Hobit(ka), aneb Cesta tam a zase zpátky... (The Hobbit, or There and Back Again))

V krajině malované jak letní paletou na blankytně modrém plátně oblohy, v domě jen malilinkatý kousek pod lesem, na louce jež nádherně voní čerstvě sklizeným senem a táhne se dolů do údolí až k místu kde se objímá a líbá s oblohou, žila byla, jedna úplně  maličká  hobití slečna...

I tak by mohl začínat ten známý příběh Bilbo Pytlíka přepsaný do holčičí podoby. Děj by začal nejspíš jednu sobotu brzy po obědě, kdy by si naše malá hobitka, právě probuzená jarním větříkem, jež foukl svůj pozdrav skrze otevřené okno, protřela ospalé oči, trochu zívla a pak se rozesmála na celé kolo "děda, bába, máma, táta, lalalalalá". Dnes byl den výletní a tak už se hodně těšila, leč nemoudré počasí udělalo čáru přes rozpočet a tak z dlouho plánovaného výletu zbyla, v přestávce mezi dvěma letními deštíky, jen malá vycházka do blízkého okolí. Den výletní měl ale být zároveň i dnem návštěvním - malou hobitku měla navštívit kmotřička Elfka. A tak nějak se započal příběh tří dnů a dvou nocí, příběh o lásce a dobrodružství, příběh jemný jak nadýchaná  krajka na okraji dívčích šatů, příběh malovaný letní oblohou...

Když se probudíš a svět se na tebe usměje létem, musíš se smát taky. Co na tom, že ještě spoustě věcí nerozumíš, co na tom že ti skládání slov do jednoduchých vět  ještě vůbec nejde. Den je krásný a tak není důvod se mračit :) Právě posečená louka nádherně voní senem a slunko, ještě vysoko nad obzorem, se na tebe svými teplými paprsky usmívá a slibuje krásný podvečer ...

Kmotřička Elfka je vysoká a milá, jak už elfové bývají a umí nádherně, skoro jako lesní víla, tančit. "Už umíš pavanu ?" Zeptá se. Že ještě ne ? Tak honem, ať ji ve chvíli, kdy staneš se svým vysněným hobitem na náměstí v Hobitíně dobře umíš. Ladně roztáhni ruce, mírně se ukloň a vykroč pravou...

Noc je královnou snů a skrytých přání, noc je věrný přítel, jež tě v pravé chvíli pohladí dotekem lehkým jak dech vánku. A když se pak k ránu probudíš a vyprahlé rty svlažíš čerstvě nadojeným mlékem, usměješ se na svět a jsi připravena objevovat celý den ta krásná tajemství jež ti pro ten dnešní den připravil...

Skály, voda, les, ticho, jen šumící větřík, jak občas dýchne do korun stromů, rozechvěje svým zvonivým smíchem to krásně voňavé, zelené jehličí. Je teplo, je vlažno a voda láká, tolik láká ke schlazení. Pozoruješ chvíli tiše tu hladinu a nejraděj by ses hned rozběhla vstříc tomu zrcadlu,  co věrně ve svých vlnkách, odráží tu nádheru  jež je všude kolem...

Po koupání se zabalit do deky a trochu svlažit rty, trochou dobrého ovocného čaje. Téměř všechny věci jsou po tom řádění ve vodě mokré a tak nezbývá než obléci letní šatky a proti chladu se zabalit do krásně usměvavě barevné deky... 

A už zase běžííím...

Dobrodružství je dobrodružství, ale není nad to, když kmotřička Elfka dohlíží na to, aby se žádné nebezpečí nepřiblížilo ani náznakem...Mít svou elfku se každému nepoštěstí a tak jsem ráda, za ni, za to jak mne chrání, za to  že se mi stala průvodcem v podivnostech tohoto světa...

Boží kameny - vstupujeme do prastarého kruhu,  na místo tajúplných rituálů, jejichž dobrá energie tu dodnes prýští z hlubin matky země, aby ti  prostřednictvím těch kamenů dodala sílu a odvahu - "Hobitko maličká - cítíš ji ?"

A poškádlí tě trochu i přítel trpaslík, jež se tu odněkud z hlubin země vynoří a svými dlouhými vousy tě převelice rozesměje...

Chvíle zamyšlení - i ty nás provází a dovolují nám zklidnit naší mysl, by stanula  blíže k branám

 věčné  nirvány...

"Tradááá", meditace končí a začíná zase chvíle pro zpěv, tanec a dobrodružství...

Tajemství stvoření ;)

Ten vousatej trpaslík, není o mnoho větší než já, ale ruce má po těch letech práce s krompáčem a kladivem pořádné...

A cestou domů, ještě nasbírat pár léčivých květů, které jako mávnutím čarovného proutku zacelí jizvy z bojů a hladíc jemně duši, vysouší slzy bolesti...

A dnešní cesta končí, jak jinak, v nádherném paláci elfů z jižního hvozdu...
Tak dobrý den, či dobrou noc ve tvém hobitím světě, maličká ... :)

...

Na vrcholu... (On the top)

"Půjdeme na Ostrý", zahlásí kteréhos jarního dne má holčička a já  nadšeně souhlasím. Jo, vylýzt tenhle kopec mně lákalo už dávno a tak jsem z toho nápadu opravdu nadšenej. Kopec má (bez sedmi) třináctset metrů a tak se mi jeví jako docela zajímavá výzva. A tak se v domluvený den i hodinu sejdem a vyjíždíme. Průjezd Šumavou od Sušice po Železnou Rudu, má pro nás dvě polohy: První je to krásno, který všude kolem cesty vykukuje z poza jarních trav a to druhý je napětí z počasí, páč obloha nic-moc a přestože Meteoradar slibuje v průběhu dne ústup oblačnosti nad Bavorsko (severní vítr) nějaké napětí stejně zůstává, kor když těžký mraky a chvílemi i kapky na předním skle slibují pravý opak... Průjezd Železnou Rudou pro mne už tak zajímavý není. Ťamanská tržnice, plná trpaslíků (no budiž, proti gustu...) a různobarevnejch koulí a ještě jinejch nesmyslů, dává tušit blízkost hranic. (To mi teda řekni, kdo todlencto kupuje, snad ti bavoráci ? "Na ja" :) Sem tam nějaký pěkný dům, ale jinak typická turistická, horská destinace a přestože je tu prázdno a o túristu v tomhle nečasu nazavadíš, pro mne bohužel nic atraktivního. Špičácký sedlo dává tušit blízkost lesa, ale po průjezdu nastává nekonečný klesání do Hamerskýho údolí. Což o to, horský údolí jsou fajn, ale ne ve chvíli, kdy každej ten metr mínus co ze svahu ukrajuje auto, budeš muset zase vyšlápnout po svých. Na místě při hledání parkovistě malinko kufrujeme, ale aspoň tak prozkoumáme okolí. Nádraží (Hojsova Stráž) bych tu v kopcích tedy načekal ;) Nakonec přece jen zaparkujem v Hamrech a po krásné asfaltce (to koukám) vyrážíme. Cesta jen mírně stoupá a tak přidáváme do kroku, páč čas nemilosrdně ukrajuje minutu za minutou. Odbočku k vodopádu Bílá strž míjíme s tím, že tam nakouknem až cestou zpátky, což se později ukáže jako dobré rozhodnutí, ale abych nepředbíhal. Výstup je fajn. Vlastně až pod vrchol, žádný velký stoupání a až na poslední úsek i dost pohodlná cesta. První příjemné překvápko učinilo počasí -  obloha se změnila na téměř jasnou a v okamžiku kdy se blížíme k hranici lesa se nám nad mlhou klesající do údolí, začínají otvírat nádherné výhledy. Druhý příjemný překvapení mi učinil ten můj potomek, když zašátral v batohu, vytáh foťák, s výrazem profíka na něm nastavil makrorežim a začal fotit něco (pro mne neviditelnýho) na asfaltu. Už je to tak, bude nejspíš tak trochu blázen po mně ;) Třetí a největší překvápko nás ale čeká na vrcholu, kterého zpocení a zadýchaní, ale taky šťastní za nedlouho dosáhneme. Tak nádherný, kruhový výhled se jen tak nevidí. Vylezeme na skálu kousek stranou a ukusujíc chleba s něčím, se  téměř hoďku, klimbajíc nohama nad údolím, jen tak kocháme !
Cesta dolů ubíhá rychle a v pohodě až do chvíle, kdy někde nad Špičákem zabouří. Blesk - raz, dva, tři, sěst a hrom. Je to jen šest kiláků od nás a nasliněný prst neomylně ukazuje že se buřina mílovými kroky blíží k nám. Zaplavuje nás nejistota - "co když nás ta bouře chytí v lese" ? Teď je ještě možnost vrátit se pár metrů k přístřešku a přečkat to nejhorší. "Ale co když se bouřka protáhne na několik hodin" ?  Chvíli o tom diskutujeme , ale pak se odvážně vydáváme bouři vstříc. Napětí stoupá každým krokem. Blesky, hřmění, a za chvíli se spustí i déšť hnaný větrem. Dcerka je připravená, obléká na sebe i na batoh pláštěnky a já zjišťuju že mám v batohu jen větrovku. "No nazdar, ta holka má víc rozumu než její tatík !" Déšť sílí a blesky i hromy řádí neustávající kanonádou. K autu už jen dva kiláky - to musíme dát ! Zrychlujeme ještě víc, ale čas jakoby se zastavil... Už jen pár minut !!!
Zabouří poslední hrom, snad jen pár metrů od nás a pak to ticho...
Ticho vítězné, ticho osvěžující, ticho slavnostní...
Déšť ustává a ve chvíli, kdy zahlédneme siluetu našeho vozu, už nad uplakaným lesem zase svítí slunce !!!

...

Líná řeka... (Lazy river)

"Jedeme na vodu", zahlaholím nadšeně kteréhos večera doma u stolu a následné ticho mne jenom utvrdí v názoru, že je to dóóóst dobrej nápad ;) Páč kdo mlčí souhlasí a kdo souhlasí, měl by bejt logicky i nadšenej... Druhej den hned začínám na svým novym nápadu usilovně pracovat. Živim se pořád ještě rukama a z logiky věci jsem tudíž dost chudobnej (nikoliv ovšem duchem - teda asi - co myslíš ?  :) A tudíž mě nenapadá nic lepšího, než si půjčit od sousedů za protislužbu raft. První problém se vyskytnul záhy po tom, co jsem si uvědomil, že ten raft je pro šest lidí (vejde se i osm) a my jsme tři. Teda já (starej ostřílenej kormidelník), malá Maggie (vodáckej potěr) a můj mladej potomek (zkušenej háček), plnej energie, co mě pořád tahá po těch kopcích a s radostným zadostiučiněním se pak pošklebuje , když už nemůžu s dechem. "To se vyřeší", pronesu odhodlaně sám k sobě a svůj nápad sděluju dalším dvěma blízkejm přátelům, kteří s nadšením souhlasí. Věc je dohodnuta - dvě auta, raft a pět natěšenejch pádel. Den "V" se blíží a v sobotu voláme těm dvěma, kdeže se sejdem. "My jedeme na vodu ?" zní v odpověď ze sluchátka a mně začíná bejt jasný, že v neděli vodu pojede jen naše silná trojka. Tahat dvě auta pro tři lidi, přes sto kiláků je opravdu dost velkej luxus, vhodnej jen pro bankéře, pojišťováky a europoslance a tak to vypadá, že si po třiceti letech znovu vyzkouším i jízdu vlakem !!! "Bude dobrodrůžo jako za mladejch let", jásám v duši a neslyším tím pádem přeřvanej rozum, kterej si pod vousy brblá cosi o velkym průseru :)

Den "V" nadešel a po průjezdu Plzní se blížíme k Ivanovejm Varům (to co se jim nepodařilo v osmašedesátým za pomocí tanků, povedlo se za pár let po tej sametovej, za pomocí rublů). Foukat čtyřistapadesátku Coloredo byla vždy zábava, to jo, ale foukat ji ve třech, to je opravdovej luxusní a nefalšovanej zážitek. Je to lepčí, než vylýzt Boubín i Ostrý v jednom dnu a cestou to vzít ještě zkratkou přes Špičák. Nicméně raft je po hodině usilovnej práce nafouknutej a čumák ponořenej do vody, dělá první (leč nadlouho taky  poslední) vlnu. "Nedělej Zagorku" houknu na zničenou Maggii která se rezignovaně svalí na dno lodi a dělá mrtvýho brouka :) "Radši budu tejden plevat zahrádku", odpovídá vzpurně, ale to už ten můj potomek na háčku mocně zabere pádlem a zvedající se Maggie, se zase rezignovaně svalí na dno. 

Něco vám povim, jezdím vodu už leta, znám dobře Sázavu okolo Stvořidel, všechny Krumlovský jezy od Papouščí skály až ke Zlatý Koruně, kamarádím se ze všema komárama od Suchdola až po Rožmberk (rybník) a s Otavou, od Čeňkovej Pily až do Horažďovic, si tykám i za velký jarní vody, ale takhle línou řeku jsem ještě nezažil - srovnání s ní snese snad jen Lipno. (Ale to zase nejni žádná řeka). Sebekriticky ovšem musím v zápětí dodat, že tahle blbýho vodáka taky ne. (Za nizkýho stavu vody, na raftu pro šest se dvěma a půl pádly a s představou, že  dáme s tímhle týmem snů po vodě dvacet kiláků :) No co vám budu povídat, to co si ten můj přeřvanej rozum (co jsem ho už nejspíš většinu, někde cestou životem definitivně ztratil) šeptal pod vousy před tou cestou, se do puntíku vyplnilo.

Zničení, splavení, (řekou i potem) a definitivně psychicky i fyzicky zdeptaný, vyfoukli jsme raft o celejch deset kiláků dřív a s vypětím posledních sil, ho zavěšenej na pádlech a někde nalezený prádelní šňůře (páč přepavní vak jsme prozíravě nechali v autě), odvlekli těch dvěstě metrů k nejbližšímu nádraží...Od tý chvíle nás ovšem už čekaly jen samá pozitiva a životní výhry: Nespad jsem pod vlak a zjistil jsem, že dvéře vagónu se už neotvíraj klikou, ale tlačítkem. Poznal jsem Varyádu a ochutnal místní (ruskou) zmrzlinu. Jedna móóóc milá rodinka nás cestou domů, kousek před Plzní, královsky pohostila skvělým stejkem z grilu a auto jen vo fous mladší, než ten můj už téměř čtvrtstoletej potomek, nás bezpečně dopravilo domů. Jestli ještě někdy dostanu malou Maggii na vodu, to opravdu nevim, jestli ještě někdy vlezu do raftu sám, to taky ne. Jediný co vim jistě je ale to, že tý řece, co pramení v Bavorsku, někde pod horou Scheenberg aby se po třísta kilákách vlila do Labe,  neřeknu už nikdy jinak než...

...Líná řeka...

...

Stmívání... (nightfall)

Někdy, když je všeho moc a práce a myšlenky přetékají, je třeba říci dost a vylézt na kopec. A když už na kopec, tak nejlíp na  nějakej pořádnej a když už pořádnej, tak někde na Šumavě. A tak jsem sbalil saky paky, kytaru a pár vzpomínek zapsaných do zpěvníků (bez nich dnes už ani ránu) a vyrazil ke kamarádovi na jeho boudu pod lesem. Bouřka přišla záhy, ale což o to. V boudě bylo sucho a teplo a dolů do údolí se mezi bouřkovými mraky a dešťovými kapkami bušícími do plechové střechy, táhly otevřenými dveřmi tklivé tóny dvou kytar a dvou hlasů. A čas se zastavil a najednou, jakoby se začal vracet zpět. A léta ubíhala, až se zastavila někde o dvacetpět let zpátky. Druhá, třetí, dvacátá nedvědovka - jedna za druhou, pěkně tak, jak kdysi před léty byly zapsány do zpěvníku. (Víš kdy jsem naposled naladil kytaru ?) A sobotní odpoledne se proměnilo v podvečer a ten zas, jak slunce pohladilo vrcholky Boubína a Bobíka, v přítmí. A to přítmí, snad kouzlem nějaké můzy, začalo přetvářet myšlenky do vzpomínek a vzpomínky do snů a sny do zadumaného ticha...

V noci pak, když doma uléhám, ještě mi v uších doznívají ty písně - třeba zrovna ta o jedné sedmikrásce...

Dobrou noc ... good night ... bonne nuit  ;)

...

Vejtřaska...

Někdy si přijdu jako ona. Stejně starý, stejně otlučený životem a stále, dokonce i po té hromadě let jakž - takž funkční. Bude v tom asi nějaký kouzlo. Třeba dnes ráno - otočíte klíčkem - takovým tím traktorovým - žádná elektronika, a on se začne pomalu, ale jistě protáčet startér, občas to škytne,  ale nakonec stejně nic. Tak to zkusíte podruhý, potřetí a najednou si motor něco zabrblá a naskočí. Nejdřív, než se promažou všechny jeho díly, je to pořádnej kravál, ale pak se motor jakoby zklidní, a dýzl si začne (trochu hlasitěji) zpívat svou oblíbenou písničku - třeba zrovna tu, co je na konci. A pak příjde pracovní den, motor se dostane do otáček a auto se spolehlivě škrábe i tam, kde by většina dnešních off - roadů neměla nejmenší šanci. (Dnes se vůbec drtivá většina věcí (a lidí) dělá jen na oko, "držáci" jaksi vymřeli). A pak celý ten dlouhý den tahá klády z lesa - bez odpočinku, bez oddechu. Je to stejné  , jako když už nemůžete. Zatnete zuby a dáte ještě jednou tolik. K večeru, když se slunko odebere svojí obvyklou cestou na západ, se zastaví někde uprostřed lesa, zmlkne a zhluboka se nadechne toho čistýho vzduchu, kterýho je najednou všude okolo plno a pak sklopí víčka svých odřených reflektorů, naposledy mrkne na šeřící se oblohu někde vysoko v korunách stromů a uloží se k spánku. A s přicházejícím večerem začne jemně mrholit a déšť sílí a ona utahaná jako kotě,     

                                                                          spí...spí...spí...

...

Příběhy psané v kameni...(stories written in stone)

Neumím číst ! 

A jak bych taky mohla, když mi sotva uplynul první rok. A přesto, tady mezi těmi mohutnými zdmi jsem četla ! Četla jsem příběhy ukryté již před staletími do kamenů . Nebyly to příběhy veselé, ale byly ze života. A kdo ví...Možná že byly veselejší než ty, co čekají nás. Svět se mění a ty příběhy znovu ožívají v jiných kulisách a v jiném čase. Snad mi Bůh dá sílu rozlišovat mezi dobrem a zlem a dá mi kompas, co mne bezpečně provede labyrintem žití a taky přístav, kde se budu moci skrýt před bouřemi světa...

Neboj se má milá temných příběhů, má ruka tě bezpečně povede nástrahami žití, než dospěješ a mávneš svými křídly, vstříc svým snů. A na tu dlouhou cestu ti chci dát tři dary: Dar soucitu, dar moudrosti a dar svobody. Co víc ? Neboj se, než tvá loď vpluje z klidných vod řeky do bouřlivých vod oceánu  budeš připravena...

Slyším flétnu a bubny znít - slyš, v těch kamenech ty příběhy znovu ožívají. Držíš mne pevně a nepouštíš a já už se nemusím bát - už mám svůj bezpečný přístav...

...

...

...

...

...