Babytherapy...

Máloco mne poslední dobou dokáže potěšit. Snad je to únavou, možná trochu i trápením, možná tím ubrečeným počasím, kdo ví...

Jedno je ale jistý. Kromě přítomnosti mého přítele kožišáka a několika málo dalších radostí (a člověků) na tyto pochmurnostě, vždy spolehlivě působí Babytherapy - tedy čas strávený s vnučkou. No posuďte sami - Já, kožišák, maličká, koně a nádherná, podzimem zbarvená krajina... 

"Sedni !", pokouší se maličká o drezůru kožišáka a ač jí to moc nejde, přirozená inteligence toho mýho rezatýho pokladu to dá bez problému  :)

Malááá...

Tohle mne dostane spolehlivě : "Verunko, udělej funivku" - stejně to před dvaadvaceti lety dělala i ta má, stejnojmenná a stejně půvabná rebelka  ;)

Bílá a hnědý, hnědý a bílá, kde jsme je jen viděli ?  ;)

Ahoj koně, já jsem dědovo maličká a mám vás taky ráda  :)

Dnes je vůbec príma den :)

U koňáků doma nemají jen koně. I tyhle chlupatý nádhery jsou fajn ;)

"Dědóóó počkéééj !!!"

"Něco ti povím: Pipi, bůůů, haf, ihááá, mama, tata, děda, baba, lalala...! "

"Ty už jsi starší a tanec ti moc nejde, ale neboj, já tě to naučím, sleduj ! " ;)

A na konec ještě jeden zatoulánek a pár blonďatých krasavic :))

Ahóóój !

...

Studie ruky... (studies of hand)

Vzbudil mne sluneční svit. To se tak často nestává a tak jsem jen lehounce pootevřel oči a prohlížel si tu hru světla a stínů na dřevěném stropě. 

A jak tak ležím, potichu, abych ten hrající si paprsek nevyplašil, lehce se protáhnu a zvednu ruku abych se koukl na hodinky. Ne tedy že by na tom dnes nějak záleželo, ale je to už takový můj malý rituál. A pak jsem to uviděl ! Jak se má ruka ponořila do vodopádu světla, začaly si na ní hrát nějakou prapodivnou hru světlo a stín a já, snad fascinovaný tou hrou, pohyboval jsem s ní v tom hřejivém, slunečním rytmu sem a tam ! 

A jak jsem si jí tak udiveně prohlížel, vplížila se mi do mysli ta myšlenka: Co všechno ta ruka umí ? Je tak velká a silná a přitom tak citlivá... Dokáže vzít za pořádný trám a lehce, jako pírko, ho zvednout na rameno stejně, jako dokáže pohladit tak, že to pohlazení spíš vytušíš než vycítíš. Dokáže za den přenést několik tun střešních tašek, stejně, jako dokáže chytit hmatník a jemnými přítlaky rozvibrovat struny až se rozezní akord. Dokáže tě stisknout v náručí a přenést tě přes práh, stejně, jako tě dokáže dlouhé minuty laskat.

A přesto to všechno co umí, přes to všechno co dokáže, nedokáže hnout s osudem. Nedokáže změnit čas a postrčit ho o pár let zpět. Je ve své velikosti tak silná a přitom tak slabá...A jak se tak na ni dívám a lehce s ní otáčím, najednou cítím, že otevírám dlaň a v tom slunečním teple ucítím tvůj dotyk. Ne, ještě tě nevidím , jen cítím, cítím jak se ti chvěje dlaň, jak z tebe sálá teplo ztraceného léta, cítím všechno to, co tvá ústa nikdy nevyslovila. Dotýkáš se mně lehounce, jako mávnutím motýlích křídel a já odpovídám.

 Zavírám oči a najednou se mi zdá, jako bychom na malý okamžik pohnuli osudem...

...

V domě pánů z Landštejna... (In the House of Lords of Landstein)

Kámen a květ, květ a kámen...Jak nesourodá dvojice a přesto jeden bez druhého nemohou být. Květ dává kameni život a krásu, kámen se jí pak odmění stálostí a jistotou. Pohleď třeba na květinu zarostlou ve vysoké luční trávě a zasaď ji potom před kámen - vidíš ten rozdíl ? Jako by najednou zkrásněla. Tohle spojení ve mě ale vybavuje i asociaci na konec - kamenné desky a květy. Nekonečná souhra života a smrti. Vzájemné obohacování se a vzpomínky...

Landštejn - jeden z našich nejkrásnějších hradů zasazený do čarokrásné Vysočiny. Kdysi strážce hranice - dnes stále živá vzpomínka na pohnutou historii Rakousko-Českého pomezí. Čím mne tak oslovil ? Opevněním či architekturou ? Ne, nikoliv, v tomto směru by jste jistě našli hrady krásnější - Landštejn  mne uchvátil tím zvláštním spojením živého a neživého. Uchvátil mne kameny a květy...

"Dějiny Landštejna začínají nejpozději po roce 1222, kdy zemřel moravský markrabí Vladislav a správy této části se ujal český král Přemysl Otakar I. Ve snaze zabezpečit zemské hranice budoval na sporných územích strážní hrady. Na zemské stezce přímo proti staršímu, snad stejnojmennému hradu rakouských pánů ze Zöbingu, byl založen královský hrad Landštejn. Střežil nejen zemskou stezku, ale i část hranice mezi českými zeměmi a Rakouskem."

Více z historie hradu  zde:

Jsou chvíle, kdy můzy mlčí a je to tak dobře, čas od času by měl zmlknout i básník. Je čas psát a je čas jen být a tiše vnímat. Příběhy dnes psát nebudu, budu spolu s vámi raději mlčky vnímat tu krásu toho nevšedního spojení, jež jsem na Landštejně nalezl a budu se od ní učit žít, stejně, jako se budoucnost učí žít od minulosti, stejně, jako květ učí žít svůj kámen...

...

Moravská perla...

Jedním z nejkrásnějších měst, které znám, je má rodná Kroměříž. Město víry, úmění, vzdělání. Město, kde se vrcholná tvorba architektonická, v dokonalé harmonii prolíná s přirozenou dokonalostí přírody. Když tím městem procházíte a máte otevřené oči, nepotřebujete slova. Stačí otevřít oči a srdce a nechat se prostupovat její, přes devět set let starou historií...

Jj. Někdy se vám díky vlastním chybám a unáhleným rozhodnutím vytvoří v hlavě a následně i v obraze života takový chaos, za který by se nemusel stydět ani abstraktní malíř. Rozmotá ho někdo ?

...