pátek 30. prosince 2016

V lese...(In the forest)

Na vánoční hod boží je třeba vyrazit do lesa, páč kalórie přibejvaj a nejlepší na hubnutí je pohyb. Vždyť i ten název svátku (hod, hodit sebou) by se dal interpretovat jako výzva k pohybu. No já vím že se to dá vyložit i jako žranice, ale tu si necháme na jindy. Když teda "hodit sebou" , tak sbalit oba hafany a vyrazit si na "okružní", což je lesní cesta, co se kol dokol točí kolem toho našeho Svobodnýho kopce. A aby to nebylo tak fádní, tak to ještě spojíme s výstupem na vrchol a Šumavskou vyhlídku, co je kousek pod ním. Zimní les bez sněhu se na první pohled může zdát nudný a smutný, ale to jen na pohled první. Když se soustředíte na detaily, najdete jako obvykle ohromnou spoustu zajímavostí. Jsou to takový ty drobnosti, který normálně přehlížíme, páč abysme je viděli, musíme si přičupnout, zohnout se, či si dokonce lehnout (teď nemluvím o posteli;) Takže se pěkně zvedněte od těch svejch monitorů a pokud vám zrovínka neodbíjí půlnoc, jděte na chvíli ven. Fotografové zřejmě nevyfotí žádný převratný snímky, kovaní túristé zřejmě nebudou ohromeni nádhernými vyhlídkami, ale když budete mít jen trochu štěstí, najdete venku kromě rýmy i krásně nakažlivej klid :)

Mějte hezkej večír, den, či ráno :)














...



středa 28. prosince 2016

Ebene 1856...


Jaro, co nad nekonečnými hvozdy Šumavy vymalovalo ten širý, hlubokými a stále zelenými lesy pokrytý kraj do těch nejkrásnějších barev co znám, dostávalo pomalu podobu léta a neúprosné slunce, čím dál víc rozpalovalo skálu tyčící se na vrcholu Hamižné. Venzl šel podél koňského spřežení táhnoucího plně naložený vůz a sám funíc víc, než ten čertův parostroj jezdící po kolejích, co do Vídně nechal před dvěma desítkami let  zbudovat císařpán, klel na lesy co se do nich vešlo. "Ten zatracenej kopec mi byl čert dlužen. Táhnem se od Otavy už od božího rána a stále to nemá konce. " Těžcí, tažní koně už byli také notně znaveni, ale vlekli se vzhůru, do toho, snad nikdy nekončícího stoupání, s odevzdanou zarputilou setrvačností. Čerstvě zelené lesy voněly jako každé jaro, tou jedinečně opojnou vůní hor, ptačí zpěv se nad tou bohem požehnanou krajinou rozléval v šíř i v dál, ale on tu nádheru už nevnímal, sotva popadal dech a ve chvílích, kdy mu už na troud  vyschlé hrdlo nedovolovalo křičet na koně, myslel na Marii.

Marie, dcera majitele hostinného domu na Ebene, která se svou nevšední krásou mohla směle rovnat kráse okolní krajiny, pomáhala otci na gruntu i ve výčepu a Venzl si na ní potají myslel. Onehdá na tancovačce v Hartmanicích s ní protančil skoro celou noc a od té doby mu ležela v hlavě. Zdálo se, že ani Marii není Venzl úplně lhostejný a tak se týden na to, sám správci pily v Dlouhé Vsi nabídl,  že s potahem do Frauentálské brusírny pojede on. To ovšem netušil co ho čeká. Se spřežením nikdy tak daleko nejel a kdyby neonemocněl starý Rossmann, jistě by mu správce tu cestu nepovolil. Osud tomu však chtěl jinak a tak nezbývalo, než se učit za pochodu. První část cesty, až k židovskému hřbitovu před Hartmanicemi, ho přivítala prudkým stoupáním. Řeka se z té výšky jevila menší a menší, až se proměnila v docela malou stružku, proplétající se někde dole v zeleni, aby se nato v nejbližším zákrutě cesty ztratila docela. Hartmanice, obec ležící tu odedávna na obchodní stezce, znamenaly chvíli odpočinku kdy napojí a ovsem nakrmí koně a sám na chvíli spočine u džbánku chladivého piva v místním zájezdním hostinci. To nejhorší ho však teprve čekalo. Prudký kopec, jímž se táhne cesta z Hartmanic nahoru, dal zabrat nejen jemu, ale i oběma koním.  Krátký odpočinek v Dobré vodě a trocha vody z léčivého pramene sice trochu utlumily žízeň, co vysušovala už tak zubožené tělo i mysl, ale další cesta výš, k náhorní rovině už byla pouhým utrpením. Zatáčka těsně pod Ebene mu vzala poslední zbytky sil a když se konečně dovlekl nahoru na pláň s  provoněnými, čerstvě rozkvetlými loukami, táhnoucími se snad až někam k hraničním horám, neměl už síly na cokoliv myslet, natožpak cokoliv říkat.
Marie se džbánem piva v ruce zrovna vycházela z domu, aby posloužila hostům sedícím na lavicích okolo stolů z těžkých dubových fošen, ale když uviděla zničeného Venzla, jak se napůl mrtvý plouží podél vozu, rozesmála se na celé kolo. Záhy se ale vzpamatovala a hnala se otřít a vodou napojit schvácené koně a ihned poté džbánkem piva i Venzla. Cestou se ho ještě letmo dotkla a mile se na něho usmála. Měla radost, vždyť věděla, že se Venzl cestou zpět z Frauentalské brusírny dozajista zastaví a přenocuje v hostinci a v tu chvíli se někde uvnitř rozzářila snad ještě víc, než to jarem rozpálené, májové slunce...








...





sobota 24. prosince 2016

Vánoční svíce...(Christmas candles)


Vánoční svíce

Vánoční svíce tak potichu hoří
můzy když umlkly odešly spát
vzpomínky vrací se poklid můj boří
směr ke dnům budoucím mohou však dát

Pohladím kytaru pak struny ladím
hlas trochu  zastřený co už teď s tím
pro jednu dvě písně souboj s tmou svádím 
s refrénem  do dětství vrátit se smím

Vánoční iluze mile snad hladí
pod  pláštěm noci však cítit je chlad
stůl plný cukroví ke hříchu svádí
v poduškách z peří pak do rána spát 

Cinkání zvonků do reálu vrací
nemáš li lásky dost tím víc jí dej
ač se ti naděje chvílemi ztrácí
sny za nic na světě neprodávej...




...




čtvrtek 22. prosince 2016

Za obzorem...(Behind the horizon)

Za obzorem


Sluneční loučení
čas teskně míjí
vzpomínky jak by se
rozhodly stát

Mrazivé jiskření
s ohnutou šíjí
v blouznivé premise
bezpočtukrát

Blíží se zatmění
zase dál k cíli
v bláznivém chvatu se
za sluncem hnát

Vpálená znamení
necítit chvíli
s nadějí měl by se
k východu dát



...



úterý 20. prosince 2016

Z deníku (rádoby) fotografa... (From the diary of (wannabe) photographer)

V každým chlapovi je někde uvnitř skrytej kus malýho kluka. Dáš mu jeho hračku a on pak nezlobí. Je sice fakt, že to nezlobení je povětšinou na úkor smysluplný práce, ale co by člověk, tedy žena, pro klid doma neudělala, že ? ;) Když si teda hraju já, tak to většinou stojí za to. Dej mi do ruky foťák a máš ode mne na dlouho pokoj. Dokonce ani fujtajbl počasí venku mě nezastaví. A když už jsem přece jen línej vyrazit ven, fotím přes okna a nebo klidně doma. To by jeden nevěřil co všechno se fotit dá. Dokonce ani nemám potřebu s nikým soutěžit, fotím pro sebe, těší mne to co se líbí mně a je mi vcelku fuk co si o tom kdo myslí. Pravdou ale je, že když se to líbí i někomu dalšímu, je to pak takovej milehřejivej bonus navíc. Taky mě hodně baví experimentovat. S manuálním nastavením se daj dělat fakt kouzla. Výsledek je sice většinou 99:1 ve prospěch zmetků, ale čas od času se z toho něco koukatelnýho přeci jen vyvrbí :)) Tak třeba tuhle : Sedím si u monitoru a sleduju ňákej (vlastně už ani nevím jakej) film. Periferní vidění mi napovídá že něco je jinak než obvykle a tak kouknu a vidím tohle voňavý udělátko co hoří v kuchyni a dělá tu příjemněadventní atmosféru. No nevyfoť to ! Nechávám film filmem a hrnu pro stativ a foťák. Chvíli hledám ten správnej úhel ale pak už střílím. Jednou se světlem, podruhý bez, pak ještě párkrát s jiným nastavením a tohle je výsledek, jen ta vůně se mi nepodařila zachytit. Že jsem si mezitím odskočil ven, vyfotit měsíc, vám povídat radši ani nebudu, páč byste mi to stejně nevěřili a ještě si o mně nakonec pomysleli, že jsem se už dočista zbláznil. Mějte se fajn a neberte svůj život zas tak vážně, bo živí z něho, tak jako já, stejně nevyváznete !
;)








...




pátek 16. prosince 2016

Buněčný svět... (Cellular world)


Probudil jsem se do tmy. Probudil jsem se, nebo to pořád ještě byl sen ? Nevím ! A tou tmou začalo najednou prozařovat nějaké načervenalé  světlo. A to světlo sílilo, až jsem měl  pocit, že stojím na prahu rudé řeky. A v té řece, světe div se, se najednou začala objevovat taková malá sluníčka. První, desáté, dvacáté. A všechny ty malé sluneční kotoučky ubíhaly s proudem kdoví kam. Zdálo se mi pak, jako by ten proud nějak pulzoval. Rychleji, pomaleji, rychleji, pomaleji, jako by jej svým tepem poháněl něčí srdeční sval. A pak jsem uslyšel ten šumot. A bylo to, jako by se ty buňky nějakou zvláštní, mně neznámou, řečí domlouvaly navzájem, jako by každá jedna z nich, měla svůj přesně určený úkol, svou přesně danou cestu. A tak jsem seděl na břehu té řeky a udiveně jsem pozoroval ten zvláštní, vnitřně pulzující svět...

Probudil jsem se a zadíval se do slunečních paprsků, světle modré oblohy a nakonec na svou dlaň. Byla rudá ! Byla to snad krev ?



...



středa 14. prosince 2016

Melancholický měsíc...(Melancholic moon)

Hodiny odbíjejí dvanáctou. Hodina tmy, duchů a záhad ! Vypínám počítač, sahám pro stativ (Co v tý tmě bez něj, že ? ), do druhý ruky beru stařičkýho Panasonika a hrnu ven. Není žádná velká zima a ani moc nefouká, prostě příjemná, tichá (jak už to u nás na kopci bývá) noc. Měsíc mizera má hravou a zrovna si se mnou chce hrát na schovku. Počítám tedy do dvaceti, kouknu a měsíc nikde. Jen matná záře někde nahoře, prozrazuje kde asi přibližně je. Stavím stativ, upevňuju do něj foťák a chvíli si hraju s manuálním režimem, když v tom ten mizera vykoukne za tím velkým mrakem. Ostřím, cvak... A tak ještě několikrát. Mám takovou představu že zkusím udělat z vícenásobný expozice HDR, tak, aby měl měsíc pěknou kresbu a aby byly zároveň vidět větve i mraky, který se dnes vymalovaly obzvláště báječně. Rozsah trojexpozice v nastavení, je ovšem pro tenhle účel nedostatečnej a než vymyslím jak to udělat, abych vyfotil třikrát to samý a nehnul si přitom se stativem zabořeným jen tak do trávy, zase ten lump mizí za mrakem. Nemám mu to vlastně ani za zlý, taky dnes nemám náladu na žádný velký hraní a spíš se kochám tou krásnou noční atmosférou. a přemejšlím si o tom co bylo, o tom co je a o tom co bude. A je to takový napůl bolestný a napůl milehřejivý přemejšlení. A do toho občas vyleze můj kámoš měsíc (kterej je dnes nejspíš stejně lehce melancholicky naladěnej) a já občas máčknu samospoušť pro desetivteřinovej odpočet a tak si tu my dva užíváme nočního ticha...

Z fotek sice, když jdu o hodinu později domů spát, nic moc není, ale o to, když nad tím tak přemejšlím, vlastně v důsledku ani moc nejde. Jde totiž o mnohem víc. 

O tu vzácnou chvíli vnímání, naslouchání a žítí...








...



pátek 9. prosince 2016

Poledník... (Meridian)


"Brrr, to je kosa", pomyslím si ráno, když  vystrčím nos ze dveří.  A k tomu navíc, to nedělní vstávání v šest, abych v sedm odjížděl, opravdu není pro mýho člověka nic moc dobrýho :p Nicméně, nějak ten náraz mrazu i tu brzkou hodinu překousnu a začnu oškrabávat tu námrazu, co tak nádherně pomalovala skla auta, což mi taky dvakrát nepomohlo, páč jsem si nemoudře nedal rukavice :) Prý ale něco vydržím :) Dýzl naskočí kupodivu hned a po úvodním rachotu si začíná klidně brumlat a záhy taky začíná posílat do spár v palubní desce i trochu tepla. Mezitím se dostaví i ten můj zívající (zpívající:) potomek, co šel, jak později prozradil, spát v půl čtvrtý ráno a tudíž o nějaký vyspalosti nemůže být řeči... Cesta ubíhá v pohodě, Verča poklimbává a mlha co se rozvalila v údolí a dává vidět sotva na deset metrů před sebe, mne uspává taky ! Sem teda dost zvědavej, jestli se předpověď krásnýho počasí vyplní...

Vyplnila !!!

Rabí - jak říkávám, brána Šumavy, už osvětlené vycházejícím sluncem...




Slunečná nás uvítá, jak jinak, sluncem a krásně namrzlými krystaly zledovatělého sněhu, což nám zvedá náladu, hned zkraje pokaženou placeným parkovištěm :(






Slunko pak už celou cestu krásně svítí a v místech, kde je přerušený les, si rošťácky pohrává se stíny. Všude prázdno a ticho a klid. Žádní tvorové, jen v jednom místě tichý ptačí zpěv...






Výstup nahoru je i přes sníh naprosto pohodový, páč celá trasa vede po cestách. Oproti zasněženýmu Roklanu z minula, příjemná změna. Jen ta dálka... Z Bavorské strany se autem běžně dostanete tak tři, čtyři kilometry pod vrchol, ale z naší strany je to obvykle kilometrů šest, sedm a víc...Na druhou stranu ale zase žádný prudký stoupání a tak se ty kilometry šlapou snáz...Navíc je spousta příležitostí k focení čehož taky hojně využíváme...




"Ta rozhledna se na fotkách zdála mnohem větší", prohlásí Verča, když se postaví těsně vedle ní ;)




"Tato, co blbneš, dyť ji povalíš" !!! :))

Ojoj, to bylo vo fous !  Nezůstala trochu nakloněná ?






Rozhledna je sice v zimě uzamčena, nicméně krásnej výhled mezi stromy co přežily orkán Kiril a následně i "zlatýho broučka" se sem tam najde i bez ní :) 




Horká česnečka bodla, přestože jí z termosky vyskočilo drobet víc, než víčko sneslo :))
Holt, asi nezbude, než  jít za trest pro tři zlaté vlasy děda vševěda ;)




Na vrchol po nás dorazí ještě jeden mladý pár a samostatně po nich ještě další dva lidé. A to bylo za celý ten den vlastně úplně vše.Trochu se nahoře s jedním z nich zapovídáme a tak cesta dolů ubíhá za příjemného rozhovoru ve třech. S Hankou se loučíme až u odbočky k Prášilskému jezeru. Ona pokračuje dolů k autu, páč do Plzně to taky není zrovínka kousek a my s Verčou si ještě jdeme vychutnat západ slunce nad jezerem...





             To se už, když přicházíme k jeho zamrzlé hladině, pomalu schovává za hřeben.





Klid dokonalého ledového království, ruší zde už jen bublání vody, tekoucí z přepadu na hrázi...






Dole u jezera už vládne přítmí, přestože protilehlé kopce ještě ozařuje pomalu odcházející den...




No a to je vlastně závěr vejletku, dolů k autu už to z kopce utíká samo a my sic utahaný jak koťata, ale o to víc šťastní, přijíždíme o dvě hodiny později v pohodě domů...




Cestou mně to ještě nedá a před Rejštejnem, už téměř ve tmě, zastavuju pro jeden obrázek usínající Otavy.

Ale to už je opravdu definitivní konec :)




...





pátek 2. prosince 2016

Bombela...


Bombela, tak jsem jí říkával, takový malý tornádo k neutahání. Život otočil stránku dvou desetiletí a jako by tu byla zas, trochu jiná, o dost mladší, ale tolik, tolik jí podobná. Když tak na ni koukám, jako by se mi život vrátil o čvrtstoletí zpět. Stejně krásná, stejně chytrá a stejně divoká. Roste před očima a já u toho zase můžu být. Vídávám je spolu, malou a velkou Bombelu a přitom mám pocit, jako bych celý život hledal něco, co jsem měl na dosah ruky. A jsem za to prozření vděčný!  Kolikrát za život dostane člověk druhou šanci ?



























...