Mám je svým způsobem rád, jsou pracovití, povětšinou kultivovaní a přizpůsobiví (samozřejmě že se mezi nimi najdou i gauneři). Všimli jste si, že nás už, tak jako kdysi, nepronásledují po obchodě ale trpělivě čekají co si vyberete ? Pamatuju časy, kdy sem naši socialističtí vůdci přivedli první a pamatuju se i na to, jak jsme je tehdy vnímali, byla to směs zvědavosti, obav, odstupu. Dnes jsou naši součástí, jejich děti chodí do škol, mluví plynule česky - navzdory tomu, že si zachovali své společenství a svou kulturu. Nepotřebují žádné dotace, žádnou ochranu před rasisty, žádnou pozitivní diskriminaci. A ta čeština ? Inu, tak nějak (roztomile) by asi slyšel rodilý angličan mou lámanou angličtinu ;0)
Oči v úrovni hladiny odhalí úplně jiný svět. Lehce čeřím vodu rukama, to jak pomalu plavu ve snaze splynout s hladinou, dýchám spolu s ní a poslouchám svůj dech a ticho. Plavce bych spočítal na prstech jedné ruky a všude kolem jezera neprostupný les. Mírné vlnky odráží slunce a určují mi svými odlesky cestu stejně jako v dávných dobách určoval cestu námořníkům kompas. Pozoruji ty sluneční hrátky na vrcholcích vln a nemohu se vynadívat. Chvílemi se protáhnou v přímku přes celou hladinu a ta se potom pomalu rozpadá na tisíce stříbrných hvězd. A pak ty bubliny, když zaberu trochu víc - kolik barev může vzniknout na tak mikroskopické ploše - božský to malíř, který dokáže zachytit ta mihotavá chvění slunečních paprsků na kapce vody... Dýchám v rytmu dlouhých, táhlých vln, jak někde uprostřed jezera zčeřil hladinu kapr a stávám se jejich nedílnou součástí. Převracím se na znak a pozoruji oblohu - modrá, čistě modrá plocha, čím dále od čáry obzoru, tím tmavší odstín. Už skoro neplavu, jen občas kopnu nohama, abych zůstal nad hladinou a najednou se mi zdá, že letím. Bez křídel, bez pohybů, prostě jen tak - levitací. Jsem zase zpět, uprostřed jezera a velkým obloukem se otáčím k návratu. Začíná mě bolet pravé předloktí. Už pár týdnů s ním zápasím a teď se mi zdá, že křeč vystřeluje až k rameni. Ne, nemám kupodivu strach z utonutí, jsem součástí hladiny a s vodou, jak se stala mou součástí, volně splývám. Zkouším plavat "ouško" a pravou ruku nechávám volně plynout za sebou - je to lepší - nějaká cesta se vždy najde. Blížím se pomalu ke břehu když zahlédnu to peříčko - pohupuje se v rytmu vln a hnáno jemným dechem vánku brázdí ten oceán vody. Začínám pádlovat oběma a kroužím kolem něj v soustředěných kruzích. Obyčejné pírko, řeklo by se, ale mně se v té chvíli stává středobodem žití. "Blázen", řekl by náhodný kolemjdoucí - a měl by pravdu ! Nechávám se unášet svými pocity a realita se mi z těch prazvláštních snů vytrácí. Přesto všechno mám své sny rád - nikdo mi je nemůže vzít - nemohou mi ublížit a já nemohu ublížit jim. Kroužím kolem pírka, pozoruji to jemné chmíří, ale ostrá bolest mne znovu vytrhává ze snění - musím blíž ke břehu - co kdyby ? Chyběl bych těm, jejichž přítomnost by chyběla mně ? Malá Maggie, ještě celá mokrá, cvrliká na břehu se svou kamarádkou a mává na mně. Mám ji rád - je to jistota ve vírech žití a pevná opora ve chvílích bolesti. Vzpomínám s povděkem i na svou učitelku - ne každá lekce se tenkrát obešla bez bolesti a ne každý smysl děje se vždy projevil hned. Škola života totiž není jen o lekcích a testech - škola života je o vnímání své cesty, je o našich postojích a hlavně o našich srdcích...Je o každé jedné šlápotě, a bosých nohách v trávě...
Jsem doma a kožišák Nero mne tajně, ze šestého schodu, pozoruje přimhouřenýma očima.
Napůl spící se kuchyní batolím na toaletu a zahlédnu přes skla střešních oken tohle shromáždění. Vracím se pro přítele - třeba se zadaří... Pomalu otvírám okno a zkrze vzniklou škvíru ostřím. Cvak, cvak...Mohlo to být lepší, ale se zoomem na doraz a stařeckým třesem si ani stabilizátor příliš neporadí... Venku se ozvou sousedovic husy a vzápětí kohout od vedle - "je ráno" křičí a já na něj "co blbneš, vždyť je sotva šest " ! Co dělat ? Když už mám foťák v ruce, trochu se projdu po zahradě - třeba cvaknu nějakou tu opožděnou bludičku...;) A co Vy ? Když už jste tady, tak pojďte se mnou, to dnešní ráno je vážně kouzelné...
Roztáhni křídla a leť...
Že vám nechutnají melouny z Řecka? Nevadí, vysaďte si jako my svůj melounovník ;)
- ten náš tedy dorostl do úctyhodné výše ;)
Doma je ticho po pěšině, malá Maggie ještě medvědí..."pssst - nerušit" !
"Když nad ránem ozvou se kohouti, to nemá cenu jít spát..."
Gyra po probdělé noci...
V noci hlídá sny a ve dne pospává, takhle po ránu jí únava přímo kouká z očí...
Copak se to klube ?
Medvídci jsou stejně super - a časná snídaně bodne ! :))
Borůvek přehršel - v lese je to horší...
Kelly mý holčičky se vydala na objevitelskou výpravu po okolních loukách - Tahle "číča postelová" tedy odvahu má, to je pravda, ale ani za mák nejspíš netuší, jak umí být svět nepřátelský...
Ve dvou se to táhne líp :)
S čumákem zabořeným v nektaru se svět zdá být tak krásný...
Nero čeká jako vždy u dveří - ví že dostane kapsičku a trochu granulí...
A než se vrátím domů, zkontroluji svojí mikrozahrádku - holky nesmějte se !!! Nesázím, nehnojím ani nezalévám, jen občas trochu vyplevám a jak se má čile k světu !!! :p Když je chladno dá čaj, když je horko dá nealko-mojito a na vejletek si ji nadrtíme třeba jen tak, do chladivé vody :0)
No a já ? Pustím si jednu pohodovou, tu co mám tak rád a dám si to kafe...
