Zvolen, Detva ... (Slovač očami čehúna)

Popisuju-li své zážitky z cest, nedělám si patent na rozum, ani na objektivitu svých informací. Pocity jsou pocity a ty nemusí vždy bezprostředně souviset s konkrétním místem, což se mi ukázalo i v případě Zvolena. To, pro nás v tu chvíli tak "smutné a opuštěné“ město, se jen o jeden jediný den později proměnilo jako mávnutím čarovného proutku ve město veselé a roztančené. Začal zde totiž festival vysokoškolských folklórních souborů a to je věc o kterou bych býval vskutku stál. Tou dobou jsme už ale byli o dobrých čtyřicet kilometrů dál, v Divíně u přehrady Ružiná a z města samotného nám tak zůstala jen vzpomínka na mohutný středověký hrad s expozicí Slovenské národní galerie, téměř opuštěné náměstí, vyschlou fontánu v parku, evokující vzpomínku na film "Fontána pre Zuzanu" a obrněný vlak "Hurban", němý to symbol Slovenského národního povstání. Žel čas je čas a ne vždy můžeme být ve správném okamžiku na správném místě, snad tedy příště…

O to víc nás ale potěšila „Poľana“ v oblasti Detvy. Ráno toho dne, po osvěžující koupeli v přehradě Ružiná, jsme se totiž rozhodli, že se vrátíme o pár kilometrů zpět, na místo, které jsme předchozího dne navštívit nestihli, tedy vodopád Bystrého potoka. Z fotek na netu jsem tušil, že bude krásný, ale netušil jsem, jak nádherné bude i jeho bezprostřední okolí. Jdeš po horské, čerstvě pokosené louce a dýcháš ten nádherně čistý vzduch s vůní sena. Hned od cesty se ti otevřou nádherné výhledy dolů do údolí a ty jsi najednou jak v jiném světě. Sedneš si jen tak, do té senem provoněné trávy, dýcháš ten čistý horský vzduch a chtěl bys tu zůstat navždy. Krátká cesta lesem k vodopádu a pak i vodopád samotný. Sucho toho léta si vybralo svou daň v nedostatku vody a tak se vodopád sám ani zdaleka neblížil těm atraktivním fotkám na netu. I tak však zůstal krásným místem a docela náročný sestup po žebřících po okraji vodopádu nás přivedl až na dno té z výšky padající vody. Jakou daň si vybere hodinové hraní si se stativem, jsem ovšem zjistil až o mnoho hodin později...

Naše další cesta nás pak přivedla až pod samotný vrchol Poľany a opět se dostavil ten prazvláštní kontrast: "Horský hotel Poľana" - neuvěřitelně obrovská, pětipatrová stavba, zející už od roku 2012 prázdnotou a smutkem. Kolik lidí tu strávilo svou letní či zimní dovolenou, kolik zážitků, šťastných vzpomínek a prchavých lásek si odvezli s sebou domů. Zůstalo tu po nich jen ticho a prázdno, až ti po zádech přechází mráz. Mluvíme s paní v malém bufetu, který jako jediný v tom obrovském prostoru zůstal funkční. Na naši otázku nám vysvětluje, jak je vytápění takového kolosu elektřinou v dnešní době nerentabilní a kolik prostředků by spolykala přestavba na jiný druh topení. Podaří se ho, jak je psáno na oprýskané ceduli u vchodu, do konce roku  2019 oživit či ne? Podívám se na datum a je mi jasné, že je to jen zbožné přání ...

Popsat všechny zážitky toho dne by bylo na knížku, ale ani jeden z nich mi neutkvěl v paměti tolik, jako přehrada Hriňová. Vystoupíš z auta a jako by ses ocitl v jiném,lepším světě. Její, až neskutečně krásná, modrá hladina, utopená v záplavě lesů, jako by se s námi v tu chvíli loučila slovem „dovidenia“. Tak tedy na brzkou shledanou…

...