Líná neděle... No znáte to, člověk se povaluje, čte ( navíc ještě dost těžkou knížku plnou úvah) a odpočívá po docela náročném týdnu. Nakonec se mu i ten odpočinek stává únavným...A pak je třeba zavřít knihu, otevřít dveře a vypadnout do lesa. Bezmála dvouhodinová procházka s pejskama (kožišák to dnes na okraji lesa vzdal) a malou Maggií je pak balzámem na tělo i duši. A tak se teple oblečte a chcete-li, projděte se s námi po tom našem kopci...A když se pak vymrzlí vrátíte domů k horkému čaji a nějaké té dobrotce je z toho nakonec príma večer, tak ho užijte !!! :O)
Sobotní večer se příjemně táhne, v krbu praská dřevo a venku za okny začíná chumelit. Vločka za vločkou se usazuje na loukách, stromech a cestách mé Šumavy a obléká ji do nového čistě bílého kabátu. Pokaždé když kouknu do těch plamenů plápolajících v krbu, vybaví se mi z paměti závěrečný verš známé písně Wabiho Daňka, ročník 47 .
"ten uhlík to je jistota, že všední dny člověka neumoří,
čas od času se podívá a řekne je to dobrý ještě hoří".
Myšlenky si bloudí kdoví kde - možná někde tam, kde před drahnou dobou zapadlo (za mraky schované) slunce a je mi opravdu dobře a realita (ta lepší půlka), v kouzelném mixu se sny, se pomalu ale jistě mění ve spánek...
Je nedělní ráno a já v údivu sleduji tu proměnu která nastala za zamlženým sklem - bílá peřina kam oko dohlédne - jen zavrtat hlavu do polštáře a spát dál - líně zívnu a ještě malou chvíli se snažím vrátit se do snu...
Cesta za okny auta pomalu ubíhá a já co chvíli zastavuji, abych si v digitální paměti uchoval ten dech zimy. Vítr, pohrávajíc si s mlhou a sněhem, maluje na loukách kouzelná panoramata a čím níž cesta ubíhá, tím méně sněhu ji pokrývá. Blížím se k domovu, po sněhu ani památky a ten krásný sen už připomíná, jen poněkud exoticky působící, pomalu tající bílá peřina na střeše auta...
P.S. "Maggie, můžeš mi opravit pravopis ? Jasně a nebude ti vadit ten fix na monitoru ?" ;o)
Když se slunce budí ze sna, vystoupá jen kousek pod horizont a jako by se mu ani nechtělo vstávat, zvědavě nakukuje co jako bude dnes... "Bude den", napovím mu, "tak jako předevčírem, včera i zítra". Ta rozžhavená koule, s ještě lehce rozcuchanými vlasy paprsků na mě šibalsky mrkne jedním okem a to už se směju od ucha k uchu i já... S odcházející nocí a vycházejícím sluncem totiž do mého žití, jako každé ráno, vstupuje naděje. Naděje že dnešní den bude lepší než ten včerejší, naděje že rány co tolik bolí, budou zase o malý kousek míň bolavé, naděje, že nemocná duše i tělo se brzy vyléčí. Slunce si o pár minut později protře oči, začne stoupat výš a červánky pomalu zmizí, ale ten okamžik přelomu, ten okamžik probuzení naděje už mi zůstane na celý den v srdci - tam je totiž její pravé místo :)
Píše se rok 1355 a král Karel IV. míří do Říma ke své korunovaci císařem Svaté říše římské. V jeho doprovodu jsou i dva ze čtyřech bratrů Rožmberských, Jošt a Jan. Po korunovaci odjíždí část české šlechty včetně Jošta, vladaře rodu Rožmberského zpět do Čech a Jan zůstává v doprovodu císaře.
Cestou zpět se po boku Karla účastní potlačení krvavé vzpoury v Pise a jako výraz díků si domů přiváží císařovo povolení ke stavbě hradu na vrchu Malotíně.
" My, pozorni jsouce k užitečně prokázaným velkým, věrným a milým službám Vámi a Vašimi předky až dosud našemu domu, které i v časech budoucích horlivě, věrně a ještě užitečněji prokazovati neopomenete, dovolujeme, naklonění příznivě Vašim prosbám, zřízení, vystavění a zbudování řečeného hradu, pokud to na újmu našeho Království českého a jiných nebude a udělujeme povolení a souhlas listem pod pečetí našeho císařského majestátu."
Je podzim roku 2014 a my vyrážíme na místo, kde dům pánů Rožmberských ,
Helfenburk zvaný i po 659 letech stále stojí...
... Cestou od Bavorova ...
... Vstupujeme do hradu ...
... Druhá a třetí brána hradní ...
... Velká věž slouží jako rozhledna ...
... Erb Rožmberků, pětilistá rudá růže ...
... Malá věž zpřístupněná po dlouhých létech oprav ...
... Hradní palác neztratil ani po těch letech nic ze své mohutnosti ...
... Kruhová vyhlídka z velké věže je vskutku jedinečná ...
