Drahá Lauro...
Je to jen pár dnů, co jsi odjela k rodičům na venkov, ale mně to připadá jako věčnost. Chybí mi naše náhodná setkání, chybí mi tvá vůně i žár tvých očí, chybí mi tvůj sametový hlas. Vím jak miluješ slunce a žár jeho paprsků, čistý vzduch kopců i chladivá objetí vody v jezeru. Vím jak moc ti celý rok chyběl klid a pokoj k rozjímání, stejně jako hovory s tvými blízkými. Odjela jsi a já, ač jsem ti to ze srdce přál, zůstal jsem sám uprostřed města, které mi tě na každém rohu, každé ulici, každé promenádě i nábřeží, připomínalo. Nemohl jsem takhle dál, musel jsem pryč odsud, pryč od všech těch sladkobolných vzpomínek, pryč od míst, která mi tě tolik připomínají. Rozhodnutí padlo večer - čím dál, tím líp a tak volím Jadran. Nelákají mne ani tak pláže, v době prázdnin plné turistů, ale spíše blízkost hor, které slibujíc klid a pokoj k rozjímání, dovedou mne snad k zapomnění a vnitřní harmonii. Musím přijít na jiné myšlenky, vzdorovat novým výzvám, bojovat sám se sebou samým až do chvíle, kdy se vrátíš a já tě zas uvidím a pohladím tvou tvář .
Cesta byla únavná a dlouhá, ale díky ní jsem neměl čas myslet na nic jiného. Nekonečně vysoké vrcholky rakouských Alp, hraniční pohoří Karavanky i rozlehlá údolí Slovinska obklopená na obzoru horami. Volil jsem netradiční cestu, která slibovala hladký průběh ale při tom zajímavé pohledy. Co na tom že to stálo kilometry i čas navíc. Nic nebylo v tu chvíli důležité - jen cesta pryč, cesta k věčné nirváně...
Sedlo Vratniku ležící ve výšce téměř sedmi set metrů a oddělující svou polohou přirozeně pohoří Velka Kapela a Velebity a přímořský pás od vnitrozemí, mne přivítalo již za soumraku svým klidem a nadhledem a já z té výšky poprvé uviděl město, jež se pro mne na nějaký čas má státi základním táborem všech mých budoucích, vzdálenějších i bližších výprav. Sjel jsem dolů, údolím Senjska Draga plném serpentin a divoce rozeklaných skal, tyčících se po obou stranách cesty, které tu již tisíce let tvoří přirozenou obchodní cestu mezi vnitrozemím a přímořím. Jen osada sama, na místě dnešního města Senj, byla založena Ilyry před více než dvěma tisíci lety, nemluvě o předchozím osídlení, jež se ztrácí v mlhách času.
Našel jsem skromné ale útulné ubytování a uchvácen tou atmosférou podvečerního letoviska, vydal jsem se k moři abych si po dlouhé cestě porovnal myšlenky a zklidnil mysl. Přicházejíc k pobřeží , oslněn zapadajícím sluncem, uviděl jsem pak na lavičce na útesu sedět tebe ! Snad to byl sen, snad jen blouznění z únavy, ale ve chvíli, kdy jsem si vedle tebe sedl a chtěl se tě dotknout, zmizela jsi mi stejně, jako to slunce za čarou obzoru... A podvečer vystřídal večer a večer pak noc a já se odebral do míst kde tě najdu vždy, kde se mi nikdy neztratíš ani neoněmíš - do míst nirvány i smíření - do svých snů...
Dobrou noc má drahá, vždy tvůj F.
