Fotografka... (photographer)

"Tato, ty ses už dočista zbláznil", odpověděl ten můj horolezivej potomek na nevinnej dotaz, jestli mi bude stát modelem. Páč ale sama fotí , mýmu bláznovství je za ty roky tak nějak uvyknutá a k tomu všemu mě má ráda, nakonec souhlasila a "doháje" mě poslala teprve po asi dvoustýdvacátýdruhý fotce, když jsme zjistili, že naše "atelijéry" mají už půlhoďku po zavíračce ! O tom, jak sme lezli ze zavřenýho hradu ven, vám radši povídat nebudu, bo by to malá Maggie nejspíš dost těžko rozdejchávala ;)

Co dodat ?

Jsem na tebe hrdej holčičko a mám tě rád !!!

...

fotografka a taky zpěvačka :

Děkujeme Petře za inspiraci ;)

Kdo bude zářijová modelka ?

Ještě není tma ale stmívá se...(not dark yet but it's getting dark...)

Tma..

Mám chuť jít někam snít

do míst kde už nejsou hádky

někde tam budu sám

nechci ohlížet se zpátky

Mám chuť jít nemít štít

slunci dívat se do tváře

své dny žít noci snít

nosit kápi samotáře

Vždy se najde k ráně důvod

tam kde srdce mlčí

tam kde uši neslyší 

kde osleplé jsou oči

Zraněný a opuštěný 

po cestách se vleču

svět mě bolí téhle roli

nikdy neuteču

Cestu zrádnou samý výmol

sudičky mi přály

kopec jeden střídá další

cíl je někde v dáli

Bratr bratru vrána vráně

nalhávaj si písně

vše je krásné vše je jasné

nežli příjde výsměch

Nejsem voják jsem jen básník

k čemu vodu kalit

nežli v boji ztratit soudnost

lépe mi se vzdálit

...

Zrcadlo... (Mirror)

Tento blog je svým způsobem trochu mimořádný. Jeho vyjímečnost spočívá v tom, že se zde nesetkáte pouze se mnou a mou tvorbou, ale i s mými přáteli, básníky. Téměř tři měsíce jsme společně pracovali na této povídce. Každou z postav psal jeden z nás. Do každé z osob tohoto děje se tak otiskla duše jeho autora. Celé dílo je tak takovým malým svědectvím o tom, že spolu mohou spolupracovat i lidé, kteří se nikdy neviděli, osobně se neznají a každý z nich má jinou povahu, jiný osud, jiný cíl...

Byla to pro nás zvláštní hra a doufám, že i vy se při čtení ponoříte do našeho virtuálního světa. A možná v něm objevíte nejen nás, ale v každé z postav i kousek sebe a tak spojíte svůj životní příběh s osudem hledajících duší z našeho příběhu. Vždyť na pohádky, dobro a lásku bychom neměli přestávat věřit ani tehdy, když náš vlastní život pohádkou není…

Pokud vás některý z autorů zaujme, najdete jeho další tvorbu na : basne.cz podle jeho nicku.

Teď už vám za všechny autory přeji pěkné čtení ...

Obsazení:

Aranel - Wave.Anne

Desiré - Magica
Našeptávač - Wčelka

Edmond - Gogol

Vypravěč - Petrarca

Vybrané verše - Mirastus

Autor koláží - Magica

Závěrečná skladba - Eliška

Prolog:

"Spatřil jsem ji prostovlasou

v tanci stínů chvilku pouhou

vílu s vůní jarní noci

když se k ránu nakloní

pro ten přelud chtěl jsem zemřít

pak jít za ní cestou dlouhou

zmatek v srdci přítel měsíc

pohrával si s mojí touhou

porozumět jejím veršům

tušit o čem právě sní…"

Uprostřed hlubokých lesů Hvozdu se zachvěla země. Něco se stalo. To něco otřáslo zemí a sahajíc až na druhý břeh řeky Zapomnění vyrvalo ze země stínů jednu z duší…

Edmond se rozhlédl a země mlhy a smutku najednou jakoby zmizela! Zase viděl krásně zářivé slunce, zelený koberec pozdně jarních trav, jemně protkaný korálky pomněnek a oblohu, tu nekonečně nádhernou, modrou oblohu, po níž se líně honily bílé mráčky beránků. A to sladkobolné, modrobílé království, jakoby mu najednou něco připomnělo. To něco se podobalo něčemu, na co si jen matně vzpomínal z minulého života. To něco byly  něčí oči - zelené oči Desiré  - bílé čarodějky z lesa za horou.

Stovky mil daleko se zatím z toho úderu probírala čarodějka Desiré. To kouzlo ji stálo téměř všechny síly a tak, nehybně ležíc ve vysoké trávě, vzpomínala s očima upřenýma na oblohu na čas, tolik vzdálený a jakoby vytržený z jiných, šťastnějších životů...

Desiré: Jak je to dávno? Sama netuším. Vidím před sebou březový háj, skrz tmavé koruny stromů prosvítá nebeská červeň přicházejícího večera  a uprostřed mýtiny sedí člověk. Ještě mu nevidím do tváře, ale hluboko v srdci cítím, že mne něčím přitahuje, tak silně, jako bychom byli v magickém poli, mně dosud neznámém. Najednou se naše oči protnou v jedné přímce a jediném okamžiku. A tehdy se to stalo. Všechno kolem nás se rozplynulo v mlhavé oparu bezvýznamnosti, existovali jsme pouze my dva. Až později jsem se dozvěděla, že všemu, co jsme vnímali, když jsme byli spolu, i tomu, co jsme prožívali, když jsme naopak spolu být nemohli, se říká láska, ta opravdová a osudová, kterou spousta lidí nikdy nezažije. To Edmond ve mně dokázal probudit něco nepoznaného, něco, jež se snad ani nedá slovy vyjádřit. Naučil mě milovat !

Setkávali jsme se každý večer v našem soukromém světě a najednou se věci začaly měnit.

Jako by ze mě nějaká plíživá, neviditelná temnota počala vysávat všechnu mou energii a životní sílu, jenom s Edmondem jsem byla živá. Jeho slova, polibky, doteky mi dokázaly vlít do žil plameny ohně. Jeho náruč byla jako bezpečný přístav, kde jsem nevnímala nic jiného než štěstí a radost. A znovu jsem to byla já, čarodějka z nejmocnějšího rodu Bílých čarodějů, jménem Desiré. Všechno by bylo mnohem snadnější,  kdyby můj otec nebyl ze stejně mocného klanu Černých mágů. Nebylo divu, že jsem byla jediná čarodějka, kterou pronásledovali dnem i nocí. S tím, co mi bylo dáno do vínku, jsem byla ojedinělý úkaz. Žádný jiný čaroděj v sobě nenesl dvě magie od okamžiku početí. Spojením černé a bílé magie bych byla neporazitelná a nesmrtelná. A taky bych se mohla stát nejmocnější zbraní na světě, kdybych je nedokázala ovládnout, a můj dar či prokletí padl do nesprávných rukou. Hranice mezi dobrem a zlem je křehká jako křídla motýlů a zároveň omamná jako vůně jasmínu:

Nevím kam vlastně se promítám

když zvláštní dimenzí klopýtám

v ozvěnách lámou se víry všech bubnů

chvěji se zmatena kápěmi v kruhu

Dech starých pryskyřic plameny loučí

mlhavé tváře se vpíjí do očí

oči jež brousila snad ruka ďábla

všechna má tajemství do nich se vkradla

Dívám se předsálím tmavého chřtánu

stržena silou čar do rituálu

tuším co si chtějí černé kápě vzít

jsem ta jež chce i nechce tady být

Kapky mé krve nad oltářem obětním

nervová vlákna bušící šílenstvím

v kulisách prozření že nejsem obětí

ležící temný plášť toť moje prokletí

Přijímám mystérium nechtěného

zříkám se života pozemského...

Co se stalo potom? Hlavou mi víří záblesky vzpomínek, jež nemohu složit dohromady. Dlaň! Ano, vidím dlaň, která mne strhává bokem od černé magie, kroužící kolem jako jed chřestýšů. Edmond! Ach, Ty můj blázínku, víš kolik síly bych potřebovala já, abych porazila jednu z nejsilnějších magii na světě? A to ji v sobě už od narození mám. Další záblesk. Ne, to nemůže být pravda, Edmonde, Ty nemůžeš být mrtvý, probuď se!

Křičím zoufalstvím, tak strašně to bolí, jako by mne něco rvalo na kusy, už nemůžu, nedokážu bez Tebe žít. Prosím, pomozte mi někdo! Vzdám se všeho, co mám, jen mi pomozte! Nikdo neslyší mé prosby a nářek. Jako šílená běžím ke starému kameni mých předků s jedinou myšlenkou, musím Edmonda zachránit, i kdyby měl žít jenom on. Ale jak? Rychle, je tak málo času. Existuje jen jeden způsob, který znám. Musím v sobě nechat spojit obě magie. Musím udělat přesně to, před čím celou dobu utíkám.

Žádný z těch, jež se o tak silné napojení pokoušeli, nepřežil. Dokážu to já? Nezáleží na tom. Nezáleží, co se ze mě stane. I kdybych přitom zemřela, pro Edmonda jiná šance neexistuje.

Hlína vůkol mě začíná nasávat moji krev a okamžik, kdy ve mně exploduje světlo s temnotou, je jediná chvíle, kdy se Edmond může vrátit zpět. Už to začíná! Edmonde, lásko moje jediná, až pod Tebou se země zachvěje, zbývá Ti jen pár vteřin, kdy se můžeš vrátit zpět. Utíkej! Utíkej, jak nejrychleji dokážeš, v sázce je Tvůj život. Edmonde, slyšíš mě? Teď!

Už nic necítím, propadám se někam do hlubin dávných časů, které měly zůstat navždy zapomenuty.

Vznáším se oparem černých růží

nocí co svítí krvavými rubíny

a rozlitou tuší

k zemi padá černá stuha

v šumu křídel netopýra

dnes už vím co znamená

ve stínech ztracená…

V té chvíli Edmond vzlétl nad hory a uchvácen tou výškou, vychutnával si každou vteřinu svého letu. Jako by se nemohl nasytit těch obrazů, sledoval každou říčku, každý potok, každý vrcholek staletých stromů, které pod sebou míjel. “Jsem živý,” křičel do mraků, aniž mu přišlo divné, že on - člověk - létá a les mu šumotem svých větví jako ozvěnou radostně odpovídal - “jsi živý” !!! Zaostřil svůj zrak a v tom uviděl i vše ostatní živé, co se dole, mezi kmeny lesních velikánů, pohybovalo. Bylo to zvláštní. Ač jeho duše zůstala lidská, z těla zbyl jen stín. A v paměti se mu pomalu začaly vybavovat všechny kapitoly jeho života před tím - všechny ty radosti, všechna ta bolest, kterou dole na zemi prožil. A najednou cítil, jak moc chce být tam dole - najít svou čarodějku, políbit a obejmout ji a taky jí do ouška šeptat ty tisíckráte vyřčené fráze, co šeptávají zamilovaní muži svým láskám. Jak moc jí byl v té chvíli vděčen za to, že ho tisíce let starým kouzlem svých předků dokázala vyrvat ze spárů smrti, jak moc ji v té chvíli miloval...

Edmond: Takže jsem zemřel. Vždycky jsem o smrti přemýšlel jako o konci, ne začátku. A teď jsem vlastně kdo? Nebo spíše co? Vidím, slyším, cítím, ale dotknout se nemohu. Jen jako bych objímal bez fyzického kontaktu. Mé vzpomínky mnou proplouvají v neustávajícím příboji vln, které se tříští o mé vědomí, rozprostřené v prázdnotě. A letím...jak je to vůbec možné? Co se se mnou stalo? Mou mysl naplňuje tolik otázek, na které musím najít odpověď. Otázky a vzpomínky, to je jediné, co teď prostupuje mou existencí. A láska...Desiré!!!! Kde jsem ji ztratil a kde teď je? Vzpomínám si na tu noc, kdy jsem ji sledoval na shromáždění Černých mágů. Stíny se ve svitu měsíce zdály tak dlouhé, objímaly mé tělo, plížily se úbočím k obřadnímu oltáři a jakoby z dálky, v jejich šepotu jsem slyšel jméno. Desiré. Stála uprostřed postav v černých kápích...tak krásná a zářivá. Ve svitu loučí se její oči třpytily světlem tisíce démantů, které seslalo samo hvězdné nebe.

Již dávno v její kráse já utopil své srdce

když k ránu tělo mé hladí její ruce

v polibcích se svět můj touhou ztrácí

vždyť v citech pradávných jsme soudnosti krátcí.

Můj dech se v jejím objetí zas tají

oči mé se druhých neustále ptají

kde pro nás leží tajný svět

v němž naše láska může stále kvést

kde spolu můžeme beze strachu žít

a v náruči rozechvělé v klidu snít...

Pak se něco stalo. Vidím záblesky bílého světla, které se pokouší prostoupit temnou auru, vystupující z postav s kápí. Co mám dělat? Vždyť jsem jen člověk a postavit se magii pro mne může být osudné. Ale ne víc, nežli moje láska k Desiré. Co může být osudovější, nežli ona? Znamená pro mne vše...vše, co jsem si vždycky přál, je jen ona. Zvedám se ze země a běžím, jak nejrychleji dokážu. Proběhl jsem okolo obřadního ohně, chytil ji za ruku a snažím se ji odtáhnout pryč. Jenže je jak přirostlá k zemi. Snažím se, co mi síly stačí, ale v tom okamžiku mě oslepila záře a tělem proběhla nevýslovná bolest. Najednou nejsem na louce a všude okolo je jen mlha a chlad. Ne zima, ale chlad, který nepálí tělo, jen duši. Slyším šplouchání vody a vidím, že stojím na molu. Z dálky slyším tajemné vrzání a skřípění. Šepot tichých hlasů a němé výkřiky bez ozvěny. Z mlhy se noří příď lodi...prastaré jako čas sám, na zádi postava v kápi a pohledem, který v prázdných očních důlcích zrcadlí věčnost osudu. Takže tohle je smrt a její převozník. Řeka Zapomnění, která v tichém zrcadlení pozřela již tolik duší. Vyndávám mince a dávám je převozníkovi, který mne tichým gestem zve na palubu. Odrazil od mola a pomalými, jednotvárnými pohyby bidla nechává loď pozvolna klouzat po vodní hladině. Před sebou již vidím v mlze druhý břeh...tak vzdálený a blízký zároveň. Když vystoupím z lodě, převozník mi ukazuje směr. Vidím velkou planinu plnou postav se sklopenou hlavou, které se plouží vpřed a v bezcílnosti jejich tápání houstnoucí mlhou a chladem je cosi, co mne naplňuje zoufalstvím. Tak tady skončím?

Planinou smutku se rozprostřel můj vzdech

tam v zoufalství, kde umírá můj chladný dech

snad navěky mám bloudit šedou tmou

bez lásky v temnotách mé kroky ustanou.

Zde za řekou stínů se hroutí mé žití

mé slzy i sny se do hlubin věčnosti řítí

a duše má ztrápená v mlhách teď tápe

kde ticho a smutek se nadvlády chápe

v tříštění soudnosti se naděje ztrácí

a vzpomínky bolest mi do nitra vrací...

Na pokraji nekonečné prázdnoty jsem si začal uvědomovat, že už není návratu. Už nikdy neuvidím slunce, ani můj milovaný měsíc. Neuslyším zpěv ptáků a šelest větru v korunách stromů. Zurčení potůčků ani burácení příboje, tříštícího se o skalní stěnu. Už nikdy neuvidím Desiré!!!! Svou milovanou čarodějku. Vše ostatní ustupuje před bolestí, kterou jsem prožíval ve vzpomínkách na ni. V chladu a prázdnotě budu navěky bloudit a její tvář, doteky, polibky i náruč mne budou doprovázet v hořké nemohoucnosti, se kterou strávím věčnost.  V přívalech čirého zoufalství se má duše otřásala agonickou bolestí a smutkem. Ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že to není jen bolest, co mnou otřásá. Cítil jsem pohyb půdy pode mnou, nezřetelný třes, který začal zesilovat. Přede mnou začala pozvolna slábnout mlha a já zahlédl nepatrný náznak světla, jež intenzivně přerůstalo v bílou zář. V něžných dotycích světla mou bytost zaplavovalo neznámé něžné teplo. Ve své duševní rozervanosti jsem pocítil malý náznak naděje. Že by…? To není možné. Nikdy jsem nedokázal pochopit moc čarodějů v celé její podstatě a nikdy nevěděl, čeho všeho jsou schopni. Takže pokud je to má poslední naděje, staň se co staň a já vstupuji do světla. Desiré...jsi to Ty? Má lásko, prosím, zůstaň se mnou. Již nikdy Tě neopustím.

Když jsem otevřel oči, oslepila mne sluneční záře. Pomalu jsem přivykal oči světlu a viděl, že ležím na louce obrostlé březovým hájem. Tady jsem ji poznal. Tady se naše oči spojily a srdce nalezla lásku. Kde jsi Desiré?

Mezi tím se Desiré, bílá čarodějka, začala pomalu a opatrně zvedat ze země. Bolel ji snad každý kousek jejího zraněného těla a v rozbolavělé duši, jako by měla najednou ohromné prázdno... Do toho kouzla dala snad vše, co měla uvnitř, v sobě a teď se cítila jako zasažená bleskem. Zaklínadlo vytažené někde z hlubin věků udělalo svou práci a dalo znovu  tvar té nevinné duši, co se nacházela v tom smutném světě stínů, na druhém břehu. To ale v tu chvíli ještě nevěděla, jen tušila, že něco v běhu světa se změnilo a cítila, jako by se na nebi, jehož náznaky viděla vysoko v zelených korunách lesních velikánů, mihlo na modrém pozadí něco, co nemělo tvar ani formu a přes to vše to bylo živé, dýchalo to a žilo…A to něco začala cítit i ona. Její cit, láska, touha, vše co ji k tomu člověku poutalo, ji začalo napovídat, že on žije! Vrátil se zpět k ní, vrátil se ze země Zapomnění, nalezl ji a zlomil ta pouta, co navždy spoutala tenkrát po jeho smrti její duši. Její oči však marně hledaly na modrém pozadí oblohy a v zeleném přítmí pralesa náznaky pohybu, něco, čeho by se znovuzrozená naděje mohla zachytit, něco, k čemu by se mohla celým svým já upnout. Neviděla však nic, jen šumot listí v korunách stromů, a její srdce  jí našeptávalo, že žije, že je zase tady a že k ní promlouvá…

A ona s vypětím posledních sil vstala a opírajíc se o svou březovou hůl, pomalu, krůček  po krůčku se vydala hledat to, po čem tolik toužila, to, pro co by klidně obětovala celý svůj život. Prodírala se tak lesem několik hodin, než celá zadýchaná usedla na pařez obalený zeleným mechem a zaposlouchala se do šumivého ticha Hvozdu. A v tom se ji zdálo, že ho slyší - slyší ten známý hlas Edmondův, který by rozpoznala mezi tisíci jinými, slyší ten hlas, co umí pohladit už jen svým sametovým tónem, slyší ten hlas, co kdysi patřil Jemu !!!

Jako andělé stínů nocí krvácíme

Cháronův břeh náruč svou rozevírá

v horizontu objetí úplněk světla zříme

snad...když v aleji edenu nezbloudíme

tam...kde duše v okovech zmírá...

Desiré: Viděla jsem světlo, jak se pomalu vytrácí z nebe, ve vánku zaslechla povzdechnutí hlubin samotné země. Viděla jsem Večernici v oblačném remízku, jež hladí Tvoji nezapomenutelnou tvář odlesky zlatavých penízků. Tak moc jsem se chtěla zeptat, zda mě ještě můžeš milovat, když mohu nabídnout jen bolavou duši, co už nemá krásu andělů, pustou a plnou hlubokých kráterů. Snad tam někde v kamení jednou vyroste drobný květ, aby v bolesti zrození našel krásu všech našich vzpomínek. Právě teď, když cítím, že kolem mě něco promlouvá, něco, co zní jako hedvábná ústa mého Edmonda.

Edmond: Tam v údolí stínů já slýchával Tvůj hlas. Tak jemný, něžný a provázel mě v tmách, kde můj život zhas. Znám nádech a příchuť jeho smyslností protkaný, když tápal jsem temnotou prokřehlý a ztracený. Ten lahodný zvuk se mi do srdce vryl, když v mrazivé pustině jsem myšlenky skryl….do svého nitra, co v záchvěvech bázně, bylo jak planina….pusté a prázdné.

Desiré: Někdy za nocí tichý šepot slýchávám, jenž se v korunách stromů ukrývá a do temných lesů utíkám, jako by to bylo naposled. Jen pro ten jeden vzdech, kdy srdce mé v naději se zachvěje, že nejsem ve snech spoutaná, však slyším Edmonda. Cítím, jako by mým tělem zase proudil ten známý žár, však slova jeho hlasu nepoznám.

Edmond: I v mlžných tmách já vídával Tvou tvář, když v proudech mysli pročítal jsem smrti snář. A v pohledech Tvých, jež  smaragdem září do mých se vpíjí, já snil jsem o všech těch chvílích, co zdály se tak vzdálené, jak světy, jež se v dálkách míjí. A na zázrak jsem čekal v touze věčné, pak světlo známé...neskutečné, prosvětlilo štěstím a teplem mé city věčné.

Desiré: Vzpomínám na otisky jeho rtů na mém těle, když líbal moji kůži rozechvěle, na vzduch tak hustý, že dokázal i čas obelstít a jeho kroky  na malou chvíli zastavit. Na křídla touhy, jež nás oba zaplavila a ve vlnách exploze se v nás roztančila.

Edmond: Teď vidím Tě stát zde v celé své kráse, však smutek já cítím ve Tvém sladkém hlase.

Vždyť tady jsem...tady stojím...má krásko...má Desiré, jdu Tobě vstříc chvojím. Ve slovech Tvých, jež vánek tmou odnáší, neslyším nic, co lásku nám přináší. Proč nerozumím tomu, co mi říkáš a proč jakoby skrze mě stále se díváš?

Desiré: Záchvěvy bolesti protékají tebou, mnou i hlínou, nemají kam spěchat, jen si tak v nekonečných vteřinách líně plynou. Chtěla jsem zbaběle utéct od hlubin stínů, v nichž se všechna bezmoc Tvojí duše odrážela, když naděje stezkou tmy odkráčela. Tehdy zmizel mi hlas a mým tělem si klestil cestu Tvůj i můj strach. A já Ti dnes nedokážu nic víc dát, nežli to, že nevím, kde Tě znovu najít mám.

Edmond: Snažím se obejmout Tvé překrásné tělo, jasmínu vůni když smysly mé vnímají, dotnout se nejde Tě...vím, jak se Ti chvělo, když rty Tvé jsem líbal tak něžně a potají. Co dělat mám s láskou, když odezva není, proč jsi pro mne kráskou, co ničí mé snění. Kam jít, když srdce se v žalu jen koupe a pocity viny se zdají být hloupé. Kam jít…?

Desiré: Jsem jenom nitkou červánků obzorem svítící, kdysi k srdci klíčem, dnes zamčenou petlicí. Noční motýl, co ke spánku svůj pel složil než hledání se vydá napospas, by v portálech na pomezí nebe a země našel sebe, Tebe...nás.

Edmond: Zde vidím, že s láskou svou již nemohu být. Tak co mám chtít a jak mám žít? Z útrob nicoty vyrvala mou duši, teď přítomnost mou snad jen tuší. Snad samota dálek odpověď mi dá, na otázku, jež z bolesti vyvěrá. Snad vítr utiší mé trýznění a sny budou mé vězení. Jen opustit ji v této chvíli, tak těžké je...vždyť ale není zbytí. Mé slzy zkropí po setmění, cestu, kudy jít já chtěl jsem pro ni. Sbohem lásko….sbohem Desiré….

V oázách jež netiší mou žízeň

hlas Tvůj plyne pouští po kapkách

řečí, prohlubující mou tíseň

ve vlnách ukládám Tvou přízeň

do deště slz a do kruhů

v nichž ztrácím se jak v pohádkách...

A zatímco se ty dvě nešťastné duše od sebe vzdalovaly, na druhé straně Hvozdu, na západě za sněžnými vrcholky hor se v království Elfů udála prazvláštní věc. Ještě nikdy nikdo v mnohatisícileté historii království neslyšel, že by se nějaký Elf vzbouřil. Ale vše je jednou poprvé a tak i tady se stalo, že malá a křehká elfí princezna Aranel se vzbouřila. Tak ráda by byla stejná, včleněná do rodu svých předků, svázaná kořeny vlastních tradic. Ale to, co druhým nabízelo smysl žití, v jejím srdci působilo jako řetězy, které svazovaly a do krve drásaly její duši prahnoucí po nekonečných obzorech. Vzbouřila se proti po staletí zaběhnutým zákonům, vzbouřila se proti tomu, co ji v jejích očích spoutávalo, co měnilo její přirozenost. To, co bylo pro ostatní svaté, jí připadalo jako přetvářka, to, co ostatní vnímali jako pevný řád a jistotu v nebezpečném dění světa, jí připadalo jako hluboké stěny hladomorny, do kterých vsazena, pomalu umírala, sžírána nicotou. Ona byla jiná - a všemi tak uctívaná tradice ji najednou svírala jako nějaký korzet stažený až k neudýchání. Dusila se a lapala po dechu v tom světě bez vysněné svobody - bez roztažených křídel a šíleného letu kdovíkam. Její ještě napůl dětská duše tolik toužila křičet - udělat něco, co by to vše změnilo.

“Vyslechneme Tě na velké radě Elfů a zvážíme na čí straně pravda jest” tak znělo rozhodnutí…

I sešli se pak všichni staří a vážení Elfové na radě a přizvali na pomoc Našeptávače, o němž známo bylo, že spravedlivě a nestranně umí nalézti cestu ke smíření.

Na posvátném paloučku v kruhu stromů poznání, usedli všichni, co přišli mladou princeznu Aranel vyslechnouti. Do ticha pak povstal Našeptávač a promluvil:

Našeptávač: Sešli jsme se zde u plamenů velkého ohně, jež světlem je našim srdcím. Ohně, který jsme společnými silami zapálili a dali mu svobodu hořet.  Avšak naše společenství mu dává pravidla a ukazuje mu cestu, a určuje mu hranice jak hořet, aby byly zachovány základy rodiny. Jinak se rozpadne vše kolem na popel. Příliš velká svoboda ohně je neudržitelná, uvězněný oheň zhasíná. Rovnováha je nedílnou součástí našeho pradávného rodu a oheň dává teplo domova všem.

Aranel: Stojím tu před Vámi se srdcem otevřeným. Čtěte v něm! Vašich hlasů se nebojím. Však co strach ve mne budí, je poznání, že ač dcerou rodu Elfů jsem, tolik jiná se mezi vámi cítím. To nikdo nerozumí? Jste všichni k bolestem mým hluší? Proč hájit musím, co pojit by nás mělo? Vždyť rod Elfů svobody si tolik cení.

Našeptávač:  Svoboda je dar, kterým ovládáme svou vůli a ta pak naši cestu životem. Není lehké vést všechny kroky správným směrem.  Naše společenství si nesmírně cení odkazu našich předků, které  si napříč věky předáváme. Neseme pochodně našeho rodu z dob minulých do časů budoucích.  Moudrost a poznání v nich ukrytá osvětluje nejen životy nás živoucích, ale i poutníků přicházejících po nás. Svým světlem září až na samé hranice bytí - k řece Zapomění. Tam, kde se temnoty setkávají s naším světem, jsou místa útočištěm stínů. Ty však Aranel toužíš se oprostit od našich tradic - a nazýváš to svobodou. Čím je Ti svoboda?

Aranel: Co pro mne znamená svoboda? Jak může hořet oheň mého života, aniž by směl v plamen měnit touhy mého srdce a jen dusit se a skomírat pod návalem popela, v nějž kdysi shořeli ti druzí? Čím je mi svoboda? Vzduchem. Jenž dovolí proměnit mé srdce v živoucí pochodeň, která žhne láskou a druhým světlo nosí. Proč cesta, kterou šli ti druzí, musí být i mojí? Co když jiná jsem? Co když plamen, co ve mne hoří, sám cestu zná a není mu třeba hradeb ani usměrnění?

Našeptávač: Odejít od rodu svého je také cesta. Je to cesta svobody i utrpení. Mnozí jsou na rodině závislí a bojí se býti sami. O to těžší bývají životní rány, když při Tobě nestojí tví blízcí. Zvaž dobře na miskách svých vah, co převáží, pak pokojně můžeš jít, připravena unést tíhu svobody

Aranel: Znám Tvé rady. Jsou plné strachu, co od dětství svazoval mé Já. Mám volit mezi nesvobodou a utrpením? Budiž. To druhé mi je bližší. Nač jsou mi jistoty hradeb, za kterými duše skomírá a v popel se mění?

Našeptávač: Jistotou jsi si sama sobě, hradby si stavíc ve svém nitru, však nevidíš již skrze ně světlo úsvitu. Silné zdi, jež brání Ti ve výhledu však mohou býti mechem měkkým zmírňující bolestný pád. Za své rozhodnutí můžeš být ráda, ale též ho můžeš litovat. Překážek si kladeš nespočet, však zvaž poctivě všechny možnosti, jež život Ti nabízí a  střez se těch, v nichž iluze jsou skryté.

Aranel: Chci zvolit cestu svého žití. A Ty? Znovu jen strachem a chmurami chceš kalit mé štěstí. Pomocí mi budou tři sestry. Odvaha, láska a svoboda. Ty půjdou se mnou, já mám je ve svém srdci.

Našeptávač: Melodie srdce je rytmem naší svobody, tak jako rodina základním kamenem žití. Každý z nás jde Ti příkladem. Vidíš ty příběhy, osobité poznání i každodenní zkušenosti. Pokud odejdeš, možná pocítíš lehkost a svobodu duše, ale také osamění a beznaděj, když nikdo není nápomocný ve chvílích, kdy je ohroženo Tvé bytí.

Aranel: Vážím si jejich poznání a lásky. Nepohrdám nimi. Ale ať ani oni nemají mně za zlé, pokud s vděkem odmítnu jejich rady.

Nač je mi žití?

v okovech, co rdousí

tep krve divoké.

Dechu života brání

a v sochu mění,

co živé ve mne je?

Je snad hříchem chtít tančit

v touze a rozechvění?

Nač je mi žití?

Co druzí pro mne chtějí

a mému hlasu náhubek

by nasadili?

Nechci bolest!

ani Vaši, ani moji.

Jen stesk po svobodě

za mne mou cestu volí.

Nemohu jinak.

O odpuštění prosím.

Vás, moji milovaní.

Jak pták volná k výškám mířím.

Cenu zaplatím, to vím.

Však nesuďte mne.

Neb jen to mi pravým žitím,

kde ne zatuchlina starých map,

ale vášeň srdce život můj řídí.

A já jdu za ní.

Snad do ráje, snad do podsvětí.

Sbohem, milovaní...

Našeptávač: Zvolila jsi podle svého, princezno. Již nemám slova, jež odvrátit by mohla Tvůj zrak od dálek, ke kterým v srdci míříš. Však věz, že sama sobě býti průvodcem lehké není. Možná  jednou pochopíš, že to, co opouštíš, okovy nejsou, nýbrž poznání.

Výjimečnost je darem vašeho rodu,

zrodil se v ní světlonoš v jistou dobu.

Stojí teď smutně tady před Vámi,

s obavou vydává se stezkami.

Nebalte do vínku jí další strach,

odvahou zažene chmury v temnotách.

Posviťte jí láskou na její  kroky,

když vstoupí do světla jež vést ji bude roky...

Našeptávač: Jednou za dlouhou dobu se narodí duše, která je silná a odvážná vydat se do světa...jde navzdory všem nástrahám i úskalím a hledá své vnitřní a ztracené Já. Ale na cestu k rodině nikdy nezapomíná. Přestaňme ji soudit, vždyť soudíme tím sami sebe. Je přeci rodinou, je jednou z Vás. A pokud doopravdy věříte v sílu jednoty, tak do ní patří i ona, právě proto že je jiná. Vaše společenství je společenstvím jednotlivých duší, jak by mohlo existovat, kdyby jste byť i jednu jedinou zavrhli? Bez ní by rovnováha porušena byla a harmonie zazněla by falešnými tóny.

Nato se elfí princezna Aranel, zvedajíc se, se slzami sice na krajíčku a hlavou skloněnou pod tíhou svého rozhodnutí, duší však vzpřímenou a nezlomenou - vždy stojíc hrdě za svou pravdou, uklonila a pomalu odcházejíc z rady, vnořila se do tmavých stínů lesa.

Tak se na stejné cestě do neznáma ocitly dvě osudem zraněné, avšak v duši nezlomené ženy. Aranel, hledající ve svém srdci smysl života a samu sebe a Desiré, s těžkým závažím důsledku svého rozhodnutí zachránit Stín, nezlomená však - hledající neúnavně štěstí jeho i své. Po mnoha týdnech cesty se tak stalo, že ty dvě zraněné, těsně již nade dnem potácející se duše, vedené snad osudem, snad tichým šepotem stromů, vstoupily na společnou stezku, a na ní, uprostřed temného Hvozdu, se potkaly...

Aranel: Po dlouhém putování už zapomínám, jak vypadá tvář živoucí bytosti. Do této chvíle byl mým společníkem jen žal za domovem a jeho družka - touha po svobodě. Jejich nekonečné hádky hnaly mne stále dál a dál do hlubin černých Hvozdů, kde za jasných nocí snila jsem své sny o vzdálených světech a nepoznaných obzorech.

A zde, bytost podobná a přece jiná, než znám ze vzpomínek na domov. Kdo jsi, smím-li se ptát?

Desiré: Jsem Desiré. Nejmocnější čarodějka, jakou kdy spatřilo světlo toho světa. Možná bys přede mnou měla začít utíkat, tak daleko jak jenom dokážeš. Přináším s sebou jenom zkázu a bolest. A navíc jsem nesmrtelná, neexistuje žádná zbraň, kterou bys proti mně mohla použít. Víš, lidé si myslí, že nesmrtelnost je dar, i já si to kdysi myslela. Nesmrtelnost je prokletí! Představ si, že žiješ ve stejném těle stovky let a nestárneš. Vše kolem Tebe, všechny proměny času ubíhají vpřed a Ty zůstáváš zapomenuta a nedotknuta jeho během. Nepatříš minulosti ani budoucím věkům.. Ti, co jsi milovala, jsou dávno pryč a zůstalo po nich jen pár prchavých a neuchopitelných vzpomínek.

Aranel: Jsi jiná. Však naše srdce bijí stejnou píseň. Vnímám melodii Tvého smutku. Myslím, že nacházím klíče od síní Tvé duše. I mým osudem je nesmrtelnost. Pocházím z rodu Elfů. Jsem dcerou slavného krále Eldoriana. Dovedu pochopit hloubku Tvé bolesti. Nač jsou mi nekonečné dny naplněné bezbřehou touhou po životě uprostřed hradeb, jež stráží mne před uhasením mé žízně? Proto jsem zde. Sama, uprostřed černých Hvozdů.

Desiré: Dcera krále Eldoriana? Ty musíš být Aranel. Už Ti pomalu začínám rozumět, jak můžeš vnímat tóny mé duše, které před všemi tak bedlivě skrývám. Skrývám je i sama před sebou. Vleču s sebou prastará tajemství, která jsem neměla nikdy odkrývat. Ale dost o mně. Znám trochu stezku, po níž Elfové kráčejí svým životem.

Ty máš přeci na výběr, můžeš volit mezi smrtelností a nesmrtelností. Jediné, co k tomu potřebuješ, je láska. V okamžiku, kdy se zamiluješ do smrtelníka, spojíš s ním své srdce a duši, i Ty se staneš člověkem.

Aranel: Máš správné poznání. Já však neznám lidskou lásku. Jen tu, kterou obklopovali mne moji drazí. Však stala se mi pouty, jež k zemi mne přikovaly. Jsem dcerou Elfů. Těch, jež dokáží se vznášet v proudech větrů. K výšinám stoupat i padat střemhlav dolů. Jen rod můj zapomněl, kým je. Pro ztvrdlý krunýř dávných tradic obětovali volnost a svobodu křídel orlů. Aspoň nyní se mi tak jeví. To, co mi drazí, ač v lásce, do vínku odevzdali, jsou pro mne okovy, hradby a popel bez života. Toť dědictví, jež v touze po svobodě já zavrhla.

Tys okusila výheň lidské lásky?

Desiré: Ano, okusila. Avšak zdá se mi to již tak dávno, jakoby to byl jenom střípek minulých životů.

Aranel: Prozraď mi, kdo stojí mezi Tebou a Tvojí láskou? Proč s Tebou není ten, jehož srdce pro Tebe bije? Jsi čarodějkou mocnou, co tedy Vaší lásce brání?

Desiré:

Zeptám se srdce kam světlo mizí

když vina duši v rukou svírá

kde střepy snů jsou pouhou vizí

a plamen svíce tiše zmírá...

Zeptám se růží planých

proč slzy líbá jenom stín

jenž siluety duší nahých

halí do závějí loňských třtin...

Mezi mnou a mojí osudovou láskou stojím já! To já jsem všechno zavinila. Když můj nejdražší odešel, nedokázala jsem ho navždy opustit. A přitom jsem měla udělat pravý opak, nechat ho tam, kam už patřil a hledat útěchu ve smíření. To, co jsem udělala pro jeho záchranu, nám oběma přineslo jen žal a zatracení.

Aranel: Nerozumím. Vždy věřila jsem, že mocná magie co chce, to změní. Vyprávěj mi příběh, naslouchám Tvé bolesti. Možná - jednou, až svůj život s jiným v jedno spojím, Tvá moudrá slova ve vlastním příběhu nanovo mi zazní. Vyprávěj mi prosím.

Desiré: Když Edmond, moje láska, zemřel, spojila jsem v sobě bílou a černou magii. Chtěla jsem obelstít smrt a přivést ho z druhého břehu nazpět. Jak jsem byla bláhová. Nikdo si nemůže pohrávat s životem a smrtí jako s figurkami na šachovnici. Ani čarodějové.

Víš milá Aranel, nikdy jsem o Edmondovi s nikým nemluvila, ale Ty, ač Tě znám teprve krátkou chvíli, Ty mi jej připomínáš. Cítím z Tebe stejné teplo a světlo, jaké vyzařovalo i z něho. A kolik laskavosti vidím ve Tvých očích. Nepotřebujeme slova, abych Ti vyprávěla celý příběh, můžeš si jej přečíst v mé duši a v mých vzpomínkách. Klíč už máš, stačí jen otočit. Zavři oči a vlož dlaně své do mých.

Aranel vložila ruky do rukou Desiré a najednou v její otevřené duši četla jak v knize. Pochopila !

Aranel: A pokoušela ses někdy hledat svého Edmonda? Vždyť víš, mnoho je světel i stínů a mnoho šepotů. Ty neznáš řeč stínů, nemůžeš tedy svou lásku mezi mnohými najít?

Desiré: Já už svého Edmonda našla, nebo spíše on našel mne. Ale vůbec mu nerozumím, cítím jeho blízkost a nějaký šepot, který má stejnou melodii a barvu jeho hlasu. Avšak nechápu, co mi chce říct, jako by se naše slova tříštila v zrcadle a odrážela se v neznámých tóninách.

Jako dvě naprosto identické harfy sypané zrnem písečných dun, jež nemohou sladit polohu svých vlastních strun. A řeč stínů neznám, Ty snad ano?

Já hloupá, jistěže ji musíš znát, jsi přece Elfka! Aranel, ani nevíš, jak vzácný dar jsi mi dala. Dala jsi mi to, v co již jsem nedoufala. Naději!

Aranel: Řeč stínů. Ano, je to součást naší prastaré tradice Elfů, která se dědí již od počátků našich věků. Dar předků, který jsem ve své bláhové touze po svobodě zavrhla … A nyní, tváří v tvář Tvé bolesti poznávám, že to, co pro mne bylo jen svazujícími pouty, pro druhé se může proměnit v dar naděje.

Ve stejné chvíli, kdy spolu hovořily Aranel s Desiré, snad veden nějakou vizí, se ve svém šíleném letu kdovíkam, zastavil se i nešťastný Edmond. Usedl znaven na vrcholek jedné z hor a mlčky pozoroval svůj stín. Tak tohle z něho zbylo - z něho kdys rytíře, člověka  zůstal jen šedý, nevýrazný stín - ta vycházejícím sluncem vytvořená, dlouhá, nevýrazná šmouha na protilehlé skále. Trochu se zachmuřil a v té chvíli se mu zdálo, jako by v šumění větru, bez oddechu hladíciho vrchol hory, zaslechl něčí tichý hlas:

"Nikdo má barvu pustin vesmíru

když neúprosně zahalí se do stínu

a v ještě nerozkvetlé snítky jasmínu

co chtěly jaru zavonět

dřív, než za květem spadne květ

Nikdo má vůni noci s ženou z dávných snů

co zdá se jednou jenom trvá vteřinu

nikdo mu  nezodpoví  spadne do stínu

proč cítil lásku odcházet

dřív než rtů mdlých se dotkl její ret…"

Hlas se vytratil spolu se šuměním větru a Edmondovi se v tu chvíli matně vybavila  ta známá tvář - Tvář  plná slz, očí volající “neodcházej” a srdce přetékající touhou...

Edmond :Nikdo...v tom slově zdá se být vysvětlena celá má nynější podstata. Nikdo a nic. Žádné tělo, žádné jméno, jen něco, co se táhne za předměty a postavami, ukrývá se před sluncem, jako by ho snad mělo spálit na prach, i když ví, že to nejde. To bude můj odkaz pro tento svět? Být člověkem v pravdě jednoduché není. Starosti života tíží břemenem, jenž se zdá občas k neunesení a v nemoci tělo strádá fyzickou bolestí, která bez úlevy zapaluje každičký sval. Ale pak přijde láska. Ten opojný pradávný cit, který dokáže obrátit naruby vše, co se v běžném životě nazývá normální. Prostoupí tělo i mysl, svírá v útrobách, vře v žilách a v hrudi je najednou tak málo místa pro dech i zběsilý tlukot srdce. Když se z já stává my, je pohled na svět spojen v objetí a polibcích zhmotňujících onen ryzí cit, jenž povznáší ducha i tělo a svou štědrostí rozdává radost a štěstí. Ale co teď? Sice jsem volný jako pták, z výšky se mohu kochat pozemskou krásou všech koutů světa, ale ona vidí jen stín a nerozumí tomu, co jí říkám. Žádná vzdálenost pro mne není v pár okamžicích nepřekonatelnou, ale necítím ani sluneční teplo, ani Desiré vroucí dotyky. Lidských starostí i fyzické bolesti jsem byl oproštěn, ale už nikdy nepolíbím její karmínové rty. Tolik jsem jí toho chtěl ještě říct, ve verších se kořit její kráse a v náručí ji odnést pryč od všech nebezpečí, které pro nás tento svět skrýval. Teď bez těla cítím jen prázdno, smutek a žal. Jaký dokáže být život falešný hráč, když v jednu chvíli nadělí člověku tolik štěstí najednou a ve druhé jen nikdy nekončící prázdnotu.

Má touha když se ve strach mění

a smutek vítá každé ráno

já probouzím se do soužení

že pozbyl jsem již vykoupení

teď v osudu zřím co je psáno.

Bolest svou do stínů vkládám

když samotou má mysl chřadne

ve skalách své verše skládám

soumrak v slzách o sny žádám

v temnotách má duše chladne...

Jsem odsouzen navždy se potácet mezi světlem a tmou. Ale i tak, v celém tom neštěstí, které nás potkalo, cítím lásku. Volá na mě a promlouvá hlasem Desiré. Neustále na ni myslím, přede mnou se v přízračném oparu zjevuje její tvář a rukou mi kyne, abych ji následoval. Vstupuje mi do snů, promlouvá ke mně svým něžným hlasem a v jejích slovech cítím náznak naděje. Ale jak bych měl uvěřit v naději, že se vše vrátí zpátky, jak bylo? Ona je čarodějka a možná se kouzlem pokusí něco změnit, ale magie už jednou promluvila a jak to dopadlo. Jenže ji tak moc miluji. Ve své zaslepenosti jsem ji nechal samotnou, ve svém zármutku jsem ji opustil, když mě nejvíc potřebovala a ve své sobeckosti jsem si neuvědomil, že i když jen v této podobě, stále si můžeme být nablízku. Neustále cítím její přítomnost, její srdce sevřené bolestí mne naplňuje trýzní a její slzy, které se vpíjí do stínů černého lesa volají mé jméno. Nemohu ji déle nechávat osamělou. Jsem si jistý, že i ona cítí mou přítomnost a tak snad alespoň takto dosáhneme úlevy od trápení, které nám osud připravil. Vracím se k Tobě Desiré a setrvám při Tobě, ať děje se cokoliv. Už navždy.

Desiré: Po dlouhé době v temnotách Hvozdu ozářil paprsek slunce moje tváře a jakoby mne začala novou nadějí naplňovat jeho záře. Už zase cítím rozkvetlých luk krás a nestačí mi jenom zrakem se jich dotýkat. Hladím každý jeden drobný kvítek, jenž ovíjí se kol mých lýtek a líbá svou hebkostí kousky mojí kůže jako okvětní lístky plané růže. A já vdechuji každičký závan vůní a znovu mohu vnímat tu obyčejnou lidskou krásu, jež nenahlodává zub temných časů.

Aranel: Světlem oděná krajina lahodí mým očím, jež smířily se jen s hrátkami šera proplétajícím se tmavým listovím. Nadchnutá krásou tance světel a barev, nemohu zbavit se zvláštních pocitů, že z Hvozdu doprovází nás i něco temného. Stín, jenž není konturou Tvé ani mé postavy. A přece - putuje s námi, jako by patřil k jedné z nás. Odkud pochází?

Desiré: Netuším odkud pochází stín, na který se ptáš, jen se rozhlédni kolem nás, kolik stínů se skrývá v krajinách, do nichž slunce své zlato zasévá. Však něco ve mně mi napovídá, že možná vidíš siluetu mého Edmonda. Ale ne, to nemůže být skutečné, vždyť ten přece ode mne odešel. Však teď začínám být zmatená, zři jak stín tančí svou cestou tak, že nemůže být ani jedné z nás. Aranel, jestli věříš na zázraky, tedy věz, že není to stín ledajaký. To musí být jedině Edmond. Ach, lásko konečně ses vrátil.

Edmond: Již stojím tady před Vámi, jak nahý ve svém zoufání. Jak výkřik z jícnu dávných věků, svůj žal si sebou v přítmí vleku. A stojím tady před Tebou, má lásko, Tys mou jedinou. Jak říct Ti mám svou omluvu, že nechal jsem Tě v slzách stát, já nechci hledat výmluvu a citům svým již více lhát. Ve větru má slova slyš, jak šťasten vnímám Tvoji krásu, chci chránit Tě když v mechu spíš a nocí doufat ve svou spásu. Vždyť srdce Tvé to cítit musí, že nablízku jsem...po Tvém boku, neodejdu...má duše prosí, buď světlem našim příštím krokům.

Aranel: Desiré, to není pouhý šepot vánku, jenž líbá koruny stromů a hraje si s útlými stébly trav. Já slyším slova. Nejsou lidská, však někdo k nám promlouvá. Rozeznávám melodii hlasu stínu, bolestně tesknou, jenž v naději v porozumění věří. Ta slova - tichá, jak šumění dalekých vln, jsem kdysi slýchávala. Dávno v dětství svém, kdy vzpouzela jsem se a vědomostem dávným věřit odmítala jsem. Rozeznávám slova duše zoufalé. Snad porozumím. Pokusím se rozpomenout. Edmonde, já naslouchám.

Edmond: Dívko plachá, jež stojíš teď tu s námi, Ty rozumíš mé řeči?...snad sním, mé zoufalství u nohou Tvých teď klečí. Mou prosbu snad teď vyslyšíš a Desiré má slova vyřídíš. Že tu jsem...však již bez těla, stínem temným je má kontura necelá. V prostoru, kde slova má se tříští, já trávit budu věky příští...při ní...snad ucítí mé chvění. V rozbřesku, když slunce zemi zlíbá, v soumraku, do nějž den se skrývá. Beze slov vánkem k ní budu promlouvat a pouze ji již navždy milovat.

Desiré: Edmonde už nemusíš se více bát, skrze Aranel můžeme slovům svým rozumět. To ona stala se naší největší nadějí, když  bludný kruh všech roztodivných cest otevřela. Tam někde přece musí být ta, jež bude osudem určená jen pro nás dva. Nyní stojím ve Tvém stínu a objímám vzduch jako jemnou pavučinu, co rozechvívá ve mně struny, jež už byly málem ztracené v časoprostoru tak vzdálené.

Edmond: Rozechvěn štěstím se v listoví třesu, jen přítomnost Tvá mi do duše vnáší radost...dnes k nohám Ti svit Luny snesu, vždyť v zářivých dálkách se láska má vznáší. Již cítím Tvůj dech a můj se zas tají, vnímám Tvou vůni, když trávou jdeš blíž, oči Tvé obrys můj ve tmě již znají, větvovím k Tobě když snáším se níž. Vzduchu se zmocním svým dotykem temným, rty své Ti ve stínu posílám vstříc, nádechem jasmínu stává se jemným polibek letmý, jenž zkrásní Tvou líc.

Desiré: Slzy stékají mi po tváři, už sama nevím, proč vlastně pláču. Snad na kratičkou chvíli poddala jsem se svému strachu. Drahý můj věz, že mé srdce bilo vždy jen pro Tebe. A kdyby přede mnou stálo na tisíce mužů a nabízeli mi to, co jsem tolik postrádala, vždy řekla bych svoje “NE”.  Já patřím navždy k Tobě Edmonde.

Aranel: Není to dávno, kdy vyšli jsme z temného Hvozdu a já roztála v hravých paprscích poledního slunce. Oči mé naplnily mne úžasem. A nyní - mé srdce je zaplavené vlnami mohutnými, jež prýští z duší v souznění spojených a jasem hojí každou z ran. Má cesta životem jasný cíl před sebou nyní má. Oheň Vaší lásky ve mně novou touhou vzplál. Chci Vaší lásce naději dát. Víru, že Vaše duše i těla mohou sobě se v objetích odevzdat.  Nechť bolest v radost se změní. Ne pláč, ale smích nad krajem ať opět zazní.

Vydám se na cestu k tomu, jenž odpověď na otázky života by mohl znát. Našeptávače vyhledám a s darem naděje vrátím se brzy k Vám.

Desiré: Věřím ti Aranel, že Tys byla vyvolená k naší lásce stezku hledat v otázkách a odpovědích, co zní z úst dávnověkých, tajemstvím života ze dna zemské kůry vytažených. Do každé tmy dříve či později musí vtančit ornamenty slunečního svitu, jež ke spánku se neukládá po zákoutích, ve kterých pouze barva tmavá vévodí.

Prosím, přítelkyně věrná, vydej se tam, kde září vlákna světla, kde v gejzíru moudrých slov snad nalezneš odpověď, co k radosti žití nás všechny znovu zavede.

Dnes do dlaní ti skládám všechnu svoji víru, co ve mně ještě zbývá, jdi moje milá, ať Tvé kroky provází Tvá neobyčejná vnitřní síla.

Edmond: I já do Tvých rukou vkládám naději svou, že pomoc najdeš v moudrosti vět, snad Našeptávač vyslyší žádost Tvou a radou projasní náš svět.

Já v tichu stromů zůstanu zde stát

když vůkol něžné světlo plane

ve větvích mé srdce bude hrát

pro dívku jež z mechu vstane.

S Desiré se budu těšit v naději

že kroky Tvé zdárně dojdou cíle

pak dny snad příští pro nás zkrásnějí

a přijdou šťastné chvíle.

V tlukotu se naše srdce spojí

stínem svým ji budu chránit

slova předám větru myslí svojí

když sluchu řeč chce se bránit...

A tak se mladá elfí princezna Aranel vydala na další cestu, vyhledat v údolí čtyř řek Našeptávače. Čím více se blížila temným Hvozdem ke sluncem prozářenému údolí, tím více se v ní ozývaly smíšené pocity a rostl v ní strach. Jak mne Našeptávač přijme? Bude mi vůbec potom, co proběhlo na radě Elfů, ochoten pomoci? Chvílemi v ní dokonce bojovala touha na vše zapomenout, údolí velkým obloukem obejít a navždy všemi zapomenuta bloudit dál temným, mlčenlivým  Hvozdem… Když konečně po mnoha dnech putování došla až k údolí a uviděla ho, zastavila se, usedla do trávy na okraji lesa a  mlčky vnímala tu harmonickou krásu. Téměř kruhové údolí ze všech stran obklopené horou a lesem, se rozkládalo  před jejíma unavenýma očima jako nějaký malý ráj. Ze tří stran se do něho horskými údolími  hvězdicovitě slévaly řeky, aby se uprostřed spojily v jednu mohutnou klidnou hladinu. Přes jednotlivé toky vedly pak čtyři nádherně vyřezávané dřevěné mosty a cesta která je spojovala tvořila uprostřed údolí vnitřní kruh. Z něho pak další čtyři cesty směřovaly do středu, kde na ostrově, uprostřed soutoku, stála malá pyramida svatyně, svými stranami otočená ke čtyřem řekám. Ze tří světových stran tak moudrost vodních živlů  proudila do jednoho bodu, aby pak spojena vzájemnou harmonií ve trojnásobné síle tekla dál v té čtvrté…

Konečně se Aranel vzpamatovala a pomalu, ale odhodlaně vkročila do sluncem prozářeného údolí. “V takovém světě nemusím mít z ničeho strach”, pomyslela si ještě, když jedním ze čtyřech vchodů vstupovala do svatyně…

Našeptávač stál u oltáře a aniž se otočil promluvil k Aranel….

Našeptávač: Čekal jsem již dlouho, že kroky Tvé přivedou Tě ke mně. Přišla sis pro něco, co již dávno znáš. Tu moudrost ve svém nitru ukrýváš. Života pramen, jenž skrz Tebe proudí, z kapek modrých slov předků je zrozen. Obnovuje se a ožívá v životech každého z nás. I Tvým údělem je, připojit se k nám. Jsi křehká a jemná jako probouzející se kapka ranní rosy, však v pošetilém dojmu nepotřebnosti a v touze po volnosti neopouštěj své ctnosti. Dnes přicházíš si pro radu, jak přemoci protivenství osudu. Odlož teď břemeno jenž tvou duši tíží a svěř se mi, snad společnými silami na tvé otázky odpovědi nalezneme.

Aranel: Jsem vděčná, dávný příteli elfího rodu, že přijal jsi mne, princeznu. V srdci mám příběh z dlouhých cest. To, proč jsem zde, však není kvůli mně. Otázkou štěstí dvou krásných duší se trápím. Ta dvě srdce, plná bolesti i touhy, osud s mou cestou spojil a já bych chtěla být tím, kdo břímě trápení z jejich duší složí. Však mnohému nerozumím a v labyrintech kouzel dávných se ztrácím.   

Učím se naslouchat svému nitru. Přiznávám, ne vždy jeho hlasu správně rozumím. Tak, jako tma v stínech se světlem se mísí, tak i já moudrost vlastní pýchou kalím a pak  špatnou cestu sobě volím. Však vlastní bloudění a pády oči mé otevřeli a já vidím. Krásu i špatnost. Souznění i odloučení. Číst v barvách života mě těší. Co tajemstvím mi ale zůstává, je láska člověka. Není Elfem ani magickou bytostí. Tak, kde se v něm bere oheň věčnosti, který jen nám vyvoleným sílu nesmrtelnosti dopřává? Odkud jen jejich pramen vyvěrá? Z útrob hor? Ze světla hvězd? Či snad z kouzel dávnověkých? Proč bytosti tak křehké tajemství života a smrti smějí znát? Vždyť nejsou vyvolení. Co je to láska lidská?

Našeptávač: Pochopit lásku pozemskou lidskou myslí nejde. Lásku lze pouze cítit. Má však mnoho odlesků, mnoho šatů, co si obléká. Jednou je zamilovaná, jindy oddaná, taky platonická či věčná. Láska k sobě, k rodině, k dítěti, láska partnerská a taky láska ke Stvořiteli, kterého jsme nikdy neviděli. Avšak jediný paprsek, co sjednocuje všechny lásky, je láska bezpodmínečná. Neklade podmínky pro to, aby mohla milovat. Jednoduše miluje nás všechny.

Pochopit lidskou lásku rozumem nelze. Lásku lze vnímat pouze srdcem. Můžeš jí nalézt v očích milenců, v náručích matek, vrytou do vrásek starců i v odevzdaných objetích dětí. Nehledá důvody milovat, jen prázdné duše, jenž by mohla naplnit. Touží světlem tmu prozářit. Podoby lásky jsou různé, však jedno je spojuje, láska je vždy bezpodmínečná !

Aranel: Já zahlédla jsem mohutný pramen, jenž ze srdce vyvěrá a druhého životem nesmrtelným plní. Zahlédla jsem tanec touhy a naplnění. Proč však nejen radostí, ale i utrpením osudy lidské láska proplétá? Proč bolest vášeň lidskou doprovází? Prozraď mi tajemství lidského žití.

Našeptávač: Láska je mocným elixírem. Edmond a Desiré si zahrávali se silami života a smrti, což je stezka nebezpečná. Vše na světe je dvojí krve, světelné i temné. Zamíchali kouzlo dne a noci a stvořili stín, který je však ztracen mezi světy. Úsvit i setmění je stínem dne i noci. Touha doteku stala se podmínkou pro milování, proto bylo jim dáno jenom pouhé mihnutí a uzamčeno jejich pohlazení.

Aranel: Není ve mně větší přání, než přinést světlo do tmy a propojit melodie jejich srdcí v kaskády symfonií, jež naplní láskou bytosti tolik zkoušené.

Však není v mých silách spojit světy propastí smrti rozdělené. Ve své bláhovosti odmítla jsem moudrost dávných dnů, řeč světla, tmy a stínů zavrhla jsem. Já chtěla žít jen pro naplnění vlastních snů. A nyní lituji. Prosím, pomoz mi, příteli. Je cesta, jak spojit jejich životy? Ty znáš tajemství života i smrti, ve kterém stín novým dechem života se znovuzrodí?

Našeptávač: Myšlenka je mocnou silou, která když míchá se se strachem, stává se zhoubnou a rozpadá se v prach. Čarodějka musí opět kouzlit, aby Edmondovo tělo skutečné mohlo být. Země je jeho tělem, voda jeho krví, vzduch jeho dechem a oheň jeho duší. A pak...jenom čistá láska prameny života v jednu řeku spojí Příroda i láska ať jim je nápomocná. A Ty princezno, nech se vést srdcem na cestě domů. Láska rodiny Ti ukáže odpověď. Než se vydáš na cestu návratu, otevři se víře v samu sebe. Klíč k životu je ukryt v Tvém srdci.

Aranel: Odhodlání pomoci se ve mne láme. Toužím pomoci lásce, ať hoří. Světlu, ať v paprscích temnotu a osamění bortí. Však cesta, která k štěstí druhých vede, je pro mne trním propletená. Nevím, zda dost síly a odvahy u sebe nalézám. Mám nyní vrátit se ke svému rodu?

… Však kdo může mojí cestu zvrátit? Vždyť není život žitím, kde ozvěnou mi má být pláč a bolest milovaných. Oslepit oči a ohluchnout. Srdce své v kamen proměnit - pak možná unesla bych tíhu jejich osudů. Já vydám se na cestu k jejich štěstí … domů.

                                       

Našeptávač: Strom sám sobě je zrcadlem, koruna větví jest obrazem kořenů, vždy mohutným kmenem spojeni v jedno. Na jedné straně světlo, na druhé tma. Na zimu umírá, na jaře se znovuzrodí. Magie obou světů, spojené v nás.

Větve máš do nebe sahající,

kůra kmene si pravdu brání.

Nezapomínej však na kořeny,

co nesou tajemství proměny...

Aranel: Děkuji, příteli našeho rodu. Ty moudrost života smíš znát. Já odcházím na cestu smíření. Chci znovu kořenům svým naslouchat.

Mezitím se na vzdáleném místě, kde zůstali Edmond s Desiré, začal odvíjet pozoruhodný dialog dvou srdcí, která, nemohouc spolu hovořit slovy, avšak vnitřně pevně spojena, hledala porozumění ve vzájemných dotecích citu a lásky. A slova se v těch srdcích proměňovala v proud myšlenek a ten v hebkých vlnách extáze, prostupoval dušemi obou zamilovaných...

Černá a bílá ve svitu svíce

dvě figurky na desce šachovnice

já jsem ta bílá, ty jsi ten černý

každý tak jiný a zároveň stejný…

Vždyť Stín jsem jen...však víš

kde oči mé zas uvidíš

kde k ránu tvoji náruč křehkou

zas obejmu...tak svůdnou...lehkou…

Desiré: Listí stromů mi našeptává, kam kroky své směrovat, do háje k břízám mým, kde vše vůkol mechem zavoní, jen tam stojí kráska v kůře jediná, kde ve stínech mohu svému Edmondovi slůvka milostná do větru zavzdychat. Jen ona ví o všech našich nevyřčených tajemstvích, o dotecích, o polibcích horoucích, jež barvily mé křivky do rudé, když tápala jsem v pavučině tak slastné a propastné. Každý tančící stín v korunách naší břízy je mi tak vzdálený a současně blízký, jako bych cítila tlukot srdce, jež se mi v dlaních tříští. Já žiji jen pro setkání příští a nezáleží mi na tom, co přinese další den...jen prosím oheň, vítr, zemi, vzduch, snažně prosím vraťte mi mou osudovou lásku sem, kde prolínám se v našich dávných odrazech. Kde v krůpějích rosy mohu stát a své roztoužené srdce tomu, jež mne naučil milovat zas a znovu dát...napořád...

Edmond: Tam v šerém háji já našel svůj květ. Ač mlád, tak lásce chtěl jsem porozumět.  I bříza ve větru slaví teskný náš svět, když šumí a padá z ní okvětí hvězd. Jen jednu jsem našel, jenž radost mi dává a krásou mi ve snech mých múzou se stává. Tam potkal jsem ji, Té mé srdce patří a čekal ve bdění, kde lidé svět svůj spatří. Jen Stín jsem...však mám ve svém žití, smysl, co do mého bytí nezvrhne práchnivost blízkého prázdna...jen projdi Ty světe, kde již zbývá půlnoc krásná.

Teď mám svou lásku, jenž v objetí mi uniká...dám v sázku, své srdce, co pozbylo zloby. Já vím, dnes v touze jsem chorý. Když bez těla cítím, jak blázen se šinu...za zdmi a za stromy, tam všanc dávám vinu. Tu svou, již mi z objetí trýznivost stírá a má láska...tak světlá...tak živá.

V polibcích hasí mou neblahou tíseň, tak rád ji líbám, když slyší mou žízeň. Tak tisknu ji k sobě, když zdá se mi celá a bez těla svádím boj o to, kdo má...převahu síly...snad duše...snad...ve snách?...kde zjevuje se mi celá.

Svlečená bříza

v ranách slzavá míza

u jejích nohou leží

pošlapaná bílá říza

schoulená v objetí

mrazivého svlačce

v jinovatce

cítí dotek havrana

co na vrcholku větví sedává

nebo už je bitva prohraná

má ještě v kořenech dost síly

by nahotu zahalila do bílé řízy

otevřela na jaře vějíř zelený

sluncem i větrem stvořený

rozehrála zvonkohru odstínů barev

jako rozverný malířský baret

kde se toulá její duše

když havran do kůže

svou serenádu tluče

slepý k bříze v černé říze

k slzám do skla vsazených

dlaní ojíněnou hlazených

do skleněných korálků

nemilosrdně a hluše klove dál

temných Hvozdů král...

Desiré: Jsem jako ta bříza, není šatu, jenž by nahotu mých kontur před párem hnědých očí zahalil. A já se za to nestydím!  Nebo bych snad měla svoji žízeň a hlad po jeho těle skrývat, když za nocí se cítím osaměle? Ne! Už nejsem malé dítě, to on ze mne udělal skutečnou ženu, která patří bezvýhradně jenom Jemu. Nikdo a nic mi nezabrání, abych se s ním milovala alespoň v mých představách, jež řítí se skrze mě jako rozbouřená řeka, když se při povodních vrhá  přes svá koryta. A pak nás oba potem slaným ukolébá do ticha.

Edmond: Když tělem svým chráním své zábrany, kam podít bych se měl, kam vplížit, když nemá svět prodlevy...v nocích a bytí. Tvá krása mi v soumraku žití slíbala můj  hvězdný prach, jenž do řas mi soudnost vpíjí. A věřil jsem všemu, co nám naše láska přináší...jak bláznům...vím...v rozednění, kdy ráno jsme stáli ve stříbři černobílého vzezření a počátek země trhal mou hruď ve svém sevření.

Desiré: Ach Edmonde!

Edmond :  Desiré!

Aranel se vydala na cestu zpět a přemýšlela, jak velkou radost Desiré udělá. Nesla jí totiž naději. Najednou cítila, že se jí jakoby poodkryl mlhavý závoj, který jí dosud zakrýval smysl jejího života. Cítila, že dělá správnou věc a netrápilo ji už, že se bude muset vrátit domů ke svým. Cesta ubíhala rychle a Aranel si ve svých představách pokaždé, když k večeru na kraj padla tma, stavěla svou budoucnost. Bude pomáhat potřebným a všechny své znalosti a schopnosti nasměřuje k tomuto cíli. Netušila v tu chvíli ještě, jaké nebezpečí jí podobná cesta může přinést. Byla nadšená a rozhodnutá -  konečně poznala cíl své cesty životem

K Desiré a Edmondovi došla po několika dnech ve chvíli, kdy na prosvětlené louce hledali jako každý den cestu, jak si porozumět...Konečně tu byla Aranel, aby jim jejich slova přeložila...

Aranel: Štěstí naplňuje mé srdce, že opět slyším Vaše hlasy. Desiré, Edmonde - má cesta nebyla marná. Od přítele Elfího rodu přináším Vám dar naděje.

Desiré: Ukažte mi někdo ty Vaše naděje, když i Luna tváří se, že vůbec nic se neděje. Ukažte mi perutěmi labutí, že nicotu tma pohltí a já budu moci s Edmondem po stejném větru plout, bez okovů všech magických a pout. Udělám vše, co ode mne se žádá, snad opravdu jsem ta pravá, jež dokáže zvrátit světa běh, jen proto, aby mohl znovu vyrůst ten přesladký květ. Možná mne budou soudit za to, že se rouhám a odmítám čelit všem svým touhám, možná tam někde v temném listoví chvějí se slova, jimž se Hvozdy mlčící odmítají s pokorou oddat. Jak se rozhodnout, kde se ještě naděje života skrývá a kde už Cháronův břeh svou náruč rozevírá.

Aranel: Nalezla jsem cestu, jež k svobodě z pout vede. Poznám tajemství cesty světla ze světa smrti a temnot. Však vítězství není nikdy bez boje. I ve Vašem příběhu smrt nevydá lehce svého zajatce. Portálem, jenž spojuje svět stínů s tím naším, je zrcadlo Elfů  Desiré. V Tobě proudí moc smrti i života, Tys jedinou nadějí pro Edmonda. Využiješ-li moudře svojí moc,  přivoláš dech života na pomoc. Stín, jemuž jen mrtvolné žití je osudem, vrátí se v těle a odmění se Ti svým horkým polibkem.

Desiré: Už jednou jsem díky magii Edmonda ztratila a nyní chcete, abych se do stejné chvíle vrátila. Proč se mě nikdo nezeptá, jestli nemám ani trochu strach? A já se přiznávám, ano mám. Cítím se mezi kouzly ztracená, jimiž druhým lidskou podobu mohu dát. V duchu si říkám, zda nenastal čas, tuhle jedinou cestu provždy vzdát. Aranel, Tys zřejmě z vět mých zklamaná, ale zkus prosím pochopit, co asi prožívám já, o nic víc Tě nežádám.

Edmond:  Já strach Tvůj cítím všude kolem, však nenech ovládnout se srdcebolem. A slova svá teď prosím zvaž, co snad se stane a co nás přijde dráž. Když život můj teď smrti patří, Tvé oči pouze stín můj spatří. Jak slovům svým mám pro nás smysl dát a veršem něžným na duši Tě hřát? Vždyť stále cítím Tvé objetí, když ve vzpomínkách svět se ztrácí, svou radost topím v dojetí, mé sny se sluncem k ránu vrací. Vzpomeň krásko a najdi sílu, ať v polibcích se opět sejdem, Tvým kouzlem živím svoji víru, že do bran štěstí spolu vejdem. Snad zemřít opět raději, bych chtěl bez rtů Tvých láskou sladkých, tak nech mi malou naději i na vahách osudu vratkých.

Desiré: Můj drahý, jestli ještě jednou zůstaneš stát na druhém břehu řeky Zapomnění, víš co jediné se změní? Nedokážu žít sama ve výčitkách, že Tvou smrt jsem způsobila právě já, jež Tě nikdy nepřestala milovat. Už tu pro mne nezůstane vůbec nic, pro co měla bych dál žít. Zůstaneš-li tam, kde zatracené duše bloudí tmou, já sama sebe nechám ve dví rozetnout. Štětcem bílým ozdobím kamenný artefakt, by lidé na věky věkův mohli na náš příběh vzpomínat. Zatímco já černou tuží budu v plamenech pekla psát, o tom všem, co se na pomezí dvou světů může odehrát.

Aranel: Tenká nit váhání dělí nás od osudných setkání. Tíha dvou slov - “ano” či “ne” zdá se být k neunesení. Který hlas v srdci Tvém, Desiré, zazní? Kdo vsadí vše, snad prohraje. A možná zvítězí. Však kdo na rozcestí otázek zůstane stát, ten ztratil vše - ztratil naději.  

Edmond: Kde nerozhodnost v srdci vládne...duše trudná skomírá, dny zdají se tak pusté...prázdné a láska v prachu umírá. Tak slyš tu elfskou dívku křehkou, jak slova pravdy z úst jí plynou, z pochyb závoj rukou lehkou...sejmi, ať v jedno naše těla splynou. Vždyť vím co na mne ve tmě čeká, kde končí smrti temná řeka. Však horší je se světem ploužit, stínem clonit Tvoji krásu, bezmocí se věky soužit, marně doufat v naši spásu. Pak výčitky se časem rodí a myslí se jak přízrak brodí. Já strachu pozbyl v síních smutku, kde končí všechen žití čas, odvahu vlož do svých skutků a nepřestávej věřit v nás.

Desiré: Ach Edmonde, jak rozhodnout se mám? Na straně jedné nejistá naděje na život ve štěstí, leč na straně druhé jistota poloprázdna. Mé nitro pochybnostmi rozerváno jest, kde hledat  jednu správnou, na rozcestí dvou cest? Možná pro nás ještě jednou oheň naděje vzplane a možná jsme jenom loutky dřevěné stojící v řadě, na které se nikdy nedostane. Nelze odejít a zároveň zůstat na místě, kde stíny líbají má ústa.

Aranel: Rozumím přátelé, jak těžké je o Vaši lásku házet si mincí osudu. Nemám právo a ani odvahu rozhodnout za Vás Vaši při. Však Našeptávač již jednou vnesl světlo do Vašich životů. Možná i dnes moudrost pradávných poradí správný směr.

Edmond: Můj sen se stává přesvědčením, že strach, jenž v Tebe se vplížil, již brzy rozplyne se s rozedněním, jak můj, když v samotě mě tížil. Tak pojďme lásko vstříc své šanci, když vězením se žití stává, vždyť v prokletí jsme citů psanci, snad naděje nám radou vstává. Jen v moudrosti pradávných věků snad klíč se k naší tísni skrývá, jak přejít šťastně temnou řeku, co proudem smutku svět náš stmívá.

Desiré: Raději promluvím s moudrověkým o samotě a Vy mne prosím doprovoďte tam, kde snad sama sebe neutopím v pochybách.

Marný je Pegasů klus

touhy se ve štěstí nepromění

není už mínus a plus

po noci nepřijde rozednění.

Zbývá jen poslední kus

na cestě k věčnému zapomnění

a žádná z prolhaných múz

oči mi před pravdou nezacloní...

Proč vlastně pomáhat někomu, kdo o to nestojí, honilo se Aranel hlavou ve chvílích,  kdy se s Desiré a Edmondem vracela cestou k Našeptávači. Očekávala nadšení a vděčnost a zatím si vysloužila jen smíšené pocity a, jak se jí v tu chvíli zdálo, i  nevděk. Nechápala v tu chvíli, jak velký strach zalil nešťastnou Desiré, když se dozvěděla, že by opět měla spojit sílu černé a bílé magie. “Proč to vše riskovat?” říkala si, “vždyť se určitě najde jiná možnost, jak s Edmondem mluvit”. Cítila ho a viděla jeho stín - den co den – pokaždé, když vyšlo slunce věděla, že je s ní a cítila, jak k ní promlouvá - proč riskovat další neštěstí, co když se kouzlo nepovede - co když její milovaný zemře, jak s tím bude moci žít? Za těchto chmurných úvah obě ženy i věrný stín došli opět k údolí čtyř řek...

Zoufalstvím se duše chvěje

v představách je ukrytá

sklízí úzkost kdo cit seje

ve tmě bloudí bez naděje

stále neví co se děje

proč mu ještě nesvítá...

Našeptávač: Proudy slz Tvého srdce hasí žhnoucí oheň mocných dlaní. Utiš ho a poslouchej. Mysl Ti nalhává, že kouzla jsou marná. Láska v srdci však pravdu má, když Tě do boje posílá. Nenech ji uletět ve větru lehkovážném, uchop ji pevně jak hořící pochodeň. Na dlani své pět prstů máš, každý z nich živlem je a pátým duše Tvá.

Desiré: Tak ráda bych mysl svou utišila, avšak v mých pocitech se strach s nadějí jako den s nocí střídá. Jsem jako vážka letící v dešti, co před svým rozhodnutím tone v proudech neznámých a netuší, jaký hlas ke kyvadlu jejího srdce promlouvá. Jak můžu tady klidně stát, když mílovými kroky blíží se chvíle, kdy měla bych svou dlaní rozhodnout, která z duší dál životem bude plout?

Našeptávač: Tvé vlastní Ego zrodilo strach, co tiše Ti namlouvá, že nedokážeme řídit svůj osud. Již jsi kouzlo použila, však v souboji se smrtí jsi zaváhala. Byla to nerovná hra a Ty jsi vyhrála jen z části. Prošli jste peklem bolestí, co trhají tělo i duši na kusy. Do knihy citů vepsali jste novu vzácnou stránku, o člověku, co miluje čarodějku. Věčná naděje, jež drží oba při životě. Vaše láska plane skrze všechny světy, tak ji nezklam, pohlaď zrcadlo a věř si. Buď hadem, co svleče starou kůži a očisti tím svoji duši. Naroste Ti nová a silnější, upředená z prozření.

Desiré:  Co se stane, když zachová se zrcadlo obráceně a odrazí kouzla proti nám. Jak se Vám všem, co při mně stojíte a ve mě věříte, do očí podívám. Nechci již znovu přihlížet tomu, že duše nevinné ocitnou tam, odkud návratu není. Na to si svých drahých příliš cením, vždyť já jsem ta, jež by mohla koloběh všech mocných sil na křižovatku podstat našeho bytí postavit.

Našeptávač:

Zrcadlo dívá se do očí

tomu kdo k němu se otočí.

tomu kdo hledá na rozcestí

kde najde žal a kde zas štěstí

část cesty v rukou má muž a část žena

v zrcadle bude jim pravda snad odhalena

k čemu jim má být alchymie

když srdce zmučené tluče a bije

jen čistá v zrcadle obstojí

duše jenž smrti se nebojí...

Desiré: Já v knize Stínů čítávala, jak skrze černou magii je cesta zrádná. Však dnes už si nejsem vůbec jistá, zda se má duše ještě v bílých světlech blýská. Co když už dávno nejsem tak čistá, abych si byla jista, že vše nezhroutí se do zatmění. Nebojím se sama o sebe, já ochotna jsem v boji padnout pro vše, jež mému srdci drahé je. Avšak v mé krvi navždy budou proudit magie dvě, záleží snad jen na mě, která větší kus si ze mne utrhne, mohu doufat, že nás všechny do hlubin stínů nestrhne?

Našeptávač: Váhy jsou spravedlivé, udržují důležitou harmonii mezi magií světla a tmy. I zrcadlo nám odráží všechny naše podoby. Když pro záchranu Edmonda zřekneš se strachu, pak jako pochodeň prosvětlíš všechny stíny věků. Odpuštěním  sobě samé vkročíš do lepších dnů.

Desiré: Tedy děkuji Ti za všechny moudré rady a mé rozhodnutí už k zrcadlu kráčí, kde vše, co ve mně dřímá, všanc dám. Možná právě pro tuhle chvíli jsem byla zrozená. Ať tedy stane se, co v knihách osudu  psáno jest, a Ty, mé srdce, teď mne veď, už není více o čem přemýšlet.

Našeptávač:

Vlastní mysl z nás dělá otroky,

když vymlouvá nám životní kroky.

Kompasem pravdy je srdce,

a ve své čistotě i věrný rádce.

Vede nás také svobodná vůle,

víme, co bylo, však nevíme, co bude.

Víra v naději je mocný cit,

co nedovolí nám přestat žít...

Velká rada Elfů se schází vždy jednou za několik let, ale letos to bylo již podruhé. Co přimělo Elfy, aby znovu vážili tu dlouhou cestu? Co je přimělo, aby opustili své osady a vydali se zpět do lesního chrámu? Byla to zvědavost, byly to výčitky - co se jim honily v hlavách? Těšili se na návrat své hrdé princezny, nebo očekávali pokorný návrat zlem světa zlomené Elfky? Pochopila váhu rodiny a sílu moudrosti, vrátí se, aby s nimi zase mohla žít? A co ta statečná čarodějka, co se postavila samotné smrti - podaří se jí osvobodit z prokletí svého milého? Mnoho otázek a žádné odpovědi, očekávání, napětí nejistota - byla jim průvodcem na jejich dlouhé cestě. A pak přišel ten den…

Velké zrcadlo Elfů stálo uprostřed kruhu v místě, kde jindy plápolal oheň. Všichni Elfové stojící po jeho obvodu se chytli za ruce, aby mocí svého společenství ochránili dvojici, jež stála uvnitř. Byla to Desiré - čarodějka z Hvozdu a Edmond - rytíř - člověk, tedy alespoň stín, který z něho zbyl. Nikdo, ani sám Našeptávač netušil, jak výsledek kouzlení dopadne  - stane se z Edmonda člověk a tím bude definitivně poražena smrt - nebo se kouzlo nepovede a jejich životy tady uprostřed posvátného kruhu vyhasnou navždy ?

Desiré se nadechla a jakoby se celá schoulila do sebe a v té chvíli začala potichu, téměř neslyšně předříkávat po tisíce let nepoužité zaklínadlo. A její hlas sílil a měnil se ve vichřici, uprostřed níž poletovala slova toho kouzla:

Křičím v poli máků vlčích

vzývám živly přírodní

k vzplanutí čtyř pochodní

Na popel ať oheň změní

dny osudem  promarněné

do hlíny ať vstoupí snění

rány slzou osolené

krůpějemi vody smáčím

údy žitím unavené

vzduchem s vírem větru tančím

v nach snů líce probarvené

Dá se klesnout víc než níže

černou magií snímám z kříže

bílá ať svou silou skály láme

společně smrt Tvou překonáme

Povstanou duše všech mých předků

propojím touhy snů do důsledků

dotykem magie rány hojím

ať duši s tělem zas navždy spojím

Křičím v poli máků vlčích

vzývám živly přírodní

k vzplanutí všech pochodní…

O tom, co se stalo poté, se ještě dnes v říši Elfů vyprávějí legendy. Nad hlavami prý jim začaly kroužit duše mrtvých v prudkém šíleném víru a v marné touze vyrvat se ze spárů smrti. Ale smrt, ta dáma v černém, vydržela i to, co by nikdo jiný na tomto světě nevydržel - spojené síly černé a bílé magie! Na chvíli se už zdálo, že smrt Edmondovi jeho tělo vydá. Čarodějka už vztahovala ruce, aby skrze zrcadlo spojila duši s tím nešťastným tělem - ale ona se nevzdala - jak by se změnil svět, kdyby smrt padla - kdyby měla sloužit jen vyvoleným. Smrt se prý v té slabé chvíli vzchopila a z posledních sil Edmondovo tělo navždy uvěznila do zrcadla Elfů…

Stíny se rozplynuly, světla pohasla a Elfové, jejichž pevný kruh prý tenkrát nedovolil, aby si vítězná smrt odnesla s sebou za řeku Zapomnění i čarodějku, ležíce rozhozeni po obvodu kruhu, jak sbírka marionet, začali se pomalu zvedat ze země. K čarodějce, stále ještě ležící v bezvědomí na zemi přistoupila Aranel a nějakým elfím kouzlem, co vlastně ani kouzlem není, co je jen takovým tichým pohlazením, jen mávnutím křídel motýla, přivedla Desiré k sobě. A první pohled statečné čarodějky spočinul na očích Aranel a hned poté na krásné tváři Edmondově, jenž zračila se v zrcadle...

Do skla se srdce mé noří

v odlescích slunečních topasů

křišťálovou stěnou procházím

do závratě tajemných snů

kde louče života karmínem hoří

jako vítr vpletený do vlasů…

Desiré: Možná se mi jenom sny vybájené zdají, když mým srdcem známé city proplouvají. Možná dotýkám se modrajících hvězd, jež nebeský malíř rozházel perlovím úsvitu po obloze, kde mé nohy hvězdným prachem orosené kráčejí středem samotného nebe. A možná je všechno vůkol mne skutečné, když do zrcadlení tváře Tvé šeptám Edmonde, jako tenkrát, když se naše duše prolnuly poprvé.

Edmond: Můj pohled se upírá do očí Tvých. Snad nesním, snad vidím to, po čem jsem toužil. Když v bolesti odloučení své smutky jsem zažil a duši mou ztýranou chlad ve tmách mrazil. Teď vidím svou lásku, ta krásou mne mámí a krev v žilách vře, když úsměvem slaví...snad volnost...snad štěstí, v nichž červení prýští, líbat Tě Desiré...teď svět se mi tříští.

Desiré: Edmonde, má lásko jediná, stalo se to, o čem už jsem ani nesnila, zase slyším Tvůj sametový hlas, co vyšeptává slůvka milostná a Tvých skrání se svou dlaní mohu dotýkat. Jak hebká je Tvá tvář, jakoby se jí nikdy nedotýkal čas. A já i mé srdce před Tebou teď stojíme a čekáme v závrati omamné, až navždy se v jednu spojí naše náruče. Toužím svými rty kreslit akvarelem v mapách, co tak dlouho byly ve Tvém těle osamělé.

Edmond: Zas hořím cestou mezi stromy tichými, kde osud vyměřuje našemu žití vteřiny.  A soumrak, co jemně květy uzavírá...v něm láska má je nedozírná...živá. Věčností hvězd se touha naše třpytí, tam v dálkách cest nám v poušti roste kvítí.  A rty Tvé když líbám, jsem v Tobě ztracený, můj svět se zdá být zmámený. Tys dnů mých slunce, já obracím se k němu, Tvých krás já pít chci, když dáváš mi svou něhu.

Desiré: Celou tu dobu, kdy jsi mě chránil stínem svým a já utápěla se v myšlenkách, zda naše láska zvítězí nad vším, jež nechtělo našemu souhvězdí přát, žila jsem jen pro jediný den, kdy znovu ucítím tvůj dech tančit na řasách mých, tam, kde se zachytí jako pírko holubí. Teď netopím se víc v pochybách, když polibky Tvé v mém srdci tóny harfy začínají hrát. Stoupáš mnou jako dým, jenž ostatním naše vyznání v otočkách vzdušného víru prozradí.

Edmond: Nádherná proplouváš mou krajinou štěstí, Tvé jméno volám, když tančívám v dešti. Ulehám k Tobě, Ty tišíš mou tíseň, v uších mi zní Tvá hřejivá píseň. O lásce, o štěstí, polibcích žhavých, o touze, vzrušení, o citech pravých. Do okovů slastných jsi duši mou spoutala, přízračnou krásu mi do mysli vetkala. Vánkem jsi v bezvětří...chladíš mou kůži, polibkem na tvář Ti vykreslím růži. Prohoříš mnou a já zase tebou, žárem své vášně Tě rozzářím celou. Své ruce do Tvých vždy v naději vkládám, o život s láskou mou Tě ve verších žádám. Tak buď mou jedinou po celý čas, srdce i duše dnes věří jen v nás.

Do snů mi vcházíš když srdce mé touží

chci v objetí zlíbat Tvou překrásnou tvář

mysl má v oblacích láskou teď krouží

jiskrným pohledem tělo mé hoří

v žití jsem přijal Tvou čarovnou zář.

Z vědomí hvězd nám zárodek lásky

sestoupil do ticha radostných chvil

v komnatách něhy své smyslné krásky

vzplanutím vášně já pozbyl své vrásky

do noční oblohy pak “Desiré” vryl...

Čarodějka pak přistoupila k Aranel, objala ji a dlouze se na ni zadívala..

Desiré: Aranel, zůstaneme s Edmondem v říši Elfů, jež nás přijali mezi sebe a poskytli nám útočiště, kde můžeme beze strachu žít, nejen přežívat a neustále se trápit v pavučinách temnoty. Neexistuje jiné místo na světě, kde bychom mohli býti spolu. Jenom tady. Na jediném místě, kde celý jeho život tepe přímo ve mně, na jediném místě, kde všem andělům strážným poděkovat smím, že ho už nikdy v mlhách neztratím. Prosím, zůstaň tu s námi, Aranel.

Aranel: Když v samotě hledala jsem uhasení žízně mého srdce, jak slepý blázen bloudila jsem opuštěným krajem beze smyslu. Až Tvoje otevřené srdce, v němž dovolila jsi mi číst, probudilo mou duši pro hlas bolesti druhých. Až oheň Tvé lásky k Edmondovi ukázal mi smysl žití. Ne v odcizení, ale ve výhni lásky, jež osudy dvou bytostí navěky v jeden dech života pojí, je krása a tajemství bytí. To Ty ses mi stala průvodkyní po stezkách pramenů, jež touhou naše srdce plní. Má sestro, děkuji Ti. Má láska patří Tobě i Edmondovi.

Desiré: Byla jsi po celou tu strastiplnou dobu mou věrnou přítelkyní, která mi stála po boku a dokázala mi svou statečností vrátit to, pro co jsem byla ochotna zemřít - moji osudovou lásku. Dnes už ses pro mne stala nezapadající hvězdou, pro kterou bych udělala to samé, co pro Edmonda, vždyť láska má tolik podob. Nikdy nezapomenu, kolik jsi toho pro nás udělala. To Tobě patří můj dík, sestřičko.

Aranel: Láska. To slovo tisíckráte skloňované. Vzývané i proklínané. Než Tebe našla jsem, poznala jsem lásku mých bližních. Však tu, která nejen ochraňuje, ale i vlastní bolest se mnou sdílí, neznala jsem. Až nyní, v těchto chvílích, mohu přiznat, že díky své cestě a Vaší lásce dospěla jsem. Už nejsem malá Aranel, co v zahradách o životě pravém četla si jen v příbězích dávných a jen v snách o tajemných zákoutích krásy života si nechá zdát. Již procitla jsem. Však sny jen v mlhovinu proti pravdě lásky blednou. Vy s Edmondem jste se mi staly průvodci labyrintem mého srdce. Však bojím se, že vaše přátelství jen počátkem mé pouti smí mi být. Kompasem, jenž nikdy nezklame. Mapou v srdci ukrytou. Štítem a pláštěm v čase suchopárů. Světlem v tmách a nocích, jež na mne  v dálkách čekají.   

Desiré: Dovol mi, abych Ti dala malý dárek, možná se Ti bude zdát ve světle klenotů Tvých předků příliš obyčejný. Je to náramek mé matky, který mi kdysi dala na památku. Podívej, jak se jeho drobné kamínky lámou v paprscích odstínů modré oblohy a připomínají květy pomněnek. A stejně, jako mi měly ty modravé kvítky připomínat mou matku, budou Ti teď připomínat mě. Pokaždé, když je pohladíš svou dlaní, ucítíš to, co cítím já k Tobě...bolest krápníku, když pláče v slzách křišťálového táče, žár roztékající se mědi, když boří pece na tavení, nespoutanost divokých koní, když vítr pláněmi honí, hořící rubíny temna i jemná vlákna světla, bloudící noc v antracitu, zlomky sfouknutého třpytu. To všechno máš v sobě i Ty, Aranel.

Aranel: Desiré, děkuji Ti mnohokráte za ten vzácný dar, jež mohu z Tvé dlaně přijmout. Dáváš mi mnohem více, než mé srdce dokáže pojmout. Přátelství navěky věků. Bolest z opouštění, radost ze spojení, nekonečné prostory života, horkost lidského tepu, jež v žilách proudí. Naději. Že ač tmy přicházejí, slunce čeká za obzorem. Co já Ti na památku mohu dát? Podívej, vždyť jen prach z cest mou bytost zdobí. Nemám nic. Vše zanechala jsem v zahradách svého dětství.

Však vidím, třpytivé pramínky slz protkávají Tvojí krásnou tvář. Neplač, prosím! Vždyť našla jsi smysl svého žití. Edmond je s Tebou. Já však musím za svým hlasem jíti.  

Desiré: Drahá Aranel, ano teď pláču, ale to, jež se zračí v mých očích, nejsou slzy smutku, nýbrž štěstí, že mi křižovatky osudu do mých cest postavily právě Tebe. Dávno víš, jak krásná tvář pomíjivá bývá, v laskavosti a soucitu spočívá Tvoje nejmocnější síla, ochraňuj moudře všechny svoje dary, na časy, kdy nebude, kdo by radil. Navždy budeš mojí součástí a pokaždé, když se Ti zasteskne, můžeš se vrátit sem do naší domoviny společné. A teď leť a dotkni se snů svých, ne mých. Tanči světem jako pouštní nymfa, jíž pirueta vzdušných vírů šat bělobou líbá...tam kde to „Tvé” v pomněnkách dřímá.

Rozkvetlá do tvaru modrého štěstí

lístky jak závoj ji halí

je v řece osudu naděje zvěstí

svítáním pro ty co spali

Tak křehká nad ránem zmáčena rosou

slabou a bezbrannou zdá se

v bezpečí před zlem a před ženci s kosou

ukryta v bezbřehé kráse

Síla však nesmírná v duši té dřímá

láska jí ze srdce prýští

pravdě je věrná a jak cesta přímá

nadějí je pro dny příští...

Mezi tím přistoupil k zrcadlu i Našeptávač, pohlédl do tváře Edmonda, který stále ještě stál jako přikovaný v zrcadle a snažil se ztotožnit se svojí novou identitou. Mohl létat, jeho duše byla volná a přesto bylo jedno místo na světě, kde ho mohl kdokoliv a kdykoliv vidět a mluvit s ním, aniž znal řeč stínů. Našeptávač se zeptal se Edmonda - “můžeš být takhle šťastný”? Edmond se bez odpovědi mlčky pohroužil do svých myšlenek a pocitů a tak Našeptávač pokračoval...

Našeptávač: Pro lásku být znovuzrozen i do rámu zrcadla uvězněn. Nelehké jest bytí Tvé, když necítíš tělo své. Jak láska vlní se v žilách a srdce tančí po loukách. Smrt je tečkou příběhu, jimž život nás vedl. Suchým listem, co opadl ze stromu. Hýřil všemi barvami, však nastal čas jít domů. Narození je novým listem, jenž na stromě vyrůstá. Paleta zkušeností připravena pro alchymii prožitků, bolestí i radosti, lásky i smutku. Cítíš Edmonde dávné lidské štěstí, když pohlédneš si v zrcadle do očí?

Edmond: Snad štěstí se dá tomu říkat, když láskou mohu volně dýchat. Snad štěstím volnost nazývá se, vždyť touhou jsem sám ve své spáse. Zde jsem a duše má se vznáší, v korunách...v listoví, v rozbřesku se tiše snáší. V okovech zrcadla smrt drží mé tělo, je chladné to objetí, však srdce mé se chvělo… dotekem jasmínu, co smysly mé svádí, v náruči Desiré jsem nabyl své mládí. V obrazech prozření pohledy vidím, tělo své rozkoší svobody živím. Máme svůj svět v němž mou malou krásku na hruď si přivinu a svou věčnou lásku do nitra hvězd já hlasem jí všeptám, v pohledech smaragdu se s vášní zas setkám.

Našeptávač: Duše je volná a svobodná. Jediným vězením je pro ni strach. Ty jsi však láskou naplněn i zachráněn, pro nesmrtelné milování. V zrcadle jest Vaše láska věčná, svítí paprskem do nekonečna. Zhmotnit lásku, když smrt ji spoutá, je proti zákonům přírody, tím překročili jste veškeré hranice. Tvé bytí je teď příkladem pro ostatní, co by se smrti snad postavit chtěli.

Edmond: Tento svět pro lásku naši nám zbývá, před světem temným nás v zrcadle skrývá. Věční jsme spolu...svým osudem spjatí, mimo něj ve stínech něha se ztratí. Možnost již není, jak tělo mé vrátit, ve světě lidském zlou kletbu zvrátit. Tady jí rozumím, když svá něžná slova, vášnivě říká mi teď zas a znova, V obětí do vlasů znovu mi šeptá: Nesním, skutečný jsi, odpověď je v Tvém náručí. Na nic se již neptám.

Já v zrcadle stojím a vidím náš svět

zde v objetí dostojím lásky své pravé

v něžnostech budou se těla nám chvět

ve slastných zřídlech se koupe náš květ

touhy se dmou jak peřeje dravé.

Duše má lidská se v smaragdech tříští

pro věčnost s ní jsem do skla byl skryt

do snů jsou zaklety otázky příští

z pradávných hlubin k nám v gejzírech prýští

prameny vášně pro náš věčný cit...

Našeptávač: Lidská duše je nesmrtelná. Když umře tělo, duše jiné si vybírá. Na zem se pak navrací k dalšímu růstu. Dávné city si sebou nese, z nich staví si život jako z kamínků mozaiku.  Mohl ses vrátit jako stará duše v novém těle a čarodějčinu ruku líbat směle. Magie ta má moc vesmíru, však nesmí se použít nadmíru. Teď však už slzy jsou zbytečné, tak jako žití Tvé bezděčné.

Edmond: Teď osud hru svou se mnou rozehrál a navenek se zdá, že mě obehrál. Že v novém těle vrátit bych se směl...však v jakém...a kam bych potom spěl? Vždyť život lidský pro lásku tak krátký, okamžikem letmým přináší jen vrásky. V očích své Desiré již podoby jsem nabyl, vzezřením novým bych cit náš jen srazil. V krátkosti bytí svém nesl bych kříž, že smrti jsem den za dnem čím dál tím blíž. Jak stárnutím těla ubývá mi sil, snad v zármutku bych potom pouze žil. Teď věčný jsem...volný, když zlatavým ránem, prolétnu údolím, sám sobě jsem pánem. A srdce mé tlukoucí, v zrcadle vězněné, na věky věků již patří jen Desiré.

Našeptávač: Sny se Vám splnily, i když jen částečně, lásku Vaši umocnili i noví přátelé. Odvahou jsi prokázal čistotu svého srdce, i to, že Vaše láska nemá konce. Ať duha štěstěny svítí Ti do zrcadla, a stane se mostem pro Vás oba.

Edmond: S věčností i osudem jsem dnes již smířený, v dálkách, jež nekončí, já zřím své prameny. Ač magií jsem roztříštěn na život dvojí, láska skrz zrcadlo v jednen život nás spojí. Netruchlím pro lidství, jenž v smrti jsem ztratil, duši mou silnější cit náš zpět vrátil. Do krajin snů se v myšlenkách vracím, smutek i zoufalství ve světle ztrácím.

Našeptávač:

Hranice života je křehká a tenká,

hranice smrti zas tvrdá a temná.

Sudičky tkají dlouhé zlaté nitě,

nůžkami osudu je stříhají hbitě.

Nohy roztančí se v záhrobí,

do rukou život pevně uchopí.

Touha i krev žil silně ovládla,

čtyři strany rámu zrcadla.

Život však nekončí teprve začíná,

před tvými skutky opadla opona.

Láska už namíchala alchymii,

pro novou šanci žití v harmonii...

Velká rada se blížila ke svému závěru a tak zbyla jen poslední otázka. Mnozí z Elfů už v jejím průběhu hovořili s Aranel, aby jí vyjádřili svou podporu a taky přání, aby s nimi zůstala. Aranel byla na vážkách – cítila, jak moc ji jejich společenství přitahuje, ale zároveň se stále nemohla zbavit neklidu v srdci  - jaké bude její rozhodnutí ? Zůstane, nebo ještě nenastal ten správný čas - vrátí se ke svým kořenům, nebo znovu vykročí na neznámou cestu, vábena touhou po rozluštění záhady vlastního srdce ?

Aranel : Stojím zde, před svými milovanými a před odkazem našich předků. Po tolika dnech a nocích naplněných následováním hlasu svého srdce vracím se zpět k ohni našich předků. A ve Vašich očích čtu odpuštění namísto soudu. Lásku a porozumění, kde čekala jsem odmítnutí. Jsem Vám tolik vděčná! Náruč, která mi vždy skýtala  útočiště v čase dětských slz, i nyní zůstává pro mne otevřená. Však cesta, která mne i Vás stála tolik bolesti, nebyla marná.

Nelituji. Jsem vděčná.

Za každou chvíli,

která mne bolestí otázek naplnila.

Za každou chvíli, jež mé srdce

pro bolest druhých otevřela.

Jsem stejná a přece jiná.

Však v pokoře přiznávám.

Pýcha mé oči zaslepila.

Vaši lásku, moudrost a péči

na tvrdá pouta proměnila.

A já neviděla...

Prosím, odpusťte mi.

V pokoře vlastní pomýlení

před Vámi teď doznávám.

Však, ač za Vaši lásku tolik vděčná jsem,

musím jít dál.

Musím opustit, co je mi domovem.

Stejná a přece jiná jsem...

Věřím, že vždy, když pocítím stesk po domově, bude zde - Vaše otevřená náruč. Nyní mi je nejvzácnějším pokladem poznání, že ač je pro Vás mé srdce záhadou, i tak ve Vaší lásce má místo až do konce věků.

Loučím se s Vámi, moji milovaní.

Epilog :

"Stmívá se pomalu uprostřed léta

noc žena překrásná z jiného světa

stříbro hvězd ve vlasech přichází zvolna

zmámená vůní trav uléhá potichu

na lůžku z kopretin ke snění svolná

v závoji samoty svolná i ke hříchu.

Odkrývá nesměle tajemství klína

úplněk houpe se nad číší vína

v mystickém obřadu za hranou času

představy tancují menuet včerejší

prsty snů vpletené do černých vlasů

nad ránem jenž bývá málokdy moudřejší.

Po mostě vzpomínek překročit řeku

spoutáni nadějí pod klenbou věků

souhvězdí ve vlasech jak stříbro šednou

zavoní po lásce noc když se nebrání

dotknout se naposled pak ještě jednou

chladivý polibek probouzí svítání..."

...