Na křídlech motýlích.....

Vítej v mém skromném příbytku, ty tuláku po hvězdách a věčný hledači štěstí...

Sedíš tu proti mně u stolu, popíjíš ten můj virtuální čaj a snažíš se pochytat ty myšlenky co mi poletují okolo hlavy. Stejně tak já. Je to jako chytat motýla do síťky. Snad stokrát se jí jeho lehká, neuchopitelná křídla brilantním manévrem vyhnou, aby v ní na stoprvé uvízla. Mám motýly rád, tu krásu jejich barevných křídel, jejich ladnost, bezstarostnost a jejich odvahu, tak nepřiměřeně velkou k jejich křehkosti. Jsou jako tvé myšlenky, tak křehké v porovnání se světem ve kterém žijeme. Když jsem onehdy potkal toho čerta, nejdřív jsem si myslel že je to jen náhoda ale později jsem pochopil že ne. Oni jsou všude, ukrývají se v těch, kteří řídí naše životy, ukrývají se v těch co se tváří jako naši přátelé ba co hůř, ukrývají se i v nás samotných. Někdo jim nechá volný průchod, někdo se jim brání a vypouští je jen zřídka, někdo, jako ty, s nimi bojuje a přesto se neubrání tomu, aby čas od času nevystrčili své růžky. Svět ve kterém žijeme je zvrácený! 

Hodnoty, po staletí platné a uchovávané v srdcích se poznenáhlu mění a obrací ke zlému, stáváme se otroky, se kterými si jejich otrokáři manipulují k obrazu svému. Jejich strategie je jasná, ukrást nám vlastní myšlení, ukrást nám čas, ukrást nám soucit, ukrást nám cit pro krásno...To prázdno v nás pak nahrazují lákavě vyhlížejícími  ale naprosto zbytečnými věcmi, slovy, obrazy, nahrazují je zlobou, nahrazují je závistí a my, právě pro tu touhu po tom mít to vše, jim dobrovolně ve svých srdcích uvolňujeme místo. Ptáš se mně co s tím ?  Co s tím pocitem vzteku, rezignace, zoufalství? Po pravdě nevím! Prožívám to a hledám stejně zoufale jako ty. 

Zkouším cestu, ale nejsem si vůbec jistý jestli je ta nejlepší, cítím však, že mi pomáhá a vlastně nejenom mně. Je to cesta plnění prázdných pohárů, je to cesta soucitu a pomoci, je to cesta vnímání krásy, zvuků a barev, je to cesta lásky. Je to cesta útěků a návratů. Pokaždé když uteču od tohoto světa tam, kde zůstala ještě neporušená krása lesů, luk, řek, tam, kde slyším zpěv ptáků a vidím rozverné hrátky mraků na obloze, všude tam cítím, jak se to prázdno ve mně naplňuje, jak se ve mně rozlévá harmonie schovaná snad ve květech, listech, chomáčcích jehličí. Když se pak vracím svobodnější a odolnější zpět do té džungle co vyplnila můj svět, cítím, že to dobré čím jsem naplnil své srdce, se i když jen po malých kouscích přenáší na svět okolo mně a přetváří ho, do pro mně, přece jen trochu stravitelnější polohy. Tuším že má výpověď tě neuspokojí a ani nenaplní tvou touhu po štěstí, ale snad i tobě pomůže, tak jako mně, kráčet tímhle světem bez neustálého pocitu marnosti. 

Choď do lesů a luk, tak jak to už beztak děláš, vnímej tu harmonii barev, zvuků a tónů které vidíš a slyšíš, dýchej ten vzduch a uč se svobodě oblaků a ptáků. Uč se hledat tu krásu makro-vnímání v pohledech dovnitř. A když pak přijdeš domů, pohlaď své děti, jen tak, pro pocit štěstí že jsou tu s tebou, polib svého druha aby cítil že tu stále ještě jsi a přes to vše, co ničí váš společný svět, stále čekáš na jeho pohlazení. Zpívej, piš, maluj, dělej vše to krásné, aby si ta prázdná místa v jejich i ve svém srdci vyplnila. Jen srdce naplněné láskou je odolné proti tomu zlu, které se rozpíná všude kolem nás a nakonec i v nás samotných. 

Dopíjíš sklenici čaje, vonícího mátou a usmíváš se na mně tím svým, zdánlivě stále stejným, tajůplným úsměvem. Nejspíš jsme dnes společně, v těch slovech nenašli to řešení našeho žití a našich životů. Ale víme, že tu jsme, máme souběžnou cestu a přejeme si štěstí navzájem. A naděje je možná to, co nám mělo to dnešní krátké setkání, ten dnešní rozhovor přinést.....