Tramtárie....

Dnes ti má milá prozradím, kde hledat ticho, štěstí a harmonii duše. Je jen jedno místo na světě a mé myšlenky ho po dlouhé cestě, pro tebe objevili.... Tak lehce přivři oči, oprosti se od všeho co sužuje tvou duši a vydej se se mnou, na tu dlouhou cestu....

Sobotní ráno, jako každé jiné, ho pohladilo po duši a on ještě trochu rozespalý, bojoval s tou myšlenkou co se mu nad ránem zjevila ve snu...byla to pravda nebo fikce, byl to sen nebo skutečnost ? Nevěděl, jen tušil že někde daleko před ním je cíl a dlouhá, předlouhá cesta k němu.

Snídani, jak se už nemohl dočkat až vyrazí, tak trochu odbyl, rychle se oblékl, otevřel dveře a najednou nemohl uvěřit svým očím. Za těmi dveřmi, kde jindy bývala cesta vedoucí na louku a po ní dál k lesu, bylo široširé moře...Pláž plná písečných dun se blýskala na slunci odrazy tisíců drobných diamantů a vlnky, s nimiž si jen tak lehce pohrával přítel vítr, přibližovaly a vzdalovaly tu hranici mezi mokrým a suchým světem jakoby podle rytmu jeho srdce. Nevěděl co říct...Zapátral ve změti vzpomínek, kde a kdy něco podobného viděl, ale nemohl se upamatovat. Rozhodl se že vykročí a namočí si bosé nohy v té modravé hladině, která ho tak lákala a vychutná si teplo jejího mokrého objetí, ale světe div se, ve chvíli, kdy se jeho noha dotkla hladiny, neponořila se do hlubiny, ale zůstala stát nad ní, jako by jí nadnášela neviditelná křídla andělů. Vykročil, co už taky, vykročil vstříc obzoru na jehož hraně se na něho pobaveně usmívalo slunce. Kráčel jen zvolna ale každý jeho krok, ho přenesl přes stovky kilometrů. Netrvalo to dlouho a v místě, kde si modravá čára hladiny podávala ruce se stejně zářivou oblohou, se objevila zelená čára hor. Ten ostrov nikdy neviděl, ba co dím, ani o něm nikdy nezaslechl, ale přesto tušil jaké nese už od dávnověku jméno. To jméno přiletělo náhle, kdoví odkud a ze spleti všech jmen světa které ho v té chvíli míjely, zůstalo v jeho hlavě jediné : 

                                                    ...Tramtárie...

Žlutá čára pláže, přecházela do zelené louky protkané tisíci žilkami barevných květů, a ta, o několik stovek metrů dál, podávala si ruce s prvními svahy kopců jejichž stráně se pozvolna měnily v kamenná moře a skalnaté štíty...A někde dole, přesně na tom rozhraní louky a hory, stál ten kamenný dům se střechou z černé břidlice. Malá okénka po obvodu a těžké, dubové dveře, doplňoval hnědou barvou natřený, dřevem obložený štít v jehož nejvyšším bodě bylo z prken umně vyřezáno slunce, ten symbol tepla, života a štěstí. Ohromná lípa, stojící nedaleko domu snad už tři sta let, sváděla ho do svého stínu ve kterém odpočívajíc,  skryta před rozpáleným dnem stála lavička, ale on nedbaje toho místa odpočinku, tažen jakousi neviditelnou silou, přiblíživ se ke dveřím domu, zaklepal na ně.

Otevřelo mu štěstí a v tu chvíli, kdy se ho něžně dotklo, zapomněl na celý svět.. Zapomněl na všechny ty lži, úskoky, podvody, bolesti, nemoci a utrpení, zapomněl na všechno to zlo, které se každičký den snažilo okrást ho o poslední zbytky naděje a víry...zapomněl na vše a nechal se jen tak prostupovat tím zářivým a teplým pocitem který ho naplňoval...

Strávil v tom domě jen pár minut, možná hodin či snad let, nevěděl. Čas se v té chvíli rozběhl jako šílený kůň a jeho vlající hříva zakrývala vše, čeho by se dalo zachytit, scvrkl se v té chvíli do nekonečně malého bodu a stejně tak se v té samé chvíli zachoval i prostor. Ten nekonečně malý bod v jehož středu se náhle ocitnul, začal  pak nezadržitelně vyplňovat vodopád duhy, kterou se proplétaly listy stromů, paprsky slunce a zpěv ptáků....Usínal a probouzel se, obdarovával a byl obdarovaný, radoval se a radost rozdával...Byl v té chvíli vším , čím kdy chtěl být, byl sám svým srdcem a bez nezbytné masky, té ochránkyně jeho nitra, byl od té chvíle  konečně sám sebou.....

Sobotní ráno, jako každé jiné, ji pohladilo po duši a ona, ještě trochu rozespalá, těšila se tou myšlenkou, co si včera přečetla v řádcích jeho příběhu...Byla to pravda nebo fikce ?  Byl to sen nebo skutečnost ? Netušila, jen už věděla jistě, že někde daleko před ní, na konci té dlouhé, předlouhé cesty ji také čeká štěstí...