  když jsme se jednou rvali o misku a já mu z ní uloupil celý kus masa...




Byl jsem statný, silný kocour, před kterým měli jeho protivníci respekt, kočky mě milovaly a jistě po mě zbylo hezkých pár synů a dcer. Jednoho dne, když jsem se toulal po sousedních zahradách, mne však chytil zlý soused a připravil mě o mužství. Tou dobou jsem myslel že zemřu. Neošetřená rána se zanítila a já se několik týdnů zmítal v horečkách. Naštěstí mám devět životů a mí páníčci (kteří ze začátku netušili co se mi stalo) se o mě starali tak dobře, že jsem se i z toho vykřesal. Byl jsem sice slabý, hubený jako smrt, ale zase jsem sílil a dostával chuť do téměř ztraceného života.






Život se hrnul nezadržitelně dál a mne opustil i Archibald, zemřel poměrně mladý, stejně jako má malá sestřička, pod koly auta. Můj kamarád sloník, se odstěhoval o dům výš a já ho, aby nebyl tak sám, následoval. Bylo to hodně krásné období mého života byli jsme dobrá dvojka, nerozluční kamarádi na život a na smrt. To jsem však netušil, že život může být ještě krásnější...




 V mém životě se  z ničeho nic objevili dva obrovští hafani a s nimi malá Maggie. Netrvalo dlouho a já je přijal do svého domova a oni mne zase do své smečky. S mou "psí" výchovou jsem už věděl jak se ve smečce chovat a tak jsem si rychle zvykl. Život ve smečce je fajn, fenka mě tajně miluje a pes, vůdce smečky ve mně nevidí konkurenta a tak mě respektuje a svým humpoláckým způsobem mě má taky rád. Nejradši mám ale Maggii. Je jako moje třetí máma...




Super bývá večerní venčení, já si jako nejstarší a nejrozumnější pobíhám okolo a hafani jdou poslušně na vodítkách, občas je pozlobím, když mezi nimi prolétnu jak neřízená střela a jindy, když si na chvíli sedneme na mýtině nebo na vyhlídce, se stulím k fence  do klubíčka a občas jí olíznu čumák. Ona mne zase na oplátku podrbe na bříšku. Miluju taky šplhání po stromech a tak jako já se vyškrábat na statný buk s úplně hladkou kůrou jen tak někdo nedovede. Někdy se jen tak z radosti ze života rozběhnu, skočím a s tlapkami doširoka roztaženými se vyšplhám dva, tři metry vysoko, abych pak zase opatrně slezl dolů.






Jednoho dne se celá naše smečka vypravila na velký výlet po okolí a tak jsem vyrazil s nimi. To víte, když jsme se dostali na okraj mého teritoria, začal jsem být neklidný a chtěl se vrátit domů, ale nakonec jsem si uvědomil, kam že vlastně patřím a šel jsem dál. Myslím že takhle dlouhý výlet ještě žádný kočičák nikdy neabsolvoval. Ještě že sloník pořád něco fotil a já mohl po chvílích odpočívat. Když jsme po třech hodinách chůze konečně dorazili domů, padl jsem a dva dny jsem prospal.







Víte, něco vám povím, nevím jestli existuje šťastný kocour, ale jestli někde nějaký je, pak to docela určitě budu já. Jsem v polovině života, na vrcholku svých sil, mám svou smečku a lidi kteří mne milují a moc dobře vím, že je to to  nejcennější, co  kdy můžu mít...






Řeknu vám, život je někdy pes a umí s vámi pořádně zamávat, ale když to nevzdáte a vydržíte, pak vám taky umí ukázat svou vlídnější tvář a vy, ať už jste v kocouřím kožichu nebo v lidské kůži, poznáte, co je to být šťastným...
                                                       ...Váš kožišák Nero...:)



sobota 15. listopadu 2014

V zajetí luny...


Ztracen v labyrintu měsíce a svých pocitů, dívám se kamsi do dáli, kde bílá mlha jak jemný závoj halí do jednoho chaotického spletence čas minulý i čas budoucí. Kam vykročit, kam se dát ? Vysílám na průzkum verše svých slov a ony se ztrácí v bezedné nicotě z níž jen tu a tam  zaznívá disharmonie ohlušujícího mlčení. Utichám a prázdnota mlčí též, křičím a ozvěna mi můj hlas stonásobně vrací. Není cesty tam, ani cesty zpět, je jen zbloudilá duše stojící někde na rozcestí... 
Zvedám hlavu nahoru, abych našel svůj kompas, svůj Jižní kříž a právě tam, kde  nad horizontem vyšel měsíc, čtu v záblescích jasných hvězd šifrovaná slova té nápovědy...

                                                     "S modrými sny můžeš létat"...


                               











neděle 9. listopadu 2014

Sobotní podzimní poobědě ...

                                                                  "Jedeme na výlet",
 zahlásím při obědě a malá Maggie nadšeně souhlasí. "Na kolech" dodávám zákeřně a pozoruji, jak její prvotní nadšení rychle opadává. "Na mém kole, které je téměř tak staré jako já sama ?" ptá se v zápětí. "Přesně na tom" potvrzuji a smířlivě dodávám "vždyť jsi ještě mladá". Funím po schodech na půdu a vyhrabávám nějaké dva velocipedy, pokryté letitou vrstvou prachu, co pamatují ještě ústřední výbor KSČ. "To půjde" - přesvědčuju sám sebe a vláčím ty železné oře z půdy dolů...
Poloprázdné pneumatiky je třeba nahustit, poradila by příručka zdatného cyklisty, ale už dále nijak neřeší, jak autopumpou protlačit vzduch přes staré úzké ventilky. Ten si drze utíká všude možně, jen ne tam, kde je ho třeba. "Nemám pumpu" zahlaholím s neskrývanou nadějí, že přece jen půjdeme pěšky." Koukni pod štangli" vrací mi úder Maggie a já beru do ruky to, co jsem měl celou tu dobu před nosem. "Nemá to šlaušek" hlásím s novou nadějí, ale ta má cácorka už se štrachá po schodech nahoru něco najít. "Je ho jen půl" oznamuje s nevinným úsměvem, když mi předává předmět doličný. "Hlavně že má tu stranu co se šroubuje do pumpičky" pomyslím si a foukám...
Nakonec to šlo docela dobře, kola jsou napumpovaná. Kontroluju technický stav: "Řidítka? Zatáčí!, Světla? Nejsou - nevadí je vidět! Brzdy?  Nebrzdí!"  Ajeje. Ony by brzdily, ale páčkou nejde hnout. Zatuhlé lanko - letím pro konkor a lanko se  po chvíli začíná hýbat. Ne tak brzda - nevadí, aspoň přední brzdí ;) Přichází Maggie vystrojená jako na karneval - s pestrobarevnými návleky až pod kolena a s kraťasy přes legíny a než se stačím vzpamatovat a natlačit nohavice tepláků do ponožek, už testuje tu rachotinu z toho našeho kopce. "Zadní nebrzdí" křičím za ní, ale Maggie si poradí v každé situaci - když to zjistí, nejdříve brzdí patama, až se z bot kouří a pak kolo obrací smykem do protisvahu. Přežila to !!! Je to holka šikulka:)
"Z kopce už nejedu, jdu pěšky a do kopce mne bolí to zatracený koleno", prohlašuje  poté s přimhouřenýma očima lední medvědice. Ne tak já, usedám na svého divokého oře, ale když přibrzďuju v zatáčce, ozve se z brzd tak příšerné kvílení, že radši slézám dolů a Maggii mlčky  po svých  následuju. Ten kdo zná ty naše kopce nejspíš tuší, kolik z těch pěti kiláků jsme šli a kolik jeli. Nicméně nakonec to byla výhra - no posuďte sami :))