Ta půlhodina
na zastávce půlnočního autobusu je jak celý život v předpeklí. Třesu se zimou,
v hlavě třeští a přetlak uvnitř ne a ne povolit ! Nemám se vrátit ? Opravdu
jsem to tak chtěla ? Musím vydržet, takhle to dál nejde - ten výbušný cit, ne
nepodobný supernově, v kombinaci s nepochopením, výčitkami, pláčem - to je
cesta do bezedné propasti zoufalství. Choulím se v rohu prosklené zastávky a pláču ! Pláču
dlouho a vytrvale, jako bych chtěla tou slzavou řekou spláchnout z povrchu
zemského všechny ty minulé roky,
všechny tu bolest co se ve mně nahromadila. Vím, že mě miluješ a cítím, jak
se po každé té při, sevřen nějakou vnitřní bolestí, choulíš do sebe. A já - jindy tak klidná až flegmatická, měním se
najednou v nějakou fůriji, co nepovolí, dokud nebude po jejím. To ale přece
nejsem já ! Já tě miluji a to jen ty ve mně, jako nějaký katalyzátor, vyvoláváš
bouřlivou reakci nezvládnutelných pocitů ať už kladných či bolestných. Co na
tom, jestli je lednice stříbrná, bílá a nebo třeba růžová, co na tom, jestli je
lustr značkový a nebo z frcu. Já chci tebe - tvou lásku, tvou pozornost, tvé
objetí a ne rozepře nad věcmi, které za pár let stejně skončí někde na skládce.
Proč se najednou to co chci a to co ti křičím do tváře tak diametrálně liší ?
Proč se pak němá uzavírám do sebe a ještě několik dní tě míjím mlčky jako by si
tu nebyl ? Proč to vše, když mé srdce křičí "objímej, líbej, miluj "
!!! Jsem cizí bytost v cizím těle, co se každou chvíli jako nějaký Jekyl a Hyde
proměňuje v někoho, kým nechce být !
Koukám
nahoru a nebe je prázdné - to svit nočních lamp vymazal z černé oblohy tu krásu tisíce světelných let vzdálených galaxií a ta tma, co se stáhla z bitvy,
vstupuje do mne. Vše čím jsem já se najednou někde uvnitř mne proměňuje na
beztvarou hmotu a stejně jako hnědý trpaslík se scvrkává do nekonečně malé a
přitom nekonečně hmotné tečky v černé prázdnotě...Jsem hluchá, jsem
slepá, jsem prázdná a jen jako v mlze, co připomíná hustou kaši, pak vidím
zavírající se dveře autobusu a tvoji tvář plnou bolesti za okenním sklem...
Bez tebe...(Without
you...)
První
věta a přes ni tlustá čára. Zmačkat a zahodit - k čemu taky psát, když se slova
ztrácí v prázdnotě. Vytrhuju z bloku další papír a zas do něj hodiny civím než
napíšu větu další, aby stejně jako ta předešlá skončila v koši. Mám prázdno !
Slunko už dávno zapadlo a přítel měsíc se nesměle vyhoupl nad obzor, aby
pohladil poraněnou duši. Procházím novým bytem a cítím tvou vanilkovou vůni,
která tu nějakým nedopatřením zůstala. V tom proklatém tichu slyším jen ozvěnu
zvonků tvých slov a taky vnímám večerní přílivy tvé přítomnosti. Chybí mi -
stejně jako ty... Vím, to je života běh - krutá hra či bezmoc z nenaplnění ?
"Odpověz si sám - a nebo raděj mlč !" Mlčení - to jsou ty prázdné,
nepopsané stránky - to je ta rozladěná kytara chytající lelky a prach v koutě,
to jsou verše které se zastavily na okraji rtů, aby je už nikdo nikdy
neuslyšel. Věděl jsem vlastně už od samého počátku že jednou odejdeš - ne
nevěděl, spíš tušil - ale nemohl jsem tušit, že s tebou odejde i to
nejcennější co jsem měl - můj sen - sen o lásce, sen o sdílení se - sen o
naplnění. Další list s nedokončenou přeskrtnutou větou letí zmačkaný do koše -
stejně jako mé srdce - zmačkat a zahodit - co taky s něčím, co se stalo tak
nepohodlným...Uvařím kafe a usrkávajíc tu nahořklou příchuť života, mlčky
hypnotizuju kliku od dveří - pohne se ? Vychází
slunko - zase, tak jako každý den. Prozáří tmu pokoje a rozpustile mne polechtá
na víčkách. Nechce se mi je otvírat - chtěl bych věčně snít ten svůj sen a už
nikdy se z něj neprobudit. Displej mobilu se rozsvítí, zavibruje a začíná hrát
nějakou příšernou melodii. Musím otevřít oči - tenhle virtuální budík na
dotykovým displeji nezastavíš jen tak zaplácnutím, jako ten starý, kulatý a
velký, s ciferníkem a dvěma zvonky nahoře, co kdysi v minulém století stával na
mém nočním stolku ...A stejně jako ten připitomělej virtuální budík nezaplácnu
ani život sám - musím ho žít ač se mi zrovna dnes tolik nechce. Čistím si zuby
a pozoruju kartáček co jsi tu nechala. Má barvu a vůni tvých rtů a těmi
rozčepýřenými štětinami, ne nepodobnými tvým ranním vlasům, jako by se mi
vysmíval. "Tsss, jen tak pokračuj a přistaneš na tom stohu papírů v koši !
Co jiného taky s tebou..." Zavírám dveře a přemýšlím jestli bych je neměl
nechat odemčené, co kdyby ? Chvíli na sebe s tou klikou do úsměvu mlčky zíráme
a pak přeci jen odevzdaně otáčím klíčem v zámku. Nechtěl jsem přece, abys
svůj klíč nechávala v kuchyni na stole ! Pozoruju, jak se řetěz motorové
pily nemilosrdně zakusuje do dřeva a odkrajuje to nepotřebné - to navíc.
Konečně tě na chvíli nemám plnou hlavu a jsem šťastný. Šťastný ? Ne to není
štěstí - když nejsi naplněn, není to štěstí, je to prázdnota - víš že štěstí
bolí ? No co, tak si vychutnávám tu prázdnotu a potají, abych si nezadal,
přemýšlím, na co asi myslíš ty. Jsi konečně svobodná ? Jsi konečně šťastná a
nebo už v tuhle chvíli lituješ že jsi ten klíč nechala doma ? Něco ti prozradím
- učím se bez tebe žít a chci to tak - nechci už být vězněm svých citů a nechci
se trápit - prý štěstím ! Život už je takový - tisíckráte se můžeš připravovat
že to jednou příjde, připravovat se až přijde ten okamžik pravdy a přesto
ve chvíli, kdy tě překvapí budeš bezmocná - tak jako teď já...No co už,
"co tě nezabije, to tě posílí" říká se - jo, poslouchá se to dobře,
pravda je ale taková, že jizvy zůstávají... Venku se zase stmívá. Otírám ten
prach z těla kytary a jak pomalu mizí, napadá mne verš - možná první sloka nové
písně. Ladím pak těch šest strun, aby nezněly falešně - i loučení může být
alespoň pro jednou harmonické. A pak zahraju první akordy a můj zpočátku trochu
přiškrcený hlas nabývá na síle. Sílí a zároveň se projasňuje, až konečně ladí.
Píseň jde stejně jako život dál a po první sloce následuje druhá a pak další a
další. Jen ty refrény mezi slokami zůstávají stejné... A pak z ničeho nic
slyším, jak se zprvu z dálky a nesměle přidáváš druhým hlasem. Ta píseň bude
nejspíš bez konce, stejná jako život a její ozvěna bude ještě nekonečně dlouho
rezonovat v našich srdcích...
A
kdyby měla přece jen někdy doznít, utichnout, prozradím ti ještě jednu
věc:
Já ty dveře nakonec nezamkl!
Vrať
se ! ... (Come back !)
Klidná hladina na dně sklenky se zachvěje a já v tu chvíli nevím, je-li
to víno či krev - možná obojí a možná taky něco úplně jiného. Ztratila ses a já
marně hledám tvůj obraz v odlescích té neklidné hladiny. Ne - takhle to dál
nepůjde - musím ven. Ven - tam do míst, kudy jsme spolu snad tisíckrát
procházeli, do míst, kde nám bývalo tolik dobře. Vlastně si ani pořádně
nevzpomínám na začátek. Je to už tak dávno, že se mi tvůj obraz rozmazává, jako
by se utápěl v mlhavém oparu nad jezerní hladinou... Potkali jsme se před léty a vlastně už ani nevím, čím jsi mne tehdy
zaujala - byl to tvůj úsměv nebo tvá bezprostřednost s jakou jsi mi začala
povídat o svém životě, o svých touhách, o svých snech. Připadala jsi mi v tu
chvíli, jako by si snad ani nepatřila do tohoto světa. Byla jsi tak krásná, tak
milá, tak skutečná...Léta utíkala a ty jsi se stala mým věrným průvodcem,
ozvěnou mé duše a možná i mou múzou. Proplétala jsi se mým životem jako
břečťan, který zachycujíc se svými úponky na sebemenších nerovnostech šplhá
stále výš a na své nekonečné cestě vzhůru ke slunci překonává každý den
znovu a znovu své vlastní hranice. Pak přišla těžká léta a ty - můj nejlepší
přítel - jsi skromně stála v pozadí a byla mi oporou. Utírala jsi mi slzy
(přestože jsem nikdy nebrečel), hladila slovy a inspirovala svými příběhy. Byla
jsi pro mne v tu chvíli bezpečným přístavem a jistotou v bouřích života. A
život šel dál. Vysvitlo slunce a ty jsi se mnou sdílela i radost z prvních
ranních paprsků, radost z probuzení, z prvních jarních květů. Stala jsi se mou
součástí, mou písní o krásách života. Přešla léta a můj tajuplný les se několikrát
proměnil ze zimní bílé přes jásavé barvy jara a horké dny léta až k
podzimu malujícímu na listí barvami své kouzelné palety. Dny a týdny najednou
ubíhaly tempem geparda a každý z nás musel žít dál svůj vlastní život -
odděleně a přesto stále spolu...Slova utichla, písmena vybledla ale myšlenky,
obrazy a stále živé vzpomínky mi dál připomínají tvou přítomnost.... Zavírám
oči a plnou silou své mysli k tobě vysílám tu myšlenku o dvou slovech. Ta se
nejdříve rozletí nad loukou, potom lehce se dotýkajíc vrcholků stromů nabere
výšku a rychlost a sledujíc meandry jižních řek, prodírá se skrze tajemné mlhy
mé Šumavy výš a výš ke slunci... Na své dlouhé cestě překonává hluboké strže i
nejvyšší vrcholky hor a ladným obloukem se pak vrátí do údolí čtyř řek, aby tě
našla skloněnou nad jemnou krásou jarních květů... Klidná hladina na dně
sklenice se znovu zachvěla a já v tu chvíli cítil, že jsi blízko...
Zášť...(Grudge)
Milovala jsem tě, milovala jsem v tobě člověka, přítele i muže. Dodnes se
zachvěji, když si ve svých vzpomínkách vybavím tvůj hlas, tvé dotyky, tvá
pohlazení. Ve vzpomínkách...Čas to všechno změnil.Vlastně ani nevím, ve kterém
okamžiku nastal ten zlom - jak tenká byla najednou ta hranice mezi láskou a
nenávistí, jak málo stačilo, aby ta léta chráněná a šlechtěná květina z ničeho
nic náhle uvadla ! Vracím se zpět ve své paměti a znovu a znovu se pokouším
určit ten okamžik, ve kterém se stala chyba. A možná to ani žádný okamžik
nebyl, možná to byl pozvolný pád... Nevím ! Vím jen to, že se láska proměnila v
něco, co svírá srdce a to v sevření těch neúprosných okovů krvácí...Možná
to vše byl jen omyl, nedorozumění, nedostatek komunikace, která se pozvolna
proměnila v zarputilémlčení,
jako když květinu zadusí okolní plevel. Proč jsme to nechali dojít tak daleko,
proč jsme ten záhon naší lásky včas nevypleli ? A možná to bylo všechno jinak -
vše bylo dobré a jen my jsme si ve své fantazii vysnili ideál a zklamaní pak
nenaplněným očekáváním, zahořkli jsme. Zahořkli jsme k sobě navzájem. Stali
jsme se slepými ke svým potřebám, ke svým citům, ke své lásce.Zapálím vonnou
tyčinku a vnímám tu zvláštní exotickou vůni - jak moc mi tě připomíná, jak moc
mi připomíná chvíle, kdy jsem s tebou byla tak šťastna. Naslouchám tichu
prázdného pokoje a ty cizí, chladné stěny, jako by vracely ozvěnu tvých slov.
"Vrať se", čtu v mihotavém světle žárovky, v napůl uvadlé květině , v
ustupujících paprscích letního slunce. Ale já nemohu - tak strašně bych chtěla,
ale nemohu. Jsem prázdná, jsem němá, jsem slepá...Ležím schoulena pod peřinou a
přes to horko venku se třesu zimou. Pustý den se proměnil v prázdnotu noci a mé
zraněné srdce, tiše, zlehýnka dusí zášť...
Touha...
(Desire)
Bezesná noc
- kolik takových už přešlo. Nemůžu spát a mé myšlenky, ač je stále potlačuji,
se znovu a znovu vrací k tobě. Vidím tvou tvář když usínám, když se budím, ve
zpětném zrcátku auta a dokonce při čekání ve frontě v supermarketu. Jsem
malátná, bez šťávy - stále jen unavená. Svět okolo sebe vnímám jako přes černý
závoj. Proč se necítím svobodná - zbavená pout - proč nemám chuť zase žít ?
Kolik dnů uběhlo od chvíle, kdy jsem za sebou zavřela dveře a klíč nechala na
kuchyňském stole - přesně dvacet pět - dvacet pět dnů smutku, prázdnoty,
nedospaných nocí...Ležím sama, počítám ty dny prázdnoty a cítím znovu na svém
těle dotyky tvých dlaní, na svých ústech chuť tvých rtů a to zvláštní
chvění v podbřišku. Cítím, jak mne hladíš ve vlasech, líbáš má víčka a když po
milování slastnou únavou přivírám oči , tiše mi zpíváš - bože jak mi chybí tvůj
hlas !!! Proč to vše nezmizelo spolu s mým odchodem ? Proč toužím odejít a
zároveň tě objímat ? Netuším...
Chybíš
mi, každý den, každou prokletou minutu od chvíle, kdy jsem se probudil sám -
chybí mi tvá slova, tvůj dech, tvůj bezstarostný, zamilovaný smích. Kam to
všechno zmizelo - kde se stala chyba ? Den co den s východem slunce vidím tvou
tvář, den co den slyším tvé tiché kroky jak se ráno plížíš do kuchyně. Každé
ráno vidím tvůj kartáček, stále ještě rozčepýřený v koupelně na umyvadle a
cítím tvou vůni - kde se jen ukrývá ? Nejhorší jsou večery - tvá
přítomnost v mém nitru je tak hmatatelná, že bych tě snad mohl vzít do
dlaní a hladit tě a líbat a cítit to slastné chvění. A pokaždé když už mám
pocit, že tě pevně držím v objetí, zjištuju že objímám jen prázdno. Prázdno v
prázdném pokoji, prázdném světě. Chybí šťáva, chybí chuť, nejraději bych pořád
jen spal - alespoň, že ty sny jsou tak milosrdné...
Ulice je zrádná, nikdy nevíš koho potkáš a kdo potká tebe. Uvidím tě
první a místo toho, abych se tiše vypařila, ztuhnu jako ta kamenná socha
Venuše vedle v parku. A pak se setkají naše oči a kámen se celý rozezní .
Zrychluje se tep i dech a cítím , jak mne zalévá ruměnec - zahrabaná sto metrů
pod zemí , stejně bych měla pocit, že je vidět. "Ahoj" zazní z tvých
úst tiše, ale z mého nitra vyjde jen vzdech...Stojíme jako tragické sousoší,
svázáni navždy svými pohledy. Odtrhnout se nejde, útěk je nemožný, kam taky
utíkat, když srdce velí vpřed. Musím, musím to dokázat ! Jen nedat najevo jak
mi chybíš - to by byl konec ! Pomalu odvracím zrak, skláním hlavu a krůček po
krůčku se vzdaluji. Jen se neohlédnout, jen se neohlédnout !!!
Den jako každý jiný
- jsem jak v mátohách a jdu ulicí, vlastně ani nevím kam. Zastavím se na
přechodu, jak na mě ten červený paňák křičí "stůj " ! V hlavě se mi
honí kde co a já vůbec nevnímám svět kolem sebe, světla, hlasy, hluk ulice, vše
se slévá do jedné velké šedivé kakofonie. Z ničeho nic se probírám a cítím něčí
pohled na svých bedrech. Pomalu se otáčím a najednou ti hledím do očí. Jsem
lapen ! Není úniku - všechny ty hradby, které jsem tak pracně stavěl a co mne
měly chránit před bolestí se najednou hroutí jak domeček z karet a bolest udeří
s plnou silou ! Ty ! Má láska, můj život, a dnes i má prázdnota. V krku sucho a
tiché "ahoj" se spíš proplíží rty než zazní z úst. Ty mlčíš a já jen
vidím, jak se ti zvedá a klesá hruď. Mlčíš, skláníš hlavu, otáčíš se a pomalu
odcházíš. Za tebou spoušť , stržené hradby a bolest jenž troubí do útoku !!!
Ohlédnout
se ! Jen na malý okamžik zahlédnout tvou postavu, tu co ji znám z dlouhých
dotyků a polibků, z života s tebou a v tobě. Kolika cestami tvého těla se mé
ruce ubíraly, aby vždy nakonec s neomylnou jistotou nalezly ten neklidný objekt
mé touhy a kolika polibky bývaly ty cesty vydlážděny. Zapomněla jsem už jak
voníš - jak jsem jen mohla ! Alespoň na chvíli si připomenout tu vůni
chvějícího se těla ! Nesmím, nesmím se otočit ! Zavírám oči a propadám se
do vírů snů. Stojím na cestě, otáčím se a vidím jak stále stojíš na
svém místě a ve tvých očích se zračí ta největší bolest jakou jsem kdy viděla.
Vzdávám to ! Bílé vlajky vyvěšeny a dvě postavy které se k sobě blíží rychlostí
vichřice . Vzpomínám si na to jen mlhavě - teplo mámina objetí - ten samý pocit
zažívám, když ti s posledních sil padám do náruče. Jsem kotě - choulím se do
klubíčka a tvář, po které se kutálí velké slzy, zabořím do tvé hrudi. A stejně
jako to vystrašené kotě v bezpečí tvé náruče, začínám tiše příst...
Stojím jak svázaný a
vlny bolesti útočí s plnou silou - šípy se zabodávají do hrudi a něčí krutá
ruka s nimi otáčí v ranách. Bolí ! Strašně to bolí ! Přes oči mi padá mlha a
vědomí se milosrdně vrací do snu...Ležím vedle tebe a tvé vlasy rozhozené jen
tak zbůhdarma na polštáři jemně šimrají. Natahuji ruku a tápám ve tmách až
nacházím to něžné měkké, co se spolu s tvým dechem zvedá a klesá. Cítím jak se
chvěješ a mé ruce se znovu vydávají objevovat ta věčná tajemství tisíckrát už
vyšlapaných cest na vrcholky hor i do hlubin údolí. Letmé polibky na řasy
zavřených očí a vůně tvé kůže - Light Blue Dolce Gabbana ? Jsem téměř tebou a
ty jsi mnou, když se probírám. Otevírám oči a jsi tam ty - ladná postava,
rozevláté vlasy a hlava, která se pomalu otáčí. A ty oči - dva safíry pohozené
v písku !Utíkám, cítím jak běžím za svým snem a on běží ke mně. Objetí ! Svírám
tě jako tisíckrát za ten poslední měsíc, ale tentokráte necítím jen prázdno -
prázdno pokoje, prázdno v duši. Cítím tebe - chvěješ se a s hlavou
zabořenou do mé hrudi tiše vrníš ! Hladím tě a ty dýcháš, líbáš, jseš !!!
Všechny viny světa jsou dávno promlčeny a my ruku v ruce kráčíme po
cestě domů ...
Tak máme zase jednou na hlídání maličkou a protože jsem celej ten Boží den s ní a pořád něco tvoříme a hrajeme si spolu, stávám se taky tak trochu dítětem. No a protože jsem dítě začátečník a ještě moc dobře neumím všechny ty lumpárny a hemžení a zvuky a mimiku a smích, jsem z toho k večeru už dost unavenej. No a protože jsem unavenej a nemám televizi, abych milovanou vnučku láskyplně odložil před obrazovku, rozhod jsem se, že si ji posadím na klín a televizi nahradí monitor počítače a program vytvoří you-tube, což jsem ale dělat neměl, páč jsem netušil, jak to ouplně změní můj život. Našel jsem totiž pohádku "O makovej panence a tureckým měsíci", pustil ji a celou ji i s tou nevinnou holčičkou shlídl, což jsem dělat neměl, jelikož jsem si (pozdě) uvědomil, jak moc jsem vůči tomu svýmu potomku nekorektní. A když už jsem si uvědomil, jak moc jsem nekorektní, řekl jsem si, že bych měl bejt korektní a tedy zrevidovat veškerý svý myšlení, který žel až příliš často zavání nekorektností. A tak jsem si začal v hlavě sumírovat a do sešitu zapisovat, seznam všech těch svejch nekorektností a jak jsem si tak ten seznam těch svejch nekorektností sumíroval, zjistil jsem, že nekorektní už jsem se vlastně narodil, protože ty lidi co rozeznáš na první pohled od těch druhejch a co se jim (ač normálně nemám potřebu je nějak nazývat) musí říkat romové, přestože to žádní romové nejsou, ale jsou to docela obyčejný cikáni, jsem tím sprostým názvem častoval už od malička - páč mne to tak naučila maminka, která tím pádem byla taky nekorektní, páč je (ač nevědomky) nazývala stejně špatně. A jak jsem si tak listoval těma stránkama těch svejch nekorektností, musel jsem se zastydět, protože když jsem onehdá přišel k trošce penězů a rozhod se doplatit úvěr za dům co v něm bydlím, řekla si ta spořitelna, co má ve znaku lišku, o sedmdesát tisíc peněz víc, než jsem ji dlužil (prej nějakej poplatek za zrušení úvěru) a já tu lišku tenkrát, zcela nekorektně, považte, nazval zlodějkou, protože mně zase od malička učili, že peníze se vydělávaj prací a ne vychcaností jako dnes a mně to teda vychcanost, neřkuli podvod, silně připomínalo. A taky jsem dnes koupal maličkou, protože babi je nějaká nachcípaná a najednou jsem si uvědomil, jak je to silně nekorektní vůči tomu malýmu dítěti, protože to dítě je holčička a ta paní z Barnevernetu by určitě řekla, že tohle mý chování je taky dost nemorální, protože prý narušuju nějaký ty jejich principy, který jsou všem svatý a prý sice uniknu trestu díky tomu, že ta organizace ještě nezapustila kořeny u nás ve Vodňanech, ale docela určitě neuniknu peklu. A tak jsem si taky uvědomil jaký ohromný štěstí mně potkalo, že jsem měl tak hodnou dcerku a nikdy jsem ji nemusel plácnout přes zadek, protože pak bych jí dnes už nejspíš neměl, páč děti se netrestají ale vysvětluje se jim, což evidentně nepochopil ani onen ředitel, kerej dal facana tomu grázlovi co se na něj kasal. Naproti tomu, to moc dobře věděla ta učitelka angličtiny, kterej to nejspíš dopomohlo k tomu smutnýmu konci, což říkat je taky nekorektní, páč příčina jejího skonu je neznámá. A v neposlední řadě svejch nekorektností, musím zmínit i tu poslední a největší, páč ač fanda Havlovejch myšlenek a sluníčkář (za člena tý pražský, sešívaný kavárny mně nevzali, páč ač básník, prej nejsem dost intelektuální a hlavně nebydlím v Praze), myslím si, že lidem postiženejm válkou by se mělo pomáhat ouplně jinak, než si je zvát do bytu, kor když ten jejich hodnotovej systém je od toho našeho natolik odlišnej, až jsou téměř neslučitelný, což je vidět ve všech těch zemích okolo nás, co si je už pozvali a teď nevědí co s nima, ale nesmí se to říkat nahlas, protože pak by to zavánělo nekorektností a možná i homofobií, neřku-li rasizmem...
A když už jsem tak pěkně popsal celej ten sešit těma svejma nekorektnostěma, řek jsem si, abych to ještě zdokonalil, že bych se měl na ty svý hříchy koukat očima toho dítěte, co ho mám na starosti, protože takhle malý dítě ještě nemůže být ani trochu nekorektní a taky je ještě čistý a tudíž bez hříchu a vše ještě musí vidět docela jasně. A jak se tak teda dívám očima toho dítěte, co ho mám na starosti, zjišťuju, že cikán pro mně zůstane cikánem i kdyby ho udělali svatým a že to pro mně není nadávka ale označení národnosti, stejně, jako když řeknou že su moravák, zloděj bude zlodějem i kdyby měl nakrásně od státu bankovní licenci, že děti by se občas přes ten zadek plácnout měli, páč nám brzo přerostou přes hlavu a hrůzy války nevyřešíme tím, že odsáď vemem ty oběti k sobě domů a budem svorně a mlčky přehlížet, když nám pak začnou vnucovat svojí kulturu. A taky mně napadlo, že frau Merkel nejspíš nejde vůbec o ty chudáky, páč by brala ty opravdu potřebný co tam zůstali a ne ty, co si tu cestu do Evropy vynucujou a taky mám silný podezření, že spíš potřebuje levnou a nevzdělanou pracovní sílu, když jsme se jí my, bejvalí východoevropani, začali tím svým přibližováním k Evropě tak prodražovat.
A tak jsem tý naší holčičce vděčnej a taky jsem vděčnej tomu you-tubovi, páč mi oba tou pohádkou vlastně otevřeli oči a já tak díky nim ten sešit s těma svejma nekorektnostěma zase pomalu roztrhal a přiložil do kotle, což je vlastně taky nekorektní - protože papír, ač ho ve sběrně už neberou, patří do sběru a všem těm, co jim jde o můj budoucí šťastnej a plnohodnotnej život, můžu nahlas jednou pro vždy říct, že podle mýho ta jejich korektnost = nesvoboda a tudíž si s tou svojí korektností, alespoň u mně, můžou vylízat...
Chtěl bych umět namalovat čas - tak jako malíř maluje obraz. Nejdříve načrtne hrubé obrysy a pak vezme paletu a začne míchat barvy. (Já bych například namíchal modrou na oblohu, žlutou na slunce a zelenou na svět flory). Poté začne vyplňovat velké plochy a nakonec do nich začne přidávat detaily . Když se pak nějaké místo nevyvede dle jeho představ, prostě vezme štětec a přemaluje ho a tak to udělá klidně třikrát než je ten detail dokonalý. Představte si třeba obličej vašeho nejlepšího přítele : "Ne teď se příliš mračí a teď se zase směje tak nápadně až tomu nevěřím, ano teď se to povedlo, z jeho tváře teď vyzařuje pochopení, věrnost a souznění." A tak bych postupně maloval lidi a příběhy a sny, až by se celý můj svět stal takovým jedním velkým obrazem. A pak bych začal malovat i minulost - krásný zámek uprostřed nádherné krajiny a k němu přiléhající park plný květin...Nakonec bych tam namaloval i tebe a byl by to vrchol mé tvorby. Byla bys nádherná a z modrých očí by ti vyzařovalo něco, co bych viděl jen já . A taky bys měla dvě malé vrásky po stranách - to od zamyšlení, a úsměv - žádné násilné cenění zubů, jak to vídávám v časopisech - prostě jen tak přirozený, mírný úsměv který pohladí. A taky bys mluvila - ne tak užvaněně jako mluví narcisové, kteří poslouchají jen sami sebe, ani ne tak jako učitelé, když poučují své žáky, ty bys mluvila jako potok, když na jaře ševelí odtávajícím sněhem - měkce, tiše a smysluplně...
Když by byl ten obraz hotový, nesevřel bych ho rámem - nechal bych mu svobodu růstu a tvoření a on by tak postupně přetékal a rostl a zaplňoval svět svět okolo sebe - zaplňoval ho láskou, soucitem a pochopením...
Nejsem malířem času - bohužel a neumím malovat sny. Tak jen tak chodím po tomto světě proti proudu času a sním si - sám pro sebe - tak aby mé sny nikdo neviděl. A v těch snech jsem najednou malířem a zase napínám plátno a držíc v rukou paletu, míchám světle modrou...
