Dopisy Lauře... Senj (Letters to Laura)

Drahá Lauro...

Dnes ráno jsem vykoukl ze dveří a nestačil se divit. Venku foukal studený vítr (konečně jsem pochopil co je to bóra) a moře, světe div se, bylo jak zamrzlé !!! Byl to zvláštní pohled, úplně rovná, jako by ledová hladina, posetá bílými fleky pěny, odpočívá zdánlivě nehybně a přitom sem tam vítr zvedne z toho ledu vyšší vlnu a rozstříkne ji gejzírem vysoko do vodní tříště, kterou pak druhým nadechnutím uchopí a nese ji o mnoho desítek metrů dál. Nemohl jsem se na ten zázrak dost vynadívat. Vítr byl opravdu silný (foukal celou noc) a v jednu chvíli mi málem vzal z ruky placku mobilu. Udělal jsem si kávu a trochu se šel přiobléct. Na to že jsem vyběhl ven jen v triku bylo opravdu chladno. Pak jsem já, zasněný básník, seděl  na opuštěné terase a ukládal si do své paměti tu zvláštní, téměř zimní, letní přímořské destinaci se naprosto vymykající krásu.

Přál bych ti aby si ji viděla, ale ty jistě ještě spíš zabalená do peřiny jako do peří a sníš si své sny. Sny jsou dobré, jsou měkké a teplé, tak jako ty a tolik, tolik bezpečné...Ne tak cesta ke hradu. Nehaj stojí na kopci ze všech stran otevřený větru a je to znát. Výstup k němu znamenal souboj s prudkým větrem jež se do mne v nevyzpytatelných nárazech opíral . V nejvyšší intenzitě by tě nepřipravenou dozajista povalil ! Ještěže jsem se vrátil z hor již včera večer . Vůbec si nedovedu představit, co by se dnes dělo nahoře na hřebenech. Tak silný vítr jsem snad za toho půlstoletí co žiju ještě nezažil. S obtížemi jsem se probojoval ke dveřím do pevnosti a musel se do nich opřít ze všech sil, abych je zevnitř proti větru zavřel ! Sotva se mi to ale podařilo, nastalo neskutečné ticho. Třímetrové kamenné stěny dovnitř nic z toho, co se dělo venku, nepustily a jen, jakoby vzdálený hukot připomínal stejně jako před staletími to peklo vně. Navíc mne překvapil rozdíl teplot venku a uvnitř .Zvědavě jsem se dotkl mohutné kamenné stěny a ta, jak v těch vedrech pár dní před tím naakumulovala teplo, postupně ho teď vyzařovala.  Hrad sám o sobě stojí na  čtvercovém půdorysu s malým nádvoříčkem a studnou uprostřed . Jedna velká místnost která vede okolo, má v přízemí klenuté stropy, ve druhém patře dřevěné a třetí už tvoří střecha čtyřmi pultovými plochami sbíhajícími se do středu. Všechna patra pak obsahují nepříliš bohatou ale vkusně uspořádanou expozici historických zbraní, stejnokrojů, erbů a dalších věcí denní potřeby . Poslední patro nad střechou pak tvoří ochoz s cimbuřím na vnější a zděným zábradlím na vnitřní stěně. Vítr tam nahoře byl téměř nesnesitelný a tak jsem byl rád za věžičky v rozích, ve kterých bylo přece jen trochu závětří. Nakonec jsem sešel dolů a prohlídku zakončil v malé kavárně v přízemí, pohárem se sladoledem (zmrzlinou) a kávou. Přitom jsem přemýšlel o tom, jak se historie v pravidelných spirálách opakuje, Pevnost byla postavena v roce 1558 na obranu proti Turkům Uskockým kapitánem Ivanem Lenkovičem. Uskokové byli běženci kteří prchli před Turky z Balkánského vnitrozemí a v Rakouském žoldu proti nim bojovali a bránili jejich postupu na severozápad. Jejich zajímavou historii najdeš tady. Když jsem se dosti nasytil historie, vyšel jsem ven a přes neutuchající, stále silný vítr, seběhl dolů, do těch úzkých uliček města a bezcílně jimi bloudil sem a tam. A při tom bloudění mne pozvolna přemohla lehká melancholie. 

Strávil jsem tady pár krásných týdnů a s nadšením jsem vnímal místní krásy, ale který kout světa se může vyrovnat mým milovaným hvozdům Šumavským? Začalo se mi stýskat po těch zelených kopcích plných života a barev, začalo se mi stýskat po rodné řeči a celou tu dobu Lauro, se mi stýskalo i po tobě. Kde jinde ve světě bych tě v ulicích či na nábřežích rozpoznal ? Kde jinde ve světě bych mohl slyšet tvůj sametový hlas než tam, kde jsme ty i já doma ! Vrátím se ! Prázdniny se přehouply do své druhé půle a ty se od rodičů z venkova dříve nebo později vrátíš taky, odpočatá, opálená a šťastná. A opět budeme spolu a přitom sami v sobě vést nekonečné filozofické rozhovory a bezcílně bloudit ulicemi, vzdychat v kinech u romantických filmů a fotit tu křehkou krásu naší domoviny, kterou nás Bůh obdařil...

Měj má milá krásné dny i sny a nezapomeň !

Tvůj Francesco P. ...

 ...

Dopisy Lauře... Velebity (Letters to Laura)

Drahá Lauro...

Dnešní ráno bylo po tom nočním dešti trochu uplakané a chlad té noci, jako by natahoval svá chapadla i do svítání. Slunce se však nevzdávalo a vytrvale si hledalo skulinku v oblacích - někudy to přeci musí jít ! S ránem tě nejprve opouštějí sny, které jako peřinou, pomalu přikryje tu syrová, tu hřejivá realita dne. Sedl jsem si na terasu a pozoroval to dění na hladině mořské a na obloze - jak blízko k sobě ta hladina a obloha při pohledu zdálky mají a přesto se nikdy se nedotknou ! Jsou jako dvě strany jedné mince. Navždy sami - navždy spolu ! Pohled na předpovědní mapu mne trochu znepokojil ale nakonec jsem se po včerejším dnu, prožitém ve městech, rozhodl pro hory.

Hory mají své nesmazatelné kouzlo a je úplně jedno jestli prší (pláč), topí se v mlze (hledání), tonou v tichu příšeří (zamyšlení) a nebo jásají ve svitu slunečních paprsků (štěstí). Hory jsou jako tvá duše - tajemné, tiché, nedobytné ale šíleně, ve své nepřístupnosti, krásné. Už příjezd do krajiny plné skal,  luk plných květů a jehličnatých stromů, byl ohromující o to víc, že vítr přes údolí a vrcholky kopců, honil cáry mlh, jako by se mi ta krajina chtěla oddávat jen pomalu a postupně. Z těch nadýchaných chomáčků mlhy se začaly nejprve vynořovat zákruty cest, krásně zelené louky a na konec i hradba stromů a nad ní bílé vrcholky hor. Trasu jsem měl v hlavě a tak první kroky vedly k nedaleké botanické zahradě. Hmm, zahradě - ta dávná vzpomínka na botanickou zahradu na Karlově, by tě při pohledu na tu místní zmýlila, žádné skleníky, žádné palmy. Představ si půlkruh tisícimetrových vrcholů spojených hřebenem a uprostřed toho prstence, dole na jeho úpatí, zelená louka plná květů, která blížíc se k těm svahům, postupně se snižuje, až úplně zmizí v padesátimetrovém závrtu. Po okrajích a na svazích pak květena všech barev, tvarů a vůní a každý z těch malých klenotů opatřen jest ceduličkou z popisem. Takových jsou tu stovky. Procházel jsem po těch stezkách, prohlížel si tu krásu a snažil se zapamatovat si jejich jména. Při cestě okolo závrtu jsem pak zahlédl na kameni již značně vybledlou červenou značku, jak stoupá do příkrého srázu a v představě, že je to cesta po které jsem plánoval jít, vyrazil jsem po ní. Stoupal jsem výš a výš, až jsem se po téměř hodině vyčerpávající chůze ocitl v sedle mezi dvěma vrcholy a po značkách, které jsem nalézal čím dál tím obtížněji, jsem vystoupal, vynoříc se z lesa, na skalnatou stráň, jež pokryta byla mezi masivy nádherně bílých skal, zelenou poduškou vysokých letních trav. Zastavil jsem se těsně pod hřebenem a lehkým traverzem po skalní římse jsem obešel vrchol aby mne následně omráčil pohled dolů. Kopce hor postupně klesající do zelených údolí, nahradila v průhledech jasně modrá hladina mořská a množství malých či větších ostrovů, jež na obzoru, dotýkajíc se již vyjasněné oblohy, tvořily rám tohoto nádherně nepopsatelného obrazu života. Znaven usedl jsem do měkkého travnatého polštáře a snad hodinu tam seděl bez hnutí, nemohouc se té krásy nasytit . Něco tak nádherného se vidí jen párkrát za život ! Po hodině jsem se zvedl a vylezl těch pár desítek metrů na vrchol hory, abych na jejím nejvyšším bodě objevil vrcholovou schránku a u ní nápis Balinovac - 1602 m. Ve chvíli, kdy omámení pocitem dosaženého vrcholu odeznělo, začal jsem si ale uvědomovat, že kopec toho jména na naplánované trase neležel ! Ještě chvíli jsem v paměti marně hledal nějakou souvislost, než jsem zjistil že jsem ztracen v cizích horách, na kilometry daleko od nejbližších stavení a stovky kilometrů od domova !!! Ty pocity byly smíšené, hlavou se mi vzrušeně honily obrazy tras, tak jak jsem si je z mapy pamatoval a zároveň nezadržitelně stoupal adrenalin. Kudy dál ? Nedostanu se někam úplně mimo ? Kdy se vrátím ? Tyto otázky mi vířily hlavou, když jsem si vzpomněl na mobil - navigace ! Jsem zachráněn !!! Pohled do mapy (ještěže jsem si podrobnou mapu ještě doma stáhl) na svou současnou polohu mně ovšem radost neudělal. Ocitl jsem se někde, kde jsem být neměl a cesta k nejbližší turistické značce, jak se dle vrstevnic zdálo, měla býti ještě hodně náročná ! Navíc na mně smutně pomrkávala jedna čárka, ukazující stav baterie, což signalizovalo, že budu muset omezit focení (víš přece jak navigace dokáže vybít baterii za několik desítek minut :( Sestup do údolí, před dalším vrcholem který mne čekal se ukázal býti dosti náročným. Nejprve traverz kousek stranou a potom regulérní horolezecký sestup sedmimetrovou skalní štěrbinou dolů. Přiznám se ti Lauro, že ve mně po těch letech, kdy jsem nelezl, byla jen malá dušička. Následný prostup kamenným mořem, už byl v porovnání s tím sestupem jen výletem do městského parku. Nakonec jsem stanul na dně údolí a vydal se nahoru, na další kopec a stěží viditelná značka mně určila směr na další vrchol jménem Velika Kosa - 1622 m. Nebudu tě už má drahá dále napínat, výstup tou nádhernou horou proběhl už bez dalších obtíží (až na občas docházející dech) a záhy po sestupu do dalšího údolí jsem se ocitl na turistické značce a brzy na to i v cíli své dnešní cesty.

Možná se mne Lauro, jednou, až bude po všem, zeptáš, proč jsem to všechno podstupoval. Proč ty výstupy výš a výš, proč to zdánlivě nesmyslné překonávání překážek a protivenství, jenž mi ta bílá hora připravila. Chtěl jsem jí snad dobýt ? Chtěl jsem jí pokořit ? Chtěl jsem ji vlastnit ? Jak hluboce se v té chvíli budeš mýlit ! Mne nevedlo chtění, ale láska, nevedla mne dokonce ani potřeba jí vlastnit, ale touha po tom, stát se alespoň na malý okamžik její, byť malou a bezvýznamnou součástí. Možná si v tu chvíli řekneš že jsem blázen. A já jím budu rád ! Vždyť který básník není tak trochu bláznem, který poutník není tak trochu snílkem, který dobyvatel není tak trochu otrokem ?

Měj má milá šťastné dny !

 Tvůj F.

...

Dopisy Lauře... Crikvenica (Letters to Laura)

Drahá Lauro

Byl jsem pár dnů nemocen, možná mi uškodila ta přemíra sluníčka. Dnes jsem se konečně trochu vzpamatoval a vyjel na kratší výlet. Pamatuješ jak jsme spolu předloni byli na tom klavírním koncertě ? Seděli jsme v kavárně popíjeli kávu a naslouchali těm vlnám nádherné hudby. Jistě, to se nedá zapomenout. Dnešek mi to připomněl, ale zase pěkně popořádku. Ještě nejsem zcela zdráv a tak jsem si jako dnešní cíl vybral nepříliš vzdálené město Crikvenica. Vyjel jsem až po obědě, ale to vcelku nehrálo roli, protože času bylo dost. Docela jsem se těšil, jednak že budu zase venku, jednak že poznám město, které je tolik vyhlášené zvláště mezi českými turisty. Jaké bylo moje překvapení když jsem procházel ulicemi ! Ohromil mne počet všudepřítomných lidí, ale město samo nikoliv. Nevím jestli to bylo mými pocity po nemoci či skutečným stavem, ale poprvé tady v tomto cizím světě jsem pocítil zklamání. Město samo je vtěsnáno do údolí mezi dvěma kopci a vysoko nad jeho východním okrajem vede viadukt který prakticky odřezává pohled na hory v pozadí. Kdysi jistě krásné historické centrum je jak rakovinou prolezlé socialistickým realismem. Cestou nahoru ke kostelu jsem se potěšil několika klidnými uličkami ale kostel sám doslova sevřený okolní zástavbou mne nijak nenadchnul. Snad jen jeho věž, stále ještě se hrdě tyčící do výšky a viditelná téměř odevšad, jako by mu vracela dávno zašlou slávu. Město samo o sobě působí chaoticky, neupraveně, špinavě. Jedinou oázou klidu a krásy jsou snad jen parky a kus nábřežní promenády.  Při odjezdu (uspíšeném) takřka symbolicky pršelo, taky mi bylo smutno. Cestou domů se už začalo smrákat a protože jsem byl po tolika dnech bez pohybu odpočatý rozhodl jsem se, že navštívím historické centru Senje. Dýchlo na mne úplně jinou atmosférou. Ne že by tu byly všechny domy opravené, ale vše na mně působilo tak nějak autenticky. Spoře osvětlené úzké uličky křižující prostor mezi půlkruhem hradeb, tichá hudba linoucí se z kaváren a konob, přístav s pohupujícími se rybářskými čluny. Prostě místo kde se zastavil čas. Nemohl jsem se ho nasytit a tak jsem dál a dál bezcílně bloudil uličkami odbočujíc na malých náměstích zcela náhodně a dýchal tu atmosféru dávno zašlých časů. Procházel jsem zrovna jednou uličkou v níž by si ani nerozpažila obě paže, když jsem zaslechl nějaký hlas. Zastavil jsem se a naslouchal a v tu chvíli se mi snad zdálo, jakoby někde vepředu, ve spleti těch uliček, zpívali andělé. Znáš mne, jsem zvědavý a krása mne přitahuje a tak i tady na mne ten hlas působil jako zpěv sirén na Odyssea, vracejícího se z Tróje. Šel jsem po hlase tou uličkou a pak další a další až jsem se ocitl na malém náměstíčku, ze tří stran sevřeném starými domy. Čtvrtou stranu dokresloval masivní portál chrámu jemuž se ztrácejíc někde v temné obloze, vévodila mohutná, vysoká věž. Náměstíčko bylo potemnělé, nasvícené jen mdlým světlem několika lamp a uprostřed toho tmavého portálu z interiéru jasně rozzářeným obdelníkem dveří, jež spolu s těmi andělskými tóny, jež se linuly  odněkud z nitra, jakoby zval dál, ke vstupu do ráje. Usedl jsem na kamenný schod na protilehlé straně náměstí a nechal se tou atmosférou zcela unést. Seděl jsem tak snad hodinu !  Hlasy v historických skladbách se střídaly, podpořené tóny klavíru a mne se zdálo , jako bych se propadl o desítky století v čase zpět. Zvláštní, probralo mne až ticho. Zvon i hodiny na věži prozradily že odbila desátá a ze stále ještě jasně osvětleného obdelníku dveří, se jako příslib naděje, začaly všemi směry do úzkých uliček, trousit lidské stíny. Možná to byl sen, možná to bylo jen únavou způsobenou odcházející nemocí, ale zdálo se mi, jako by ty stíny do toho potemnělého města vnesly světlo té anděly prozářené chvíle. Probral mne až chlad kamenného stupně na němž jsem seděl a tak jsem se pomalu vydal k domovu. Usínal jsem ze vzpomínkou na tebe a ten dotyk ráje. 

Je téměř jisté, milá Lauro, že nás v životě potkají smutné dny plné zklamání a bolesti, ale ty tóny, to světlo nečekaných okamžiků co čas od času přichází,  snad odněkud z nadoblačných výšin, se vždy odněkud vynoří a my, jdouce s nadějí za ním, jsme poznenáhlu uzdraveni.

Měj krásné sny

Tvůj F.

...