Rozhovor s andělem

Je to zvláštní ráno.

To ticho a zář jako by prostupují celým mým světem. Otevírám oči a posadím se do křesla ke stolku, na kterém kouří čerstvě uvařený čaj s vůní máty. Křeslo naproti je prázdné jen chvíli a v okamžiku kdy poprvé mrknu, ho zahalí mlha a jak se pak pomalu ztrácí, vidím, že v křesle někdo sedí .....poznávám ho, je to můj anděl strážný. Celý dům je prozářený tím zvláštním teplým světlem a já ho vnímám celou svou zklidněnou duší.

"Vítej", zazní mi v myšlenkách a ještě před tím, než to slůvko vyslovím, se anděl nepatrně usměje..."nemusíš mně vítat" slyším jeho hlas  "já jsem s tebou přece pořád, to jen ty mně někdy nevnímáš." Zamyslím se nad tou zvláštní skutečností a najednou se mi začínají vybavovat chvíle a okamžiky kdy byl se mnou. Je to tak, jeho neustálou přítomnost najednou cítím docela jasně a zřetelně. Máš trápení ? Ptá se mně a já se opět zamýšlím. Mám, a nemám, vždyť víš, odpovídám. Sám za sebe možná ne, snad by se dalo říct, že jsem i svým způsobem šťastný ale trápí mně to, co se děje okolo mně, trápí mně bolest a soužení mých přátel, mých blízkých. Dokonce i ve chvílích, kdy se usmívám, cítím na pozadí té radosti jejich pocity, které nejsou stejné jako ty mé. Proč jsou tu ty pocity, které pořád vnímám ? Proč mně od nich neuchráníš ? Proč si nemohu tu svou chvíli štěstí vychutnat v celé její plnosti ? Anděl se smutně usměje a odpovídá: "Víš, já ti mohu pomoci jen ve chvílích, kdy tě překvapí něco z vnějšího světa , ale s tím, co do svého srdce přijmeš sám, dobrovolně, s tím ti pomoci nemohu. Jediné, co by ti snad mohlo pomoci, je skutečnost, že každá vzpomínka, každá ta chvíle, kdy cítíš tu zvláštní, jakoby vzdálenou bolest za některého ze svých přátel, jim ubírá na jejich vlastním trápení !"

Usrkávám pomalu ten čaj vonící mátou a nechávám se prostupovat jeho vůní a teplem. Myslím, že už nechci, aby mně ty myšlenky opouštěly, pokud mohou jen trochu pomoci, chci ty těžké chvíle se svými přáteli sdílet. Oni si ten svůj osud nevybrali, ale já ho mohu přijmout dobrovolně a dobrovolně nesené břímě přece již břemenem není.

Rozhlížím se po pokoji a pozoruji ty obrazy které visí na stěně mého života. Jsou nevšední a každý z nich je trochu jiný...Modrá řeka protékající zelenou krajinou, novotou svítící dům dýchající zvláštním smutkem, bílá oblaka svítící z pomněnkově modré oblohy, zhmotnělé paprsky slunce, které svou barevnou paletou obarvují větve stromů, dům na sídlišti, kde ve svém křesle sedí někdo, kdo dychtivě očekává každou zprávu, která ho vytrhne ze samoty....

Hrnek s čajem je prázdný a já končím tu prohlídku té mé zvláštní galerie. Otáčím se zpět do protilehlého křesla, ale to už je zase prázdné a opět ho zahaluje mlha stejně, jako se v mlze utápí i celý můj svět....

Zdá se mi, že opět sním svůj sen o štěstí  a probouzí mně až pohlazení a hlas anděla, který tiše říká...

                                               ......dobré ráno Mílo.....