Slepej jak patrona - to teda někdá su (pro Pražíky a outlocity "jsem" ;) - a přitom, chtěl bych mít to štěstí vidět ty věci co kolikrát vůbec nevidím. Problém bude v tom, že jak stárnu a měl bych víc a líp vnímat, zasejc víc zapomínám a taky blbě vidím, takže se to stejně nakonec v tý hlavě nějak ztratí. Dnes jsem třeba vůbec neviděl to maličkatý bílý překvapení, který jako by do tý zelený louky nasněžilo. A tak jsem si sed na špalek a do zápisníku v Androidovi začal ťukat verše, co se mi v tý souvislosti, zrovínka začaly líhnout v hlavě...
Ten děda je stejně ale divnej tvor, sotva ráno vstanu, zívnu, protáhnu se a vyrazím po čtyřech k okraji postele, už je tady a haleká na mě, že má překvapení. "Překvapení ? " pomyslím si, ale abych zůstala tím čím mám být, tedy jak děda říká miminem, spustím z plných plic "ba ba baba"... Děda si to správně přeloží jako "A jaký překvapení ? " a odpoví : "Jedeme do zoo". Usměju se, ale podle něj zřejmě nejsem dost nadšená a tak se to snaží přeložit do mýho jazyka : "Baba, tata, děda bababa..." To už se chechtám na celý kolo a on je očividně spokojenej. S dědou je prostě bžunda...
Po snídani, přebalení a těch dalších nudnejch věcech, co tvoří můj každodenní miminkovskej rituál, mě položí do postýlky a se zalíbením pozoruje jak se překulím na bříško a pak se zvednu na všechny čtyři a batolím se k okraji postýlky. Když se ale rukama vyškrábu po postranici až nahoru, chytím se, přitáhnu a nejdřív se na jednu, pak na obě nohy postavím, spustí povyk jako by se dělo bůhví co: "Pojď se podívat, mimino stojí !!!" Moc to nechápu, vždyť už se stavím tejden, ale abych mu udělala ještě větší radost, vydám se (stále se držíc bortu tý svý lodi) pomalými krůčky po obvodu postýlky...
Cestou do zoo jsem v autě jako obvykle podřimovala, ale když mě babi s dědou nasoukali do kočáru , už jsem zase byla ve svým živlu a zvesela se začala sápat ven. Pak jsem přece jenom usoudila, že nebudu "staříčky" trápit a způsobně jsem zůstala sedět, což jim udělalo ohromnou radost...Nejdřív trochu poletoval sníh, ale pak se vyčasilo a docela to šlo, jen ta čepice bez tkaničky pod bradu se mi pořád, jak jsem točila hlavou za zvířátky sem a tam, sesouvala na stranu...
"Tyhle koňové jsou nějaký divný" řekla jsem si, když jsem je uviděla, ale děda mne opravil, že to vůbec nejsou koňové, ale osli a osel je vlastně takovej malej kůň s velkejma ušima a zarputilou povahou a abych to prý líp pochopila, začal na celou zoo hýkat, zrovínka jako ten oslík "y-á y-á..."
Tak tenhle kůň už byl teda opravdu ouplně divnej, ale děda mi vysvětlil, že tohle prapodivný zvíře už vůbec žádnej kůň nejni, ale že je to miminko losa a los že je velikánský zvíře co žije někde na severu a vyhrabává z pod sněhu trávu a vůbec dělá samý divný věci. "Jééé miminko, já jsem taky miminko, už tu nejsem sama !!!", vzala jsem si z tý dlouhý lekce to nejdůležitější "... :) Tatata tata baba"...
Nějak se mi zase klíží oči a jestli to tak půjde dál, nejspíš si zase trochu dáchnu, nosík mám červenej jak rak a tváře jakbysmet. Ještě stihnu uvidět to velký pruhovaný zvíře co mu říkají tygr a toho psa co prý taky psem není, nýbrž je vlkem, což prý poznám podle dlouhýho, špičatýho čumáku a uší a taky podle toho, že bolestivě kouše, což bych ale opravdu neměla zkoušet, protože ten nerozumnej pes, co vlastně psem není, nýbrž je jen vlkem, prý docela určitě neví, že se do dětí kousat nemá :)
A je to... ;)
Už jsem zase vzhůru a řeknu vám, že takovej vejletek do zoo mezi zvířátka je stejně super !!! Dovím se spoustu novejch věcí, děda mě musí hlídat a tím pádem nemá čas zlobit babičku a babi ta zase na chvilku vypadne z kuchyně a protože má chvíli klid a nemusí vařit, nezlobí dědu a protože babi nezlobí dědu, děda nezlobí mě a všichni jsme tím pádem náramně spokojení...
"Bababa tata děda dada...:))"
No a že jsem byla tak hodná a nezlobila staříčky, vzal mně děda do Globusu v Budějkách a vybral mi krásnou novou čepičku, co má barvu sluníčka a chrání mi i uši a na hlavě drží díky šňůrce jak ulitá :) Při tom zkoušení všech možných i nemožných čepiček mi tedy děda trochu pocuchal ofinu, ale za tu chlupatou krásu kterou jsem si nakonec vybrala a co z ní mám takovou radost, to teda určitě stálo :))
Takže tak, mí milí, přeju vám krásný dni plný sluníčka, takovýho, co má stejnou barvu jako moje čepička a taky vám přeju dědečky a babičky aspoň takový, jako mám já, poněvadž když máte takový dědečky a babičky jako mám já, je s nima pořád nějaká bžunda a když je bžunda, je to fajn, protože je pak tím pádem fajn i celej život...
Deset kroků, vydejchat, deset kroků, vydejchat. Pomalu, pomaličku ale jistě, vrchol se blíží a každý další nadechnutí je těžší než to předchozí. Proč je zrovna ten nejtěžší terén vždy těsně pod vrcholem ? Chybí kyslík a tak plíce dělaj co můžou, nádech, výdech, nádech, výdech. Nejdřív rychle, jako by si lil vzduch do vzduchoprázdna a posléze čím dál tím pomalejc. Srdce buší jak blázen, aby okysličilo všechny ty části znavenýho těla a jen pomalu nabírá normální rytmus. Už jsou vidět zbytky valů keltskýho hradiště. Ještě pár desítek kroků a budeš na vrcholu...
Ta cesta ale začala už ráno...
Život v tom dnešním světě není vůbec jednoduchej, spoustu protichůdnejch informací, každý druhý slovo lež a pak se v tom vyznej. Můžeš si vybírat jak chceš a stejně nikdy nemáš úplnou jistotu, že sis vybral správně. Vždy tak trochu vaříš z vody a znovu a znovu sázíš svůj křehkej život, do tej nevyzpytatelnej loterie osudu. Odbyla osmá a ty začínáš balit - cesta - to je ten osvědčenej lék na všechno okolo. Tam nahoře, na kopci, najednou vše vidíš jasnějc a zřetelnějc, jako by celý to trpký údolí života bylo ponořeno v mlze a jen ty vzácný chvíle, kdy jsi nahoře, ti umožňovaly vidět trochu jasnějc. Jako nic na tomhle světě, ani tohle prozření ovšem není zadarmo. Stojí tě odvahu, vytrvalost a síly. A tak šlapeš, na zádech, pod báglem, cítíš studenej pot a kolena v těch vzácnejch chvilkách, kdy se nehýbaj, zoufale vysílaj "may - day".
Ta mlha, která tě na té cestě nahoru provází, je tak trochu symbolická. Odměnou ti je krásnej výhled a klid - celou cestu jsi nepotkal živáčka a tady nahoře by dnešního dne slunko hledali jen úplní blázni. Zalovíš v baťohu a vytáhneš něco na posilněnou. Jako každej správnej chlap už víš, že kedlubnou řízek nenahradíš a tak z alobalu vybaluješ krajíc voňavýho, doma pečenýho chleba a ten velkej, dozlatova opečenej zázrak. Chutná a jak by taky ne, po takovým výkonu. 663 metrů nad mořem t.j. 265 metrů převýšení zdolanýho během necelejch tří hodin. Mátovej čaj z termosky bodne, viď ? Trochu zahřeje a hlavně tě naladí do takový tý zvláštní pohody. A tak sedíš na vrcholu kopce, koukáš dolů do údolí, kde se stále ještě, poněkud líně převaluje mlha a přemejšlíš nad cestou dolů.
Z kopce dolů to jde snáz a tak je hned drobet veselejc. Aby ses toliko nenudil, zvolíš cestu necestu napříč lesem a tak čas od času koukneš do mapy v mobilu, aby si zjistil kde vlastně seš. Ty stromy jsou všude stejný... Kde by si byl bez těch dvaatřiceti družic, co si lítaj někde nahoře, na střední oběžný dráze a vesele si komunikujou s miniaturním čipem navigace (já vím, pamatuju se ještě na tištěný mapy). Jen ti hlava nebere, jak mohou ty samí lidi, kteří vytvořili tak dokonalej systém, letící ve výšce někde nad 20 000 km, napáchat dole na zemi tolik zla? Někde se nejspíš něco pokazilo a nebo to už od počátku věků byl záměr stvořitelův ? Bůh suď, tahle otázka nebude zřejmě úplně osvětlena nikdy. Ještě že aspoň občas máš kde se svobodně nadechnout...
Konečně sedíš na tý svý lavičce, na vyhlídce, kousek nad svým domem a odhaduješ v lesích na obzoru tu cestu, kterou jsi dnes prošel. Žádný auto, žádný dopravní prostředky, jen půl století starý nohy v souboji s kopcem. Necelejch dvacet kiláků a máš dost - jak jsi za ta léta zlenivěl ! Seš unavenej ale taky šťastnej. Ten pohled z výšky, ten chvilkovej nadhled nad těma eskapádama každodenního pinožení ti za tu únavu přece jenom stál !!!
Když dostaneš do rukou ten právě narozenej uzlíček, je to takovej malej zázrak...Když ho pak, o devět měsíců později dostaneš na hlídání, na nejdelší noc v roce, je to zázrak devítinásobnej :)
Nevíš proč mám najednou tak lehký spaní ?
Poslední v roce :)
Půlnoc se blíží a na skle střešního okna kreslí mráz galaxii přání ...
