Cesta za keltskou růží

                                                  Cesta za keltskou růží I.

Páteční večer.. obrazovka monitoru osvětluje místnost a skrze její paprsky vstupuje do ztemnělého pokoje svět. Ručička hodin je už hodně za desátou, já líně sleduji obrázky a jak tak končí den, do duše se mi nenápadně, krůček po krůčku vkrádá nicota. Přemýšlím si o životě a je mi smutno. Nevím s kým promluvit a koukám kdo je on-line - moc zelených teček nesvítí. Rozhoduji se nakonec podle citátu na profilu - je tam psáno pár slov o naději....Rozhovor s přítelem potěší a pomůže tu mrchu nicotu zahnat. Téma se po chvíli stáčí na fotky a virtuálním prostorem letí otázka "je vůbec možné všemi smysly vnímat krásy přírody a zároveň při tom hledat objekty k focení? " nevím, otázka je to těžká a odpověď nejednoznačná.... Pár milých slov na úplně jiné téma a ve mně vyvstává vzpomínka na dětství .....To zahřálo - vzpomínám, na krásné chvíle strávené v moravských lesích a jak se tak zasním, můj přítel se mi ztrácí !! Ne, neodchází bez rozloučení - "dobrou noc Mílo" ale má odpověď už letí do prázdna  "Děkuji milý příteli"...Nicota zmizela ale smutek zůstal....Ještě chvíli přemýšlím nad ztemnělou obrazovkou a pak uléhám a spánek mně milosrdně zbavuje tísnivých myšlenek. 

Zítra je sobota, a já musím ven ....

                                                  Cesta za keltskou růží II.

Sobotní ráno ..ranní káva voní v místnosti a já se probírám do nového dne .Venku mírně pošmourno ale rozhodnutí ze včerejšího dne platí. Do termosky naleju čaj, namažu dva krajíce chleba, dobíjím baterii foťáku, pro jistotu do kletru přibalím gp-sku a vysoké boty (kdo ví jak to bude nahoře se sněhem.. ) Rozhoduji se kam vyrazit - v sázce jsou dvě místa Vydra a Hrad..Nakonec vítězí Hrad - tajůplné místo nedaleko od Vodňan skryté uprostřed krásného smíšeného lesa. Jeho historie stará bezmála čtyři tisíce let, je zapsaná v pozůstatcích kamenných valů mohutného hradiště. Motor auta si spokojeně vrní a přibližuje mně k výchozímu místu vzdálenému od Hradu čtyři kilometry.... Vítice - kouzelná vesnička pod kopcem rozložená svými několika domy nad nedalekým levým břehem Blanice. Náves a kaple - místo čisté víry, chráněné dvěma vzrostlými stážci.  Víra ... dávná spojnice lidí, jasně určený směr a hodnoty - dnes již v mnoha případech poničená fanatismem a mamonem. Chvíli si představuji společenství sousedů shromážděné na nedělní bohoslužbě...Kletr sedí na ramenou a já vycházím po rozmáčené louce výš a výš...Blížím se k okraji lesa  a  skrytý pod klenbou z větví nacházím křížek..

Pane Bože ochraňuj naši obec Vítice 1997.....

                                                  Cesta za keltskou růží III.

Vstupuji do stínu lesa a cítím jak ze mně vše padá - nikam nespěchám. Koukám do korun stromů a poslouchám  jak v nich zpívá vítr  a druhý hlas přidávají ptáci. Rozlévá se ve mně klid a já pomalu prohlížím každý strom , každý kámen, vše co příroda tak dokonale vytvořila a předložila to mým očím. Na mnoha malých dubech zůstalo světle hnědé, loňské listí a jeho kontrast s oblohou ze zeleného jehličí je ohromující - je to jako bych se ocitl na rozhraní dvou světů. Jeden zelený - divoký šplhající se každým rokem víš a víš blíže ke slunci. A ten druhý - hnědý  - klidný a rozvážný pomalu nabírající svou sílu a mohutnost aby v budoucnu pevně stál jako skála ukotvený mohutnými kořeny k zemi...A přicházím k dalšímu rozhraní tentokráte hnědě - bílému....Sníh vycítil pod klenbou smrků bezpečí před sluncem a z malých bílých ostrůvků se rozlil do plochy a já se ocitám na hranici jara a zimy.....Za mnou zůstávají stopy mých bot a kontrast dubového listí nad čistě bílou zemí ještě zesiluje...Postupuji dál a se zájmem pozoruji pupeny, připravené vyrašit - ještě den, dva a začne jejich každoroční proměna do krásy....Zastavuji a poslouchám hlas  lesa 

a ten věrný, celoživotní přítel ke mně tiše promlouvá.....

                                                  Cesta za keltskou růží IV.

Les pod sněhem ... klid, ticho a spící stromy. Sem tam se ozve hlas nějakého ptáka a sem tam vítr rozezní zbytky suchého listí... Intenzivně to vnímám. To co vidí mé oči, to co slyším, vůně lesa kterou cítím, vše se slévá do jediného intenzivního pocitu štěstí. Cesta vede dál vzhůru a já na zapadané cestě sleduji stopy nějakého přítele člověka. Scházím z lesní cesty a vedený stezkou mezi stromy se začínám blížit k vrcholu kopce. V tom nedaleko mezi stromy zahlédnu dívku, je mladičká, sama uprostřed lesa a v ruce má detektor kovů - postupuje lesem a najednou se zastaví a zpozoruje mně. Chvíli mně pozoruje a pak mně zdraví. V jejím hlase rozeznávám náznak obavy a tak se usměju a odpovídám Dobrý den . Chvíli přemýšlím zda se nezeptám na to její hledání - hodně by mně to zajímalo, ale pak se rozhoduji jinak. Půjdu dál - nechci jí vyplašit a vlastně ani dnes žádnou společnost nehledám. Popojdu o pár metrů výš a ohlížím se - stále stojí a pozoruje mně a najednou registruji postranním viděním nějaký pohyb vpravo v lese - běží k ní její přítel ... Malý dlouhosrstý jezevčík se prodírá sněhem, co mu jeho krátké nohy dovolí a pádí ke své paní .... Ona se sklání, odkládá detektor na zem a bere ho do náručí. Je to dojemné shledání a já to vše oněměle sleduji z povzdálí - je krásné mít sebou v lese blízkou duši....Usmívám se sám pro sebe a v duchu se s dívkou loučím. Bylo to jen letmé setkání a přitom ve mně zůstává ....vlastně ani nevím proč, třeba mi v tu chvíli chybí Peggy - jezevčice která před lety byla součástí mého života.....

                                                  Cesta za keltskou růží V.

Blížím se k vrcholu kopce a přede mnou se otevírá pohled na kamenné valy hradiště - přelézám je a blížím se k místu které se nazývá Šumavská vyhlídka. Ještě se chvíli rozhlížím okolo a pak se blížím ke skále a přemýšlím kde spočinout. Všude je mokro a tak chvíli bezradně chodím okolo. Najednou zahlédnu silnou větev a když jí otáčím je zespodu suchá . Přenáším ji ke skále a opírajíce se zády o kmen stromu usedám...Čaj z termosky je příjemně horký a já si tu chvíli klidu plnými doušky vychutnávám. Koukám z vyhlídky dolů a prohlížím ty šumavské vrcholy, které mám tak rád , údolí rozprostírající se pod nimi a v jeho středu usazenou vesnici.Ten krásný pohled pak rámují větve které jsou všude kolem mně . Sedím a skoro nedýchám . Potom vytahuji z kletru krajíc a s chutí se do něj zakusuji. Vychutnávám si první sousto a jak se tak rozhlížím kolem, něco na mně blýskne - zaostřím pohled a hledám co to bylo ..nakonec nalézám...byla to docela obyčejná kapka  - malý, skoro neviditelný drahokam usazený na špičce listu...Načatý krajíc končí na báglu, termoska leží opodál a já už zaostřuji znovu - tentokráte objektiv fotoaparátu a můj věrný přítel - lovec prchavých okamžiků zachycuje tu krásu....

                                                 Cesta za keltskou růží VI.

Dojídám  ten svůj krajíc a vzpomínám na chvíli kdy jsem tu byl poprvé. Přivedl mně sem poklad geocachingu - trvalo dlouho než jsem ho tenkrát našel ale odcházel jsem s úspěchem. Vrátil jsem se na toto kouzelné místo o pár měsíců později ale poklad už jsem ve skrýši nenašel. Bylo mi  z toho smutno - tohle krásné a tajůplné místo si svojí "kešku" rozhodně zasloužilo ale najednou tu nebyla. Bylo mi to divné a tak jsem začal pátrat v zápisech na netu. Zjistil jsem zvláštní věc, po mně už původní poklad nikdy nikdo neviděl - nevím, možná  se vrátil ty čtyři tisíce let v čase zpět - možná ho někdo prostě odnesl ....i to se stává. Časem jsem autorovi pomohl poklad obnovit a tak pokaždé když na tohle místo zajdu, zkontroluji  v jakém stavu se nachází - je totiž teď také tak trochu můj... Rozhlížím se ještě chvíli kolem a promýšlím další cíl - nedaleko odsud na druhém vrcholu kopce se nachází zvláštní mohyla a já se rozhoduji pokačovat k ní. Ještě jeden pohled dolů do údolí a pak už nasazuji batoh, obcházím skalku a mířím k okraji pomyslné růže - ke kamennému valu hradiště...Přelézám kameny jejichž původní tvar a místo historie už dávno zapomněla ještě jednou se ohlížím a pak už pokačuji dál, čeká mně cesta po hřebeni.....

                                                 Cesta za keltskou růží VII.

Postupuji po hřebeni a sněhu přibývá, cesta už není vyšlapaná ale já nijak nespěchám. Tu odběhnu stranou něco důležitého prozkoumat, tu se zase skloním k nějakému pěknému kameni na cestě nebo stromku, který si ze všech sil razí tu svou cestu blíž ke slunci..Cesta nejdříve klesá a pak se mírným stoupáním dostávám k jedné větší skalce. Obcházím jí a nakukuji pod převis, někde tu má být jeskyně. Chvíli se jen tak motám okolo kamenů a pak se vracím se na cestu. Ještě pár okamžiků a blížím se k obelisku. Velký, do oblouku  vytvarovaný kámen stojí na kruhovém podstavci a na jeho líci se tísní tajemné runy. Kdo ví kdo je tu před léty vyryl do tvrdého kamene a jaké poselství měly přenést skrze věky - to zůstane už asi navždy záhadou. Přibližuji se ke kameni a dole pod ním, usazenou v ohrádce ze sněhu vidím svíčku - malý to záblesk světla v temnotách - sirky ani zapalovač nemám a tak nezbývá než si jí odnést  s sebou - dobře ukrytou do změti jedniček a nul. Přidávám ještě jeden kruh okolo kulatého stolu podstavce a najednou něco zaslechnu. Tiché šumění suchých dubových lístků jako by znovu a znovu vyprávělo tisíce let starý příběh...

                                                 Cesta za keltskou růží VIII.

Ještě chvíli poslouchám tu kouzelnou harmonii šustícího listí a pak se pomalu otáčím k odchodu. Vracím se stejnou cestou zpět na první vrchol. Znovu usedám na svou provizorní lavičku na šumavské vyhlídce a dojídám svačinu. Vydržel bych tu sedět hodiny a pořád by bylo na co se dívat - podivuhodná směsice stromů , tajůplné skalky a kameny na svahu pode mnou, vyvrácená borovice....Obloha pořád mírně podmračená ale není příliš zima a tak si to opět vychutnávám. Vzpomínám, jak jsem sem jednou šel z druhé strany a šplhal tím svahem přímo pode mnou - ten dal tenkrát pořádně zabrat - už v polovině jsem sotva popadal dech a podlamovala se mi kolena  nakonec jsem, jako vždy nad kopcem zvítězil ale sebevědomí zůstalo pořádně pošramocené...Každopádně vzpomínky zůstaly krásné a ty si střádám i dnes. Čas je ale nezastavitelný a já nechci jít domů za tmy jako tehdy. Zvedám se, balím kletr  a  přes kruh keltské růže tvořený kamennými valy odcházím. Ještě jednou se ohlížím a po levé ruce vidím další skály a hlavou mi probíhá myšlenka na jejich prozkoumání. Nakonec ale vše vzdávám a pomalu se sunu dolů svahem. Najednou se zastavuji a nemohu uvěřit svým očím !!! Sedmero trpaslíků čekajících na Sněhurku si tu z dlouhé chvíle vysázelo svůj vlastní les v lese ! Koukám ze všech stran a hledám chaloupku ale nenalézám nic - příběh už nejspíš skončil a já tu sbírám jen pouhé střípky té pohádky. Loučím se s tím milým trpasličím královstvím a vstupuji na louku. Cesta vede dolů ale mou pozornost z ničeho nic upoutá samostatně stojící strom .

A já zlákán tajemstvím neznáma  znenadání měním směr......

                                                 Cesta za keltskou růží IX.

Obcházím ten osamělý strom velkým obloukem a chystám se vrátit na cestu a v té chvíli zahlédnu blýsknout se hladinu rybníka, směr je tedy dán a zamířím k němu. Leží uprostřed louky kousek nad vesnicí a v několika soustředěných kruzích kolem něho rostou stromy. Procházím jejich hradbou a ocitám se na hrázi. Hladina je tichá a klidná jako  jedno velké zrcadlo a já se zájmem sleduji pokračování břehu na vodní hladině. Je to zábavné a já si všímám nových a nových detailů. Zdá se, jako by stromy prorůstaly tenkou slupkou břehu a mizely ve vodním světě pod ním. Pomalými kroky obcházím celý rybník a jeho lesklá hladina mně znovu a znovu překvapuje svými kouzly. Pokouším se v tom zrcadle vyfotit sám sebe ale moc se mi to nedaří spíš to chvílemi vypadá že v ní skončím sám. Přicházím na druhou stranu a zahlédnu krmítko pro ptáky a věřte nebo ne najednou vidím, jak na borovici vyrostl místo šišky kokosový ořech. Nejlepším kouzelníkem je stejně matka příroda. Kochám se pohledem na tu zvláštní kombinaci a jeden z těch okamžiků si uschovám v aparátu. Ještě jednou se ohlédnu za tou nádherou a odcházím. Blížím se k cestě která míří do vesnice  a překračuji stružku vody která směřuje k potoku - její hladina chvílemi vypadá jak chladný kov a můj přítel foťák si ji ukládá ke svým dalším dnešním úlovkům...

Otáčím se a zamířím k lidským obydlím....

                                                  Cesta za keltskou růží X.

Únava slastně doléhá na mé tělo ale mé oči, mé okno do světa jsou stále čilé. Těkají z jednoho předmětu na druhý a snaží se uchovat v paměti všechno to co viděly, přestože  ví, že ty nejdůležitější okamžiky toho příběhu zachytil můj věrný přítel - lovec křehkých okamžiků..Přicházím na cestu a sleduji tající sníh v čiré vodě, jejíž zrcadlo odráží život...život můj, život váš, život stromů...Sníh jako by ani nechtěl, proměňuje se v jiné skupenství - snad aby se skryl  před sluncem s nadějí, že se příští rok se znovu vrátí a promění se zpět..Jeho bílá krása se pak bystřinami, potoky a řekami přenese do moří, aby i tam vyprávěla příběhy o vzdálené zemi. Ještě pár chvil - pár záběrů zbývá, než se přiblížím k prvním stavením Vítovic. Potok tekoucí vedle cesty vesele poskakuje po kamenech a jeho odraz opět vzdáleně připomíná onen bílý, ztrácející se svět. Zítra vyjde slunce a možná už nenajde stopy jezevčíka na cestě, led schoulený na větvičkách, kapky čekající na svůj závratný pád do hlubiny. Možná už pozítří najde první, nesměle rašící pupeny, na loukách kytky a v mraveništích život.Přijde jaro a s ním další proměny, další vůně, další příběhy. Ten můj už dnes za malou chvíli skončí a možná, možná už zítra začne příběh nový, příběh mnohem krásnější - plný zázraků a nádherných obrazů života, plný vůní a plný úsměvů....Smutně se loučím a odcházím....ale není to konec - je to začátek - proměna sněhu v bystřinu která hledá svou řeku, proměna trápení ve štěstí, proměna zoufalství v naději ...

A my, mí věrní přátelé, popřejme té bystřině  šťastnou  cestu.....zaslouží si ji.....

Toulky minulostí...

                             Myšce  3.3.1984

Procházíš známým údolím a do očí ti zase padají obrazy, jako by vysněné štětcem pohádkového malíře. Skalnaté svahy, zelená obloha smrčků, šeptající potok pramenící ve známé studánce….Přicházíš k rozcestí a právě na rohu dvou cest stojí mohyla s křížkem. Přestáváš vnímat družný hovor kamarádů a přistupuješ k ní. Poklekáš - zavíráš oči. Smích za tebou umlká.  Nechápou…..

A ve tvé duši která je i tvým nejbližším tak vzdálená, se promítá ten příběh jednoho večera a jedné noci…..

Setmělo se a vy jste pomalu dokončovali práce na kempu. Už toho nebylo moc - ale právě ty maličkosti daly nejvíc zabrat. Elvíra jako obvykle samý žert - dokonce i ty už jsi začínal bláznit - perfektní den který scházelo jen zakončit stejně perfektním večerem. Větvičky uschlého smrčku jako by ani nechtěly, opouštěly pod údery sekery kmen a ve výklenku se vršila hromádka dříví na oheň. Konečně - poslední rána a poslední polínko a pak- teplo vaší jeskyně.

                                          Co teď ?

„Haha - jdeme navštívit sousedy“. Pravda, na "přáteláku" jsou kamarádi a bylo by neslušné nenavštívit je. Rychle se oblékáte no a pak terasa a známá cesta nahoru na „hvězdárnu“. Zhasínáš baterku a hlava se ti zvedá nahoru, tam kde na ztmavlé obloze svítí bílé hvězdy. To jsi celý ty – hloupej slon který musí vždy na tomhle místě kouknout vzhůru. Rozsvěcuješ baterku a opíraje se levou rukou o skálu scházíš po „skluzu“ dolů na stezku. Elvíra pořád za tebou. Náhle odbočuješ ze stezky a jako by si chtěl skočit dolů do Údolí přátelství, blížíš se k průrvě.

Nezaváháš a držíce se kořenů které tu matka příroda důmyslně umístila, spouštíš se dolů. Ještě jeden skok a pak už jen setrvačností dobíháš až k ohni. A hned za tebou jako vichřice Elvíra. A právě v té chvíli, kdy stačilo jen trošku aby si vyprsknul smíchy pocítíš ten divný chlad....

Chlad ze skal, z oblohy a co nejhoršího taky s kamarádů i z doutnajícího ohně kolem něhož sedí. Přecházíš očima po těch deseti kamarádech a chlad a hrůza jejich pohledů se přenáší i na tebe. “ Co se stalo? “ bije ti v hlavě otázka ale ty se neodvažuješ porušit to závratné ticho. Koukáš se vzhůru - hvězdy svítí - vše je tedy na svém místě ale co je to tady ? Tyhle otázky tě drásají čím dál tím víc až Elvíra za tebou vyslovuje otázku. A ty, ještě než jeden z kamarádů odpovídá uslyšíš tichý pláč Rosničky - choulící se do objetí jednoho z kamarádů.

                                       „Myška už není!!!“

Myška !!  Hlavou ti prolétá nedávná vzpomínka na Toulovcovy Maštale. Shandy psovod z Přátel Jižní Hvězdy a s ním - ano - Rosnička nesoucí v hnědé tašce Myšku. Malý pejsek  - srnčík kouká velkýma zvídavýma očima na velkého vlčáka který poslušně kráčí vedle Shandyho. Pak pár minut cesty autobusem - pár slov prohozených mezi sebou.Tohle je tedy Rosnička o které jsi toho už tolik slyšel a tohle je její malá Myška. Loučíte se na nádraží a ty smutně koukáš za tou  divnou čtveřicí. Koukáš smutně a přesto netušíš co se stane o pár měsíců později…..

Stojíš jako strnulý a tvář ti ozařuje plamen. Elvíra už usedla a ty pořád stojíš mimo kruh kamarádů a jsi jako v jiném světě. Vzpomínáš a v hlavě se ti znovu a znovu objevuje Myška skotačící s velkým vlčákem, Myška chytře koukající s velké tašky, Myška tulící se k Rosničce. A teď!  Ne to není pravda !!

Uděláš pár  kroků dozadu a opíráš se o skálu. “studí, ach jak studí!“ Zvracíš hlavu dozadu a pohled upřeš na hvězdy. “Ach vy - svítíte celou noc a lidské bolesti jako by ani neměly sílu dotknout se vás. Jste chladné a zlé, jako by ve vás nebylo kousek soucitu, PROČ   ?!!!“

A náhle přichází tři kamarádi a v náručí….. 

Stačí ti jediný pohled aby přeteklo vše, co se v tobě v té malé chvíli nahromadilo. Všechna ta bolest a chlad. Skláníš se k Elvíře, podáváš jí baterku a bez jediného slůvka mizíš ve tmě.

Nikdo už se nedozví jak dlouho jsi seděl na „Hvězdárně“ a jak ses tam dostal po skalách, po kterých jsi potmě šplhal jen po paměti. Nikdo nepochopí co jsi tenkrát říkal všem těm svítícím světýlkům.

Elvíra tě našla stuleného ve spacáku ve tvé jeskyni a ani ona neví, že jsi měl ráno nezvykle vlhké oči….

Nahoře na hradě

.  

                                                Helfenburk ... Nahoře na hradě I.

V neděli po obědě jsem  vyjel  směrem  k  patnáct  kilometrů vzdálenému kopci. Bylo krásně, svítilo slunko a jen lehce pofukoval chladivý větřík.....Zaparkoval jsem  pod kopcem, u hájovny  a  první  co  jsem  uviděl  byl  nový rybníček s ostrůvkem a stříbrnou hladinou. Dokonalé to místo pro relax.....Kousek dál na křižovatce jsem zahlédl v lese tato dvě probouzející se mraveniště. O pár metrů výš jsem překročil hranici sněhu a uviděl další tentokráte ještě tvrdě spící........

Čekal mně výstup  do kopce ....

                                       Helfenburk ... Nahoře na hradě II.

Po vcelku pohodovém výstupu na hřeben    (tempem šneka neustále šmejdícího pohledem po  okolních stromech)  se mi naskýtají první pohledy na mohutný hrad, Protislunce vystupující mezi stromy za horizontem  si říkalo o nějaký pěkný záběr, ale najít místo ze kterého bude vidět přímo nad věží a přitom mu nebudou ve svitu překážet stromy  zabralo dost času. Nakonec se to snad v rámci mých možností povedlo.......

A to už se blížím k první ze tří hradních bran strážících vstup  do domu pánů z Růže, který tu už 658 let střeží okolí.....

                                                Helfenburk ... Nahoře na hradě III.

Hned za první branou domek a v něm pokladník - 45 Kč ...malá cena za tu krásu. Prohodím s ním pár přátelských vět,  dostanu  průvodce  a  má  pozornost  se  přesunuje   k  první  věži.  Když jsem tu byl před třiceti lety poprvé, nebylo  schodiště  ani  patra  byl  to jen komín.....dnes má střechu, schody venkovní i vnitřní a dveře zasazené do původního ostění - po takové hromadě let se vrátily na  své  místo... Po snadném  výstupu  po  dřevěném vnitřním schodišti pak okny, které jsou po celém obvodu nakukuji na tu krásu venku........Šumava na dosah.

Najednou ucítím že tu se mnou někdo je a stejně jako já nakukuje ze stejného okna, musím dál...bojím se........

                                             Helfenburk ... Nahoře na hradě IV.

Po výstupu na první obrannou věž sestupuji  dolů  ke  druhé bráně a cestou zachytím pár rampouchů, ty se daly v době kdy se střídají teploty nad a pod nulou  očekávat  ale  přímo na nádvoří hradu  docela  překvapují, stejně tak jako zamrzlá louže mezi bránou dvě a tři od níž se krásně odráželo slunce..............Mezi oběma bránami je  docela úzký  prostor  v  němž  se určitě dalo poměrně dobře odolávat i přesile.  A to  už  procházím třetí hradní branou na velké nádvoří s palácem a dalšími budovami.............První  co  zachycuje  můj  pohled  je vysoký strom rostoucí v koutě nádvoří.......Když jsem tu byl poprvé, tak jsme pod ním spali ...dodnes slyším tóny kytary a zpěv rozléhající se po hradním nádvoří........ Chvíli naslouchám tónům které tu ještě pořád poletují a vzpomínám...........tady začalo mé objevování  Šumavy........

Ještě pár pohledů a znovu nalezených vzpomínek a pokračuji...čeká mně vnitřní hrad.....

              Helfenburk ... Nahoře na hradě V.

Procházím nádvořím hradu a se zájmem prohlížím změny, které se tu udály za těch pár měsíců co jsem tu nebyl.  Po pravé straně je řada hospodářských budov které jsou,  jak  pamatuji zakončeny malou  brankou  skrze  vnější hradbu.   Po levé straně na nejvyšším vrcholu kopce se pak do výše tří pater vypíná mohutný palác. Pozoruji jak pevné  jsou  hrany  paláce  tvořené  opracovanými  kameny  na  rozdíl  od  zdiva, které  je vyskládáno z kamenů neopracovaných a přemýšlím nad tím jak těžkou prací, musela stavba podobných objektů na přelomu třináctého a čtrnáctého století být. Jistě bylo více lidí kteří pracovali rukama byl jiný vztah k řemeslům  a nejspíš i míň těch kteří na práci jiných jen parazitovali.....Doba byla v porovnáním s dneškem jistě nesrovnatelně těžší  ale  zase  na rozdíl od té dnešní bylo jistě více  víry, spolupráce, obyčejné lidské slušnosti a naslouchání...alespoň tak si to při procházení nádvoří představuji....A to už se blížím ke druhé věži  - na jejím samotném dně bývala hladomorna a už  v  době  kdy  jsem  tu  byl  poprvé  býval  její  horní  otvor  zakryt  mříží tenkrát byl ale z boku věže skrz zeď proražen otvor přes který se mohl  štíhlejší člověk protáhnout dovnitř - dnes už bych byl nejspíš bez šancí...:) Po kovovém  vnějším  a  dřevěném  vnitřním  schodišti vystupuji na vrchol věže a kochám se výhledem na všechny strany - na jihu majestátními vrcholy Šumavy Boubínem a Bobíkem na východě Hanyperkem - naší Svobodnou horou, na západě předhůřím Šumavy okolo Volyně a na sever mohutným masivem Hradu - kopcem nedaleko od Vodňan s keltským hradištěm...

Začíná foukat silný vítr a s odcházejícím sluncem se ochlazuje.....

     

                  

                                               Helfenburk ... Nahoře na hradě VI.

Cestou  dolů  se  zastavuji  v  paláci,  kde  nádvoří  zdobí  znak  pánů  z  růže,  tedy  Rožmberků kteří tento hrad založili.....slunce se pomalu blíží k hradbě budov a začíná  to  být znát i na teplotě. Procházím palác a zkoumavě prohlížím různé detaily : Klenby nad pozůstatky oken, díry ve stěnách ve kterých  byly možná stovky let uloženy mohutné  stropní  trámy,  klenbu  sklepení  vyskládanou  s  plochých kamenů ...... Kamenná ostění dveří ve tvaru sepjatých rukou  napovídají dobu založení hradu a těch gotických prvků se tu najde povícero.....Mezi kamennými zdmi  začíná  být  chlad  a  já  si  začínám  uvědomovat  jak těžké  muselo být tak veliký objekt vytopit - jediným štěstím  snad  oproti  dnešní  době  bylo, že jim v zimě nezamrzaly vodovodní trubky.....Chlad začíná prostupovat celou budovou a já se alespoň na chvíli uchyluji do  místa, kde se přes okno dovnitř tlačí poslední paprsky slunce. Jeden záběr a doma na PC pak s údivem sleduji jak palácem poletuje duch posledního majitele hradu .....Chvíli si ještě hraju se samospouští fotoaparátu a pokouším se udělat přijatelný sloní záběr a potom už vycházím z paláce a přes obě nádvoří se sunu k hlavní bráně .....

Výlet ale, jak by se slušelo nekončí - ještě tu mám dnes dva cíle.....

                                                 Helfenburk  ... Nahoře na hradě VII.

Vycházím z brány hradu a zaměřuji se na trochu jiný cíl....Vytahuji GPS nacházím souřadnice a nechám se vést k pokladu. Nemusíte závidět, není to poklad ukrytý před čtyřmi sty lety posledním Rožmberkem Petrem Vokem - je to poklad  úplně  jiného  charakteru -  začíná  hledání  schránky  hry  geocaching....... Nápověda  zní vcelku  jasně "V rozsedlině skály pod věží" teprve později zjišťuji jak široký je to pojem...cestou necestou bloudím po svahu pod hradem.  GPS-ka  si  pod  korunami  stromů   ukazuje  co  jí  napadne  ale  pomalu a jistě se blížím k místu kde by poklad mohl být ukrytý. Jako  první  se  rozhoduji  vyšplhat až  pod věž ale můj postup je náhle zastaven - objevuji totiž  úplně  jiný  poklad. 

V prudkém svahu,  pod mírným převisem, skryté před očima všech smrtelníků nacházím toto malé ledové království......

                                               Helfenburk ... Nahoře na hradě VIII.

Odpoutávám  se  z  ledového  království  a  v zápětí nacházím další...na hradní duchy už jsem si zvykl a tak mně nepřekvapuje  že  se  i  tady  objevili  další  dva...Několik   rychlých  zmáčknutí  spouště  fotoaparátu  zachycuje jedinečný okamžik ale teď je mým cílem přeci jen poklad ..........Kouzlo geocachingu spočívá právě v pokladech které  jsou  rozeseté  po  celém s větě  a po domácí přípravě kdy si na internetu na mapě najdu poklad který chci najít a zapíšu souřadnice do navigace vyrážím a hledám...Tyhle cesty mně už několikrát přivedly do kouzelných míst o kterých bych za normálních okolností neměl ani páru a která mám kolikrát přímo za humny. Vzpomínám, jak  jsme  na  Řeckém  ostrově  Corfu  hledali  poklad  ukrytý  v  jeskyni  s  nálezy  osídlení starými šest tisíc let. Obrovský, téměř čtyřicet metrů široký oblouk jeskyně byl ukrytý v malebném údolí.V průvodci o jeskyni ovšem nebylo  ani  slovo a  když jsem se na ni ptal domorodce u kterého jsme byli ubytovaní a odkud byla vzdálená tak pět  kilometrů  ani  on  o  ní  nic  nevěděl........ .Prohledávám další a další trhliny ve skále, nadzvedávám kameny, odhrabuji podezřele vypadající hromádky listí a najednou  zahlédnu   trhlinu, skrytou ve skále nedaleko od místa, kde  mi  navigace ukazuje dva metry. To  bude  docela určitě  ono. Po těch  pár  letech hledání už mám přece jen

trochu  vycvičené oko...Trhlina  je  trochu  výš  a tak musím povylézt po skalce.

Nohy mi kloužou ale nakonec se dostávám na místo kde poklad bude docela určitě chovaný  natahuji ruku a vkládám ji do úzké štěrbiny a něco hranatého nahmatávám...

                                                   Helfenburk ... Nahoře na hradě IX.

Pokouším se sáhnou dál, abych mohl ten předmět uchopit  ale nejde to - trhlina je příliš úzká....Ještě chvíli šátrám rukou v tenké mezeře mezi dvěma studenými  stěnami, abych  nakonec  zjistil  že  mi štěstí nepřálo ani tentokrát - byl to jen zvláštně vytvarovaný kámen.....Slézám ze skalky, jsem unavený a zklamaný a tak se  vracím  do  svého ledového  království  a  uschovávám  na  paměťové  kartě  fotoaparátu  alespoň  další kousky té krásy....... Znovu procházím celým okruhem který mi určila navigace a snažím se už jen očima najít to tajemné místo. Nenacházím nic, začínám cítit že dnes odejdu s nepořízenou...To se v geocachingu stává .....Ohlížím se ještě  po tom tajemném místě,  dole  pod  hradní  věží  a  očima  ještě  jednou  pohladím  převis, kde je už opět bezpečně skryto mé ledové království........Poklad nenalezen...!!!  S tímto tíživým pocitem odcházím a mé kroky vedou k poslednímu dnešnímu cíli....Když jsem  tu  byl  před  mnoha  lety  odpočívali jsme v letním  žáru nedaleko od hradu na takové krásné skále ....Není  daleko  a  tak  jsem  tam za chvíli.....Les okolo jako by stichl a já dýchám tu jeho vůni a nasávám ten klid a řád tohoto kouzelného  místa.  Místo  je  docela  zarostlé a já chvíli mezi nepříjemně škrábajícími trny hledám místo, odkud bych tu krásu zachytil co nejvěrněji. Na foťáku začíná blikat červená kontrolka napájení a mně začíná být jasné že mi zbývá jen pár  snímků...

Nakonec  obcházím strniště širokým obloukem, šplhám nahoru na skálu a ani netuším, jaké mně nahoře čeká překvapení.....

                                                   Helfenburk ... Nahoře na hradě X.

Blížím se k vrcholu skály a vzpomínám na chvíle zde prožité. A byť mi tenkrát bylo okolo dvaceti let, znovu se mi z jindy už dost lenivé paměti, vynořují vzpomínky,  slova a pocity. Jako bych se vracel v čase...Vrchol skály se blíží  ale  já  postupuju pomalu a vychutnávám si tu atmosféru oživlých vzpomínek. Už nakukuju za horizont a zůstávám stát překvapením. Několik minut  pak  tiše  pozoruji  ten souboj zapadajícího slunce s už zase lehce podmračenou oblohou. Neopakovatelný obraz, zarámovaný do kmenů a větví stromů - němý film plný napětí a klidu - plný  hlasů  a  ticha. Ten  film  bych  dokázal  sledovat  hodiny  ale  za  ustupujícím  sluncem   postupuje chlad  nastávajícího večera a noci.Vše se za několik málo hodin přikryje černou peřinou a do věčného koloběhu se probudí až z východem slunce. Probírám se z toho  zasnění, vytahuju  svůj přístroj na zachytávání prchavých okmžiků a s pomocí posledních kapek energie které mi ještě zbývají v baterii zaznamenávám tu krásu.... A fotografie  zachycují,  byť jen  v  náznacích co vidím, co prožívám, co cítím....Posledních pár okamžiků, ještě jeden obrázek prostřeného stolu pod skálou a přístroj se  vypíná Nemám mu to za zlé - svůj dnešní úkol splnil na výtečnou a trochu odpočinku a dávku nové energie si plně zaslouží...čeká mně návrat domů, návrat  ze  světa snů do světa reality .....

P.S. Můj Panasonik zaznamenal přes devadesát snímků a má autocenzura jich dvě třetiny vrátila do světa duchů a to nejlepší co zbylo, tu zbylo pro vás mí přátelé......