Harmonie...

Ptala ses  "a co je blízké tvému srdci ?"  A první odpověď která mě napadla, byla "Harmonie". A s tím slovem se mi automaticky vybavila i písnička a hned za tou písničkou i člověk. Malý, velký muž - muž lehce tajemné poetiky a brilantní kytary. Vladimír Merta. A pak, zatímco jsem dál přemýšlel nad odpovědí, přešel minulý víkend a v té odpovědi mne jenom utvrdil. Poslouchal jsem ty tóny tří nástrojů a zdálo se mi, že se navzájem proplétají, míjí se, ale zároveň do sebe tak nějak přirozeně zapadají. Pochopil jsem, že tajemství harmonie nespočívá v její dokonalosti ale právě  v její přirozenosti. Ano, jistě, existují soužití, konsenzus, kompromis ale ty harmonií nejsou. Harmonie je souladem a splynutím. 

Koncert proudil dál, jako ta řeka co mám tak rád a stejně přirozeně jako ona mnou prostoupil. A já začal, naplněn tou zvláštní poezií, obracet stránky svého života zpět proti času a hledat v nich harmonii. A hledal jsem dlouho, předlouho, tu omamnou květinu pravdy, co se nás jen tak zřídka v našich životech dotýká.

A tak jsem pochopil i další věc -  harmonie je vrchol a nikdy ji nemůžeš mít napořád, stejně jako nemůžeš pořád chodit po hřebeni hory - občas musíš sejít do údolí a občas zase musíš podstoupit namáhavý výstup. Harmonie však nelze dosáhnout úsilím ale jen dotykem!

Soucit, přizpůsobení se, empatie, porozumění, ty všechny vlastnosti  mají jistě velkou hodnotu a našim životům  přináší mnoho dobrého, ale harmonie, ta tajemná kráska, přichází nezávisle na našem chtění či nechtění.. Dotkne se nás, zanechá v nás svou stopu a stejně neslyšně jako se zjevila, zase zmizí...