Nápad to byl dobrý, ač bez mučení přiznati musím, že v bohulibém tom záměru našel by se i stín zištnosti. To bylo tak: Mnoho a mnoho let toužil jsem po krmítku ptačím, kteréžto umístěno nedaleko dveří, soukromým bylo by mi ateliérem pro focení ptáků a zároveň nezištnou pomocí těm malým okřídleným tvorům. Jak ale později zjistíte, jediným ptákem poblíž krmítka jsem byl nakonec já sám. Abych ale nepřebíhal, vrátiti musím se o pár let do minulosti a v myšlenkách svých a v paměti již značně chatrné, vydolovati se pokusím svá tehdejší pro a proti. Ta "pro" byla vlastně dvě, jednak touha pomoci zimou strádajícím ptákům a dále pak, ten již ne tak nesobecký druhý záměr s focením. Jak už to ale tak bývá, ďábel je zaklet v detailu a podobu ďábla v tomto případě na sebe nedobrovolně vzal třetí, stálý člen naší rodiny, tedy kočička Sůvička. Sůvička je totiž velmi mrštná a chytrá a kromě myší loví k našemu i veřejnému pohoršení i nemoudré ptáky. Kdysi jsem ji sledoval při lovu a kousek jež předvedla, ozdobou byl by kdekterého varieté. Přikrčena k zemi vymrštila se náhle v okamžiku, když nad ní přelétala vlaštovka a dokonalou piruetou vystoupala do výšky obličeje dospělé ženy a natahujíc tlapku o další desítku centimetrů výše, těsně jen minula tu nic netušící okřídlenou oběť. Chápete jistě, že za podobných okolností by krmítko ptačí, umístěné na parapetu okna, pod kterým Sůvička ráda spočine, bylo dokonalou pastí na ty nebohé tvory. Dilema hodné Sokrata nakonec vyřešila stavba terasy a nápad, jež vnuknul mi sám ptačí bůh. Posadím krmítko na dostatečně vysokou tyč nedaleko ode dveří, kterýžto geniální počin zachrání mnoho životů ptačích a při focení ušetří mi ohýbání, páč každý jen trochu zkušenější fotograf ví, co s výsledným objektem při focení shora dolů či naopak, dokáže udělat perspektiva. Rozhodnutí padlo a abych vyhnul se dalším létům stráveným výrobou krmítka (znáte to přísloví o kovářovic kobyle, že ;), potlačiv svou truhlářskou hrdost, zbaběle krmítko koupil jsem v Globálním supermarketu. Bidélko a stojan, ne nepodobný věšáku, jsem již k všeobecnému údivu mých blízkých stvořil sám. Umístěno krmítko na terasu, asi dva metry ode dveří, což dvoustovka objektiv snadno zvládne a naplněno všelikými, pro ptáky tak svůdnými dobrotami, jalo se očekávati prvního hosta. Místo vděku však přišla jen ptačí ignorace, což pochopiti ovšem lze, vzhledem k nepřiměřené době od nápadu k realizaci. Ptáci mi prostě názorně ukázali, co si o tom všem myslí. Rozčarování veliké, podobné tomu při volbách před čtyřmi a devíti roky na sebe nedalo dlouho čekat a tak jsem milé krmítko zase pěkně rozebral a odnesl ke zpopelnění do nesmrtelného litinového kotle, co už za několik měsíců bude nelegální.
Ale ne, špásuji, ve skutečnosti miluji happyendy a ač ten poslední před lety se jaksi nedostavil (nebo snad ano?), vím již, že trpělivost bílé růže a ptáky přináší. Krmítko trpělivě čeká na svého prvního hosta a já si jen potají a potichu říkám, jestli má vůbec smysl pomáhat těm, jež o naši pomoc vlastně nestojí. Nejspíš ale ano , vždyť rozdíl mezi ptáky a lidmi zas tak velký nebude ...
...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.