čtvrtek 3. září 2015

Hlubina...(The deep)


Vlnky tiše oplachují mé tělo a já se nekonečně dlouho rozhoduji pro ten poslední krok. Nejdříve se otočím naznak a jen zlehýnka, se zakloněnou hlavou ponořím pod hladinu uši a naslouchám v tom zvláštním, lehce šumícím tichu svému dechu a tlukotu svého srdce. Ta odpověď hlubiny mi trochu připomíná ozvěnu. Potlačí naráz všechno to vnější a umožní nahlédnouti dovnitř, za oponu... Znovu se vynořuji a ještě malou chvíli, než se uvolní uši zalehlé vodou, neslyším. Cítím to tajemství někde hluboko pod sebou a jsem k němu neodolatelně přitahován. Naposledy se podívám na obzor, kde světlý pás oblohy naznačuje místo kudy se vytratil den a s hlubokým nádechem se znovu oddávám jejímu objetí...Mocnými záběry paží klesám stále hlouběji, až někde tam, kde tuším dno. Tady v tom světě ticha  jakoby se zastavil čas.  Nenajdeš tu hodiny ani minuty, čas tu určuje jen nádech a výdech. Nahoře mírný vítr čechrá hladinu a tady dole, těsně nade dnem je posvátný klid - hluboký a nevratný - stejný  jako na druhé straně řeky Styx. Jen ten převozník tu chybí...
Věčné přítmí neovlivní dny slunečné ani dny,  kdy je zataženo. Voda světlo spolehlivě  rozpustí ve své mase a při úplňku nerozeznáš je-li den či noc. Nenajdeš tu dokonce ani lásku a nenávist. Je tu jen věčný mír. Mé tělo se nehýbe, vznáší se tiše nade dnem a jen těkající zorničky mých očí prozradí, že se ještě nestalo součástí hlubiny. Čas nad hladinou ukrojil druhou minutu a dech se, stejně jako v červí díře, rychle blíží k horizontu události. Vyplavat a nadechnout se a nebo se nechat prostoupit tím věčným mírem ? Rozhodování hodné Sokrata...
Rozhodnuto !!! Hladina se rychle blíží, jak žíznivým plicím dochází kyslík ...Nádech - hluboký nádech, jako bych naráz vdechl všechna štěstí světa. Nechávám se unášet tím pocitem i s každým dalším nádechem a výdechem.  Vlny zatím kreslí na hladině kolem mého těla, stále se rozbíhající soustředné  kruhy. Přemáhám touhu vrátit se zpět, do věčného klidu hlubiny a pomalými tempy se blížím ke břehu. Ještě ne - ještě tu mám důvod zůstat !
Sedím na břehu a ne nepodoben tichým bláznům, promlouvám v tom svém vnitřním monologu k ní (hlubině). Jak jí mám vysvětlit tu zradu, ten útěk - tu její nikdy nevyřčenou a nikdy nenaplněnou touhu pevně mne obejmout a stát se mou součástí - navždy ! Nemám slov a ona mlčí taky. Jen letmé dotyky pohledů ještě nesměle prozrazují to hluboké pouto ztraceného okamžiku . Ale i přes ten útěk cítím, že nás stále něco spojuje. Ona zůstává ve mně a s kouskem toho jejího věčného míru  si odnáším domů tu její, v labyrintech svého srdce  dokonale skrytou harmonii ...