Když vás cizí, postarší muž z ničehož nic osloví na ulici, je to docela zvláštní, ale stává se to. Když vám ale pak, vidíc na vašem krku foťák, nabídne focení v soukromí svého domu je to víc než vzácné...(pravda, i trochu podezřelé;) Nicméně kdo neriskuje může o něco vzácného přijít a tak jsem neodmítnul. Vešli jsme do mázhausu domu v úzké ulici za náměstím a on mi ukázal fresku jež v poodkrytém fragmentu, utopeném pod pěti centimetry omítky, jež ji na desetiletí či spíše staletí poskytla úkryt, zdobila stěnu místnosti. Procházejíc pak dál centrem města, jež stále ještě sevřeno v jednom ze dvou kruhů hradeb, střežilo ve středověku tak frekventovanou Zlatou stezku, hledal jsem, majíc dosti času, nezvyklé úhly pohledu na tu v obrazech a sochách zakonzervovanou historii...
Když jsem včera ráno psal o tom, že fotit se dá všude a za každých okolností, dokonce i v tom pošmourném dni, netušil jsem, jak velké překvapení mne o pár hodin později, potká. Když se ocitnete na farmě, čekáte tam logicky zvířata a tam, kde jsme se to dopoledne ocitli já a malá Maggie, jich bylo vskutku požehnaně. Počínaje všelikou drůbeží, přes kočky, psy, ovce, kozy a koně, plynule k dobytku a vepřům. Že se na takovou farmu nejede v podpatcích, malé večerní a kravatě je snad každému jasné. Malá Maggie si s farmářem domlouvala své obchodní záležitosti a já se zatoulal na dvůr statku. V první chvíli jsem si pomyslel, že jsem přešel k sousedům a ocitl se v kamenosochařství. Uprostřed nádvoří, mezi všudypřítomným zvířectvem se mistr kameník věnoval své práci. Přistoupil jsem blíž a oslovil ho. Slovo dalo slovo a on mně začal s nepřehlédnutelným zaujetím vysvětlovat svou práci. Já se ptal na různé podrobnosti co mne zajímaly a on mi vysvětloval, co která socha znamená, co symbolizují určité detaily, jaký je jejich příběh. Víte, já si vždy myslel, že socha je jen lepším či horším obrazem něčeho, ale že se v tom chladném kameni může nacházet tolik symboliky a příběhu, to bych nikdy netušil. Je to stejné, jako když píšete báseň. Nenazýváte věci pravými jmény, ale volíte různé obrazy a přirovnání. Sledoval jsem dál mistra a byl jsem doslova uchvácen tím, jak jeho majzlík a kladivo přesnými údery a po malých kouscích formují tvrdý, nepoddajný kámen. Pokračovali jsme v hovoru a mistr kameník, když viděl můj zájem, se najednou zvedl, odložil majzlík a kladivo a řekl mi. "Pojďte, něco vám ukážu". Vedl mne přes celý dvůr ke staré, dávno již neomítnuté kolně a otevírajíc dveře, jež si svým stářím v ničem nezadaly s oprýskanými stěnami, zval mne dovnitř. Počáteční šero matně osvítila skomírající žárovka a v nastalém příšeří se začaly, na neomítnutých, cihlových stěnách, mezi starými botami, líně visícími ze skob a nejrůznějším nářadím, jehož počátek šlo lze datovat do časů dávno minulých, objevovat obrazy, dřevořezby, sochy. Zůstal jsem stát a nevěřil svým očím.
Stál jsem na prahu dokonale utajené galerie !!!
Občas přemýšlím o dnešní době jako o době úpadku. Dávno už nejde o to, co umíte či neumíte, důležité je, jestli to co chcete umíte prodat, a nezáleží na tom, jestli jde o úmění, řemeslo, nebo třeba politiku. Centrem, okolo kterého se všechno točí je marketing a všudypřítomná reklama. Kvalita, řemeslná dovednost ale i ty docela obyčejné lidské příběhy se již dávno ocitly někde zastrčené v koutě. A když jsem se toho dne ocitl uprostřed oné utajené galerie, o které nikdo, snad kromě mistrova nejbližšího okolí nevěděl, řekl jsem si, že ten svět přece jen ještě není tak ztracený, pořád jsou tu skromní lidé, kteří tomu krásnu a myšlenkám dokážou vtisknout podobu a tvář. A není vůbec důležité že je neobdivují a neopěvují davy. Tady jde totiž o něco úplně jiného, jde o ten projev lidství, vnímavosti, empatie a citu a nezáleží na tom, jestli ta díla skončí v soukromí bílé pracovny někde za Plzní, v pokoji bytu někde na Valašsku a nebo ve staré kolně, pár kilometrů od Vodňan.
Důležité je, že ti bezejmenní a prostí umělci mezi námi stále ještě jsou...
A když sem tak stál a čekal sem, na tom kopci co ho máme já a malá Maggie za domem, na ten úsvit, co se měl za chvíli za tím obzorem objevit a co mi měl připomenout jak pomíjivý je všechno to trápení co si ho denně střádáme do tý svý bagáže, vzpomenul sem si, jako už mnohokráte předtím, na ty lidi, co je mám z nějakýho důvodu rád a co se z toho mýho života bez nějakejch zjevnejch příčin vytratili. Prostě tu byli a už tu nejsou. A taky sem přemejšlel nad těma příčinama, co je vedly k tomu, že tu pro mě byli a už nejsou, asi vedly. A když sem pak viděl ty první záblesky slunečního svitu, co si mezi mrakama a větvema stromů prorážely cestu na ten boží svět, napadlo mě taky, jak je to slunko (nezmar) v porovnání z těma lidmama stálý a jak nestálí jsme v porovnání s tím slunkem zasejc my lidi. A tak sem si řek, že to těm lidem nebudu mít ani trochu za zlý, páč se od nich zasejc toliko neliším a kdo ví jakým slovem či činem jsem se jich moh dotknout a vyvolat tím to jejich mlčení. A jak sem tak dál koukal, jak se vteřinu po vteřině mění noc v den, slíbil jsem si, že jim napíšu, ač to nejspíš číst nebudou, že je mám pořád stejně rád a taky to, jak mi jejich přátelství chybí...
Některý ty zážitky se prostě nedaj vyfotit ani popsat, ty se musí prožít...
Je páteční odpoledne a já, jak cosi hledám na mapách.cz , zahlídnu reklamu na festival alternativního úmění v Písku "Cool v plotě". Hlavně mne tedy zujme avizovaná Irská folková zpěvačka Lynda Cullen a tak začínám pátrat co, kdy, kde a jak. První co zjišťuju je to, že Lynda zpívala v Písku už vloni (na těch mapách.cz v tom maj teda nejspíš pěknej chaos) a dál se mi daří objevit stránky dané akce s programem. Na šesti jevištích se má ve dvou dnech vystřídat víc než čtyřicet umělců. Vybrat si z tohoto výběru, kor když drtivá většina jmen mi nic neříká, je úkol téměř nad lidské síly. Nakonec to s malou Maggií a s pomocí You-tube, Googlu a Bandzone, nějak dáváme dohromady a vybíráme pětici sobotních hodinových vystoupení, které na sebe plus mínus navazují. Celá akce probíhá v šesti různejch klubech a kavárnách a tak je třeba mezi jednotlivými hodinovými koncerty přecházet, což je v nočním Písku vlastně zážitek sám o sobě... Na focení v klubech jsem se těšil a taky něco studoval, páč fotit podobný akce nejni jak vím, zasejc ouplně jednoduchý. Faktem ale je, že fotopodmínky hnedle v první kavárně "Vykulená sova" (jež by sama o sobě byla docela příjemným místem k posezení) byly naprosto katastrofický. Ne tedy, že by sál byl plnej lidí, to ne, ale někoho z pořadatelů napadlo nasvítit vše okolo, jen ne tvář vystupujícího. Zkouším to horem dolem, ale dobrou fotku z toho (alespoň při mejch (ne)schopnostech) prostě dostat nelze. Nakonec mě napadá to spásný řešení, udělat z nevýhody výhodu a tak nastavuju foťák ouplně obráceně - na siluetu. Teď se mi to líbí - ale další boj beztak vzdávám a zaposlouchám se do prvních písní prvního interpreta (Little Husky), jež už z kraje nasazuje laťku, alespoň dle mýho soudu, dosti vysoko...
Další vystoupení, v rámci spravedlivýho dělení, naplánuje malá Maggie a tak se přesunujeme do další kavárny "Až na půdu" a usedáme v takovým příjemným dvorku, či zahrádce, obklopené kol dokol kamennou zdí a zaposloucháme se do relaxační hudby brněnského interpreta (I-one). Za normálních podmínek (z nahrávky) bych asi podobnou muziku dlouho neposlouchal (jasně, otázka cítění) - nejspíš by mně brzo přivedla k depresi, ale tady, v tom kouzelným prostředí a na živo je to o něčem ouplně jiným. Navíc jsou zde fotopodmínky nesrovnatelně lepší než v "Sově" a tak si tu pohodu ještě zpříjemňuju focením...
V nastálé hodinové pauze pak bloudíme Píseckými ulicemi a hledáme místo, kde bychom dali něco k snědku. Naše oblíbená indická resturace je beznadějně plná a se stejným osudem se setkáváme i v té řecké. Dalších míst kde vaří už tu mnoho není a tak bereme za vděk i pizzérií. Jíme sice na lavičce na náměstí, ale pizza je tak výborná že si, zatímco se venku pomalu stmívá, pro ještě jeden trojúhelníček doběhnu. Dojíme a vracíme se do kavárny, ze které jsme před necelou hodinou odešli, abychom si poslechli to nejlepší, co nás mělo v dnešním večeru potkat: Ira Mimosa, zpěvačka z Prahy, zpívající víc francouzsky než česky a stejně jako francouzska i působící, nám opravdu sedla. Tentokráte i pár skladeb nahrávám na video, ale bez stativu je to bída, takže na nějaké mé další videopokusy si budete muset ještě nějakej ten pátek posečkat...Fotím jen okrajově pár snímků, páč kazit si takovej zážitek, by byl prostě hřích...
Vracíme se do "Sovy" a já cestou sem tam něco blejsknu. Noční ulice Písku maj svý kouzlo, jen tu nejni zdaleka tak živo, jako před pár tejdny v Krumlově...
Dalším z vystupujících na něhož padla naše volba je Ben Lovet (USA). Charakterizovat tuto muziku je velmi obtížné, na jednu stranu je hodně nezvyklá a tak na mně chvílemi působí až cize, ale na druhou stranu vás nějakým zvláštním způsobem vtahuje do děje, zvláště když se Ben lámanou češtinou uvádí sám. Je příjemné slyšet, jak jazykem, kterým mluví jen něco přes deset miliónů lidí neopovrhne člověk, jež by se se svou angličtinou bez problémů domluvil i u nás (alespoň tedy u mladší generace). Nakonec si s ním při poslední skladbě pobrukuje už celý sál a atmosféra je super...
Chvíli opět bloudíme ulicemi, abychom se pak vrátili na náměstí, do areálu Píseckého hradu, kde zrovna hraje Christian Prommer (DE). Tahle muzika (aniž bych ji někomu bral) je už ale hodně mimo mé cítění a ač se snažím, vnímám ji (možná i díky té únavě) jen tak na půl ucha. Zato k focení je tu atmosféra super, jen začíná pomalu pršet, a tak se poněkud předčasně odebíráme k autu a domů.
Čas od času mě možná ovládne pocit, že život za moc nestojí a že je to víc utrpení než radost, ale pak, když se zvednu a udělám něco neplánovanýho, nezvyklýho, mám z toho samýho života zasejc radost a říkám si, že přece zas tak hroznej nejni...
Užívejte podzimu a když vám nebude stačit těch mejch pár amatérskejch záběrů a vět, klikněte si na jméno, některého z účinkujících a zaposlouchejte se do hudby která nejni zrovna mainstreamová, ale věřím, že každej z vás si v některý z těch skladeb to svý najde :))
