Můj děda říká, že nejni nad to, vyškrábat se na Šumavě na první pořádnej kopec kterej cestou potkáš. Výhoda takového kopce prý spočívá v tom, že když se konečně s vypětím posledních sil ocitneš na jeho vrcholu, cesta dolů už je většinou snadná. V tom tedy s tím mým dědou "Horským" souhlasím, ale vylepšila bych to ještě zrušením toho prvotního výstupu. Když jsem mu svůj návrh na to, chodit jen dolů "z kopce" a nikdy ne nahoru "do kopce" přednesla, rozesmál se přes ty svý zimní vousy na celé kolo a řekl, že ta cesta by nejspíš skončila někde v pekle a to je místo, kam bych určitě dojít nechtěla, naopak že cesta nahoru k nebi je prý mnohem zábavnější i když malinko těžší. Jenže já už vím že žádný peklo dole nejni a tak jsem si dál trvala na svým, až děda teda vymyslel docela slušnej kompromis. Sobotní vejletek v horách naplánoval vzhledem k mým krátkým nohám a nechuti šlapat do kopce téměř po vrstevnici, což je prý taková čára, která neumí ani klesat ani stoupat. Cíl naší cesty, kam jsme měli doputovat, se prý nazývá "Kepelské Zhůří" a leží v místech, kde stávala docela velká vesnice, která po té druhé válce, tak jako mnoho jiných, zcela zmizela ze světa, stejně jako později i ti lidé co v ní tehdy žili. Na místě kostela tady tak zbyla jen vzpomínková kaple a dva menší památníky jen malý kousek za ní. Sotva jsme se ponořili do stínů lesa, začal se na cestě objevovat ujetý, zledovatělý sníh, který pěkně chladil do rukou. Ještě štěstí, že mne děda poučil, abych si koule dělala holejma rukama, protože v pletenejch rukavicích promáčenejch od sněhu, by mi na celodenním vejletku byla zima napořád, což v případě, že si ty koule (co potom házíte po dědovi nebo tetě Bombelatej) ukoulíte holejma rukama s rukavicemi v teplé kapse, připravenými ty promrzlé ruce po ukončení hry zase zahřát, prostě nehrozí. Vejletek to byl pěknej a rovnej, přesně podle mejch představ o putování v horách, co vám budu povídat, tedy rovnej až do té chvíle, než si to strejda Mates (co mne, dědu a tetu Bombelatou opět doprovázel) namířil přímo dolů z prudkýho svahu, rovnou k řece Křemelné. Jak jste jistě pochopili, já byla z toho nápadu nadšená, kor když na dně údolí nespočívalo to peklo, ale řeka, co máme s dědou tak rádi. Děda z toho nápadu, v tušení že ten prudký sestup záhy vystřídá strmý výstup, ale příliš nadšenej nebyl. Nakonec jsem ho obměkčila slibem, že když mne teda doprovodí za strejdou Matesem dolů k té řece, tak já mu zase pomůžu vyškrábat se zpět k cestě. Svýho nápadu jsem litovala jen o malou chvíli později, v okamžiku, kdy mi na prudkém svahu uklouzly nohy a já si to po sedýnce šupem namíříla přímo pod dědu, který mi vpředu prošlapával cestu. (Nejni nad to, padat do měkkýho, že ;) Dole u řeky jsem ovšem na všechny strasti té krkolomné cesty zapomněla a kochala se krásou ledových rampouchů, co se tu a tam, v kaskádách řeky, na převisech kamenů a kmenech padlých stromů, objevily. Když potom dědu ještě napadlo, že půjdeme kousek podél řeky a následně podél potoka tak, abychom se vyhnuli tomu největšímu svahu, byla jsem spokojená zcela a dokonce jsem tak trochu neprozřetelně pronesla, že mám tu kopci posetou Šumavu vlastně docela ráda.
Mějte krásnou zimu a brzy zase ahóóój.
Vaše čerstvá školačka Bombelka :)
