K Pustině a dál, část první - Pustina

Sednu ke kompu, naleju drobet vína (no co, každej má právo se měnit ;) pustím Yirumu a prsty se mi rozběhnou po klávesnici. Dnes byl dvojí den - řek bych až téměř schyzofrenní - práce na slunci na střeše mne dokonale vycucla ale den byl přitom všem kupodivu prima - řek bych nádherný...Lehce přivřu oči a mé myšlenky už najednou nejsou doma - jsou o pár desítek  kilometrů dál - tam na Pustině. A tak se v myšlenkách vracím o týden zpět a je nedělní ráno a motor našeho auta, jak ukrajuje těch pár mil si zase brouká tu tichou píseň o dálkách a já točím volantem a míjím ty jižanské vesničky, kterými jsem projel už tolikrát a můj první cíl se blíží...

Hrad Rabí a o pár kilometrů dál Sušice - brána mé milované Šumavy...

První zastávkou za Sušicí je Rovina - Hotel Seno - kdysi, ještě za bolševika tu ve stodole občas přespávali vojáci, vracející se z Hartmanic ze sobotních tahů - odtud tedy ten podivný název dnes nádherné roubené chalupy, restaurace a penzionu...Ale na oběd (jako vždy byl skvělý) je v tuto chvíli ještě brzo a tak vyrážíme po svých, asi dva kilometry k Pustině...

To místo miluju a tak jako vždy tu tiše stojím a znovu a znovu obdivuju ten nádherný dům uprostřed divočiny. Samotu, která se opuštěna osudem i lidmi  stále ještě rve o život s drsnou tváří Šumavy. Kolik dešťů, sněhu a krutých mrazivých zim, kdy nikdo nezatopil v kotli, kdy se osleplými okny bez skel proháněl mrazivý vítr, musel prožít a jak ohromnou vůli musel ten dokonalý soubor trámů, fošen, prken a šindelů prokázat, aby přes to vše i dnes hrdě a pevně stál a díval se, jako vždy zasněně, do protilehlých vrcholů tyčících se za údolím Dobré vody.

Bude to možná znít divně - ale já tomu stavení tak trochu závidím. Závidím mu jeho hrdost a sebejistotu, jeho pevnost ve víře a jeho svobodu - to jak navzdory všem a všemu zůstává sám sebou. Hrdý a zároveň přívětivý, zvoucí ještě i dnes, věčně otevřenými dveřmi unavené kolemjdoucí dál...

Nedaleko odsud je pak další zvláštní místo, kterému dal jméno a ke svému pokornému životu si ho, na přelomu tisíciletí, vybral poustevník Vintíř... Ale o tom zase příště . Tak prožijte hezký večer, ráno či den někde venku, mezi stromy - tam, kde tento pokřivený svět ještě neztratil svou čistou tvář a kde zůstává, jdouc nám mlčky příkladem, vždy...

... sám sebou !

Zášť...

Milovala jsem tě, milovala jsem v tobě člověka, přítele i muže. Dodnes se zachvěji, když si ve svých vzpomínkách vybavím tvůj hlas, tvé dotyky, tvá pohlazení. Ve vzpomínkách...

Čas to všechno změnil.Vlastně ani nevím, ve kterém okamžiku nastal ten zlom - jak tenká byla najednou ta hranice mezi láskou a nenávistí, jak málo stačilo, aby ta léta chráněná a šlechtěná květina z ničeho nic náhle uvadla ! Vracím se zpět ve své paměti a znovu a znovu se pokouším určit ten okamžik, ve kterém se stala chyba. A možná to ani žádný okamžik nebyl, možná to byl pozvolný pád... Nevím ! Vím jen to, že se láska proměnila v něco,  co svírá srdce a to v sevření těch neúprosných okovů krvácí...

Možná to vše byl jen omyl, nedorozumění, nedostatek komunikace, která se pozvolna proměnila v zarputilé mlčení, jako když květinu zadusí okolní plevel. Proč jsme to nechali dojít tak daleko, proč jsme ten záhon naší lásky včas nevypleli ? A možná to bylo všechno jinak - vše bylo dobré a jen my jsme si ve své fantazii vysnili ideál a zklamaní pak nenaplněným očekáváním, zahořkli jsme. Zahořkli jsme k sobě navzájem. Stali jsme se slepými ke svým potřebám, ke svým citům, ke své lásce.

Zapálím vonnou tyčinku a vnímám tu zvláštní exotickou vůni - jak moc mi tě připomíná, jak moc mi připomíná chvíle, kdy jsem s tebou byla tak šťastna. Naslouchám tichu prázdného pokoje a ty cizí, chladné stěny, jako by vracely ozvěnu tvých slov. "Vrať se", čtu v mihotavém světle žárovky, v napůl uvadlé květině , v ustupujících paprscích letního slunce. Ale já nemohu - tak strašně bych chtěla, ale nemohu. Jsem prázdná, jsem němá, jsem slepá...

Ležím schoulena pod peřinou a přes to horko venku se třesu zimou. Pustý den se proměnil v prázdnotu noci a mé zraněné srdce, tiše, zlehýnka dusí zášť...

Kroměříž v D-moll

D-moll - mám rád ten akord. Někomu možná připadá smutný - ale on není smutný,  je jen zamyšlený, schoulený do svého vlastního světa. Jsou písně, ve kterých ho nenajdete a jsou taky písně, v nichž zabírá téměř třetinu...

 I ta perla na pravém břehu řeky Moravy má své nálady a ta dnešní je v moll. Slunce se schovalo za mraky, venku chvílemi drobně mží a tvář města je jakoby celá proměněná. Kroměříž, jindy tak rozjásaná a prozářená sluncem se stáhla do sebe a z obrazu, ve kterém začaly převládat tmavé tóny, začaly z ničeho nic vystupovat detaily.A každý z těch detailů ke mně začal skrze staletí promlouvat svou vlastní řečí, které kupodivu rozumím !

Čas, ten čas, ten neúprosný čas. Žene se staletími stále dál a nedá nám vydechnout, dokud nám do srdcí nevypálí svůj cejch. Mohl bych těmi ulicemi procházet měsíce a přesto bych znovu a znovu mohl číst ty příběhy, které tu vepsal do kamenných zdí a tisíců drobných, zdánlivě zbytečných maličkostí. Každá z nich měla svého tvůrce, v jehož hlavě a pod jehož perem vznikla. Každá z nich měla svého mistra, který jí svýma prostýma, mozolnatýma rukama vdechnul tvar, aby prožila dlouhý a smysluplný život . O kolika věcech, které nás zaplavují dnes, to za pár let budeme moci říci ? Kolik z nich nás přežije a kolik z nich bude těšit naše vnuky...

Slunce se zase začíná prodírat skrze mraky a tvář města se pozvolna mění. Nemění se ale jeho duše - ta zůstává stejná. Je přesně taková, jakou mu před staletími vdechli naši předci a svými vlnami ji k dokonalosti uhladil básník čas...

Vrať se...

Klidná hladina na dně sklenky se zachvěje a já v tu chvíli nevím, je-li to víno či krev - možná obojí a možná taky něco úplně jiného. Ztratila ses a já marně hledám tvůj obraz v odlescích té neklidné hladiny. Ne - takhle to dál nepůjde - musím ven. Ven - tam do míst, kudy jsme spolu snad tisíckrát procházeli, do míst, kde nám bývalo tolik dobře. Vlastně si ani pořádně nevzpomínám na začátek. Je to už tak dávno, že se mi tvůj obraz rozmazává, jako by se utápěl v mlhavém oparu nad jezerní hladinou...

Potkali jsme se před léty a vlastně už ani nevím, čím jsi mne tehdy zaujala - byl to tvůj úsměv nebo tvá bezprostřednost s jakou jsi mi začala povídat o svém životě, o svých touhách, o svých snech. Připadala jsi mi v tu chvíli, jako by si snad ani nepatřila do tohoto světa. Byla jsi tak krásná, tak milá, tak skutečná...Léta utíkala a ty jsi se stala mým věrným průvodcem, ozvěnou mé duše a možná i mou múzou. Proplétala jsi se mým životem jako břečťan, který zachycujíc se svými úponky na sebemenších nerovnostech šplhá stále výš a na své nekonečné cestě vzhůru ke slunci  překonává každý den znovu a znovu své vlastní hranice. Pak přišla těžká léta a ty - můj nejlepší přítel - jsi skromně stála v pozadí a byla mi oporou. Utírala jsi mi slzy (přestože jsem nikdy nebrečel), hladila slovy a inspirovala svými příběhy. Byla jsi pro mne v tu chvíli bezpečným přístavem a jistotou v bouřích života. A život šel dál. Vysvitlo slunce a ty jsi se mnou sdílela i radost z prvních ranních paprsků, radost z probuzení, z prvních jarních květů. Stala jsi se mou součástí, mou písní o krásách života. Přešla léta a můj tajuplný les se několikrát proměnil ze zimní bílé  přes jásavé barvy jara a horké dny léta až k podzimu malujícímu na listí barvami své kouzelné palety. Dny a týdny najednou ubíhaly tempem geparda a každý z nás musel žít dál svůj vlastní život - odděleně a přesto stále spolu...
Slova utichla, písmena vybledla ale myšlenky, obrazy a stále živé vzpomínky mi dál připomínají tvou přítomnost....

Zavírám oči a plnou silou své mysli k tobě vysílám tu myšlenku o dvou slovech. Ta se nejdříve rozletí nad loukou, potom lehce se dotýkajíc vrcholků stromů nabere výšku a rychlost a sledujíc meandry jižních řek, prodírá se skrze tajemné mlhy mé Šumavy výš a výš ke slunci... Na své dlouhé cestě překonává hluboké strže i nejvyšší vrcholky hor a ladným obloukem se pak vrátí do údolí čtyř řek, aby tě našla skloněnou nad jemnou krásou jarních květů...

Klidná hladina na dně sklenice se znovu zachvěla a já v tu chvíli cítil, že jsi  blízko...

Rybářské dilema...

Fotit či nefotit ?

Otázka podobná té známé, "být či nebýt". Nakonec proč to nezkusit !

Rybářské dny ve Vodňanech - náměstí ne nepodobné plechové konzervě od sardinek, pěkně napěchováné lidmi a do toho všeho příšerné vedro (tak nějak si představuju peklo :) - už jsem tuším psal, že podobné "podujatia" (nějak mi nenaskakuje české synonymum :) nejsou mým šálkem kávy. Ale což, našel jsem na to lék - koukat na svět přes hledáček mého přítele - lovce křehkých okamžiků. Najednou mám pocit že to vše pozoruji z nějakého nadhledu a z toho myšmaše vytahuji pomocí zoomu detaily, které samy o sobě jsou mnohem zajímavější. Nakonec proč ne, zkusit se má všechno ...

Děti naštěstí stejné problémy (jako já) prostě neřeší - ty se jednoduše baví a užívají si krásný, téměř letní, den...(Jak je to dávno ?)

Kašna, protentokrát plná ryb...

Setkání dvou generací...Co se jim asi honí v myšlenkách ?

Jak nato ? Stačí chvíli pozorovat, mistr vám to ukáže  :o)) (Kapří řízky tedy můžu :)

Tenhle obrázek ve mně, bůhví proč, vyvolává asociaci s "Kronikou města Kocourkova" - pamatujete jak kocourkovští nesli žebřík přes les ? Že by Vodňanští chtěli být pro změnu blíže k Bohu ?

Naše budoucnost ? Se uvidí :)

Jak tak občas čtu historické romány, představuju si kostel jako místo nedělních bohoslužeb a vzájemného setkávání, sdílení se. U našeho kostela mne však zaujalo něco  úplně jiného - jak by jste třeba vy popsali náladu následujících tří fotek ? Svět se neustále mění. K lepšímu ?...

A pointa ?  Utéct k nám na kopec ! - Tam je přece jen trochu větší klid :o)

A když odpoledne procházím naším lesem, přichází úplně jiná nálada - ta co mám tolik rád - dýchat čerstvý, chladivý vzduch lesa, vnímat ticho přerušované jen ptačím zpěvem a když přeci jen kápne - vychutnávat si, stejně jako Dambo, 

Kiss the rain...