Touha... (Desire)

Nespěchej a naslouchej, příběh už začal...

Bezesná noc - kolik takových už přešlo. Nemůžu spát a mé myšlenky, ač je stále potlačuji, se znovu a znovu vrací k tobě. Vidím tvou tvář když usínám, když se budím, ve zpětném zrcátku auta a dokonce při čekání ve frontě v supermarketu. Jsem malátná, bez šťávy - stále jen unavená. Svět okolo sebe vnímám jako přes černý závoj. Proč se necítím svobodná - zbavená pout - proč nemám chuť zase žít ?

Kolik dnů uběhlo od chvíle, kdy jsem za sebou zavřela dveře a klíč nechala na kuchyňském stole - přesně dvacet pět - dvacet pět dnů smutku, prázdnoty, nedospaných nocí...Ležím sama, počítám ty dny prázdnoty a cítím znovu na svém těle  dotyky tvých dlaní, na svých ústech chuť tvých rtů a to zvláštní chvění v podbřišku. Cítím, jak mne hladíš ve vlasech, líbáš má víčka a když po milování slastnou únavou přivírám oči , tiše mi zpíváš - bože jak mi chybí tvůj hlas !!! Proč to vše nezmizelo spolu s mým odchodem ? Proč toužím odejít a zároveň tě objímat ? Netuším...

Chybíš mi, každý den, každou prokletou minutu od chvíle, kdy jsem se probudil sám - chybí mi tvá slova, tvůj dech, tvůj bezstarostný, zamilovaný smích. Kam to všechno zmizelo - kde se stala chyba ? Den co den s východem slunce vidím tvou tvář, den co den slyším tvé tiché kroky jak se ráno plížíš do kuchyně. Každé ráno vidím tvůj kartáček, stále ještě rozčepýřený v koupelně na umyvadle a cítím tvou vůni - kde se jen ukrývá ?  Nejhorší jsou večery - tvá přítomnost v mém nitru je tak hmatatelná,  že bych tě snad mohl vzít do dlaní a hladit tě a líbat a cítit to slastné chvění. A pokaždé když už mám pocit, že tě pevně držím v objetí, zjištuju že objímám jen prázdno. Prázdno v prázdném pokoji, prázdném světě. Chybí šťáva, chybí chuť, nejraději bych pořád jen spal - alespoň, že ty sny jsou  tak milosrdné...

Ulice je zrádná, nikdy nevíš koho potkáš a kdo potká tebe. Uvidím tě  první a místo toho, abych se tiše vypařila, ztuhnu jako ta kamenná socha Venuše vedle v parku. A pak se setkají naše oči a kámen se celý rozezní . Zrychluje se tep i dech a cítím , jak mne zalévá ruměnec - zahrabaná sto metrů pod zemí , stejně bych měla pocit, že je vidět. "Ahoj" zazní z tvých úst tiše, ale z mého nitra vyjde jen vzdech...Stojíme jako tragické sousoší, svázáni navždy svými pohledy. Odtrhnout se nejde, útěk je nemožný, kam taky utíkat, když srdce velí vpřed. Musím, musím to dokázat ! Jen nedat najevo jak mi chybíš - to by byl konec ! Pomalu odvracím zrak, skláním hlavu a krůček po krůčku se vzdaluji. Jen se neohlédnout, jen se neohlédnout !!!


Den jako každý jiný - jsem jak v mátohách a jdu ulicí, vlastně ani nevím kam. Zastavím se na přechodu, jak na mě ten červený paňák křičí "stůj " ! V hlavě se mi honí kde co a já vůbec nevnímám svět kolem sebe, světla, hlasy, hluk ulice, vše se slévá do jedné velké šedivé kakofonie. Z ničeho nic se probírám a cítím něčí pohled na svých bedrech. Pomalu se otáčím a najednou ti hledím do očí. Jsem lapen ! Není úniku - všechny ty hradby, které jsem tak pracně stavěl a co mne měly chránit před bolestí se najednou hroutí jak domeček z karet a bolest udeří s plnou silou ! Ty ! Má láska, můj život, a dnes i má prázdnota. V krku sucho a tiché "ahoj" se spíš proplíží rty než zazní z úst. Ty mlčíš a já jen vidím, jak se ti zvedá a klesá hruď. Mlčíš, skláníš hlavu, otáčíš se a pomalu odcházíš. Za tebou spoušť , stržené hradby a bolest jenž troubí do útoku !!!

Ohlédnout se ! Jen na malý okamžik zahlédnout tvou postavu, tu co ji znám z dlouhých dotyků a polibků, z života s tebou a v tobě. Kolika cestami tvého těla se mé ruce ubíraly, aby vždy nakonec s neomylnou jistotou nalezly ten neklidný objekt mé touhy a kolika polibky bývaly ty cesty vydlážděny. Zapomněla jsem už jak voníš - jak jsem jen mohla ! Alespoň na chvíli si připomenout tu vůni chvějícího se těla ! Nesmím, nesmím se otočit ! Zavírám oči a propadám se do vírů snů. Stojím na cestě, otáčím se a vidím jak stále stojíš na svém místě a ve tvých očích se zračí ta největší bolest jakou jsem kdy viděla. Vzdávám to ! Bílé vlajky vyvěšeny a dvě postavy které se k sobě blíží rychlostí vichřice . Vzpomínám si na to jen mlhavě - teplo mámina objetí - ten samý pocit zažívám, když ti s posledních sil padám do náruče. Jsem kotě - choulím se do klubíčka a tvář, po které se kutálí velké slzy, zabořím do tvé hrudi. A stejně  jako to vystrašené kotě v bezpečí  tvé náruče, začínám tiše příst...

Stojím jak svázaný a vlny bolesti útočí s plnou silou - šípy se zabodávají do hrudi a něčí krutá ruka s nimi otáčí v ranách. Bolí ! Strašně to bolí ! Přes oči mi padá mlha a vědomí se milosrdně vrací do snu...Ležím vedle tebe a tvé vlasy rozhozené jen tak zbůhdarma na polštáři jemně šimrají. Natahuji ruku a tápám ve tmách až nacházím to něžné měkké, co se spolu s tvým dechem zvedá a klesá. Cítím jak se chvěješ a mé ruce se znovu vydávají objevovat ta věčná tajemství tisíckrát už vyšlapaných cest na vrcholky hor i do hlubin údolí. Letmé polibky na řasy zavřených očí a vůně tvé kůže - Light Blue Dolce Gabbana ? Jsem téměř tebou a ty jsi mnou, když se probírám. Otevírám oči a jsi tam ty - ladná postava, rozevláté vlasy a hlava, která se pomalu otáčí. A ty oči - dva safíry pohozené v písku ! Utíkám, cítím jak běžím za svým snem a on běží ke mně. Objetí ! Svírám tě jako tisíckrát za ten poslední měsíc, ale tentokráte necítím jen prázdno - prázdno pokoje, prázdno v duši. Cítím tebe  - chvěješ se a  s hlavou zabořenou do mé hrudi tiše vrníš ! Hladím tě a ty dýcháš, líbáš, jseš !!! 

Všechny viny světa jsou dávno promlčeny a my ruku v ruce kráčíme po cestě domů ...

Nadutec ? (peacock) :)

Někdo má dar že je krásný, ale nadutý, někdo je zase chytrý, ale krásy moc nepobral. A pak jsou vzácné kombinace krásná + chytrá - nevzhledná + hloupá. Kampak se řadíte vy ? No já vím, těch mezistupňů je ovšem mnohem, mnohem více ;) A jak vlastně posuzujete lidi okolo sebe ? Mají ti moudří a nevzhlední u vás šanci ? A v čem vlastně spočívá pravá hodnota člověka ? Otázky hodné Senecy že ano ? 

Já tedy nejsem žádný Seneca (ač bych někdy rád byl ;), ale ze života vím, že vše je relativní. Hloupému bude připadat stejně hloupý, chytrý a nevzhledné se zase bude stejně nevzhledná jeviti krásnou. Vše to tedy bude nejspíš o vztazích... 

A nemluví nakonec naše hodnocení kolikráte mnohem víc o nás, než o hodnoceném subjektu ? Trochu těžké úvahy na zažívání nedělního oběda což ?

Mějte se a smějte se ;o))

„Je zhola zbytečné se ptát, má-li život smysl či ne. Má takový smysl, jaký mu dáme.“

...Seneca...

K Pustině a dál, část poslední - Laka

Proč vlastně psát ty smutné příběhy, proč vzbuzovat emoce a proč vlastně pak při čtení cítit to chvění u srdce. Možná proto, že k tobě patří, Šumavo. Možná právě ten těžký život v horských údolích, ale i na vrcholcích hor a náhorních rovinách je příčinou tvé neskonalé krásy a právě ty mlhou spoutané, pošmourné dny podtrhují to krásné, co se za slunečných dnů zjevuje jen v náznacích...

Čas se nachýlil k večeru a zamračený den dával vyniknouti nepřekonatelně nádherné barevné paletě smíchané z odstínů odrostlé trávy a podzimního listí, jež se s hebounkým pohupováním, s každým zafoukáním větru, snášelo z vrcholů stromů dolů k zemi. S každým lipovým a javorovým listem  se ale snášela dolů i mlha, ta neprostupná a tajemná vládkyně hůreckého hvozdu. Spolu s mlhou krajinu zahalilo i ticho. Ticho smířlivé, ticho před bouří, ticho posvátné. Z nebeských výšin se zprvu nesměle, ale v každém dalším okamžiku vždy silněji začaly snášet první kapky deště. Kateřina, dcera sedláka z Hohenstocku, jehož několik domů se tísnilo na svazích stejnojmenné hory byla s vozem a dvěma koňmi hostem na Hurkenthalu. Poté co vyřídila některé věci pracovní, do řeči se dala s místní paní a jejími dcerami. Rod Abele na Hůrce sídlící, byl svou pohostinnostní znám široko daleko a tak sem jezdila ráda. Jak by také ne, když mladé srdce dívčino toužilo zvěděti i něco víc než zaslechnouti mohlo v rozhovorech doma, na statku sevřeném divokým, neprostupným hvozdem. Tady na Hurkenthalu měla možnost nahlédnouti do světa tak jiného a odlišného. Světa, jehož hranice nebyly vytýčeny hranicí nejbližšího lesa a zdivočelých podzimních potoků. Do světa klavírních tónů, do světa obrazů a cizokrajných koberců. Do světa šatů a střevíců šitých na míru podle poslední francouzské módy. Jak by se jim mohly rovnat tvrdé dřeváky srovnané doma na zápraží, jak prostince vedle nich vypadala suknice a zástěra jíž nosila doma na Hohenstocku. Tu kulturní převahu jí však domácí paní ani její dcery nikdy nedaly znát - naopak, ač potomci francouzského šlechtického rodu a majitelky zdejších, po celé Evropě ba i ve světě vyhlášených skláren, vždy s ní jednaly jako rovný s rovným. Za to jim Kateřina, v níž ještě dřímala hrdost starých králováků, byla  vděčna a byla jim vždy věrnou přítelkyní. Slova plynula jako voda v Drozdím potoce a jí bylo v zámečku, v sálku vyhřátém krbem s doutnajícími poleny tak dobře. Čas však plynul, stejně jako ta voda neúprosně dál a tak, přestože tu chvíli všechny čtyři ženy oddalovaly co to šlo, nastal čas odjezdu. Kateřina usedla na kozlík vozu a spřežení se pomalu vydalo podél jezerního potoka vzhůru k domovu. Cesta alejí z lip a javorů ubíhala dobře i přes hustou mlhu a sílící vítr a déšt. Tihle strážci cesty, zasazeni zde snad před stoletím, byli spolehlivými průvodci a vyvolávali pocit bezpečí stejný, jako kapuce pláště stažená hluboko do čela. S prvními stromy lesa se však spustila vichřice a přes mlhu a proudy deště již nebylo vidět na krok. Kateřina ale strachu neznala - byla dítě Šumavy a vůz i spřežení uměla na lesních cestách ovládat skvěle. Poposedla na kozlíku, práskla bičem a pomalu ale jistě se prodírala tou slotou k domovu... 

Blesk který znenadání udeřil v bezprostřední blízkosti cesty by jistě nic neznamenal, kdyby se nesplašili koně a táhnouc pak za sebou vůz i s oslepenou dívkou, nevyrazili do neznáma. Rozcestí k Hohenstocku proletěli tryskem, aniž by ho zpozorovali a ač na krok viděti nebylo, pokračovali v té šílené jízdě stále dál. Kateřina se probrala o hodnou chvíli později a zděšena, snažila se všemožně splašené koně zklidnit a možná by se jí to i podařilo, kdyby jí Bůh dopřál více času. V okamžiku, kdy se koňská kopyta dotkla neklidné jezerní hladiny však již bylo pozdě. Koně se ještě chvíli snažili plavat, ale těžký vůz je neúprosně táhnul ke dnu. Kateřina v poslední chvíli seskočila z vozu do vody a snad by i doplavala ke břehu a zachránila se, kdyby se jí noha nezamotala do postraňků. Bojovala s tím rozbouřeným vodním živlem statečně, její ruce se snažily nohu uvolnit ze spleti napjatých kožených řemenů a ona zaklánějíc hlavu dozadu znovu a znovu marně lapala  po dechu ! Že je konec pochopila teprve ve chvíli, kdy se poprvé nadechla studené zkalené vody! Tolik chtěla dýchat, tolik chtěla žít !!! Neúprosný osud byl však mocnější !!! Před jejíma mladýma očima se v té poslední sekundě promítl celý její život od dětství v dřevěné kolébce až do slasti prvních kradmých polibků. Všechny ty chvíle strávené v nekonečném hvozdu šumavském, na sluncem prozářených pasekách a zelených loukách plných horských květin. Teď byla na konci a její mysl, jen těsně před tím, než se vydala na cestu k Bohu, rozpoznala jméno svého mokrého hrobu :

...LAKA !...

Uběhla léta a v jezeře, jehož vody už dávno nepoháněly brusírnu skla na Jezerním potoce se objevil nový život - kačky - možná jako vzpomínka na dávno zapomenutý příběh, možná jako výraz věčného koloběhu života. Ze břehu jezera zmizel hotel a posléze, při kůrovcové kalamitě i stromy. Ale život se zastavit nedá. Na zbytcích toho života starého vyrůstá nový... Řekněte Drozdímu potoku, aby zastavil své vody - neposlechne vás a dál si vesele bude bublat svou. Řekněte větru, ať zastaví svůj chladivý dech a on vám v rozpustilém víru radosti rozcuchá vlasy. Řekněte hoře, ať vám povypráví všechny ty příběhy, jichž se stala svědkem a ona bude mlčet dál. Ale ty příběhy přesto nezmizely - stále tady jsou, jsou schovány pod poduškami vřesu, pod kameny a v kořenech stromů a dokonce i pod lehce zvlněnou hladinou dnes již opuštěného jezera...

 Má dnešní cesta po tajemných místech šumavských končí, ale nekončí se život sám. Vždy se budu vracet zpět a horlivě v knihách pamětníků vyhledávat ta ztracená dědictví mé Šumavy. Ty příběhy mne totiž vtahují do obrazu jejího života a umožňují mi lépe chápat souvislosti a smysl. Když pak zavřu oči, jasně vidím kouř těch dřevěných stavení, co zmizela v hlubinách věků, znovu slyším klokotat život a točit se kola brusíren. Znovu vidím ty mozolnaté ruce sklářů, jejichž bohulibé dílo rozeseto jest po všech kontinentech světa. A možná se tím taky stávám její současností i budoucností a jednou snad k těm příběhům, ukrytých pod ohlazenými kameny tajemné Křemelné, přidám i ten svůj...

Epilog...

Cesta končí, aby nová mohla začít a ve chvílích, kdy dech nestačí a tělo strádá únavou, nepřiznej nikdy svou slabost ! Prostě se natáhni do měkké podušky z trávy rozestlané všude okolo cest a ukládej zasněně do digitální paměti obrazy toho pomíjivého života. A pak možná ucítíš, jak se stáváš součástí toho bohulibého kraje, ucítíš jak jsi vtahován do jeho obrazu a on zase vstupuje do příběhů tvých... A v těch příbězích pak, stejně jako já, poznáš i ji. Ženu s větrem rozfoukanou hřívou sluncem zbarvených vlasů a laskavýma očima z modré oblohy. Ženu milující a konejšící, jež ve své mnohotvárnosti umí být i krutá. Ženu s postavou laně a pohyby jezerních vln. Ženu s tajuplným jménem, jíž roky přidávají na kráse...

Šumavu

K Pustině a dál, část čtvrtá - Hůrka

Začátkem osmnáctého století bylo v Hurtkenthalu  živo. Česká huť rodiny Hafenbrädlů prosperovala a tak byla nedaleko Hůreckého vrchu roku 1766 založena nová sklárna, kolem níž se začala rozrůstat osada. Původní domy a huť pak dostaly jmého Althurkenthal. Léta ubíhala a hůrecká sklárna se stala jednou z největších v Rakousko-Uhersku. Roku 1789 dal Ignác Hafenbrädl v obci postavit kostel zasvěcený sv. Vincenci Ferrerskému. Později (1820) pak byla nedaleko vystavěna hřbitovní kaple sv. Kříže, která sloužila jako hrobka sklářských rodin Abelů a Hafenbrändlů. Byl zde pohřben i otec spisovatele Karla Klostermanna, Josef Klostermann.V Hůrkách kromě skláren a obytných budov stával zámeček, Turecký dům, hotel U jezera Laka, hostinec, pošta, dva mlýny a lesovna. Často se tu stavovali obchodníci putující po stezce z Bavor a Hůrka se v těch chvílích stávala centrem umění a kultury. Nebylo nijak nezvyklé, když se nad korunami stromů neprostupného hvozdu nesly tóny klavíru, zpěvu a Turecký dům ožíval tancem a veselím. Nic dobrého však netrvá věčně a tak se i tady karta musela jednou obrátit...

Píše se rok 1953 a domy Hůrky jeden po druhém mizí pod pásy buldozeru. Nakonec je odstřelen a srovnán se zemí i kostel. Krajina osiřela a nad místy, kde žily a pracovaly stovky obyvatel se rozhostilo  ticho. Ticho bývá dobré, znamená klid, pokoru a smíření, ale to dnešní bylo něčím zlověstné. Blížilo se už k polednímu  jednoho z mála krásných podzimních dní, když se nad místem, kde kdysi vládl tak čilý život rozlehl zvuk motoru auta a z něho vyskákalo, ozbrojeno samopaly, šest vojáků a jejich velitel. Jdouce vedle sebe, posíleni alkoholem, blížili se ke kapli, která poslední ze vsi jako memento časů minulých zůstala stát. Jejich úkol byl jasný: Vyklidit kapli, aby se mohla státi dělostřeleckou pozorovatelnou. Interiér kaple vzal za své rychle a nepomohly ani modlitby, jež se tu za staletí, skryty v temných koutech, nashromáždily. Obrazy svatých skončily na zemi pod podrážkami těžkých vojenských bot, lavice, nástěnné malby ba dokonce i oltář vzaly za své při tom barbarském útoku a stejně jako sochy svatých skončily venku...Hromada znesvěcených relikvií před kaplí pomalu rostla a euforie živená alkoholem vzrůstala...

Jeden z vojáků sestoupil pak po dřevěném schodišti dolů a prudkým náporem se opřel do dveří krypty, umístěné pod podlahou kaple. Těžké dubové dveře ale nepovolily. Ty prastaré dveře, chránící minulost a vzpomínky se vzepřely a nepovolily ! Snad duše pochovaných zde sklářů se zapřely z druhé strany veřejí, aby ochránily to, co generacím Abelů a Hafenbrändlů tak svaté bylo . Několika ranám těžkého trámu  přinesenému odněkud z venčí však nemohly odolat dveře, ani strážní andělé, jež je zevnitř chránili. Kované panty povolily a ony se s rachotem zřítily k zemi. Dobyvatelům se v tu chvíli naskytl ohromující pohled. Těžké olověné rakve se skleněnými víky umístěné pod klenutým stropem ve dvou řadách vedle sebe a ve dvou řadách nad sebou se táhly kolem stěn a v nich podivuhodně zachovalá těla, která jako by snad teprve včera usnula věčným spánkem spravedlivých, s rostoucím údivem zírala do tváří těch barbarů. Muži z rodiny majitelů skláren odpočívali tu vedle svých synů, manželek a dcer, jež zdobeny drahými šperky a oblečeny v nádherných šatech snily tu svůj věčný sen. 

První skleněné víko se na tisíc kousků roztříštilo až nezvykle snadno a další je rychle následovala. Ruce těch netvorů pak braly ty křehké schránky dušemi navždy opuštěných  těl a vlekouc je ven do zelené trávy, pokřikovaly na ně již notně se pletoucími jazyky. "Mysleli jste, že žít budete věčně ? Nebudete !" Postavy těch neznabohů pak objímajíc mumie žen a dívek,  začali s nimi potácivě tančit nechutný tanec smrti. Netuším, co v tu chvíli cítily ty duše zemřelých na nebesích, ani to, co říkaly hrůzou a bezmocí vytřeštěné oči kolemjdoucích lesních dělníků. Možná se modlily a možná křičely k pánu Bohu, ale on v té přetěžké chvíli  mlčel.  !!!

Bylo dokonáno ! Ale oni se znovu chopili těch nebohých těl a opírajíc je o zeď přilehlého hřbitova, postavili se proti nim, zamířili své samopaly a...

Tisíce slov a příběhů se v tom pekelném ohňostroji rozletělo do všech kopců i údolí, Bohem v té chvíli opuštěné Šumavy a tisíce výkřiků se odrážejíc ozvěnou od okolních kopců vracelo zpět. Tisíce otčenášů přehlušilo v tu chvíli i svistot kulek, nemilosrdně ničících to poslední, co zbylo. A nastalo ticho - zlověstné, nepřátelské ticho, stejné, jako když se ve chvíli Kristovy smrti roztrhla chrámová opona... To ticho křičelo, to ticho žalovalo, to ticho nenávidělo a odpouštělo zároveň. To ticho nakonec, stejně jako blížící se noc, přikrylo milosrdně i nelidské výbuchy smíchu a zvuk motoru vzdalujícího se auta...

Bůh je spravedlivý a jeho mlýny melou pomalu ale jistě - nikdo neví, kdy přijde čas Jeho odplaty a kdy sám bude muset vzdorovat nabobtnalému zlu, které sám kdysi zasel. Uběhlo jen pár týdnů, když tělo velitele oné skupiny, při odpalu jednoho z domů, roztrhala výbušnina. A měl přitom štěstí, když jeho šest druhů začala za půl roku sžírat záhadná nemoc a oni, svíjejíce se v ukrutných bolestech, opustili bez rozhřešení tento svět...

 Fantazie, skutečnost ? Kdo ví ? Jisté však je, že kousek toho zla je ukryt v každém z nás a je jen na nás, jestli mu naplno otevřeme stavidla a nebo ho s Boží pomocí nemilosrdně zardousíme...