Kestřany ...

 Slunce se téměř dotýká obzoru, když vstupujeme do jedné ze dvou středověkých Kestřanských tvrzí, jež tady, uprostřed malé vsi, stojí jen pár desítek metrů od sebe. Už to samo o sobě  by byl unikát, ale aby toho nebylo málo, tu  dvojici doplňuje raně barokní zámek, tvořící s oběma tvrzemi téměř přesný, pravoúhlý trojúhelník. Zámek je v současnosti v rekonstrukci a po lešení pobíhají řemeslníci, ale i tak je vidět jak v blízké budoucnosti prokoukne jeho fasáda. Nejsme tady poprvé a novinkou je sice jen symbolický, ale přesto placený vstup. Ve velké místnosti přilehlého hospodářského stavení, ve které je i pokladna, není téměř vidět na pár exponátů z místních vykopávek a o pár století mladších dobových dřevěných strojů, ale to nám zase tolik nevadí. Která z památek má otevřeno až do sedmé hodiny večerní? Do rukou dostáváme tištěného průvodce a branou vstupujeme do starší z dvojice tvrzí. Noc se rychle blíží a o to dobrodružnější se nám zdá procházení místnostmi paláce, věží a sklepů. Hladomorna ve věži, tísnící se v jednom ze zadních rohů nádvoří, místně nazývaná též "lidomorna" mlčky vypráví smutné příběhy odsouzenců a když procházím okolo a snažím se fotit, vylétne z dávno slepých oken a strašidelným hlukem do vzduchu bubnujících křídel, jako skupina dávno opuštěných duší, hejno holubů a zamíří k nejvyšší z věží, aby se v pravidelných rozestupech, usadila na hřebenáčích čtyř nároží stanové střechy. Tady zezdola to prapodivné, okřídlené shromáždění působí až komicky. V kapli s vzácnou diamantovou klenbou, očouzenou bůhví proč od sazí ohně, je už taková tma, že si musíme přisvítit mobily, stejně jako při pohybu ve sklepeních. Absence osvětlení je ale ve vztahu k tvrzi tak nějak symbolická a přibližuje nám dobu, kdy se tady ve středověku ještě žilo a pracovalo. Procházíme hlavní síní paláce a na jednom z masivních dřevěných stolů stojícího těsně u stěny, nacházíme ve třech nádobách květiny, jejichž stíny vrhané na zeď působí až strašidelně. Ve výklenku jednoho ze sklepení ještě socha poutníka či kanovníka a pak už se blížíme zpět k bráně, jež dle otvorů po stranách uzavíral v minulosti padací most, než ho později vystřídal ten současný, kamenný. V místnosti pokladny a malého muzea už nikdo není a jen světlo pronikající z pode dveří, dává tušit, že zde ještě někdo zůstal. Na stůl pokládáme tištěného průvodce a tiše za sebou zavíráme dveře. Ukrajinští řemeslníci venku na zámku hlaholí, se zapadajícím sluncem opouštějí lešení a my, doprovázeni krvavým západem slunce opouštíme toto zajímavé a tajemné místo ...

...

Mlha ... (fog)

 Vlastně už od rána bylo vše trochu jinak. Ne tedy že by u nás byla mlha vzcácným hostem, to ne, ale tentokráte se spolu s ní nad obzor vyhouplo i zcela rudé slunce, jež pomalu, jak stoupalo výš a výš, měnilo svou barvu do žluté. Snídaně byla, stejně jako horká káva, skvělá a tak jsme i přes ranní nevlídné a chladné počasí neupustili od svého záměru navštívit zříceninu středověkého hradu Helfenburg, vzdálenou od nás jen několik kilometrů. Co kdyby slunce zvítězilo nad mlhou? Cesta autem, na parkoviště pod hradem proběhla vzhledem ke špatné viditelnosti pomalu, ale zato v pohodě a nás čekal už jen jeden a půl kilometru dlouhý výstup lesní cestou na vrchol kopce. Na vrcholu nás ovšem čekalo nepříjemné překvapení, v podobě zavřené hradní brány. To nám ovšem v tu chvíli už vůbec, ale vůbec nevadilo ...

 Ono se někdy říká, že všechno zlé je k něčemu dobré, ale v tomto případě totiž to dobré mnohonásobně překonalo to zlé.

 Nakonec posuďte sami ...

...

Bombelka v zemi zvířat ... ( Bombelka in the land of animals)

Když mně můj děda navrhl, že bychom v sobotu po obědě mohli jet do města, které se jmenuje Hluboká a co je v něm kromě té zoo taky krásný zámek, příliš nadšená jsem nabyla. Řekla jsem dědovi, že bych se raději dívala na televizi a děda ač nerad souhlasil. Posadil mne tedy před televizi, vytáhl zástrčku ze zdi a bavil se tím, jak nevěřícně pozoruju černou obrazovku. To víte, že jsem se na vypnutou televizi dlouho dívat nevydržela a rozhodla se, že budou lepší živá a barevná zvířátka, než černá obrazovka. Děda si holt vždy ví rady a taky už ví jak na mně. V zoo bylo ale nakonec dobře i když medvěd i tygr byli zalezlí v brlohu a vydra spala. O to větší radost jsem měla z výběhů tamarínů a ostatních opiček. Má oblíbená vydra zrovna odpočívala, ale další dvě její kamarádky dělaly ve vodě pěknej cirkus takže jsem si užila i jich. Samozřejmě že jsem nemohla minout dětské hřiště a sousední výběh holandských miniaturních koz, které si můžete pohladit nebo nakrmit. Kozy jsem sice nekrmila, ale zato jsem o kousek dál, u rybníka, hodila hrst granulí labutí rodince, která za tím účelem směle vytlačila kachní hejno. Uživit sedm velkých mláďat dá hodně práce a žádná příležitost něco smlsnout se pochopitelně nesmí promeškat. V zoo jsme s dědou vydrželi až do konce zavírací doby a já byla nakonec ráda, že jsem ji vyměnila za tu nešťastně černě černou obrazovku.

Mějte se hezky, vaše novopečená prvňačka, Bombelka :)

...