Pod vládou kohouta

Opustila mne má lvice a když koukáte, jak vám pomalu  mizí v buši, máte v zásadě jen dvě možnosti. Můžete se trápit, vyčítat si to, nebo to vyčítat jí  a nebo ten fakt, že váš přítel má a musí žít svůj vlastní život, prostě přijmete a s pokorou a láskou v srdci mu popřejete štěstí...

Zvolil jsem možnost druhou, už proto, že skutečné přátelství je nesobecké a mé oči jí vyprovázely  tak dlouho, dokud mi definitivně nezmizela za obzorem. Zůstal jsem sám, ale necítil jsem smutek - cítil jsem smíření...Slunce, následujíc pomalu paní buše zapadalo za obzor a já se přistihl že se usmívám... 

Běží už druhý rok od chvíle kdy země přijala dalšího souputníka a začala se vzdalovat od slunce a úzký pás země kolem rovníku se čím dál tím víc plnil lidmi. Dnes jsme byli běženci my - evropané a těmi, kteří měli rozhodovat o tom zda nás přijmou či ne, se stali vyděděnci bývalí...Mombasu, Nairobi a další velká města na východě Keni už dávno propojily stále se zvětšující slumy. Lidé kdysi žijící v přepychu centrální Evropy dnes živoří, stejně jako kdysi místní obyvatelé, v plechových boudách s jedinou touhou sehnat někde trochu vody, jídla...Peníze přestaly mít smysl - k čemu by byly miliony když není co pít...

Buš táhnoucí se až k obzoru, tam kam až dohlédnou mé oči, pomalu mění barvu ze žluté a zelené do mnoha odstínů šedi a rudé slunce se na čáře obzoru se rychle skrývá před blížící se nocí. Stébla trávy se chvějí v lehké vánku a prostor voní tou nádhernou vůní - vůní svobody - volných , nekonečných plání...Přemáhá mne nostalgie a znovu si při pohledu na mizící den promítám ty necelé dva roky strávené po boku mé lvice, venku uprostřed divočiny. Ač nelehké, byly dobré - dobré pro můj život. To těsné soužití mne paradoxně naučilo dívat se na sebe očima toho druhého. Naučilo mne pokoře a trpělivosti.  Naučilo mne ale taky vážit si sám sebe - svých vlastních hodnot. A ještě jednu věc jsem pochopil - člověk se zas tolik neliší od zvířat - jeho přirozenost je stejná - vždy se dívá v prvé řadě na sebe, na své potřeby, své zájmy a teprve za hranicích svých vnitřních pocitů je schopen reagovat na podněty vnější. Není to sobectví, je to přirozenost a ta není ani dobrá ani zlá - je prostě jsoucí...A přesto, přese všechno   je něco co nás od zvířat odlišuje, je to lidství - schopnost sebereflexe - schopnost sebeobětování - schopnost odevzdání se - schopnost lásky v jejím nejširším slova smyslu. To je to pravé lidství, které je naší slabostí i naší silou. Jde jen o to nalézt rovnováhu a o tu jde vlastně vždy - najít ten zlatý střed mezi "já" a "ty". Pochopit a přijmout svou přirozenost a přirozenost toho druhého a zároveň ve svém vnitřním sobectví nepopřít své lidství...

Narychlo si stavím z větví ostnatých keřů (tak jak mne to naučil přítel Entgorai) ohradu, ten malý hrad jež mne má chránit před nočními lovci a zapaluji oheň . Tma, samota a chlad ledové noci, projasněné dvojicí měsíců, mi proniká až do morku kostí a vesmírná prázdnota, paradoxně plná života, prostupuje i mé nitro. Já pak, ležíc v blízkosti žhavých uhlíků dohasínajícího ohně a hledíc do těch nekonečných mrazivých dálek, cítím jak mi únavou padají víčka a ty vzdálené, tajemné světy, poznenáhlu vstupují do mých neklidných snů...