Když plavete, potřebujete čas od času spočinout. Když plujete, potřebujete (když dojdou zásoby potravin v podpalubí) přístav. Když jdete pouští, nevyhnete se touze po oáze. Takový je prostě život a vše dobré i zlé v něm má svůj počátek, svůj konec a někdy i svá pokračování...
A tak i já jsem unavený a toužím alespoň na chvíli ztratit se. Stát se neviditelným a mlčet, obléci Frodův plášť neviditelnosti a prostě jen pozorovat... Pár týdnů, pár měsíců, kdo ví...
Nebojte se, vás, své přátele neopustím, jen nějaký čas nebudu vidět a pro ty, kteří se mnou prožívali můj africký příběh, mám dobrou zprávu - začal jsem psát další díly...
Je ještě přítmí a já poslouchám tvůj dech. Je klidný, vyrovnaný a skoro neslyšný. Dýcháš, tedy jseš - dýchám, tedy jsem - jsme. Skrze síť řas pozoruji, jak si pod peřinou s lehkým úsměvem ve tváři sníš své sny a tvá hruď se v rytmu dechu zvedá a klesá jak vlny na břehu moře. Pozoruji tě rád - je to takové mé malé tajemství a způsob, jak si tě kus uchovat - navždy - navzdory osudu. První paprsek dne prošel sklem a polechtal tě pod nosem. Zavrněla jsi a převalila se na druhý bok - ještě máš čas, ještě si můžeš snít svůj sen. Zvedám se a popojdu ty tři metry k oknu, abych ten drzý paprsek, co ruší tvůj klid zaplašil... Rozednívá se a tvůj dech mi napovídá, že ještě jsme...
Sedíme u dohasínajícího ohně a pozorujeme uhlíky, jak doutnajíc kreslí ve tmě čarokrásné obrazce. Ta žhavá galaxie Andromedy, uprostřed kruhu z kamenů se pohybuje v nějakém nám neznámém rytmu a pulzuje životem. Položíš si hlavu na mé rameno a já z blízka ucítím tvou vůni - dnes voníš po borůvkách. Skláním se dolů a foukám do ohně - plameny na chvíli osvítí tmu a pohladí nás svým teplem. Žhavíky stále sálají a mlčky se stávají v mrazivých okamžicích času, symbolem našeho společného bytí...
Tma prostoupila náš svět a my, odcházejíc za svitu pouličních lamp od dohasínajícího ohně, dotýkáme se konečky prstů a hladíme se pohledy. Noc na mně dýchla chladem, ale uvnitř mám teplo. Odnáším si v srdci ty žhavé symboly našeho společného bytí, abych ti ráno, až tě paprsek nového dne pošimrá pod nosem a ty se nespokojeně zavrtíš a překulíš na druhý bok, mohl zašeptat :
Sny se zdají každému a je to dobře - problém nastává ve chvíli, kdy se sen s životem propletou natolik, že už nejdou oddělit...
Ta noc byla bezesná a v okamžiku, když jsem poprvé otevřel oči, uviděl jsem měsíc - jeho odvrácenou stranu. Nevím, jak se to mohlo stát, ale podvědomě jsem cítil, že i já se ocitl na druhé, odvrácené straně života. Zabolelo to a tak jsem rychle zase oči zavřel. Bolest přešla a mnou začala prostupovat rovnováha - smíření...Bylo to čím dál tím krásnější, ale ve spáncích mi začala tepat zvědavost a nezodpovězené otázky...Opustil jsem ten vnitřní ráj a znovu otevřel oči. Stál jsem teď na rozkvetlé louce a vlasy mi čechral vlahý jarní větřík. Mezi loukami vedla cesta, po obou stranách lemována rozkvetlou třešňovou alejí. Končila někde u lesa, u vysoké kamenné zdi, v jejímž středu se černal otvor brány, chráněný dvojicí mohutných, široce do stran rozvětvených lip. Najednou jsem dole od vesnice zahlédl nějaký pohyb. Zaostřil jsem na tu stranu a uviděl jsem průvod. V čele, hned za křížem neseným knězem jel vůz tažený párem černých koní se zlatými postroji a za ním několik lidí v černém. Přiblížil jsem se k té cestě v místě, kde se úvoz za staletí vyježděnými kolejemi hluboce zařízl do terénu a ve chvíli kdy mne vůz míjel, jsem z té výše přes skleněné víko uviděl tvář toho člověka. Byla mi nějak povědomá a já v paměti hledal, kde jsem ji jen viděl. Ta tvář, ten klidný úsměv. "Vždyť jsem to já" blesklo mi najednou hlavou a bylo to tak ! Na tom voze, taženém krásným dvojspřežím, pod tím skleněným víkem, jsem ležel a snil svůj věčný sen já sám !!!
"Tak to máš za sebou", pronesl jsem s povzdechem sám k sobě a ani trochu mi to nepřišlo divné. "Celý život jsi s něčím zápasil a teď máš konečně klid ". Mezi tím se vůz vzdálil a já si začal prohlížet tváře lidí, co šli za ním. Nejbližší rodina a pár přátel...Slzy v očích, smutek ve tvářích - ne to nebyla maska - byl to skutečný prožitek - byl to dotek druhé strany. Krátký průvod končil a na úplném konci, několik kroků za ostatními jsi šla pomalu i ty. V ruce jsi nesla kytici malých, bleděmodrých kvítků a nebyla jsi smutná, ani slzy ti po tvářích netekly , dokonce se zdálo, že se trochu usmíváš. A jak jsi se blížila, viděl jsem jasně i tvé myšlenky. Byly plné vzpomínek - proto ten úsměv - vzpomínky bývají dobré, lepší než život sám...
Odcházel jsem (taky s úsměvem) do dalšího života a ohlédl se za sebe s otázkou. "Co zbylo ? Zbylo jen to dobré a bylo toho dost ? Využil jsem těch pár chvil v nekonečnu věčnosti opravdu na plno ? " Otázky bez odpovědí a odpovědi bez otázek - kolikráte bychom museli prožít své životy znovu, abychom v nich nalezli vše, co jsme kdy hledali ? V hlavě se mi promítá celý můj život, ne nepodobný dobrodružnému filmu a já vše najednou vidím nějak jinak - z nadhledu. Najednou nacházím ty nikdy nenalezené odpovědi a vidím i své slabosti, jak ve svém prudkém, nesmyslném rytmu mění můj osud (k horšímu ?). A najednou čtu a chápu i myšlenky tvé - tvé já. Co jsem tu vlastně zanechal - dítě, dům, zasazený strom, možná pár básní a dvě knihy které nikdo nečetl - možná pár pohlazení a nikdy nevyřčených vět. Pár myšlenek, které už nikdo nikdy nepochopí - možná právě proto, že by je musel znovu prožít sám. A život půjde dál... Ve smutku i v radosti - v slzách i v úsměvech. S písní o naději a milou snad vzpomínkou v srdcích...
Odvrátil jsem svou tvář a vydal se cestou na druhý břeh a znovu jsem zavřel oči, abych opět uviděl tu odvrácenou tvář luny - to smíření, k němuž jsem se celý život upínal. Na konci své cesty jsem tak nakonec nalezl i harmonii ! To abych mohl, s láskou v srdci, říct :
Velikonoční jarmark - už vidím, jak vám zasvítily oči. To mně taky, při vzpomínce na langoše a jiné dobrůtky. (Olizuju se ještě teď) Jarmark sám o sobě už mne tolik neláká. To jsou davy lidí a plné stánky nejrůznějších blbinek (tedy jistě pouze z mého pohledu). Možná kdyby byly v jiném prostředí - samostatné - měly by určitě pro mne větší kouzlo, ale ztracené v tom myšmaši všemožnostní jsou pro mne spíše utrpením...A do toho všeho to množství lidí...Jeden človíček nám přece jen radost udělal +Tartu Verity . Vynořila se z davu a už z dálky na mne křičí "ahoj Mílo". Já jsem nejdříve poněkud zmaten, člověk si ve své fantazii vždy vykouzlí kde co a skutečnost pak mnohdy překvapí...(V tomto případě mile). Podání rukou, pár slov a chvíle kličkování mezi stánky (Úplně jsme zapomněli na společné foto). Přemýšlím nad tím, že setkání sousedů v cukrárně či kavárně by mi bylo určitě milejší než takhle, uprostřed davu lidí a dozajista při tom všem působím dojmem mimozemšťana, který právě spadl z Marsu a horko-těžko se naučil první dvě slůvka místních obyvatel...No co už - to je život a to jsem já - příště to třeba bude lepší ;0)
Loučíme se s Tartu, opouštíme s babi a malou Maggií ten prapodivný babylon a vydáváme se oklikou přes město k autu... "Takhle tedy vypadaly Vodňany za husitských válek", říkám si při pohledu na maketu...V hlavě se mi vybavuje jejich obléhání a já je najednou vidím úplně jinou optikou. Tak se, než vyrazíme zpátky domů k obědu (bude "řyzek" heč !!!), projděte s námi a v těch pár novodobých pohledech zkuste spolu se mnou najít pár stínů minulosti...
A písnička dnes poněkud mimo téma - jen tak, podle nálady :o))
Dnes tě má milá zavedu do země, kde dole, pod naší Svobodnou horou na břehu řeky Blanice mají svůj domov bobříci .
Oba mají letošního jara naspěch. Táta Bobr celé podvečery a noci něco kutí na břehu řeky a paní Bobrová se stará o domácnost. Tedy domácnost - je to zatím jen provizorium, které jim má sloužit jako útočiště do chvíle, než táta Bobr vybuduje z větví poražených kmenů dům dostatečně pevný , aby odolal i velkým jarním vodám a který jistě poslouží několika dalším generacím. První z nich by se měla narodit už v dubnu a tak je třeba spěchat, aby bylo vše připraveno. Nejdříve spletou z větví nad úrovní hladiny podlahu, nad ní mohutným obloukem vyklenou střechu. Paní Bobrová pak podlahu vystele jehličím, listím a mechem aby ty maličká, sotva narozená klubíčka, mžourající na svět dvěma perličkami očí, nestudily tlapky.
K večeři si naši bobříci dají trochu kůry a lýka z olše a potom zase hurá do práce. Nejdříve musí najít vhodnou, klidnou zátočinu na druhé straně řeky, tam, kde tolik nechodí lidé a pak pomalu ale jistě začnou proplétat rošt hnízda. Bude to trvat několik týdnů než bude hnízdo hotové a další léta pak bude neustále opravováno a zdokonalováno. Noci poplynou a čas se bude krátit. A pak nastane ten šťastný den - po čisté nové podlaze se budou motat čtyři malé, chlupaté a neustále hladové uzlíčky. Ještě tři měsíce je máma bude kojit než jim začnou rodiče nosit zprvu jen menší, jemné větvičky. Podvečery a noci horkého léta budou opět plné práce. Dům už bude stát, ale bude třeba připravit ještě spoustu dříví jako potravu na zimu. Několik kubíků pak bobříci uloží poblíž hnízda pod hladinu, aby ho v zimě, kdy řeka zamrzne a už nebudou tolik vylézat na břeh, táta Bobr mohl postupně nosit do hnízda. Bude trvat ještě další dva roky než se malá kolonie rozroste o třetí generaci.
Je to štěstí, pozorovat dalekohledem každý večer z úkrytu to báječné hemžení na břehu řeky. Hemžení, jenž bude jednou odměněno novým domovem oběma milým bobříkům i jejich dětem...Pomalu, s úsměvem pokaždé opouštíme ten bobří ráj a ještě dlouhou chvíli se vždy z vysoké skály díváme dolů, na ten nádherný, přešťastný, tolik tomu našemu podobný, vodní svět ...
