Cesta za keltskou růží

                                                  Cesta za keltskou růží I.

Páteční večer.. obrazovka monitoru osvětluje místnost a skrze její paprsky vstupuje do ztemnělého pokoje svět. Ručička hodin je už hodně za desátou, já líně sleduji obrázky a jak tak končí den, do duše se mi nenápadně, krůček po krůčku vkrádá nicota. Přemýšlím si o životě a je mi smutno. Nevím s kým promluvit a koukám kdo je on-line - moc zelených teček nesvítí. Rozhoduji se nakonec podle citátu na profilu - je tam psáno pár slov o naději....Rozhovor s přítelem potěší a pomůže tu mrchu nicotu zahnat. Téma se po chvíli stáčí na fotky a virtuálním prostorem letí otázka "je vůbec možné všemi smysly vnímat krásy přírody a zároveň při tom hledat objekty k focení? " nevím, otázka je to těžká a odpověď nejednoznačná.... Pár milých slov na úplně jiné téma a ve mně vyvstává vzpomínka na dětství .....To zahřálo - vzpomínám, na krásné chvíle strávené v moravských lesích a jak se tak zasním, můj přítel se mi ztrácí !! Ne, neodchází bez rozloučení - "dobrou noc Mílo" ale má odpověď už letí do prázdna  "Děkuji milý příteli"...Nicota zmizela ale smutek zůstal....Ještě chvíli přemýšlím nad ztemnělou obrazovkou a pak uléhám a spánek mně milosrdně zbavuje tísnivých myšlenek. 

Zítra je sobota, a já musím ven ....

                                                  Cesta za keltskou růží II.

Sobotní ráno ..ranní káva voní v místnosti a já se probírám do nového dne .Venku mírně pošmourno ale rozhodnutí ze včerejšího dne platí. Do termosky naleju čaj, namažu dva krajíce chleba, dobíjím baterii foťáku, pro jistotu do kletru přibalím gp-sku a vysoké boty (kdo ví jak to bude nahoře se sněhem.. ) Rozhoduji se kam vyrazit - v sázce jsou dvě místa Vydra a Hrad..Nakonec vítězí Hrad - tajůplné místo nedaleko od Vodňan skryté uprostřed krásného smíšeného lesa. Jeho historie stará bezmála čtyři tisíce let, je zapsaná v pozůstatcích kamenných valů mohutného hradiště. Motor auta si spokojeně vrní a přibližuje mně k výchozímu místu vzdálenému od Hradu čtyři kilometry.... Vítice - kouzelná vesnička pod kopcem rozložená svými několika domy nad nedalekým levým břehem Blanice. Náves a kaple - místo čisté víry, chráněné dvěma vzrostlými stážci.  Víra ... dávná spojnice lidí, jasně určený směr a hodnoty - dnes již v mnoha případech poničená fanatismem a mamonem. Chvíli si představuji společenství sousedů shromážděné na nedělní bohoslužbě...Kletr sedí na ramenou a já vycházím po rozmáčené louce výš a výš...Blížím se k okraji lesa  a  skrytý pod klenbou z větví nacházím křížek..

Pane Bože ochraňuj naši obec Vítice 1997.....

                                                  Cesta za keltskou růží III.

Vstupuji do stínu lesa a cítím jak ze mně vše padá - nikam nespěchám. Koukám do korun stromů a poslouchám  jak v nich zpívá vítr  a druhý hlas přidávají ptáci. Rozlévá se ve mně klid a já pomalu prohlížím každý strom , každý kámen, vše co příroda tak dokonale vytvořila a předložila to mým očím. Na mnoha malých dubech zůstalo světle hnědé, loňské listí a jeho kontrast s oblohou ze zeleného jehličí je ohromující - je to jako bych se ocitl na rozhraní dvou světů. Jeden zelený - divoký šplhající se každým rokem víš a víš blíže ke slunci. A ten druhý - hnědý  - klidný a rozvážný pomalu nabírající svou sílu a mohutnost aby v budoucnu pevně stál jako skála ukotvený mohutnými kořeny k zemi...A přicházím k dalšímu rozhraní tentokráte hnědě - bílému....Sníh vycítil pod klenbou smrků bezpečí před sluncem a z malých bílých ostrůvků se rozlil do plochy a já se ocitám na hranici jara a zimy.....Za mnou zůstávají stopy mých bot a kontrast dubového listí nad čistě bílou zemí ještě zesiluje...Postupuji dál a se zájmem pozoruji pupeny, připravené vyrašit - ještě den, dva a začne jejich každoroční proměna do krásy....Zastavuji a poslouchám hlas  lesa 

a ten věrný, celoživotní přítel ke mně tiše promlouvá.....

                                                  Cesta za keltskou růží IV.

Les pod sněhem ... klid, ticho a spící stromy. Sem tam se ozve hlas nějakého ptáka a sem tam vítr rozezní zbytky suchého listí... Intenzivně to vnímám. To co vidí mé oči, to co slyším, vůně lesa kterou cítím, vše se slévá do jediného intenzivního pocitu štěstí. Cesta vede dál vzhůru a já na zapadané cestě sleduji stopy nějakého přítele člověka. Scházím z lesní cesty a vedený stezkou mezi stromy se začínám blížit k vrcholu kopce. V tom nedaleko mezi stromy zahlédnu dívku, je mladičká, sama uprostřed lesa a v ruce má detektor kovů - postupuje lesem a najednou se zastaví a zpozoruje mně. Chvíli mně pozoruje a pak mně zdraví. V jejím hlase rozeznávám náznak obavy a tak se usměju a odpovídám Dobrý den . Chvíli přemýšlím zda se nezeptám na to její hledání - hodně by mně to zajímalo, ale pak se rozhoduji jinak. Půjdu dál - nechci jí vyplašit a vlastně ani dnes žádnou společnost nehledám. Popojdu o pár metrů výš a ohlížím se - stále stojí a pozoruje mně a najednou registruji postranním viděním nějaký pohyb vpravo v lese - běží k ní její přítel ... Malý dlouhosrstý jezevčík se prodírá sněhem, co mu jeho krátké nohy dovolí a pádí ke své paní .... Ona se sklání, odkládá detektor na zem a bere ho do náručí. Je to dojemné shledání a já to vše oněměle sleduji z povzdálí - je krásné mít sebou v lese blízkou duši....Usmívám se sám pro sebe a v duchu se s dívkou loučím. Bylo to jen letmé setkání a přitom ve mně zůstává ....vlastně ani nevím proč, třeba mi v tu chvíli chybí Peggy - jezevčice která před lety byla součástí mého života.....

                                                  Cesta za keltskou růží V.

Blížím se k vrcholu kopce a přede mnou se otevírá pohled na kamenné valy hradiště - přelézám je a blížím se k místu které se nazývá Šumavská vyhlídka. Ještě se chvíli rozhlížím okolo a pak se blížím ke skále a přemýšlím kde spočinout. Všude je mokro a tak chvíli bezradně chodím okolo. Najednou zahlédnu silnou větev a když jí otáčím je zespodu suchá . Přenáším ji ke skále a opírajíce se zády o kmen stromu usedám...Čaj z termosky je příjemně horký a já si tu chvíli klidu plnými doušky vychutnávám. Koukám z vyhlídky dolů a prohlížím ty šumavské vrcholy, které mám tak rád , údolí rozprostírající se pod nimi a v jeho středu usazenou vesnici.Ten krásný pohled pak rámují větve které jsou všude kolem mně . Sedím a skoro nedýchám . Potom vytahuji z kletru krajíc a s chutí se do něj zakusuji. Vychutnávám si první sousto a jak se tak rozhlížím kolem, něco na mně blýskne - zaostřím pohled a hledám co to bylo ..nakonec nalézám...byla to docela obyčejná kapka  - malý, skoro neviditelný drahokam usazený na špičce listu...Načatý krajíc končí na báglu, termoska leží opodál a já už zaostřuji znovu - tentokráte objektiv fotoaparátu a můj věrný přítel - lovec prchavých okamžiků zachycuje tu krásu....

                                                 Cesta za keltskou růží VI.

Dojídám  ten svůj krajíc a vzpomínám na chvíli kdy jsem tu byl poprvé. Přivedl mně sem poklad geocachingu - trvalo dlouho než jsem ho tenkrát našel ale odcházel jsem s úspěchem. Vrátil jsem se na toto kouzelné místo o pár měsíců později ale poklad už jsem ve skrýši nenašel. Bylo mi  z toho smutno - tohle krásné a tajůplné místo si svojí "kešku" rozhodně zasloužilo ale najednou tu nebyla. Bylo mi to divné a tak jsem začal pátrat v zápisech na netu. Zjistil jsem zvláštní věc, po mně už původní poklad nikdy nikdo neviděl - nevím, možná  se vrátil ty čtyři tisíce let v čase zpět - možná ho někdo prostě odnesl ....i to se stává. Časem jsem autorovi pomohl poklad obnovit a tak pokaždé když na tohle místo zajdu, zkontroluji  v jakém stavu se nachází - je totiž teď také tak trochu můj... Rozhlížím se ještě chvíli kolem a promýšlím další cíl - nedaleko odsud na druhém vrcholu kopce se nachází zvláštní mohyla a já se rozhoduji pokačovat k ní. Ještě jeden pohled dolů do údolí a pak už nasazuji batoh, obcházím skalku a mířím k okraji pomyslné růže - ke kamennému valu hradiště...Přelézám kameny jejichž původní tvar a místo historie už dávno zapomněla ještě jednou se ohlížím a pak už pokačuji dál, čeká mně cesta po hřebeni.....

                                                 Cesta za keltskou růží VII.

Postupuji po hřebeni a sněhu přibývá, cesta už není vyšlapaná ale já nijak nespěchám. Tu odběhnu stranou něco důležitého prozkoumat, tu se zase skloním k nějakému pěknému kameni na cestě nebo stromku, který si ze všech sil razí tu svou cestu blíž ke slunci..Cesta nejdříve klesá a pak se mírným stoupáním dostávám k jedné větší skalce. Obcházím jí a nakukuji pod převis, někde tu má být jeskyně. Chvíli se jen tak motám okolo kamenů a pak se vracím se na cestu. Ještě pár okamžiků a blížím se k obelisku. Velký, do oblouku  vytvarovaný kámen stojí na kruhovém podstavci a na jeho líci se tísní tajemné runy. Kdo ví kdo je tu před léty vyryl do tvrdého kamene a jaké poselství měly přenést skrze věky - to zůstane už asi navždy záhadou. Přibližuji se ke kameni a dole pod ním, usazenou v ohrádce ze sněhu vidím svíčku - malý to záblesk světla v temnotách - sirky ani zapalovač nemám a tak nezbývá než si jí odnést  s sebou - dobře ukrytou do změti jedniček a nul. Přidávám ještě jeden kruh okolo kulatého stolu podstavce a najednou něco zaslechnu. Tiché šumění suchých dubových lístků jako by znovu a znovu vyprávělo tisíce let starý příběh...

                                                 Cesta za keltskou růží VIII.

Ještě chvíli poslouchám tu kouzelnou harmonii šustícího listí a pak se pomalu otáčím k odchodu. Vracím se stejnou cestou zpět na první vrchol. Znovu usedám na svou provizorní lavičku na šumavské vyhlídce a dojídám svačinu. Vydržel bych tu sedět hodiny a pořád by bylo na co se dívat - podivuhodná směsice stromů , tajůplné skalky a kameny na svahu pode mnou, vyvrácená borovice....Obloha pořád mírně podmračená ale není příliš zima a tak si to opět vychutnávám. Vzpomínám, jak jsem sem jednou šel z druhé strany a šplhal tím svahem přímo pode mnou - ten dal tenkrát pořádně zabrat - už v polovině jsem sotva popadal dech a podlamovala se mi kolena  nakonec jsem, jako vždy nad kopcem zvítězil ale sebevědomí zůstalo pořádně pošramocené...Každopádně vzpomínky zůstaly krásné a ty si střádám i dnes. Čas je ale nezastavitelný a já nechci jít domů za tmy jako tehdy. Zvedám se, balím kletr  a  přes kruh keltské růže tvořený kamennými valy odcházím. Ještě jednou se ohlížím a po levé ruce vidím další skály a hlavou mi probíhá myšlenka na jejich prozkoumání. Nakonec ale vše vzdávám a pomalu se sunu dolů svahem. Najednou se zastavuji a nemohu uvěřit svým očím !!! Sedmero trpaslíků čekajících na Sněhurku si tu z dlouhé chvíle vysázelo svůj vlastní les v lese ! Koukám ze všech stran a hledám chaloupku ale nenalézám nic - příběh už nejspíš skončil a já tu sbírám jen pouhé střípky té pohádky. Loučím se s tím milým trpasličím královstvím a vstupuji na louku. Cesta vede dolů ale mou pozornost z ničeho nic upoutá samostatně stojící strom .

A já zlákán tajemstvím neznáma  znenadání měním směr......

                                                 Cesta za keltskou růží IX.

Obcházím ten osamělý strom velkým obloukem a chystám se vrátit na cestu a v té chvíli zahlédnu blýsknout se hladinu rybníka, směr je tedy dán a zamířím k němu. Leží uprostřed louky kousek nad vesnicí a v několika soustředěných kruzích kolem něho rostou stromy. Procházím jejich hradbou a ocitám se na hrázi. Hladina je tichá a klidná jako  jedno velké zrcadlo a já se zájmem sleduji pokračování břehu na vodní hladině. Je to zábavné a já si všímám nových a nových detailů. Zdá se, jako by stromy prorůstaly tenkou slupkou břehu a mizely ve vodním světě pod ním. Pomalými kroky obcházím celý rybník a jeho lesklá hladina mně znovu a znovu překvapuje svými kouzly. Pokouším se v tom zrcadle vyfotit sám sebe ale moc se mi to nedaří spíš to chvílemi vypadá že v ní skončím sám. Přicházím na druhou stranu a zahlédnu krmítko pro ptáky a věřte nebo ne najednou vidím, jak na borovici vyrostl místo šišky kokosový ořech. Nejlepším kouzelníkem je stejně matka příroda. Kochám se pohledem na tu zvláštní kombinaci a jeden z těch okamžiků si uschovám v aparátu. Ještě jednou se ohlédnu za tou nádherou a odcházím. Blížím se k cestě která míří do vesnice  a překračuji stružku vody která směřuje k potoku - její hladina chvílemi vypadá jak chladný kov a můj přítel foťák si ji ukládá ke svým dalším dnešním úlovkům...

Otáčím se a zamířím k lidským obydlím....

                                                  Cesta za keltskou růží X.

Únava slastně doléhá na mé tělo ale mé oči, mé okno do světa jsou stále čilé. Těkají z jednoho předmětu na druhý a snaží se uchovat v paměti všechno to co viděly, přestože  ví, že ty nejdůležitější okamžiky toho příběhu zachytil můj věrný přítel - lovec křehkých okamžiků..Přicházím na cestu a sleduji tající sníh v čiré vodě, jejíž zrcadlo odráží život...život můj, život váš, život stromů...Sníh jako by ani nechtěl, proměňuje se v jiné skupenství - snad aby se skryl  před sluncem s nadějí, že se příští rok se znovu vrátí a promění se zpět..Jeho bílá krása se pak bystřinami, potoky a řekami přenese do moří, aby i tam vyprávěla příběhy o vzdálené zemi. Ještě pár chvil - pár záběrů zbývá, než se přiblížím k prvním stavením Vítovic. Potok tekoucí vedle cesty vesele poskakuje po kamenech a jeho odraz opět vzdáleně připomíná onen bílý, ztrácející se svět. Zítra vyjde slunce a možná už nenajde stopy jezevčíka na cestě, led schoulený na větvičkách, kapky čekající na svůj závratný pád do hlubiny. Možná už pozítří najde první, nesměle rašící pupeny, na loukách kytky a v mraveništích život.Přijde jaro a s ním další proměny, další vůně, další příběhy. Ten můj už dnes za malou chvíli skončí a možná, možná už zítra začne příběh nový, příběh mnohem krásnější - plný zázraků a nádherných obrazů života, plný vůní a plný úsměvů....Smutně se loučím a odcházím....ale není to konec - je to začátek - proměna sněhu v bystřinu která hledá svou řeku, proměna trápení ve štěstí, proměna zoufalství v naději ...

A my, mí věrní přátelé, popřejme té bystřině  šťastnou  cestu.....zaslouží si ji.....