Liptov, Orava, Turiec ... (Slovač očami čehúna)

Vôjdi do minulosti, aby si sa naučil čítať  budúcnosť...

Dopoludnie trávime s priateľmi na Orave v Dolnom Kubíne. (Štyria v aute a pes). Mesto pod Chočom rozdelené napoly riekou Oravou je kľudné, vľúdne, uložené v neuveriteľne krásnom údolí zovrené po stranách horou. Niekoľko kostolov, námestie bez áut, zo všetkého tu dýcha  nejaká pohoda a vľúdnosť. So svojimi sprievodcami potom pokračujeme ďalej k Ružomberku.

Niekde v kútiku Veľkej Fatry, pod svahmi hory Sidorovo, len pár kilometrov od Ružomberku sa nachádza dobre utajená perla posledná z posledných. Horská dedinka Vlkolínec, tvorená 45 drevenými domčekami s kamennými soklami a strechami pokrytými šindľom ťa ako mávnutím čarovného prútiku prenesie o dve stovky rokov naspäť. Žiadny skanzem, tu sa stále žije. Stále sa tu chodí na náves po vodu, na okolitých čerstvou trávou voniacich lúkach sa stále pasú ovce, kozy, hydina. Dokonca je tu malá tesárska huť, kde tesári siročinami otesávajú guľatinu, aby tie ručne otesané  trámy s dokonale padnúcimi rybinami v rohoch ako nejaké veľké puzzle poskladali jeden na druhý, aby z nich po mnohých týždňoch ťažkej práce vyrástol dom k nerozoznaniu podobný tým, čo tu už dobrú stovku rokov strážia horu.

Len pár áut na okraji cesty a množstvo zvedavých turistov s foťákmi tu pôsobia nejako nepatrične. Našťastie sa vonku už zmráka a tak ich nie je toľko, takže tých pár desiatok ľudí, čo tu stále žijú, si konečne môžu vydýchnuť. Vstupujeme do jedného domu, aby sme si prehliadli pôvodne zariadenú izbu s množstvom predmetov dennej potreby. V drevenej kaplnke si potom prehliadame minigalériu niekoľkých na plátne maľovaných obrazov... Odchádzam s pocitom kľudu a vyrovnanosti.

Mesto Ružomberok, na okraji strážené zrúcaninou hradu Likava, žije. Je tu plno ľudí, kostol na vrcholu kopca s výhliadkou na mesto a svahy Veľkej Fatry. V talianskej pizzérii robia skvelú pizzu...

Ideme do Martina na kuk a skvelú večeru vo vietnamskom bistre. Ak Ružomberok žil, v centre Martina to vrelo. Osvetlené námestie, stovky ľudí, hudba, plné kaviarne. Odchadzame späť do noci, aby sme sa tesne pred polnocou vrátili do Bobrovníka, osady na brehu Liptovskej Mary...

...

Nitra ... (Slovač očami čehúna) ...

Nazývat se čechúnem (tak se to údajně řekne správně) je tvrzení poněkud odvážné. To víte, ač podle českého statistického úřadu (viz. sčítání lidu), žádná moravská národnost neexistuje, já ji v sobě, navzdory faktu, že jsem na Moravě žil jen necelé dvě desítky let, stále bezesporu mám a jsem na ni náležitě hrdej. Jenže krom toho, že jsem se na Moravě narodil, v Čechách, v podhůří mé milované Šumavy prožil většinu života, mám dozajista taky někde uvnitř kořeny slovenské a tak, když jsme se s malou Maggií minulý rok rozhodovali kam že vyrazit na dovolenou, vyhrálo Slovensko na celé čáře. Krom focení vznikaly průběžně taky zápisky a tak se pokusím z těch milejch vzpomínek zpětně něco vydolovat a podělit se, v několika následných blozích i s vámi, kdo ví, třeba vám někdy přijdou k duhu ...

Nitra ...

Námitku, že prolítnutí Slovenska od západu na východ po jihu a od východu na západ po severu nám o té krásné zemi nic neřekne, beru i neberu. Každý pohled na cokoliv je relativní a vždy si jen skládáš realitu z posbíraných střípků. Někdy je jich víc a někdy míň, ale stejně, dokud zde nežiješ, nepoznáš místo nikdy v jeho celistvosti. To jsme ale ani neměli v úmyslu. Baví mě sbírat ty střípky a skládat je, jako nikdy nedokončitelné puzzle. Obraz v jeho celistvosti sice nikdy nesložím, ale co, co nesložím, klidně si ve své fantazii domaluju.

Nitra se mi líbila odjakživa (nebyl jsem zde poprvé). Na okraji mohutný "Zobor", jako by ji strážil před všemi zly světa a uprostřed města, nad zákrutem řeky, o nic míň mohutný hrad, jehož počátky, stejně jako počátky, tehdy ještě knížecího města, sahají hluboko do středověku. (první písemné zmínky o hradišti sahají až do 9. století.)  Město, tedy alespoň jeho centrum, je nesmírně vlídné, potěšilo nás tržiště, se spoustou těch serepetiček, smyslů i nesmyslů, které už na tržištích bývají, náměstí s divadlem, které , ač postaveno ve stylu socialistického realismu, dle plakátů zůstalo stále živé a nad tím vším kopec a na něm hrad. Cestou zpátky jsme se zastavili v "číně" na kruhovém Svätoplukově náměstí, sami se obsloužili a skvěle si pochutnali. Jediné co mne zarazilo, byla obsluha. Mladý Asiat, který místo toho, aby se staral o to, jestli máme co pít, hrál si povětšinu té doby s mobilem a tvářil se, jako že jsme vzduch. Fakt je ten, že jsme se tak nakonec, navzdory opravdu chutnému jídlu i cejtili. ;) (Chytré mobily - prokletí nebo spása dnešní doby ?) Asi úplně nepochopil, že navzdory systému "naber si co sníš" ( z tohoto systému jsem měl vždy smíšené pocity), by si hosty měl hýčkat a ne přehlížet. Kdo ale ví, byli jsme jako mladí lepší nebo horší ? Mezitím se z oblohy spustil neuvěřitelnej liják a tak jsme nakonec byli rádi, že jsme byli v suchu a pod střechou. Zvláštní na tom bylo, že sotva jsme dojedli (a nakonec i dopili) liják, jakoby mávnutím kouzelného proutku ustal. Další pouť ulicemi, jež už proběhla naboso v kalužích, tu letní romantiku toho opravdu krásného města jen umocnila. Škoda jen, že dalších sto padesát kilometrů do kempu do Divína, nám neumožnilo, vychutnat si i Nitru noční. Ale kdo ví, třeba někdy příště, cejtím, že by to dozajista stálo za to....

Nejvyšší čas opustit město a vypravit se do lesů, hor a taky na nějaký ten hrad...

...

Ledové srdce ... (ice heart)

Procházel jsem tím lesem a jen tak mimoděk přemýšlel o tom, jak může mít tak veliká krása tak ledové srdce. A pak jsem si řekl, že to možná není tak jak to vypadá, možná že i to ledové srdce může někde uvnitř hořet a to jen já, spoléhajíc na naučené vjemy, nejsem sto ucítit jeho horký dech. Dotýkal jsem se listů, jež oplývaly tou bílou nádherou a cítil jak se chvějí. Jehlička po jehličce odtávala a mně se zdálo, jakoby v mé dlani znovu ožívaly. Poslouchal jsem ticho ranního lesa a říkal si, jak miluju ten jeho mlčenlivý hlas. Nezná slova, nezná ani verše a přesto mu můžeš naslouchat a rozumět. Jen nesmíš promluvit, aby si neztratil to kouzlo toho jedinečného okamžiku. Na horizontu se objevila věž, vysoká tak, že se mi zdálo, jako by se její vrcholek dotýkal nebe a já nezaváhal ani chvíli a začal schod po schodu stoupat výš. Co mne tu dole ještě drží ? A pak jsem uviděl, jak z bíle mlžné hladiny začínají vystupovat ostrovy - ty bezpečné přístavy vzdušných korábů. A díval jsem se ještě dál a hloub a v tom bílém moři jsem znenadání ucítil život. Nahnul jsem se přes okraj zábradlí a zadíval se do té bílé hlubiny. Někde tam dole zůstal domov, vrátím se ještě ?  Jen na nepatrný okamžik jsem zatoužil roztáhnout křídla a letět. Mohou však létat i zlámaná křídla ? Pomalu, schod po schodu jsem se vracel dolů na zem, tam kam patřím a jen malý kousek mne zůstal tam nahoře v oblacích. A ta nepatrná část mého já letěla a křičela radostí, tak jako ptáče, když okusí svůj první let. A já byl najednou tady i tam, chladný i hořící, tichý i křičící a do toho nekonečného bílého ticha šeptal verše, co nikdy nikdo neuslyší ...

...

Sny ... (dreams)

Někde mezi nedělní nocí a pondělním ránem, zdají se mi sny. Jsou tak křehké, že většinu z nich do rána zapomenu. Prostě se jen tak rozplynou. Někdy, když je měsíc v úplňku a na své hvězdné cestě aspoň na malý okamžik zahlédne vycházející slunce, pak se čas od času stane, že se mi některý z těch snů přelije do reality. Ne, neboj se, mé sny jsou vlídné, nejsou to ty, kdy někdo, koho miluješ stojí nad srázem, ty vidíš jak pod ním povoluje kámen a nemůžeš zhola nic dělat. Ani to nejsou ty sny plné napětí, nebezpečí a beznaděje. Mé sny jsou vždy vlídné a laskavé. Jsou to sny ze světa, kde pravda je pravdou, lež je lží, láska je láskou a přátelství je skutečným přátelstvím, ne tím, ve kterém tě přátelé opustí jen protože proto. V těch snech jsou také děti, ne ti rozmazlení frackové co křičí na mámu v krámě "to chci, to chci", ale takové ty děti s čertíkem v očích, co mají věčně odřená kolena a pusu plnou otázek. Mé sny jsou laskavé, tak jako ten co se mi dnes, těsně nad ránem přelil do reality. Bylo to tak, spal jsem jako vždy v zimě tvrdým spánkem a hrál si s vnučkou, ona seděla na houpačce, svítilo teplé jarní slunce a já ji houpal. A v tom, jako by někdo v tom filmu udělal střih, do mne někdo strčil. Zavrčel jsem, otočil se na druhý bok, ale to jemné šťouchání stejně neustávalo. Už už jsem chtěl zavrčet podruhé, tentokráte hrozivě, stejně jako bílá lední medvědice co jí zrovna vzbudili za zimního spánku (spí vůbec lední medvědice zimním spánkem ?). Pak ale to všeobjímající ticho ledové pláně přerušil něčí slabý hlásek. "Dědo vstávej, už je ráno" !!!

Co vám popřát do dalších dnů ? Snad aby se vám ty laskavé a vlídné sny častěji přelévaly do reálného života, také to, aby jste mohli prožít ten okamžik, kdy se měsíc na své nekonečné hvězdné pouti na kratičký okamžik potká se sluncem a taky to, aby jste i vy sami byli aspoň trochu takoví, jako ti lidé, co se vám v těch laskavých snech budou zdát ...

...