čtvrtek 23. června 2016

Líná řeka... (Lazy river)

"Jedeme na vodu", zahlaholím nadšeně kteréhos večera doma u stolu a následné ticho mne jenom utvrdí v názoru, že je to dóóóst dobrej nápad ;) Páč kdo mlčí souhlasí a kdo souhlasí, měl by bejt logicky i nadšenej... Druhej den hned začínám na svým novym nápadu usilovně pracovat. Živim se pořád ještě rukama a z logiky věci jsem tudíž dost chudobnej (nikoliv ovšem duchem - teda asi - co myslíš ?  :) A tudíž mě nenapadá nic lepšího, než si půjčit od sousedů za protislužbu raft. První problém se vyskytnul záhy po tom, co jsem si uvědomil, že ten raft je pro šest lidí (vejde se i osm) a my jsme tři. Teda já (starej ostřílenej kormidelník), malá Maggie (vodáckej potěr) a můj mladej potomek (zkušenej háček), plnej energie, co mě pořád tahá po těch kopcích a s radostným zadostiučiněním se pak pošklebuje , když už nemůžu s dechem. "To se vyřeší", pronesu odhodlaně sám k sobě a svůj nápad sděluju dalším dvěma blízkejm přátelům, kteří s nadšením souhlasí. Věc je dohodnuta - dvě auta, raft a pět natěšenejch pádel. Den "V" se blíží a v sobotu voláme těm dvěma, kdeže se sejdem. "My jedeme na vodu ?" zní v odpověď ze sluchátka a mně začíná bejt jasný, že v neděli vodu pojede jen naše silná trojka. Tahat dvě auta pro tři lidi, přes sto kiláků je opravdu dost velkej luxus, vhodnej jen pro bankéře, pojišťováky a europoslance a tak to vypadá, že si po třiceti letech znovu vyzkouším i jízdu vlakem !!! "Bude dobrodrůžo jako za mladejch let", jásám v duši a neslyším tím pádem přeřvanej rozum, kterej si pod vousy brblá cosi o velkym průseru :)
Den "V" nadešel a po průjezdu Plzní se blížíme k Ivanovejm Varům (to co se jim nepodařilo v osmašedesátým za pomocí tanků, povedlo se za pár let po tej sametovej, za pomocí rublů). Foukat čtyřistapadesátku Coloredo byla vždy zábava, to jo, ale foukat ji ve třech, to je opravdovej luxusní a nefalšovanej zážitek. Je to lepčí, než vylýzt Boubín i Ostrý v jednom dnu a cestou to vzít ještě zkratkou přes Špičák. Nicméně raft je po hodině usilovnej práce nafouknutej a čumák ponořenej do vody, dělá první (leč nadlouho taky  poslední) vlnu. "Nedělej Zagorku" houknu na zničenou Maggii která se rezignovaně svalí na dno lodi a dělá mrtvýho brouka :) "Radši budu tejden plevat zahrádku", odpovídá vzpurně, ale to už ten můj potomek na háčku mocně zabere pádlem a zvedající se Maggie, se zase rezignovaně svalí na dno. 
Něco vám povim, jezdím vodu už leta, znám dobře Sázavu okolo Stvořidel, všechny Krumlovský jezy od Papouščí skály až ke Zlatý Koruně, kamarádím se ze všema komárama od Suchdola až po Rožmberk (rybník) a s Otavou, od Čeňkovej Pily až do Horažďovic, si tykám i za velký jarní vody, ale takhle línou řeku jsem ještě nezažil - srovnání s ní snese snad jen Lipno. (Ale to zase nejni žádná řeka). Sebekriticky ovšem musím v zápětí dodat, že tahle blbýho vodáka taky ne. (Za nizkýho stavu vody, na raftu pro šest se dvěma a půl pádly a s představou, že  dáme s tímhle týmem snů po vodě dvacet kiláků :) No co vám budu povídat, to co si ten můj přeřvanej rozum (co jsem ho už nejspíš většinu, někde cestou životem definitivně ztratil) šeptal pod vousy před tou cestou, se do puntíku vyplnilo.
Zničení, splavení, (řekou i potem) a definitivně psychicky i fyzicky zdeptaný, vyfoukli jsme raft o celejch deset kiláků dřív a s vypětím posledních sil, ho zavěšenej na pádlech a někde nalezený prádelní šňůře (páč přepavní vak jsme prozíravě nechali v autě), odvlekli těch dvěstě metrů k nejbližšímu nádraží...Od tý chvíle nás ovšem už čekaly jen samá pozitiva a životní výhry: Nespad jsem pod vlak a zjistil jsem, že dvéře vagónu se už neotvíraj klikou, ale tlačítkem. Poznal jsem Varyádu a ochutnal místní (ruskou) zmrzlinu. Jedna móóóc milá rodinka nás cestou domů, kousek před Plzní, královsky pohostila skvělým stejkem z grilu a auto jen vo fous mladší, než ten můj už téměř čtvrtstoletej potomek, nás bezpečně dopravilo domů. Jestli ještě někdy dostanu malou Maggii na vodu, to opravdu nevim, jestli ještě někdy vlezu do raftu sám, to taky ne. Jediný co vim jistě je ale to, že tý řece, co pramení v Bavorsku, někde pod horou Scheenberg aby se po třísta kilákách vlila do Labe,  neřeknu už nikdy jinak než...

...Líná řeka...

























...



sobota 18. června 2016

Stmívání... (nightfall)

Někdy, když je všeho moc a práce a myšlenky přetékají, je třeba říci dost a vylézt na kopec. A když už na kopec, tak nejlíp na  nějakej pořádnej a když už pořádnej, tak někde na Šumavě. A tak jsem sbalil saky paky, kytaru a pár vzpomínek zapsaných do zpěvníků (bez nich dnes už ani ránu) a vyrazil ke kamarádovi na jeho boudu pod lesem. Bouřka přišla záhy, ale což o to. V boudě bylo sucho a teplo a dolů do údolí se mezi bouřkovými mraky a dešťovými kapkami bušícími do plechové střechy, táhly otevřenými dveřmi tklivé tóny dvou kytar a dvou hlasů. A čas se zastavil a najednou, jakoby se začal vracet zpět. A léta ubíhala, až se zastavila někde o dvacetpět let zpátky. Druhá, třetí, dvacátá nedvědovka - jedna za druhou, pěkně tak, jak kdysi před léty byly zapsány do zpěvníku. (Víš kdy jsem naposled naladil kytaru ?) A sobotní odpoledne se proměnilo v podvečer a ten zas, jak slunce pohladilo vrcholky Boubína a Bobíka, v přítmí. A to přítmí, snad kouzlem nějaké můzy, začalo přetvářet myšlenky do vzpomínek a vzpomínky do snů a sny do zadumaného ticha...

V noci pak, když doma uléhám, ještě mi v uších doznívají ty písně - třeba zrovna ta o jedné sedmikrásce...


Dobrou noc ... good night ... bonne nuit  ;)





















...



pátek 17. června 2016

Vejtřaska...

Někdy si přijdu jako ona. Stejně starý, stejně otlučený životem a stále, dokonce i po té hromadě let jakž - takž funkční. Bude v tom asi nějaký kouzlo. Třeba dnes ráno - otočíte klíčkem - takovým tím traktorovým - žádná elektronika, a on se začne pomalu, ale jistě protáčet startér, občas to škytne,  ale nakonec stejně nic. Tak to zkusíte podruhý, potřetí a najednou si motor něco zabrblá a naskočí. Nejdřív, než se promažou všechny jeho díly, je to pořádnej kravál, ale pak se motor jakoby zklidní, a dýzl si začne (trochu hlasitěji) zpívat svou oblíbenou písničku - třeba zrovna tu, co je na konci. A pak příjde pracovní den, motor se dostane do otáček a auto se spolehlivě škrábe i tam, kde by většina dnešních off - roadů neměla nejmenší šanci. (Dnes se vůbec drtivá většina věcí (a lidí) dělá jen na oko, "držáci" jaksi vymřeli). A pak celý ten dlouhý den tahá klády z lesa - bez odpočinku, bez oddechu. Je to stejné  , jako když už nemůžete. Zatnete zuby a dáte ještě jednou tolik. K večeru, když se slunko odebere svojí obvyklou cestou na západ, se zastaví někde uprostřed lesa, zmlkne a zhluboka se nadechne toho čistýho vzduchu, kterýho je najednou všude okolo plno a pak sklopí víčka svých odřených reflektorů, naposledy mrkne na šeřící se oblohu někde vysoko v korunách stromů a uloží se k spánku. A s přicházejícím večerem začne jemně mrholit a déšť sílí a ona utahaná jako kotě,     

                                                                          spí...spí...spí...





...



čtvrtek 9. června 2016

Příběhy psané v kameni...(stories written in stone)



Neumím číst ! 

A jak bych taky mohla, když mi sotva uplynul první rok. A přesto, tady mezi těmi mohutnými zdmi jsem četla ! Četla jsem příběhy ukryté již před staletími do kamenů . Nebyly to příběhy veselé, ale byly ze života. A kdo ví...Možná že byly veselejší než ty, co čekají nás. Svět se mění a ty příběhy znovu ožívají v jiných kulisách a v jiném čase. Snad mi Bůh dá sílu rozlišovat mezi dobrem a zlem a dá mi kompas, co mne bezpečně provede labyrintem žití a taky přístav, kde se budu moci skrýt před bouřemi světa...

Neboj se má milá temných příběhů, má ruka tě bezpečně povede nástrahami žití, než dospěješ a mávneš svými křídly, vstříc svým snů. A na tu dlouhou cestu ti chci dát tři dary: Dar soucitu, dar moudrosti a dar svobody. Co víc ? Neboj se, než tvá loď vpluje z klidných vod řeky do bouřlivých vod oceánu  budeš připravena...

Slyším flétnu a bubny znít - slyš, v těch kamenech ty příběhy znovu ožívají. Držíš mne pevně a nepouštíš a já už se nemusím bát - už mám svůj bezpečný přístav...


...


...







...



...






...





pondělí 6. června 2016

Běžet k tobě...(Run to you)


Tak já vám teda něco povim. Už chodím :) No a jelikož (ač stále ještě trochu nejistě) chodím, jsem spokojená, páč chození je strašně dobrá věc. Jen si to představte : Žádný ponižující batolení po čtyřech. Kam chci tam si dojdu a když se mi někde nelíbí, prostě zase odejdu. Chození je osvobozující - jste najednou zničeho nic pány svého prostoru a ten , světe div se, stejně jako já, každé ráno o malilinkatý kousek poporoste. Ale abych nemluvila jen o sobě. Děda s babi mne zase jednou vzali do Zoo na Hluboké a protože to tam už znám a taky to tam mám ráda, těšila jsem se na ten vejletek už od toho Božího rána. Tedy ne že bych vstávala ráno, to teda ne - já si ráda pospim, ale jelikož desátá až jedenáctá je pro mne ten správný začátek dne, říkám tomu času prostě ráno i když tou dobou, alespoň u nás , už dávno to doopravdický ráno nejni. Ráno neráno, prostě vyjeli jsme a po pár desítkách kilometrů jsme se ocitli na místě. Nebudete mi věřit jaké to je, se po roku v kočárku moci volně pohybovat. Tedy ne že bych si byla každým krokem úplně jistá, ale nakonec vše dobře dopadlo (co koukáš - ne na zem :). Dědu sice trochu bolely záda, jak se ke mně, o tři patra nižší holčičce pořád nakláněl a zachraňoval mé nejistoty, ale nakonec byl i on stejně jako já šťastný - páč stěstí není nutný hledat ve velkých věcech - ale třeba jen v tom, že za zády máte někoho, kdo stojíc mlčky v pozadí,  dá vám svobodu pohybu, ale když potřebujete, ucítíte jeho pevnou dlaň...
































...

Venku se smráká ale další dobrý den už je na cestě...




pátek 3. června 2016

Tisíce životů... (Thousands of lives)

Jsou chvíle, dokonce i v životě básníka, kdy jsou slova spíše na škodu a kdy mlčenlivé souznění 
(a vnímání ) naplní svou křehkou poezií tisíce životů...











































...

Nevíš proč jsem si nikdy nepřeložil ten text ?