Horký den se sklání, pomalu se smráká tichý letní vánek mysl i kraj konejší, hvězdy ještě vyjdou ve znamení Raka a noc bude vlahá, delší než ta včerejší.
Chodím rád tím krajem s vinou záškoláka do míst her a lásek, co vždy srdce rozbuší, tady je můj domov, jenž mě z dálek láká vtisknout stopu bytí do země i do duší.
Mnohý básník musel hrát si na vojáka to když síla zbraní moudré slovo přehluší, skromné přání klidu stoupá nad oblaka vzpomínkou se vrací se slzavou retuší.
Jako šelest křídel zbloudilého ptáka černý samet noci vlhké oči osuší, hvězdy brzy vyjdou ze znamení Raka a pár suchých lístků podzim ještě netuší...
Dnes jsem si vzpomněl na náš rozhovor o slunci, pamatuješ ? Seděli jsme na kameni na nábřeží řeky a slunce pálilo jak šílené. Pro mne to bylo utrpení (to nesnesitelné vedro) ale ty jsi vstala, roztáhla doširoka ruce a začala v jeho paprscích, pobrukujíc si tu svou oblíbenou, tančit bosa v trávě. Až se mi tenkrát zatočila hlava ! Vlastně dodnes nevím, jestli to bylo z toho letního slunce, nebo z toho, jak jsi byla v tu chvíli nádherná. Proplétala si se ladnými pohyby mezi jeho paprsky, rozpuštěné vlasy ti zdivočele vlály do všech stran a já jen seděl a nevěřícně zíral. Pak jsi si, zadýchaná, sedla vedle mne, položila hlavu na mé rameno a dlouze a zasněně jsi mi povídala o tom, jak slunce a teplo miluješ. Jak ti proniká až do morku kostí, jak ti dodává energii a jak slastně na tebe působí jeho doteky. Od té doby má milá, jsem na přímém slunci už nikdy tak dlouho nevydržel ! Až dnes....
Ale od začátku : Do národního parku Paklenica, cíli mé dnešní cesty, mne čekala trasa dlouhá bezmála sto kilometrů. Tolik jsem se těšil na místa kde se natáčel Vinnetou. Dodnes si vzpomínám na smrt Inčučunovu v bílých skalách Nugget-tsilu a po té i na smrt samotného Vinnetoua. Inu, cesta byla dlouhá a ze začátku mne unavoval pohled na vyprahlou krajinu bez náznaků jakékoliv zeleně v bezprostřední blízkosti Jadranské magistrály, ale později, jak jsem se blížil k Paklenici, začala se měnit i tvář pobřeží. Cestu začaly pozvolna obklopovat stromy a tráva a krajina začala mít příjemný přímořský charakter. Už při vstupu do NP jsem trochu zazmatkoval a nechal auto stát na parkovišti hned za branou, přestože o necelé dva kilometry výš bylo parkoviště ještě jedno. První část cesty tak sice proběhla po rozpáleném asfaltu ale zato jsem byl odměněn spoustou krásných výhledů na hory které se vypínaly přede mnou. Mým cílem, z mnoha značených cest, se stal nejnavštěvovanější okruh "Velká Paklenica". Hned na počátku cesty, za horním parkovištěm se sluncem rozpálené skály sevřely okolo cesty a potoka do úzkého kaňonu a stezka se prudkým stoupáním drala stále výš. Slunce pálilo ohromnou silou, snad jako tenkrát na tom nábřeží a hned z počátku ze mne začalo vysávat síly. Čtyři litry vody v batohu, na radu kteréhos internetového průvodce napuštěné ještě doma, docela tížily ale byly k dobru. Od počátku jsem se pohyboval v neuvěřitelně krásné krajině a čím stezka vedla výš a skály se postupně rozestupovaly tím krásnější pohledy na hřebenové partie hor se začaly otevírat. Čím otevřenější terén mne obklopoval, tím více se však stával každý krok v rozžhaveném vzduchu utrpením. V tu chvíli mi na mysli vytanula slova strážce na bráně, který lámanou češtinou pronesl : "Á česky, čechy já mít rád, oni dobrý kamarád, nechodit daleko, dnes tu máme sahara" (později, při návratu jsem jeho slova pochopil, když se ve skalních stěnách ukázalo množství českých lezců a sám jsem si vzpomněl na své mládí, jak veselá, kamarádská a pohodová nálada mezi nimi tenkrát vládla.) Vedro se stávalo nesnesitelným a já už láhev s vodou ani nedával do batohu. Možná to znáš: Napiješ se, ale během chvíle už máš zase sucho v ústech a při každém polknutí se ti začíná (chvílemi až bolestivě), jazyk lepit na horní patro. Tělo se odevzdaně vleče, jako by ztratilo veškerou energii a každý krok, který by si na Šumavě dala bez problému, v té rozpálené výhni skal tady neuvěřitelně vysiluje. Příliš nepomohou ani ty tři zastávky s prameny pitné vody, které během té tříhodinové túry míjíš. Hned z kraje jsem zjistil, jak moc pomáhá, když se pohybuji po té straně stezky, na kterou dopadá alespoň trochu stínu z okolních stromů a křovin. Ten rozdíl byl ohromující. Možná ani ne tak tím rozdílem teplot, ale tím přímým žárem slunečním, který tak neúprosně sužoval mé tělo. Tak jsem se tím utrpením nějak dopracoval do druhé poloviny cesty, která již byla mírnější a také víc zarostlá místní florou. Oddechl jsem si, ale až v místě, kdy jsem usedl do stínu nahoře v bývalé hájovně a dostal se do pohody pár doušky neuvěřitelně silné kávy z malovaného plecháčku. Ta hodina odpočinku mi neuvěřitelně prospěla, ale další cestu k horské chatě (na pomyslném vrcholu okruhu), byť jen dvacet minut vzdálené, jsem už vzdal. Cesta dolů byla mnohem přívětivější, jak slunce začalo svítit z mírnějších úhlů a místy se za blízké kopce dokonce skrylo úplně. A tak jsem šel pomaleji, sledoval všechno možné a střídavě mobilem a foťákem fotil. Počkej, až ty obrázky po mém návratu uvidíš !
Úplně dole na skalních stěnách, jsem se pak ocitl v (horo)lezeckém ráji. Nespočet mladých lidí se sedáky, lany, karabinami, slaňovacími osmami a jiným vybavením se tu v menších či větších výškách pohyboval po stěnách jako nějaká prazvláštní kolonie skalních mravenců, jištěni dole svými kamarády. Byla to nádhera pozorovat jejich jisté či méně jisté (vždy podle lezce) pohyby, po téměř svislých skalních stěnách. Nejkrásnější na tom ovšem bylo, že dole stál vždy někdo, kdo ti držel na svém úvazu druhý konec toho lana co tě někde nahoře jistilo. Ta jistota, že ve chvíli kdy uklouzneš, ruka neudrží na drobném chytu a nebo prostě jen dojdou síly, je ničím nenahraditelná a ač ten druhý za tebe neleze, umožní ti už jen svou přítomností vylézt mnohem výš. To není o znehodnocení tvé cesty, to je o důvěře, přátelství, o lásce k životu...Vzpomínám na chvíle (to když jsem měl o třicet let i kilo míň), kdy jsem měl na druhém konci lana přítele a taky na ty pocity, když náhle lano trhlo a já najednou ve svých rukách, na své osmě, držel jeho život. To je to pravé přátelství - neomezovat toho druhého dokud leze ale být připraven chytit ho ve chvíli, kdy mu hrozí pád... Hory mají v nekonečném množství svých tváří vůbec jednu obrovskou hodnotu. Stávají se zrcadlem života, zrcadlem tvých přátel, tvých lásek, zrcadlem tvým. A ač někdy neuvidíš to, co by si zrovna vidět chtěla, jsou vždy obrazem věrným - nikdy se nepřetvařují, nikdy nelžou - vždy ve tvé tváři i ve tvářích těch na druhé straně, odhalí to, co tam skutečně je. Někdy se mi zdává (to možná pro tu absenci slov) že to mé lano na druhé straně nikdo nedrží a v takových chvílích pak dostávám strach, co mne doslova ochromí. Nenapíšu v takové chvíli jedinou větu, jediný verš ! Ale je to vždy jen zdání. Možná nemáš tolik síly, možná neumíš dávat najevo své pocity tolik jako já, ale vím jistě, že tam někde dole jsi a ve chvíli, kdy se přiblíží můj pád, budeš dozajista na svém místě pevně držet druhý konec našeho společného lana.
Děkuji za písmenka, začínal jsem mít o tebe strach a tak mne moc potěšila zpráva, že jsi v pořádku a děláš to, co máš tak ráda. Já vím, prázdniny jsou prázdniny a i ty jednou, stejně jako všechno, skončí. Ale na jejich konci, kdy se vrátíš z venkova zpět, budeš silnější a taky plná energie. Zase budeš mít sílu žít svůj život podle svých představ a rozdávat to dobré co máš v srdci lidem okolo sebe...
Já byl po té minulé cestě k jezerům Plitvička trochu unaven z toho množství lidí a tak jsem si večer sedl k mapě a jen tak hledal místo, kde bych byl alespoň na jeden den úplně sám. Zaujal mne modrý ovál jezera ve vnitrozemí na okraji pohoří Velebity. Pak jsem ještě hledal nějaké informace a zjistil jsem, že se jedná o přehradu Krušičko. "To bude to pravé místo pro mne ", řekl jsem si a ráno taky vyrazil. Jel jsem na jih od města Senj a v městečku Sveti Juraj jsem odbočil na cestu plnou serpentin nahoru do hor. Sveti Juraj je ti zvláštní místo, všude kolem se k nebi šplhají kopce skal a kamení (jeden z nich dokonce z moře přímo proti přístavu) a chvílemi máš pocit, jako by si se ocitla někde v Gíze či v Údolí Králů, jen ten písek zde nahradilo to všudypřítomné, sluncem rozpálené, kamení. Nahoře v horském sedle jsem pak projížděl osadou Krasno. Velká pila jako by nějakým kouzlem proměnila tenhle kus náhorní planiny. Nové domy, upravené okolí, bylo vidět, že zde lidé mají práci a taky vztah k tomuto vskutku krásnému místu. Další cesta mne vedla kousek níž a pak cestami, které čím dál víc připomínaly cesty lesní, směrem k horskému údolí blíže k jezeru. Cestou lesem (několik kilometrů) mne zaujala velká cedule "oblast lovu medvědů". Ta mne opravdu pobavila - medvědi ! Dokážeš si to představit ? Jedeš po cestě a najednou před tebou sedí huňáč a cpe se medem :). Neuvěřitelná představa pro člověka z kraje, kde byl poslední medvěd zastřelen roku 1856, tedy před sto šedesáti lety ! Já vím, trochu zveličuji, ale to je spíše ten básník ve mně než já samotný, vždyť mne znáš. Cesta vedla dál a vesnice už zase začínaly dostávat ten kolorit opuštěnosti a chudoby. Sem určitě žádný turista nezavítal už léta - kde by se taky našel blázen, který hledá samotu uprostřed prázdninového Chorvatska že ? No vidíš a přece se jeden našel ! Parkoviště u vstupu do areálu hydroelektrárny zelo, až na dva vozy, prázdnotou a tak jsem se vydal okolo závory dovnitř. Hlídač mi pak ukázal na lesní cestu která vedla stranou a já se po ní vypravil. Po několika stech metrech jsem byl na místě. Modrá hladina jezera sevřená mezi kopci mi v tu chvíli připadala jako nějaký zapomenutý ráj. Voda čistá tak, že bys ztracenou náušnici uviděla i ve třímetrové hloubce, všude ticho, klid, harmonie...Snažím se popsat nepopsatelné a tolik, tolik mne mrzí že jsi v tu chvíli nemohla stát vedle mne. Ponořil jsem se do té průzračné vody a téměř do úplného vyčerpání plaval. Chvílemi jsem se obracel na znak a mlčky pozoroval beránky oblaků, jež se líně honily po azurové obloze a chvílemi zase pozoroval malé víry jež se tvořily za mými pažemí pokaždé, když jsem zabral. Musel bych žít a psát ještě desítky let, abych dokázal popsat tu nádheru a stejně by to nejspíš bylo málo. Unavený jsem doplaval ke břehu, sedl si na skálu a nohama jen tak čachtal ve vodě. A v tom, jakoby na povel, zvedlo se ode dna hejno malých rybek a začaly zkoumat, cože to za vetřelce narušilo jejich posvátný klid. Já seděl a mlčky koukal jak se o mne otírají a uždibují malinkaté kousky staré kůže z mých nohou. Byla to legrace. Trochu jsem se pohnul a ony se rozprchly, zůstal jsem jen chvilinku v klidu a byly tu zase. Tak jsem seděl, fotil je a bylo mi krásně - já a mé roztančené hejno vodních víl... Seděl jsem tak dlouho, až mi nemilosrdné slunce začalo záda obarvovat do ruda a tak jsem se vydal na ústup do stínu lesa - já blázen si nevzal opalovací krém, ale stejně, kdo by mi tady, uprostřed nekonečné samoty, ty záda namazal ? Vydržel bych tu meditovat týdny, měsíce, ale vrátit bych se jednou stejně musel. Oblékl jsem se a vyrazil na cestu zpět. Tam jsem taky objevil to nádherné údolí, s řádkami políček, které obklopeno skalami a kopci připomínalo ráj. Sedl jsem si nahoře, nad cestu na svah a nemohl jsem se vynadívat. Sedím, mlčím a v tom uslyším zvuk traktoru a vskutku. Nahoru, cestou do kopce, se plahočí stařičký traktůrek s vlekem plným sena. To seno leží na té maličkaté korbě jako obrovská houba a zabírajíc skoro celou cestu, pohupuje se, svázáno páskami, v nějakém prapodivném rytmu té silnice sem a tam. V tom traktůrku sedí za volantem otec a dole na podlaze, klimbajíc nohama mezi předním a zadním kolem jeho dcera. A pak se stalo něco, co jsem nečekal - přistihl jsem se, že jim celý rozesmátý mávám a oni se smějí a mávají zase mně. Taková vzácná chvilka nonverbální komunikace ! Neřekli jsme si ani jediné slovo a přesto bylo cítit jak nás vzájemně naše přítomnost těší. Bylo to tolik podobné náhodným setkáním s tebou, sedíme, mlčky si koukáme do očí a přesto si rozumíme a naše srdce k sobě navzájem tiše hovoří...Byl to krásný den a jeho symbolem se mi stal racek sedící na kříži na kopci nad Svetim Jurajem. Seděl si tam, jako by se ho vůbec netýkal ten život dole.
Seděl na vrcholku toho kříže i ve chvíli, kdy jsem se přiblížil skoro na pět metrů, aby mi pak z ničeho nic zamával křídly a s vítězným pokřikem zamířil k obloze. A já letěl v tu chvíli s ním. Nabral jsem výšku a najednou už pode mnou nebylo moře ani ostrovy ani hory, byla pode mnou kytkami zkrášlená zahrada, nakrátko posečený trávník a bazén tvých rodičů. A byla jsi tam i ty a já ti mával křídly a křičel ptačím nářečím jak šťastný jsem že jsi a ty jsi se smála a v očích jsem ti četl, tu nikdy nevyslovenou větu, jak šťastná jsi že jsem !
Den se chýlí ke svému konci a svíčka blikotavě vítá půlnoc. Buď šťastná má milá !
Život nám připravuje příjemná překvapení na každém kroku a je jen na nás, jak se je naučíme přijímat a zda je vůbec v tom množství nejrůznějších vjemů rozpoznáme. Je večer a já mám za sebou náročný den. Sedím na terase, po očku sleduji západ slunce a pohrávám si s otázkou, co asi v tuto chvíli děláš ty. Odpočíváš a nebo se teprve vracíš z výletu ? Sedíš se svými blízkými někde u večeře a dopřáváš si dobré vínko a nebo postižena syndromem nenapravitelných romantiků, sleduješ západ stejného slunce a myslíš po chvilkách na mne stejně, jako já na tebe ?
Dnešní den začal dlouhou cestou. Téměř sto kilometrů mne dělilo od míst která znám už z dětství. Od míst, kde se možná začal formovat můj smysl pro spravedlnost, pro přátelství i pro lásku. Já vím, ta naivita v dnešním životě příliš dobrá není, ale proč si jí alespoň kousek neschovat někam do koutku srdce a potají se těšit její přítomností ? Je to možná takový předobraz věty "pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí" a přestože všichni podvědomě cítíme že žádná univerzální pravda není, (jsou jen různé úhly pohledu) a taky víme že nenávist má vždy trochu navrch už jen tím okamžikem překvapení, má i přes to všechno smysl za pravdu a lásku bojovat, či ji alespoň hledat. Projížděl jsem, blížíc se ke svému "Pokladu na stříbrném jezeře" krajinou, která mi najednou byla něčím blízká. Tolik se lišila od vyprahlých břehů moře a přilehlých ostrovů. Nádherně rozkvetlé louky s myriádami květů, občas proložené solitéry smrčků, hluboké lesy, stoupající někam nahoru do kopců. Hřebeny hor s prosvítajícími vrcholky skal. Jako by si uchopila do dlaní mou milovanou Šumavu a přenesla ji o osm set kilometrů dále na jih. A ta podobnost, jak jsem později večer zjistil, zdaleka nezůstala je u podobnosti vzhledové. Podobny jsou si i osudy lidí. Míjel jsem opuštěná stavení, některá s propadlými střechami, nekosené louky, ztracené osudy těch co odsud navždy odešli. Je to dvacet let, co se tudy prohnala "bouře" nenávisti, následována krupobitím bolestí. Dvě stě tisíc lidí muselo opustit své domovy a odejít do ciziny. Ano, možná někteří z nich nesli svůj podíl viny na podkopávání základů tehdy právě se tvořícího Chorvatského státu, ale kolik z nich bylo vinných a co je to vlastně vinna ? Jaká podobnost se šumavskými Sudetami po té druhé válce. Tenkrát odcházeli Němci, tady zase srbská menšina. Na které straně tehdy stála pravda a existovala vůbec nějaká ? Kde se v tu chvíli ztratila spravedlnost a lidskost a byla tu vůbec někdy nějaká ? Jaké štěstí jsme měli, když dělení Československa neprovázely podobné hrůzy ! Projíždím krajinou ze které přímo sálá chudoba. Staré domy z neomítnutých kamenů, zabedněná okna, propadlé krovy, opuštěné domovy. Jen velmi, velmi pomalu, se vrací život do této tak krásné krajiny. Člověku až poskočí srdce když v tom smutném pohledu občas zahlédne opravený dům s lidmi, co právě traktorem, možná starým jako oni sami, sklízí louku. Pookřeje, když uvidí stádo krav či ovcí jak se klidně pase, dávajíc vnímanému obrazu nádech znovu probuzeného života...
Cesta mne vedla dál k Plitvicům a krajina i domy v ní se začaly poznenáhlu měnit. Sem tam nový , opravený penzion, restaurace, nově postavené domy, najednou jako by se krajina proměnila a ukázala svou druhou (opět v náznacích Šumavě podobnou) přívětivější tvář. Turistika - na jedné straně ohromná pomoc pro místní, (čím blíže k Plitvicům, tím více nových a opravených domů), na druhé straně ohromné množství cizích lidí, kteří této nádherné krajině berou ticho a klid k rozjímání. Z Vinnetoua se stala atrakce a z myšlenek o bratrství a lásce se stalo jen křoví, živořící někde na pozadí. I tak však tomuto místu zůstalo dosti pozitivní energie, kterou i přes ty davy lidí umí ukázat a předat vnímavému srdci. Stačí jen přivřít oči a soustředit se na to podstatné. Jak krásné by bylo, vrátit se sem někdy na jaře či na podzim, kdy bude ta síla sdílení mnohonásobně vyšší, už jen tou absencí davů. Nádherná jezera, plná čiré vody, vodopády, ten neustálý šumot klokotajícího života. Ryby, co plavou tak blízko, že by ses jich mohla dotknout. Stromy, sklánějící své větve až někam dolů k roztoužené hladině. Téměř sedm hodin jsem procházel tím rájem a těšil se těmi nevšedními pohledy. Téměř sedm hodin jsem nasával tu pozitivní energii, která se tu za tisíciletí nahromadila. Vrátil jsem se se zapadajícím sluncem o tolik bohatší !
A co ty, má milá ? Ze tvého mlčení lze jen těžko vytušit co jsi dnes prožívala ty. Byly ty pocity stejné, či alespoň podobné ? Dokázala jsi, z tohoto na první pohled nepřátelského světa, přijmout to skryté pozitivum které nabízí ? Určitě ! Jak tě znám, jsi citlivá a srdce máš otevřené a přestože víc mlčíš než mluvíš, máš srdce plné slov. Stačí jen natáhnout ruku a dotknout se ho !
Slunce odešlo za obzor, půlnoc se přiblížila a já odcházím za tebou, do říše svých snů...
