Létní čas...(Summer time)

Chtěl bych ti v trylcích kvarteta 

věnovat letenku do léta

než v tichu dozní

ty staneš se součástí

obrazu Claude Moneta...

...

Kámen a led...(Stone and ice)

Čas od času vás život prostě mile překvapí. Na výlet s dcerkou, malou Maggií a přáteli na Židovu Strouhu nedaleko od Bechyně jsem se docela těšil, ale skutečnost, jak se později ukázalo, mé představy několikanásobně překonala.To místo jsem znal už vlastně hromadu let, ale pohled z auta z mostu v místě, kde cesta údolí křižuje, mi nikdy neukázal nic z té nádhery, dole v kaňonu. Židova strouha je asi 20 km dlouhý potok, pramenící u jihočeské obce Bzí, jež je pár kilometrů před ústím do Lužnice hluboce zaříznutý do terénu. Podle pověsti se sem ve středověku, uchýlili Týnští židé před pogromem, aby ho v divoké krajině mezi Týnem a Bechyní přečkali v bezpečí.Tolik tedy pověst. Faktem zůstává, že úzký kaňon je obklopen střídavě z obou stran strmými skalními stěnami a pokud chcete jít podél potoka, je nutné ho několikrát přebrodit. V některých místech jsou mohutné, jarními vodami vymleté skalní převisy, pod které by se v případě potřeby mohlo schovat až několik desítek lidí. Dnes jsou ideálním místem pro trempíky, vodáky a romantiky s foťákem. To všechno by na krásný výlet jistě bohatě stačilo, ale my dostali jako bonus navíc led, který čtrnáctidenní lednové mrazy vykouzlily v potoce i na skalách. Několikakilometrová cesta po zamrzlé hladině potoka a další pak po břehu Lužnice, spojená s focením, prostě nezklamala. Těžko si bylo lze představit příjemněji strávené nedělní odpoledne :)

Mějte i vy, stejně krásnej nadcházející víkend :)

...

Vločka...(Snowflake)

Jsi vločka sněhu
v kapce rozpuštěná

pobledlá jitřenka

marnivá však žena

Sevřít tě v dlani

vyschneš mi navždy snad

vrátit tě na mráz

ledem zas chceš se stát

Jak tě hřát ?

Buď zase vločkou

čistou krásně bílou

budu se dívat jen

a psát...

...

Mráz... (Frost)

Jehličky ledu 

teskné brány

zbloudilá nota 

z osnovy

věz když ti žití 

jitří rány

kapičky slz jsou 

požehnány

když tiše kapou 

pod nohy...

...

Na Hradě...

Hrad je kopec, který z druhé strany údolí Blanice kouká na naši Svobodnou Horu. Je vyšší  jen asi o dvacet metrů, tedy přesně 666 m.n.m. (magický číslo což ?) a máme to k němu, co by kamenem dohodil (a autem dojel). Z vesnice Vitice, která leží dole v údolí Blanice, je to pak už jen slabá hodinka na vrchol. Kdysi, v pozdní době bronzové, tu stávalo hradiště a dodnes jsou kolem jednoho z jeho vrcholů patrné mohutné kamenné valy. Kopec je plný buků, ze kterých některé mají již pozoruhodné stáří. Vejletek je to sice jen na pár hodin (jen si tak odskočit) ale když už není tolik času  na Šumavu, je i tak fajn. Z vrcholu je v jednom místě docela pěkný výhled a ten klid nahoře je na duši balzámem :) Počasí tentokráte příliš nepřálo, bylo pod mrakem, takže na focení, nebo dokonce nějaký hrátky se světlem nic moc, ale není nakonec vždy posvícení že ?  A blázen jako já, se stejně bez foťáku nehne. 

Mějte pohodovej večír, či ráno či poledne :))

...

Ve vlnách...(In waves)

Na louce mráz

je sněhobílo

jsem loďkou z kůry

ve vlnách

v hlavě mám prázdno

v srdci milo

soulad na miskách vah...

...

Bleděmodrý svět... (Light blue world)

Venku je přítmí. To ta mlha, která se přes noc rozlila do všech koutů lesa, sadů a luk, tady pod Svobodnou Horou, zapříčinila to tmavě mléčné pološero. Zbývá pár minut do východu slunce a ta tajuplná opona stvořená z těch nejjemnějších vodních kapek, protkaná pavučinou ustupující tmy, se začíná lehce, jako by vyslovením nějakého tajemného zaklínadla projasňovat. "Budiž světlo", pronese někdo tam nahoře prastarou formuli a první paprsky slunečního kotouče se začínají nesměle prodírat skrze ten, stále ještě šedivě mléčný závoj mlhy. Slunce se rychle dere nad obzor a do šedivého podkladu začíná štětcem svých paprsků  pomalu přimíchávat první barvy. Modrou, žlutou a bílou - barvu života, barvu tepla a barvu čistoty. Stojím na okraji cesty a mlčky pozoruji ten zvláštní úkaz, který se každou vteřinu, v tisíci reprodukcích pomalu proměňuje.Je to takový malý, každodenní zázrak. Ještě je stále zima a mrazivý dech odcházející noci jen zvolna ohřívá ten nepředstavitelně vzdálený, žhavý dárce všeho života. Už začínám na tvářích cítit jeho teplo ! 

Mlčím a mé oči se dychtivě vpíjí do těch křehkých obrazů, které uprostřed závojů z ranních  mlh vytvořily můj soukromý, mrazivě vonící, bleděmodrý svět...

...

Dlouhý život...(Long life)

A šel dál cestou

nepočítal roky

tam k čáře obzoru 

kam vedly jeho kroky

on stále šel a snil...

...

Schránka...(Letter box..)

Já měl jsem schránku - poštovní
v ní občas slovíčka víš taková ta milá
voněla po modré a slova v ní

vždy mile hřála někdy pohladila

V ní byl i sen - sen o štěstí

když srdce bolelo on rány uvnitř léčil
a byl vždy nablízku s tou bolestí

vždy uměl zatočit a všechny léky předčil

Ta schránka je tu stále - jen

to mrtvé ticho v ní a rez svá psaní píše
a lékař můj sám nemocen
své sny si tiše sní a ležíc těžce dýše

...

Věčnost...(Eternity)

Až zmlkne navždy choré moje srdce
a závěj sněhu bude jeho rov
pak pozdě bude tisknout moje ruce
a mezi vzlyky šeptat tisíc slov

Já mlčet budu tak jak se to sluší
jen básní pár ať svědčí že jsem žil

snad procitnou pak ti co byli hluší

a jimž jsem já už dávno odpustil

Ta cesta bílá povede mne rájem

a skončí tam kde jarní hřeje den

v náruči tvé se probudí můj zájem

věčnosti má jíž byl jsem zaslíben

...

Šumava vánoční...

Těším se ! Těším se pokaždé, když zamířím směrem jihozápadním. Je druhý svátek vánoční a už první pohled, ještě z druhé strany našeho kopce, je slibný. Když projíždíme Vimperkem a zamíříme směrem na Kvildu, přijde ale zklamání. Modrá obloha, jakoby mávnutím čarovného proutku mizí a místo ní se objeví, ponuře mlhavá, olověně mrazivá obloha. O kousek výš se přidá i zasněžená, namrzlá cesta a tak se jede krokem. Filipovka ani Modrava nepřináší žádné zlepšení, naopak. Parkoviště na Antýglu placené a tak pokračujeme až na Rokytu. Ta stovka metrů zpátky na Antýgl uběhne jako nic, jen trochu zápasím se stativem, který mi pořád rozepíná zip báglu. Nakonec ho nesu v ruce. Počasí stále mizerné, ale na druhou stranu si říkám, že mi to třeba trochu pomůže natáhnout čas při exponování tekoucí vody. S tou osmičkou clonou, co dá dědek foťák, to stejně ani tak nejspíš žádnej zázrak nebude, ale uvidíme. Údolí Vydry je krásně zamrzlé. Řeka si jako zbloudilý pěšák hledá cestu mezi ohromnými, dohladka ohlazenými kameny, místy porostlými mechem a bíle zasněženými kusy ledu a přitom všem si zpívá svou houpavě šumivou píseň. Mrzne až praští ale zima mi není, jsem tak zabrán do toho kouzlení s nastavováním expozice, že si té zimy nijak nevšímám. Všude kolem ticho a lidí, co projdou kolem, je opravdu poskrovnu. Někteří mne nejspíš, ve chvílích kdy si hraju se stativem a nastavením někde dole na břehu řeky, ani nevidí. Je mi fajn, nespěchám a dýchám tu atmosféru nádherné řeky. Po půldruhém kilometru chůze, která mi díky stálému odskakování si k řece zabírá téměř dvě hodiny, jsem konečně u Klostermannova mostu (v dobách kdy jsem tu byl naposledy, ještě nestál) a loučím se s řekou. Tahle trasa nahoru od řeky je pro mne premiérou. Cestu nahoru na Hrádky a Hrádky samotné, znám jen z románů Karla Klostermanna. Jsem dost zvědavej a tak se líně ploužím do kopce v očekávání, jaké že překvapení mne nahoře čeká. Když míjím hranici lesa, ocitám se na zničeho nic sluncem prozářených loukách, s krásnými roubenými chalupami. Je to nádhera. Dýchá na mne z toho pohledu historie, klid, vyrovnanost, pokoj ! Kdyby nebyla zima, lehnu si do trávy a do večera koukám na to nádherné místo a na to, jak se po obloze líně honí beránky. Cesta zpátky na Rokytu, prodloužená malým sejítím ze značené cesty je pohodová. Než se ponořím do lesa odběhnu ještě kouknout na Klostermannův "Kamenný dům". Ten je ale zklamáním. Dům, notně po těch letech poznamenaný socialistickým realismem ani nemá cenu fotit. Přístě si tu odbočku odpustím. Někde uprostřed lesa, cestou na Rokytu, ztrácím značku a tak mně zbytek cesty vede navigace v mobilu. Matně si vzpomínám na doby, kdy jsme chodili podle papírových map a mnohdy se trápili s určováním aktuální polohy. Tenkrát většinu problematických situací řešil orientační smysl a cit. Dnes je všechno o hodně snazší. Na Rokytě čeká další překvapení. Obloha se opět zatahuje do smutna a zbytek cesty, přes Prášily na Rovinu, na pozdní oběd či časnou večeři, probíhá jako za neprostupnou, mlhavě mrazivou oponou. Nestěžuju si, Šumava je nádherná ve všech svých tvářích a po tom krásném dnu je závěr u dobrého jídla, dortíku a kafíčka jako vánoční pohlazení po duši. Než opustíme tenhle milý kout země, ještě si odskočíme na svou oblíbenou Pustinu. Ten dům ač již notně poznamenaný věkem stále ještě stojí a statečně se rve s přírodou. Díry ve střeše se zvětšují, dřevo hnije a láme se. Jak dlouho ještě ? Věříme mu, bez něj by tu bylo pusto...

...