"Bůh ví, jaký osud zanesl revírníka Kořána r. 186* do Pürstlinku, ležícího půl hodiny od
bavorských hranic uprostřed lesů a slatin, kam před třiceti roky sotva lidská noha cestu našla.
Vysoká pláň; lukami zelenými, šedým mechem prorostlými, vine se potok granátově zarudlé
barvy: mladá Otava, která se prýští z útrob hory Luzného, kde prý jsou ještě zdroje zlata, jež
za věků dávno zašlých přebytek drahého kovu „křivé“ řece dávaly. Ale teď přebytku zlata již
není: vystoupíš ze dveří myslivny, stojí před tebou Luzný, směrem jitřním pláň uzavíraje. Stojí
tu, bělavou, kostrbatou hlavu maje v bílé mlhy neb černé mraky zahalenu. Stojí tu nehybně,
věčně mlčí, jako by truchlil nad změnami posledních desítiletí." (Karel Klostermann, Ze světa lesních samot)
"Jako by truchlil nad změnami posledních desetiletí", píše ve své knize, o hoře Luzný (Lusen), Karel Klostermann, aniž by tušil, jak aktuální zůstane ta věta i po více než sto letech. Ta kniha "Ze světa lesních samot" byla první z mnoha, kterou jsem od tohoto básníka Šumavy četl a už před lety mne uchvátila natolik, že jsem zatoužil to místo uvidět na vlastní oči. Co by napsal Karel Klostermann dnes o oněch zástupech německých turistů, jež po svazích té hory táhnou se jak mravenci, všemožnými stezkami výš a výš, až už to výš nejde a nad jejich hlavami se pne k modravé obloze už jen dřevěný kříž, s Kristem Ježíšem na něm přibitým. Jen z české strany je, tak jako kdysi, ticho, narušené jen zřídka osamělým poutníkem, jenž neodolal a popošel dál za hájovnu Březník (Pürstlink), až někam k úpatí mohutných svahů hory Luzný...
