"Tatóóó, jdu na Helfenburg ", zahlásí dcerka ještě ve dveřích, na jedné z předvánočních návštěv. "Snad jedeš ", opravím ji (my dospěláci máme takovou, možná trochu nešťastnou tendenci, ty svý potomky pořád opravovat i poté, co už jsou dávno dospělejší a chytřejší, než my sami). "Ále kdepáák, jdu - po svejch a off-road ", trvá si na svém dcerka. "Co blázníš, vždyť je to bezmála dvacet kiláků ". "No a co, jdeš taky " ? "Hehe - na vlastní pohřeb se radši nechám odvézt " uhnu, ale v hlavě mi to stejně šrotuje . Řeč jde dál, hodina za hodinou pomalu ubíhá a mně najednou z ničehož nic vypadne s pusy: "Tak jo" ! "Co jako, tak jo" zeptá se to mý dítě, jak se hned neorientuje - "no ten Helfenburg přece" ! ...
Když ti je dvacet a pár let navíc, je tvůj svět obrovskej a krásnej. Když je ti padesát a pár let navíc, je tvůj svět pořád stejně krásnej, ale začne se tak nějak zmenšovat. A zmenšuje se každým rokem víc a víc, až je nakonec ouplně maličkej, že by se ti do kapsy vešel. A ty, s těma velkejma rukama, už najednou některý ty věci prostě neuchopíš. A tak se stane že Seewand Klettersteig, co jsi před léty (když jsi byl o dvacet kilo lehčejší) prošvihnul, už nejspíš nikdy nevylezeš a vrcholek Dachsteinu pro tebe, nějakým magickým způsobem, dostane rozměry K-dvojky... (slza) Svět je ale nakonec stejně spravedlivej ku všem stejně - má totiž nejenom ty obrovský kopce, co šahají až někam do oblak, ale taky ty drobet menší, co dáš i s artrózníma kolenama a výrůstkama na páteři (obojího jsem naštěstí zatím ušetřen). A dokonce má i ty ouplně nejvíc nejmenší kopečky, co vyjedeš s trochou dřiny i s invalidním vozejkem. A když tak nad tím přemejšlím, není vlastně vůbec důležitá ta cifra co najdeš v tom vrcholovým deníku, ale ta cesta - ten neustálý boj o tvůj svět - boj o to, aby se nezmenšoval zasejc tak rychle, aby si aspoň občas moh jít za tím svým snem (i když ti nejspíš stejně nakonec frnkne ;) a taky, aby jsi aspoň o malej kousek překročil svůj vlastní stín...
Je dvacátýho pátýho prosince a před dveřma stojí ten tvůj potomek s titěrným trekingovým báglíkem na zádech a úsměvem od ucha k uchu a ty si pomalu, stejně jako za starejch časů, pořádně dotahuješ tkaničky pohorek, aby sis sám sobě tak nějak naježil ,
ten možná ouplně nejvíc nejhezčí dárek...
"Tatóóó jdu na Dívčí Kámen ", zahlásí dcerka ještě ve dveřích na jedné z povánočních návštěv. "
"Snad jedeš ", opravím ji . "Ále kdepáák, jdu - po svejch a off-road ", trvá si na svém dcerka. "Co blázníš, vždyť je to bezmála padesát kiláků "... ;)
(Jo a dík za inspiraci Mirce, tak jako ona to nedám, to je jasný, ale proč lýzt hned na ten nejvyšší kopec že ?)
