úterý 25. července 2017

sobota 8. července 2017

Archeopark...

Měsíc uplynul jak voda a tak mě tu zas máte. Teda při představě jak se měsíc máchá ve vodě mám sto chutí vrátit se zas do vany a ocákat, tak jak to s chutí dělávám, celou koupelnu, ale páč nejsu žádnej měsíc, ale spíš sluníčko a to pěkně rozpálený, asi by to nedopadlo dobře a tak si to máchání, cákot a jiný různý průšvihy nechám na zejtra :) Ale abych se vrátila k tej dědovíkendovej pohodě. Děda mi v tejdnu postavil bazének, abych se prý mohla pořádně vyrochnit venku na zahradě, kde zas ta povodeň co povětšinou v dobrým rozmaru způsobuju toliko nevadí, ale jako naschvál, přesně podle předpovědi tý dědovo můzy, se nějaký bůhvíjaký teplo neudělalo a tak z velkýho cákání naplánovanýho na víkend nakonec nebylo nic :( Když se něco hatí, jak říkává děda, je třeba vymyslet náhradní plán a tak jsme s dědou dali hlavy dohromady a na sobotu vymysleli vejletek do Netolickýho Archeoparku, což je ukázka středověkovýho hradiště na kopci hnedle za městem, co mu říkaj Netolice.







Než však přišla ta sobotěnka s tím Netolickým vejletkem, byl ještě, jak už to tak bejvá pátek a páč nechávat mně doma v pokojíku nejni ani v pátek příliš dobrej nápad, páč jak děda říkává, je mi byt dost těsnej a tím pádem se během chvilky zavedenej "starouškovskej" pořádek mění v chaos, vyběhli jsme už dost pozdě večer do ven, kde mám přece jen víc prostoru pro ty svý rebélie :) Nejdřív jsme teda zkontrolovali sousedovo kravičky, pak koníky a nakonec tu cestu co vede k lesu, páč tam nikdo nejezdí a já mám tím pádem víc volnosti a děda víc času na focení. Na závěr toho malilinkatýho Horskýho vejletku jsem dědu ještě vzala dolů k rybníčku, kde jsme koukali na ten přenádhernej západ slunka a já se kochala a blbla na asfaltu a děda zasejc fotil mý siluety, což mu při mý neposednosti dávalo docela zabrat, páč když chcete fotit siluetu tak malý holčičky jako sem já, musíte nutně na zem a když se vám ta holčička v tom hledáčku neustále hejbe, tak vám nezbejvá než si pořád lehat a zase vstávat, což jak uznají hlavně ti starší z vás, je ve věku po padesátce docela pěkná fuška. Na dědovo obranu musím říct, že to nesl se stoickým klidem, páč má rozum a tím pádem si to naše vzájemný blbnutí a laškování spíš vychutnává, než by se zbytečně čílil :)






















No a pak už byl večer a já šla spát a před náma byla ta sobotěnka s tím vejletkem na to hradiště, který leží v tom nedalekým Netolickým městě a tak se mně o tom vejletku zdály krásný sny, páč ty naše dětský sny mají to kouzlo bezstarostnosti a jsou mnohem nádhernější, než si vy, věčně ulítaný a utrápený dospěláci, vůbec dovedete představit. V sobotu jsme tedy po obědě vyjeli do toho Netolickýho města, co je v něm ten časně středověkej Archeopark a vyšplhali se na ten kopec nad městem co na něm stojí. A děda mi pak povídal, jak tu hradbu a věž poskládanou z dubovejch kmenů a kamenů stavěl jeden jeho kamarád, co se takovejma starejma stavbama zabejvá a taky jak ty těžký kmeny otesávali takovejma velkejma sekerama a zvedali do výšky takovým zvláštním kladkostrojem, co prý byl používanej už ve středověku. No když to tak shrnu, stavba je to pořádná a klobouk dolů před těma co ji stavěli. Když jsme si už celý to hradiště prohlídli popošli jsme ještě kousek vejš na vyhlídku, kde v takový malinkatý zahradní chajdě jeden milej pán udělal dědovi kafe a já dostala třešně z jeho zahrádky a tak jsme si pošušňávali a koukali z tý vyhlídky na to Netolický město a bylo nám spolu, tak jako vždy, hóóódně dobře.

Mějte krásnej víkend a užívejte života stejně jako já s dědou, páč život je krátkej a kdo ví co vás v ňom čeká zejtra...

Vaše Bombelka :))
















...