Možná to znáš, někdy se začteš do řádků nenápadné knihy a ona tě nějak vtáhne do děje. A ty, ač nesníš, prožíváš ten příběh stejně intenzivně, jako by se znovu odehrával teď a tady, v tobě. A možná v něm, tak jako v nějakém déjávu, nakonec rozpoznáš i sebe. A tak čteš a otáčíš stránku za stránkou a ten příběh se neodehrává už jen na stránkách té knihy, ale též někde uvnitř, v tobě. A stejně jako v životě, se ti i teď stáhne hrdlo a zvlhnou oči, když hrozí špatný konec a nebo se na tváři objeví bezděčný úsměv, když se vše v dobré obrátí...
A pak, když dočteš, podíváš se na datum prvního vydání a čteš rok 1924 ! To se toho v žití tak málo změnilo za těch bezmála sto let ? Tak málo se změnily osudy a příběhy které prožíváme, tak málo jsme se změnili my ? Je to tak, dobro zůstalo i po těch letech dobrem a zlo zlem, jen ty dnešní virtuální světy se nám nějak snaží mazat jejich hranice. Kde v těch neosobních digitálních světech najdeš pohlazení, kde v nich najdeš skutečný cit ? Jak málo stačí, aby si toho druhého vymazal ze svého života ? Život plyne dál jako voda v řece, jen ty kulisy divadla Život se neustále mění. A možná že je nakonec dobré občas se otočit a pár kroků se vrátit, možná že je dobré občas kliknout na "start - vypnout". Možná je dobré na chvíli se vzdálit a začít psát ten skutečný příběh - příběh svůj !!!
Barevná má taky něco do sebe, teda ta Praha co jsme se jí minulej víkend tak kochali. Hrad byl fajn, hlavně ten chrám Svatýho Víta. Nakoukli jsme dovnitř a protože ten příslušník nižší šlechty, co proti vší logice na hradě sídlí, nebyl ani tam, ani jinde, jali jsme se postupovat dolů k Bílej věži a potom dál, zpátky k řece. Pražíky mám docela rád, ale fakt je, že v těch názvech mají docela chaos. Schody na hrad si pojmenujou "Starý zámecký" ač k žádnýmu zámku nevedou a most co by měl ležet hnedle vedle Mánesa, tedy most Mánesův, si klíďo píďo postaví na úplně druhej konec Malej Strany. Na druhou stranu musím sebekriticky dodat, že my vesničani a horalé tomu stejně rozumět nemůžeme, páč jsme kultúrně zavostalí a víc než záludnostem města rozumíme lesu a lukám, což mi následně potvrdilo i překvápko na Staromáku. Jeden (i druhej a nejspíš i třetí ;) by čekal, že tady v centru bude všechno nejdražší a ouha, přímo naproti orloje si prodávaj ten samej párek v rohlíku, co ho prodávali na druhý straně řeky, za poloviční cenu. Když jsem si spočítal, že za stejný peníze budeme mít dva, zapoměl jsem rychle na to, jak je ten hot-dog nezdravej, dokonce i na to docela jistě zdravý jabko v báglu a jal se přepočítávat drobný ;) Co naděláš, že ? No a protože stejně jako fotek přibejvalo i času, tak jsme si to namířili zpátky k řece, k tomu Karlovýmu mostu, páč je z těch pražskejch mostů stejně nejhezčí. No a když jsem pak zasejc stál na tom mostě a dýchal tu atmosféru dávno zašlech časů, bylo mi opravdu fajn. Čas kvapil a tak jsme se začali po pravej straně řeky vracet na Smíchov, abychom náhodou neprošvihli tu švagrové svíčkovou. A páč jsme ji nakonec neprošvihli, příjemně pokecali a dokonce přes ten namrzající déšť, co ráno nejspíš Pražíkům způsobil pěknou kalamitu, dojeli v noci bezpečně domů, nezbejvá než konstatovat, že vejletek se navzdory všem předpovědem náramně vyvedl a tudíž se do tý Matičky Prahy zase někdy rádi vrátíme...
"Musím nakupovat", prohlásí malá Maggie o víkendu. Potud tedy vše dobré, občas to takhle prostě dělá. Nakonec má svý auto, k němu i řidičák, takže není problém, aby si na nákup zajela. Navíc mou asistenci příliš nemusí, páč ji údajně rozptyluju tím, jak zasněně vrážím tím okolečkovaným košíkem do lidí i do ní a ona si tudíž, jak se za mně musí pořád někomu omlouvat, pořádně nevychutná to nakupování...
"Do Prahy", dodává v zápětí a situace se tím pádem z gruntu mění. Ne tedy, že by Prahu bez problémů nedala, to zas jó, řidič je to vskutku dobrej, ale tak dlouhou cestu je prostě lepší s něčím spojit. "Já si nakoupím, vy s Verčou dostanete volno na focení a sejdeme se u sestry na svíčkový. No řekněte, tomu se prostě nedá odolat ! Kdy se vám poštěstí dostat jen tak, z ničeho nic, čtyři, pět hodin volna, jen tak na focení. Počasí sice předpovídaj na nic - moc, ale to mě nijak nestresuje, když fotit, tak fotit za každýho počasí. Cesta rychlá a bezproblémová, jen u Příbrami se staví další kus dálnice a tak je tam krátká objížďka. Navíc počasí, navzdory všem předpovědím parádní a tak nechybí vskutku nic. Oběd si dáváme v nějakým nákupním centru na Andělovi a pak už rozchod po svých. Maggie na šalinu (omlóvám se patriotom, vím že šaliny jezdijó enem ve štatlu) a my s Veronikou na nábřeží a pěkně podél řeky. Ne tedy že by se z tramvaje nedalo fotit, dovedu si představit parádní street foto, ale mačkat se v plným voze mezi Pražíkama, to teda opravdu nemusím ;) Verča navíc projevuje přání vidět prezidenta a ač jí vysvětluju, že toho nejspíš neuvidíme, páč ten má k obyčejnejm lidem, jako jsme my dva, dost daleko (a vysoko) míříme přesto pomalu ku hradu. Co kdyby ? Na mostě, co ho onehdá dal postavit král Karel, na místě toho spadlýho Judytinýho, je teda pěkná tlačenice. Lidí mračna, ale češtinu téměř nezaslechneš. Párek v rohlíku za sedmdesát ? Díky, to oželím a navíc je to stejně nezdravý a tak se s chutí zakusuju do jabka, co mi ho ráno Maggie dala do báglíku, ještě že nejsem nijak vybíravej. :p.
No a tak si to pochodujem po nábřeží a nevynecháváme žádnej vhodnej okamžik k focení. Na hradě je i v mrazu dusno. Tedy dusno je hned vedle brány, člověka tam prohlíží, jako by měl v báglu schovanýho teroristu a když v něm strážnej nachází jen termosku s kávou na zahřátí a druhý jabko, začíná mě zklamaně ošahávat takovým tím radarem, co se s ním po lesích a zříceninách hledaj ty poklady. Řve mu to pořád, se ví, ani jsem netušil, kolik kovovejch zipů se najde na tý mý béžový bundě. Nu dobře mu tak, to má za to, že jsem musel vyndat všechny ty drobný i klíče od domu. Verča perlí, peněženku nenosí a tak má v každý tý kapse, co jich na sobě má, nějakej ten drobnej peníz. Máme z toho bžudnu, já a nakonec i ten hradní strážnej. Teda řeknu vám, ač jsem se po těch nešťastnejch volbách podřídil demokratickej většině, toho prezidenta co si nevidí do huby, moc nemusím a za tuhle prohlídku má u mně schovanej další pěknej vroubek. Jsem z toho tak zblblej že tomu hradnímu strážnýmu ještě poděkuju. Chápete to ?
No nic, já se du trochu uklidnit do kuchyně, páč je zrovna doba večeře a to druhý, pro změnu barevný pokračování mýho pražskýho fotopříběhu si nechávám na příště :)
