Návraty....

Sobotní ráno jak vymalované z dobrodružného románu. Přestože březen teprve vystrkuje růžky, venku už začíná jaro. Na tuhle dobu nevšedně usměvavé slunce vykukuje zpoza horizontu, lehký větřík se prohání po louce, aby těsně u okraje lesa změnil směr a vydal se  někam do dáli, ke vzdálenému obzoru. Na travnatém plácku kousek od cesty, v místě, kde ještě těsně po druhé válce stával Cudrovicky kostel, pamětliv bezpráví a lidské bolesti, stojí kříž a pár náhrobků, které jako jediné připomínají časy dávno minulé. Jak citlivě a autenticky to v první knize své trilogie "Schreinerské kořeny" popsal páter František Hobizal. Stojím tu tiše a snažím se ve fantazii vrátit do života ty osudy, které zmizely spolu s vesnicí i kostelem. 

Vyskočím  z kufru auta, dopadám na všechny čtyři a začínám nasávat okolní vůně, má kamarádka začíná pobíhat všude okolo jak splašené štěně, ale ne tak já. Já mám rád, když si vše mohu v klidu prohlédnout, očichat a uložit do bezedné zásobárny vůní, kterou nosím v paměti. A že je jich tu  opravdu požehnaně. Můj pán, nevím proč, kouká zasněně na nějaké kameny a dřevěný kříž, ale mně lákají docela jiné věci. Nedaleko začíná les a to slibuje další stopy, vůně, zvuky. Jen doufám, že mi tam u té ohrádky páníček nevystojí ďolík, jak rád už bych vyrazil na tu tajemnou cestu, která je před námi. No vždyť se dočkám, trpělivost, chce to jen trochu  trpělivosti...

Scházíme z kopce dolů k řece Blanici, která se nedostatkem sněhu a vody proměnila ve větší potok a odbočujíc s turistické značky doleva, začínáme si po levé straně řeky razit cestu, čím dál tím zarostlejší strání  těsně nad řekou. Tyhle cesty necesty mám rád, slibují klid, chvíle na myšlenky a čistou hlavu, vnímající zpěv ptáků, nekonečný koloběh života rostlin a všudypřítomnou, tichou, šuměním řeky podtrženou harmonii. Voda tekoucí z mírného kopce hladí svou něžnou dlaní balvany, za ta staletí, co tu spočívají úplně zakulacené a ohlazené. V koutech, kam nikdy nedosáhnou svým teplým dotykem sluneční paprsky se přitisknuty při břehu krčí zbytky ledu, a nekonečný proud jim na své cestě k jaru, po malých kouscích, ukrajuje krystalky. Jeden po druhém se tak pomalu mění ve vodu, aby alespoň trochu posílil ten proud,  dnes tak nezvykle mírný

Horší cestu už si páníčci opravdu vybrat nemohli, zarostlý les, nejrůznější keříky a co chvíli dokonce nesnesitelně škrábající trny. Zlatá louka u nás doma, a chudáci mé tlapky zvyklé na její mechové podušky. No nevadí, zato mě tu neruší žádné lidské vůně a tak vesele pobíhám okolo a objevuji tu stopu srnky s mládětem, tu divokého zajíce který sem do té divočiny, nevím proč zabloudil. Dokonce jsem objevil stopy rodinky divočáků, směřujících k řece, aby uhasili žizeň. O kus dál pak zase objevuju stezku, kterou ostatní zvěř proudí dolů k vodě a potom zase zpět nahoru na louku, napást se nesměle vykukující trávy.Je to kouzelné místo a těch vůní, těch vůní...

Bylo mi tak sedmadvacet, když jsem se tu s báglem na zádech poprvé toulal s pár kamarády a objevoval ta místa, dnes tak blízká mému srdci. V paměti se mi vynořuje vzpomínka na dravý jarní proud, který si nezadržitelně dere cestu divočinou, aby se v Záblatí, o pár kilometrů dál, svázaný vysokými  břehy proměnil  v klidnou, jen trochu rychleji proudící říčku. Pamatuju si na štoly, které ve svazích, na stráních zlatonosné řeky, vyrubali středověcí lidé. Jak těžký musel být v těch dobách blahé paměti, tady, na konci světa život, který jen čas od času vyrušil svým příchodem nějaký voják, sloužící na nedalekém hradním ostrohu nebo zbloudilý lovec, který tu doprovázen smečkou psů sledoval vlčí či medvědí stopu. Přemýšlejíc nad těmi dotyky minulostí, blížím se k místu, kde se stráň stává již téměř neschůdnou a tak na radu malé Maggie scházíme dolů k řece, abychom na jejím kamenitém okraji nalezli cestu vpřed.

To jsou teda nápady, taková cesta necesta, nahoru a dolů přes strže, vývraty, potoky a křoviska, vlk aby to spral, copak jsem nějaký srnec? Já jsem pastevecký pes a ne nějaký divoký dingo !! Uvědomuje si tu vůbec někdo, že mám čtyři nohy a navíc bez bot ? Ještě, že má aspoň ta Maggie trochu rozumu a vede nás dolů k řece, abych si ty tlapky ochladil a trochu se napil. Tady dole v kaňonu je chládek a to mi vyhovuje, tak ještě pár skoků a budeme dole u řeky. Piju nenasytně, jako bych chtěl vypít celou řeku a pak uléhám na velký ohlazený balvan. Kde jen ta moje kámoška fenka pořád šmejdí, copak toho nemá taky dost? Já tedy rozhodně ano a na tom sluníčkem vyhřátém balvanu se tak krásně povaluje. Doufám jen, že tím ta dnešní cesta končí...

Takhle to dál nepůjde, uvažuju nahlas, tahle strana řeky už je neschůdná, budeme muset na druhou stranu. Co bude následovat je mi jasné a tak se tiše usmívám pod vousy a po očku sleduju malou Maggii co ona jako na to? To bude zase řečí, myslím si, ale pak mi sklapne. Dřív, než se stačím rozkoukat, ta má divoženka už vyhrnuje kalhoty nad kolena a hrne se dolů k vodě. Zase jsem zapomněl, že je to ženská stavěná do nepohody. Chvíli se přeme, kterou cestou to bude nejlepší, ale pak beru do ruky hůl, jako třetí opěrný bod a pomalými kroky se sunu proudem na druhou stranu cestou, kterou ukázala Maggie. Tak krásně studená voda se jen tak nevidí a jak krásně masíruje nohy, lepší už je snad jen proud mé milované  Křemelné. Huráá, jsem na druhé straně a v suchu, odkládám do trávy bágl a ženu se zpátky do vody, abych pomohl hafanům a poté i malé Maggii.

No bezva, a já si myslel že má ta moje panička rozum. Krutý omyl - ta je už stejně bláznivá jako to dvounohý Slůně. Jen co uslyší, že by se snad mohlo jít na druhou stranu řeky, už vyhrnuje kaťata a hrne se do proudu a já, tak krásně na tom kameni rozleželý, uvázán k vodítku, musím chtíc nechtíc za ní. To si nedovedete představit, jak ty polštářky na tlapkách strašně kloužou a drápky se nemají na těch kluzkých balvanech za co zachytit. Ta voda sice příjemně chladí, ale těch kilo navíc, co teď vleču v kožichu. Brrr !!! No, utěšuju se myšlenkou, jak je krásně, zbavujíc se na druhé straně těch přebytečných kil, všechny osprchuju. A ta má kámoška? Ta nemá rozum, stejně jako moji páníčci. Do proudu se hrne hlava nehlava a na druhé straně si tím svým tajným fíglem , který zná jen ona a za nic na světě mi ho nechce prozradit,  rozpojuje karabinu a jako šílená běhá sem tam okolo řeky. Mám toho dost a tak jsem rád, že panička objevuje ohniště s lavičkami okolo a čekajíc, až se ta potřeštěná fena do sytosti vyběhá, usedá a začne rozbalovat svačinu.

Ta mi zase hnula žlučí. Nevím jak to dělá, ale když se jí zachce, není pro ni karabina na vodítku žádnou překážkou. Prostě si ji nějak rozepne a najednou  neví, co si s tou náhle nabytou svobodou počít. Kilometr po proudu, vymáchat se ve vodě a pak zase dva kilometry zpátky. Nějaké příkazy "ke mně", když kolem proletí jak šipka právě vystřelená z kuše, v tom šíleném opojení  svobodou neslyší, nebo  spíš ignoruje. A  tak se uchyluju k osvědčenému receptu. Usedám na lavičku, kterou tu, kousek od řeky malá Maggie objevila a cpu se řízkem, důmyslně umístěném mezi dvěma krajíci celozrnného chleba a zapíjím to stále ještě horkým kafíčkem z termosky,  očekávajíc, až se to šílené zvíře unaví. (jo jo "řyzek a knedlyk" to je grunt ;o) a na šílence je nejlepším lékem ignorace!). Svačina padla za vlast, psina se funící,  jak parní lokomotiva a s jazykem vyplazeným až po zem, vrací a nechává se uvázat zpátky na vodítko a všichni čtyři pokračujeme podél řeky až ke sluneční skále, která z tohoto břehu připomíná obrovského kamenného hafana a opět nám do cesty, svým masivem končícím až někde dole ve vodě, staví nepřekonatelnou překážku. Do vody už se mi nechce a tak hledám jak na druhý břeh suchou nohou. Nic nenacházím a tak beru jeden po druhém tři velké a těžké balvany a hážu je jeden na druhý v tom nejužším místě řeky. Je z toho nakonec docela pěkná houpačka, ale z pomocí pořádné větve nakonec i tady řeku šťastně překonáváme a svážnicí, která v tomto místě klesá až k řece , vystupujeme nahoru na  louku, doufajíc, že se tím vyhneme největší džungli v korytě řeky. Tentokráte se ve studené vodě vymáchala jen fenka, ale dobře jí tak. Má mít rozum !!!

Konečně louka, nedovedete si představit jaká úleva je to pro mé tlapky! Sice před tím následovala další krkolomná cesta po kamenech přes řeku, ale tentokráte to šlo téměř suchýma nohama. Tak elegantně jako já, po té kamenné houpačce, kterou páníček připravil, ještě žádný čtyřnohý tvor přes řeku nepřetančil. Zato ta moje bláznivá kámoška to tentokráte vyžrala s plnou parádou, no co, nemá pořád blbnout ;o) Cesta horem je daleko příjemnější, nejdříve křížem přes louku, pak kus po polní cestě a znovu po pastvině. Jen nechápu, proč na mně ty krávy tak nenávistně bučí. Beztak jsou to líné povalečky a ani omylem v nich nebije srdce toulavého rytíře, tak jako ve mně. Je mi fajn a ty louky, to je to, co miluju. Volně se rozběhnout, jen tak s větrem v zádech a křižovat ten nekonečný, travou a mechem  pokrytý, prostor. Je mi fajn až do chvíle, kdy moji páníčci znovu odbočují dolů na cestu k řece a já už začínám pomalu tušit, co mně dole opět čeká....

Cesta po louce probíhá v pohodě a my, kochajíc se krásným panoramatem, blížíme se k Plešivci, vesničce - tedy spíš jen několika domkům, které tady, odtržené od vší civilizace nahoře na kopci, po ní zbyly. Cestou potkáváme staršího muže , který sedíc u svého domu, dopíjí kafe a přitom pozoruje své stádo krav, pasoucí se opodál. Mluví pak dlouho o tom , jak se sem v šedesátých letech přistěhoval a od té doby tu žije. Svěřuje se, jak těžký život je tady, na samotě uprostřed kopců, ale nikdy a za nic na světě, by jej nevyměnil. Ani neví, jak moc mu rozumím a možná  i trochu závidím.Vzpomínáme společně na místa, která jsem tu v okolí znal, nakonec nám radí, kudy nejkratší cestou na Hlásnou Lhotu a doprovází nás až k ohradě, aby nám ukázal lhotské louky na druhém břehu Blanice. Třetí a poslední brodění přes řeku po kolena v ledové vodě už probíhá v pohodě a zdá se, že si ho tentokráte užívají i oba hafani. Vystupujeme z lesa  a dále pak po dlouhé, kopcovité louce stoupáme až k místu, kde před patnácti lety stály v kruhu stany našeho tábora. Tady se skulíme do trávy a skrze přivřená víčka pozorujeme ta nádherná panoramata, která tu vykouzlila matka příroda. Sluníčko svítí, my poleháváme a je nám tu všem čtyřem nádherně.

 

Tohle poslední brodění mně kupodivu bavilo a navíc, jak už mé čtyři tlapky začínají pociťovat únavu, mě moc potěšila skoro hodinová zastávka na louce, kde jsem si i trochu schrupnul. Síly, co jsem během odpočinku načerpal, jsem ztratil téměř záhy, ve skoro dvoukilometrovém, prudkém stoupáku do Hlásné Lhoty a dále, stejně dlouhému pochodu ke Kříšťanovickému rybníku. Teď už toho mám opravdu dost. Kámoška fenka se sice tváří jako že nic, že by si to dala klidně ještě jednou, ale za tou její maskou už je také cítit únava. Plácnu sebou do trávy u rybníka a dělám, že dál už mě nikdo nedostane ani za ostravskou klobásu. Čas však letí jako blázen a tak nám nezbývá, než vyrazit na poslední úsek ke hradu Hus a dále zpět do Cudrovic.

Pomalu se loučím s tím pohledem, který mám tak rád a který jsem tu před léty, v kruhu stanů, měli jako na dlani ráno, přes den i večer, celých deset nádherných dnů. A ten pohled se Šumavským  Bobíkem , tyčícím se na horizontu, nezapomenu nikdy. Takový pohled se vám zakousne do duše jako klíště a už nikdy, nikdy nepustí. Loučím se ale vesele, protože téměř jistě vím, že nebude trvat dlouho a já se sem vrátím. Malá Maggie jen vzdychá nad tou nádherou a sní si o tom, že tu jednou bude stát náš dům. Cesta ke Křišťanovicům ubíhá rychle a tam u rybníka, dáváme poslední zastávku. Síl začíná rapidně ubývat, stejně jako času, kterého nám zbývá do setmění. Vstáváme tedy a s vypětím posledních sil se blížíme lesní cestou ke hradu Hus.

Cesta ke hradu ubíhá kupodivu rychle a tam, na ostrohu vysoko nad  nad řekou, se zastavuju a nasávám  čenichem ty vůně blízkého jara. Poslouchám ten koncert, kterým nás tu, na konci světa, vítají ptáci a dýchám čerstvý, s blížícím se večerem již trochu chladivý vzduch. Doléhá  na mně únava, ale jsem šťastný, jak moc se tento den liší od těch doma strávených ve výběhu nebo na procházkách. Kolik různých vjemů tu ze všech stran útočí na všechny mé smysly a kolik různých pohledů zůstává uchováno v mé paměti. Největší potěšení mám, věřte či nevěřte, z toho, že jsem byl celý ten boží den s fenkou a svými kamarády, malou Maggií a Sloníkem. Ten pocit, že jste spolu, se svou rodinou, vám nevynahradí nic na celém širém světě.

Hrad Hus. Postavený ve čtrnáctém století  k ochraně nově zakládaných vesnic v okolí Záblatí a zlaté stezky mířící z Bavor do Prachatic.  Později Václav IV. dosazuje na hrad jako purkrabího Mikuláše z Husi, a ten před svou smrtí  postupuje hrad, jak ve svém románu Střela proti Růži krásně popsal Jiří Stibral, svému spolubojovníku a příteli Janu Smilovi z Křemže. Jan Smilek je pak později, svým úhlavním nepřítelem Oldřichem z Rožmberka, lstivě vlákán do krumlovského hradu, uvězněn a později i popraven. Hrad Hus tak zůstává bez pána a zmocní se jej loupeživý rytíř Habart Lopata z Hrádku. Později na něj zaútočí Prachatičtí a nešťastný, téměř nedobytný hrad  je  po sto letech zapálen a rozbořen. Sedím na tom ostrohu a v hlavě se mi promítá celý ten Janův příběh, který se tu před 575 lety odehrál. Příběh o cti, podlé  zradě, o přátelství, statečnosti a lásce. Jeden z těch , které se v koloběhu dějin znovu a znovu vynořují a opět mizí. Jak málo se jen liší od těch příběhů, které dnes prožíváme i my...Jak málo se za těch pět set  let  změnily lidské osudy...

Můj páníček má zvláštní povahu, vždy někam usedne a najednou se z ničeho nic zasní a jeho mysl pak bloudí někde v jiných časech a místech. Moc tomu nerozumím, ale tady na hradě jsem  za to jeho zastavení moc rád, protože už melu z posledních sil a ještě mě čeká ten závěrečný úsek z kaňonu Blanice, nahoru k Cudrovicům. To už dám, co víc mi taky zbývá. Už se těším na chvíli, kdy zalezu do kufru auta a konečně se cestou domů trochu prospím. Cestou, mě a moji kámošku však překvapuje poslední záludnost. Lávka, jejíž podlahu tvoří železný rošt. Zkuste jen tak někdy bez bot vyrazit po ostrých želených hranách roštu skrze který je navíc vidět hladina řeky hluboko pod vámi. Tohle teda nedám, říkám si a zůstávám vyděšeně stát před šesti schody vedoucími k lávce. Najednou, zničeho nic, cítím, jak se těch mých pětačtyřicet kilo začíná vznášet nad schody. Nejdřív si myslím, že je to nějaký můj strážný anděl, který mi přišel na pomoc, ale v okamžiku, když otevřu oči, vidím, že mně po schodech ve své náruči nese páníček. Pokládá mě na začátek lávky a mně nezbývá než zatnout zuby a vyrazit. Mé rytířské srdce nakonec zvítězilo a já se na druhé straně řeky vesele rozebíhám do svahu, vstříc autu, vstříc domovu...

Cesta nahoru k vozu už probíhá, až na malou komplikaci na lávce přes Blanici, v pohodě a já, malá Maggie i oba hafani se rychle blížíme známou cestou k začátku i cíli dnešní cesty. Cesty plné snění, cesty plné dobrodružství, cesty na níž jsme všichni čtyři cítili, jak moc je nám tady, byť na konci světa, spolu dobře. Motor auta si, ukrajujíc kilometry směrem k Prachaticům, spokojeně, téměř neslyšně vrčí a zastavuje jen na chvíli, aby se můj pohled rozloučil se zapadajícím sluncem ...

                                   ......s mou milovanou Šumavou......

S otevřeným srdcem....

Povím ti příteli něco o štěstí....

Vždy jsem si myslel, že je můžu  cítit jen tehdy, když se jsoucno začne podobat mým snům, mým představám. Dnes už  vím, jak moc jsem se mýlil, štěstí totiž přichází a odchází v různých formách, nezávisle na tom, jak si ho představujeme a zda ho očekáváme či nikoliv. Tím že jsem upnutý na jednu představu, jeden sen, může se stát, že to štěstí  které je na dosah, prostě přehlédnu...

Život mě překvapil a vlastně ani nevím, bylo li to náhodou, či snad jen tím otevřeným srdcem. Každopádně mě překvapil tam, kde jsem to nečekal. Měl jsem strach, že když se oprostím od svých snů, nenávratně o ně příjdu, ale nestalo se tak. Naopak, tím že jsem se vzdal očekávání a srdce otevřel všem možnostem, nejenom že jsem to své štěstí rozpoznal, ale to, čeho jsem byl nucen se v jedné chvíli vzdát, se objevilo v nové, mnohem krásnější formě.

Myslím příteli, že je to lék i na tvou nemoc...Neočekávej, jen prostě otevři srdce a naslouchej, vnímej. Zbav se pocitů křivdy - minulost už stejně nezměníš, jen ji sebou budeš vláčet jak železnou kouli na noze. To tvé štěstí je ukryto někde v budoucnosti a možná tě překvapí, stejně jako mě, na místě, kde bys ho vůbec neočekával.

Ta pupava ležela kousek od místa které tak miluju a schovaná ve vysoké, slehlé trávě, přikryta listím by pro mě byla navždy ztracena. Procházel jsem okolo s otevřenou myslí, připraven přijmout vše, co mi osud nabídne a dočkal jsem se....

                        ....naše  jsem tři diamanty a jeden z nich ve vysoké trávě......

Pohled do duše

Dnes ti, má milá, povím něco o cestě do duše. Říká se odjakživa, že branou do duše a zrcadlem srdce jsou oči a je to tak. Když jsem se ponořil do svého pohledu, uviděl jsem v něm louku, les a oblohu ale taky lásku, zamyšlení, soucit, možná trochu smutku. Krátký pohled do zrcadla ti neodhalí všechna ta skrytá zákoutí tvého srdce a musíš se dívat mnohem déle, než ten malý okamžik, kdy se dva pohledy střetnou při setkání. Ta má cesta začala vlastně o pár hodin dřív, když jsem se, skláněje se pro hafana, šrábnul uschlou větví z toho smrčku těsně vedle oka - v tu chvíli měl co dělat můj anděl strážný, ale jako už mnohokrát byl se mnou. A tehdy povídám malé Maggii, aby tu ranku, snad jen tak pro milou vzpomínku na mého anděla, zvěčnila.

Netušil jsem v té chvíli ani zdaleka , jak obtížný úkol to bude pro mého přítele, lovce křehkých okamžiků. Je už postarší a má své nálady a trvalo dost dlouho než se mu podařilo odlovit ty správné záběry. 

Dívám se do očí malé Maggie a vidím rozkvetlou louku, vidím zahrádku plnou bylinek a kytiček, protkanou oblázkovými chodníčky, vidím také tajemný, hluboký a opuštěný les se spoustou tmavých zákoutí ale i se spoustou prosvětlených pasek, ze kterých si slunce, obloha a ptáci dělají den co den koncertní síň. Vidím v nich smutek z jeviště tohoto světa, obavu ze dnů budoucích, ale také vidím moudrost, naději, oddanost a hlavně, hlavně lásku....

Brána do duše hafana mi odhaluje hluboké zamyšlení, zdánlivý klid a pokoj, který dokáže tak rychle vystřídat, výstražné vrčení a odhodlání k obraně své rodiny, svého domova. Vidím v ní odvahu a statečnost, skrývající se za zdánlivě zamyšleně nepřítomným pohledem. Vidím v ní klid, vyrovnanost ale také ostražitost. Nejvíce ze všeho v ní však převládá oddanost, přátelství a láska. Při pohedu do těch věrných, statečných očí se mi vždy v mysli vynoří dávná vzpomínka na příběh  Belly a Sebestiána, tak mile, po létech, oživená nedávno přečtenou knihou, písní a filmem.....

                                                                Vichřici, 

rozpoutanou bouři myšlenek, pocitů a nálad fenky, ukrytou za zdánlivě nepřítomným pohledem, bloudícím někde tam, kde se každé ráno země a obloha potkávájí na čáře horizontu. Z těch očí cítím tolik protikladů až se mi z nich točí hlava. Je to naprostá oddanost, když si lehne k mým nohám, je to inteligence, když si tlapkou řekne, abych jí ještě chvíli drbal za ušima. Je to nespoutaný živel, když uvolněná z vodítka křížuje tryskem louku sem a tam, jen tak pro radost ze svobody a pohybu. Pohled do těch očí ve mně probouzí milou vzpomínku na muzikál Vlasy. Volnost svobodu a lásku květinových dětí, možná někdy nespoutanou a kontroverzní, ale vždy, vždy oddanou, čestnou a věrnou...

Každá cesta, má milá, má svůj začátek, průběh i konec a tak končí i ta dnešní procházka po duších a srdcích mých blízkých. Pohled do těch očí je důležitý, uvidíš v nich, co ti žádný jiný smysl neodhalí.

Najdeš v nich totiž to, co je ukryto uvnitř a to je možná to nejcennější co každý z nás má....

Tramtárie....

Dnes ti má milá prozradím, kde hledat ticho, štěstí a harmonii duše. Je jen jedno místo na světě a mé myšlenky ho po dlouhé cestě, pro tebe objevili.... Tak lehce přivři oči, oprosti se od všeho co sužuje tvou duši a vydej se se mnou, na tu dlouhou cestu....

Sobotní ráno, jako každé jiné, ho pohladilo po duši a on ještě trochu rozespalý, bojoval s tou myšlenkou co se mu nad ránem zjevila ve snu...byla to pravda nebo fikce, byl to sen nebo skutečnost ? Nevěděl, jen tušil že někde daleko před ním je cíl a dlouhá, předlouhá cesta k němu.

Snídani, jak se už nemohl dočkat až vyrazí, tak trochu odbyl, rychle se oblékl, otevřel dveře a najednou nemohl uvěřit svým očím. Za těmi dveřmi, kde jindy bývala cesta vedoucí na louku a po ní dál k lesu, bylo široširé moře...Pláž plná písečných dun se blýskala na slunci odrazy tisíců drobných diamantů a vlnky, s nimiž si jen tak lehce pohrával přítel vítr, přibližovaly a vzdalovaly tu hranici mezi mokrým a suchým světem jakoby podle rytmu jeho srdce. Nevěděl co říct...Zapátral ve změti vzpomínek, kde a kdy něco podobného viděl, ale nemohl se upamatovat. Rozhodl se že vykročí a namočí si bosé nohy v té modravé hladině, která ho tak lákala a vychutná si teplo jejího mokrého objetí, ale světe div se, ve chvíli, kdy se jeho noha dotkla hladiny, neponořila se do hlubiny, ale zůstala stát nad ní, jako by jí nadnášela neviditelná křídla andělů. Vykročil, co už taky, vykročil vstříc obzoru na jehož hraně se na něho pobaveně usmívalo slunce. Kráčel jen zvolna ale každý jeho krok, ho přenesl přes stovky kilometrů. Netrvalo to dlouho a v místě, kde si modravá čára hladiny podávala ruce se stejně zářivou oblohou, se objevila zelená čára hor. Ten ostrov nikdy neviděl, ba co dím, ani o něm nikdy nezaslechl, ale přesto tušil jaké nese už od dávnověku jméno. To jméno přiletělo náhle, kdoví odkud a ze spleti všech jmen světa které ho v té chvíli míjely, zůstalo v jeho hlavě jediné : 

                                                    ...Tramtárie...

Žlutá čára pláže, přecházela do zelené louky protkané tisíci žilkami barevných květů, a ta, o několik stovek metrů dál, podávala si ruce s prvními svahy kopců jejichž stráně se pozvolna měnily v kamenná moře a skalnaté štíty...A někde dole, přesně na tom rozhraní louky a hory, stál ten kamenný dům se střechou z černé břidlice. Malá okénka po obvodu a těžké, dubové dveře, doplňoval hnědou barvou natřený, dřevem obložený štít v jehož nejvyšším bodě bylo z prken umně vyřezáno slunce, ten symbol tepla, života a štěstí. Ohromná lípa, stojící nedaleko domu snad už tři sta let, sváděla ho do svého stínu ve kterém odpočívajíc,  skryta před rozpáleným dnem stála lavička, ale on nedbaje toho místa odpočinku, tažen jakousi neviditelnou silou, přiblíživ se ke dveřím domu, zaklepal na ně.

Otevřelo mu štěstí a v tu chvíli, kdy se ho něžně dotklo, zapomněl na celý svět.. Zapomněl na všechny ty lži, úskoky, podvody, bolesti, nemoci a utrpení, zapomněl na všechno to zlo, které se každičký den snažilo okrást ho o poslední zbytky naděje a víry...zapomněl na vše a nechal se jen tak prostupovat tím zářivým a teplým pocitem který ho naplňoval...

Strávil v tom domě jen pár minut, možná hodin či snad let, nevěděl. Čas se v té chvíli rozběhl jako šílený kůň a jeho vlající hříva zakrývala vše, čeho by se dalo zachytit, scvrkl se v té chvíli do nekonečně malého bodu a stejně tak se v té samé chvíli zachoval i prostor. Ten nekonečně malý bod v jehož středu se náhle ocitnul, začal  pak nezadržitelně vyplňovat vodopád duhy, kterou se proplétaly listy stromů, paprsky slunce a zpěv ptáků....Usínal a probouzel se, obdarovával a byl obdarovaný, radoval se a radost rozdával...Byl v té chvíli vším , čím kdy chtěl být, byl sám svým srdcem a bez nezbytné masky, té ochránkyně jeho nitra, byl od té chvíle  konečně sám sebou.....

Sobotní ráno, jako každé jiné, ji pohladilo po duši a ona, ještě trochu rozespalá, těšila se tou myšlenkou, co si včera přečetla v řádcích jeho příběhu...Byla to pravda nebo fikce ?  Byl to sen nebo skutečnost ? Netušila, jen už věděla jistě, že někde daleko před ní, na konci té dlouhé, předlouhé cesty ji také čeká štěstí...

Doma

                                               

Kolik různých obrazů má slovo doma, kolik různých pohledů a nekonečné množství jejich variant...Kolik tváří se za tím slovem skrývá...máma, táta, sourozenci, kolik vzpomínek se stihlo za těch pár let nahromadit v srdci a kolik z nich v něm zůstalo uvězněno navždy...Je to čarovné slovo, je to slovo které zastavuje a posléze i vrací čas, je to klíč ke vzpomínkám, je to klíč k blízkým, je to pocit bezpečí....

Budete se možná toulat po celém světě, budete objevovat všemožné krásy přírody a poznávat nejrůznější srdce lidi, možná tím vším budete ohromeni a prožijete nikdy nezapomenutelné chvíle, přesto to, přese všechno to jedno jediné, obyčejné slůvko a vše co skrývá uvnitř své podstaty vám navždy zůstane vyryto v duši...

                                                 ....doma....

Richard David Bach... Nikdo není daleko

 Rae! Díky za pozvání k oslavě Tvých narozenin. Mezi naším a Vaším domovem leží tisíc mil, a tak se vydávám na cestu jen proto, že pozdravit Rae, to je přece důvod! Už se nemohu dočkat, abych u Tebe byl.

Začal jsem cestu v srdci kolibříka, kterého jsme spolu kdysi potkali. Byl přátelský jako vždycky, ale když jsem mu pověděl, že malá Rae vyrostla a že jdu s dárkem na oslavu jejích narozenin, zarazil se. Letěli jsme dál tiše a kolibřík nakonec řekl: "Moc tomu, cos' říkal, nerozumím, ale že jdeš na oslavu narozenin, tomu už nerozumím vůbec."

"Samozřejmě, že jdu na oslavu narozenin," řekl jsem. "Co je na tom divného?" Kolibřík mlčel a když jsme dorazili k místu, kde bydlí sova, řekl: "Myslíš, že vzdálenost může dělit přátele? Když chceš být s Rae, nejsi už vlastně s ní?"

"Malá Rae vyrostla a já jdu s dárkem na oslavu jejích narozenin," řekl jsem sově. Bylo mi divné říkat jdu potom, o čem jsme mluvili s kolibříkem, ale řekl jsem to, aby sova chápala, oč běží. I ona letěla dlouho tiše. Bylo to přátelské ticho, ale když mě bezpečně donesla k místu, kde hnízdí orel, řekla: "Moc tomu, cos' říkal, nerozumím, ale proč říkáš své přítelkyni malá, tomu už nerozumím vůbec."

"Je přece malá," řekl jsem. "Není ještě dospělá. Co je na tom divného?" Sova se na mne podívala hlubokýma jantarovýma očima, usmála se a potom řekla: "Zamysli se nad tím."

"Malá Rae vyrostla a já jdu s dárkem na oslavu jejích narozenin," řekl jsem orlovi. Bylo mi divné říkat jdu a malá potom, o čem jsme mluvili s kolibříkem a sovou, ale řekl jsem to, aby orel pochopil, oč běží. Letěli jsme nad hřebeny hor, nadnášeni horským větrem. Konečně orel řekl: "Moc tomu, cos' říkal, nerozumím, ale cos' myslel slovem narozeniny, tomu už nerozumím vůbec."

"Samozřejmě, že narozeniny," řekl jsem. "Oslavíme hodinu, v níž Rae začala být, hodinu, až do které nebyla. Co je na tom divného?" Orel se obrátil mocným záběrem křídel kolmo dolů a pomalu začal přistávat v písku pouště. "Myslíš opravdu, že je nějaká hodina, ve které život Rae začal? Nezdá se ti, že její život byl dávno předtím, než vůbec nastal čas?"

"Malá Rae vyrostla a já jdu s dárkem na oslavu jejích narozenin," řekl jsem sokolovi. Bylo mi divné říkat jdu a malá a narozeniny potom, o čem jsme mluvili s kolibříkem, se sovou a s orlem. Ale řekl jsem to, aby sokol pochopil, oč běží. Pod námi se do všech stran rozkládala poušť a sokol konečně řekl: "Víš, moc tomu, cos' říkal, nerozumím, ale že malá Rae vyrostla, tomu už nerozumím vůbec."

"Samozřejmě, že Rae vyrostla," řekl jsem. "O rok se přiblížila dospělosti a vzdálila se o rok dětství. Co je na tom divného?" Sokol konečně dosedl na prázdnou pláž: "O rok se vzdálila dětství? Tomu bych ještě neříkal dospělost." A vznesl se do vzduchu a byl pryč.

O rackovi jsem věděl, že je velmi moudrý. Když jsme spolu letěli, pečlivě jsem hledal a vážil slova, aby bylo jasné, že jsem se poučil, až zase začnu mluvit. "Racku," řekl jsem konečně, "proč se mnou letíš k Rae, když víš, že jsem už vlastně u ní?"

Racek kroužil nad mořem, nad kopci, nad ulicemi, až lehce přistál na hřebeni Vaší střechy. "Protože je důležité," řekl, "abys tuhle pravdu poznal. Dokud ji nepoznáš, dokud ji opravdu nepochopíš, můžeš ji projevovat jen částečně, s vnější pomocí strojů nebo lidí nebo ptáků. Ale pamatuj si, že pravda není o to méně pravdou, když ji lidé neznají." A odletěl.

A teď je čas, abych rozbalil svůj dárek. Tretky z kovu nebo ze skla rychle omrzí a člověk je pak odloží. Mám pro tebe něco lepšího.

Je to prstýnek. Září zvláštním světlem a nikdo na světě Ti ho nemůže vzít; nic ho nemůže zničit. Jsi jediný člověk, který ho vidí, jako já byl jediný, kdo ho viděl, dokud patřil mně.

Ten prstýnek ti dá zvláštní sílu. Až ho budeš mít na prstě, vzneseš se, vzlétneš na křídlech ptáků, kteří v té chvíli nad Tebou proletí, uvidíš jejich zlatýma očima, ucítíš vítr, který proniká jejich hebkým peřím, poznáš, co je to za radost, vydat se na cestu nad světem a nad jeho starostmi. Zůstaneš pod oblohou jak dlouho budeš chtít, strávíš tam celou noc i východ slunce a až ucítíš, že se vracíš dolů, budou otázky, které jsi měla, zodpovězeny, tvoje úzkosti se rozplynou.

Jako každá věc, které se nelze dotknout a kterou nelze vidět očima, bude i Tvůj dárek tím mocnější, čím více ho budeš užívat. Zprvu to možná bude jen venku, při pohledu na letící ptáky, se kterými se vydáš na cestu. Ale později, budeš-li dárek užívat správně, poletíš i s ptáky, které není vidět, a nakonec poznáš, že nepotřebuješ ani prstýnek, ani ptáky, aby ses vznesla a letěla tichým prostorem nad mraky.

Až ta chvíle nastane, musíš darovat prstýnek někomu, o kom víš, že ho bude správně užívat. Někomu, kdo ví, že jediné, co stojí za to, je z pravdy a z radosti, nikoli z kovu nebo ze skla.

Rae, dnešní den, poslední den v roce, je ničemu nepodobná slavnost, na které jsem s Tebou a kde Tě naučím, čemu já sám se naučil od svých přátel ptáků. Nemusím za tebou jít, už u Tebe jsem. Nejsi malá, dospěla jsi a jako my všichni si hraješ uprostřed svých životů a raduješ se z bohatství být živ. Nemáš narozeniny, vždycky jsi byla; nikdy jsi se nenarodila, nikdy nezemřeš. Nejsi dítě lidí, kterým říkáš otec a matka, jsi jejich druh v nádherném dobrodružství, na cestě za poznáním toho, jak věci jsou.

Dárek je vždycky přáním štěstí, a tak je to i s tímto prstýnkem.

Leť svobodná a šťastná nad narozeninami, leť širým Navždycky, a budeme-li si to přát, potkáme se tu a tam na slavnosti, která nikdy nekončí.

Opuštěná.....

Našla jsi ji u cesty, jak leží na polštáři ze zeleného mechu a sklonila ses k ní...

                    

Byla tak křehká že ses jí bála dotknout a tak jsi uchopila do svých drobných dlaní celou tu mechovou podušku, pozvedla jsi ji i s ní ke svým očím, prohlížela sis ji z blízka a najednou se ti zdálo že ji odněkud znáš...Opatrně jsi k ní přičichla a voněla ti krásně, jako jarní louka. Naklonila ses až úplně k ní a tiše naslouchajíc, zdálo se ti,  že slyšíš tlukot jejího srdce. Stále ti však něco chybělo aby jsi ji dokonale pochopila a tak jsi ji zlehýnka uchopila do svých dlaní a něžně, aby se ti nerozplynula jak mlha v údolí, ses jí dotýkala. Byla stejně horká, jako tvé srdce a ty jsi najednou cítila, jak moc je ti blízká. A pak, stále ještě ji držíc ve svých dlaních jsi cítila, jak do tebe pomalu vstupuje a stává se tvou součástí.  Od toho okamžiku se ti vždy, když se jí svým srdcem letmo dotkneš zdá, jako by ti zpívala své teskné písně o lásce a o štěstí.

Dnes už víš jaké bylo její jméno a čí byla, ležící u cesty opuštěná jen zdánlivě. Ten mechový polštářek sis vzala sebou domů a opatrně, svlažujíc ho denně kapkou rosy, uložila jsi jej na podšálek svého oblíbeného hrníčku.

Ten věčně zelený mech, leží dnes na polici u tvého psacího stolu a vždy, když o něj zavadíš  svým pohledem a svýma dobrýma očima se dotkneš jeho hebounkého kožíšku, bereš ho do dlaní, abys ucítila tep jejího srdce a cítila, že ona je stále ještě v tobě....

                              ......má myšlenka......

Vyznání....

Šumavo, ty zlodějko srdcí, ty omamná květino lákající motýly na svůj květ , abys je omráčila svou vůní. Ty, která umíš zahřát i pohladit, ty která umíš být krutá i nelítostná. Tvé modré obloze na pozadí zelených hor se nic nevyrovná, nikdo nedokáže vykouzlit stejnou atmosféru harmonie tak, jako to umíš ty. Nikdo nedokáže svým mlžným závojem vytrhnout z trápení tohoto světa a ukrýt do bezpečí tak jako ty....Jak rád dýchám tvé vůně, poslouchám zpěv ptáků, naslouchám tajemnému šumění tvých stoletých velikánů...

Tvé řeky , potoky, tůně i prameny s nekonečnou, neúnavnou přesností ukrajují můj čas. Jejich šumění, když vítr odpočívá, hladí po duši a vysušuje slzy, jejich bouření a řev vln neúprosně narážejících na kameny, když vítr posílen bouřkami nezná slitování, vzbuzují strach a přinášejí stíny, Jejich ticho, když sevřené v ledu sní svůj věčný zimní sen přináší zklidnění a harmonii....

Trvalo stovky let, než tě neúnavná lidská ruka  přetvořila k tvému dnešnímu obrazu. Kolik dřeva tvých stromů navždy zmizelo v pecích tvých skláren, aby přetvořené ve sklo a v zrcadla, na povozech, ukryté v bednách hoblin, brázdily cesty celé Evropy. Kolik tvých kmenů umně lidskými rukami svázaných do pramenů a vorů odnesly vlny tvých řek, aby přetvořeny v trámy prkna a latě pozvedly střechy Pražských chrámů k nadoblačným výšinám, kolik zim jejích kmeny rozťaté sekerami na polena, ohřívaly statisíce domovů, Kolik hudebních nástrojů po desítky let, svými trylky i táhlými tóny připomínalo ve svých melodiích místo svého zrození...Byla jsi, jsi a budeš, kolébkou, stolem i poslední cestou mnohým...

Přišla doba kdy jsi si vydechla a nabírajíc dech , začala jsi se vracet k dávno zapomenutým obrazům své minulosti. Místa zarostla travou a mechy, tvé stromy znovu začaly měnit louky v lesní tišiny a stopy těch, kteří tě stvořili, jsi s neúprosnou houževnatostí začala znovu skrývat do své věčně zelené náruče.

Dávno již zarostly stopy těch, kteří tu s tebou žili a byli tvou součástí po staletí, stopy těch, jimž jsi byla domovem, zdrojem práce, potravy i radosti. Byli násilím vytrženi z tvé náruče, která tak náhle opuštěná a osamělá, začala se nořit do ticha svých stínů a močálů. Dozněly ozvěny lidských hlasů a ty, propadajíc se do tajemného ticha čekala jsi, kdo tě jako šípkovou Růženku z toho věčného spánku znovu probudí.....

Přešla desetiletí a ty jsi se dočkala. Oni a jejich vzpomínky se začaly vracet, ve znovu vztyčených křížích a kaplích, které kámen po kameni na počest boží a těch kteří tu žili, znovu pozvedly k obloze neúnavné ruce lidské. Začaly se vracet ve znovu prošlapaných cestách a stezkách, v lavičkách které lákajíc k posezení jsou místem spočinutí poutníků, v cedulích, které vytrhávajíc střípky minulosti vyprávějí ty dávno zapomenuté příběhy věčným hledačům smyslu té nekonečné lidské pouti od zrození ke smrti.

Je únor a já, provázen malou Maggií a dvěma chlupatými přáteli, kráčím po tvých cestách, nasávám atmosféru jara, které snad omylem, snad  jen na chvíli,  probudila tvá zákoutí ze zimního spánku. Jak jen se vše mění v tom věčném koloběhu tvých zrození, snění a usínání a ty, uzavřena v neúprosný koloběh času se s nekonečnou pravidelností se znovu a znovu vracíš svou pamětí k počátku věků...

Má dnešní cesta po tvých zákoutích skončila, ale i když se k večeru,  ukrajujíc desítky kilometrů blížím k domovu, zůstávám na dohled a vím že se vrátím. Jsem tvojí součástí a ty jsi součástí mou již navěky...

                                                 .....Šumavo, má lásko.....

Světlo v tmách....

Koukám na měsíc, jak si probíjí svou cestu přes mlžný závoj a připomíná mi světlo v tunelu, dotek štěstí v moři bolesti,  kapku vody uprostřed pouště. Jsou okamžiky v životě, setkání, úsměvy pro které stojí za to žít a má pouť přes tyto okamžiky připomíná cestu od oázy k oáze v moři písku, které se, ve vlnách svých dun neustále mění. Někdy se mi zdá, že žiju v poušti ve které není nic smysluplného jen písek a prázdnota a přece čas od času dojdu ke studni, pohlédnu do hladiny čiré vody a pohladí mě stín palmového háje. To jsou ty chvíle, ten pravý smysl hledání, ten cíl na konci dlouhé cesty. Ty oázy štěstí, uprostřed pouště bolesti která mě obklopuje, jsou tím, co mi dává sílu zase popojít o pár kroků, kilometrů, let dál.

Onehdá jsem se jen tak zeptal malé Maggie, co by dělala, kdyby se najednou ocitla uprostřed pouště . Odpovědi si ta má lesní víla většinou dlouze promýšlí aby neplácla nějakou hloupost ale na tuhle zdánlivě složitou otázku odpověděla téměř bez zaváhání.Řekla mi tenkrát prostě: 

                                       "Držela bych tě za ruku  !!!" 

Přál bych každému z vás, aby měl svou malou Maggii, která, ač se na první pohled zdá drobná a slabá, dokáže vám být, uprostřed moře beznaděje....
                                            ......pevnou oporou.....

Na pohádku pro děti, zajděte si k slůněti :o)

Někdy toužím vrátit se do dětských let...

Hrát si jen tak na písku, stavět důmyslné a nedobytné hrady s životností ne větší než jeden den, nebo o pár roků později, zase sedět v kině a se slzami v očích, sledovat poslední výstřel Vinetůův. Chybí mi ten svět plný cti, pravdomluvnosti a věrnosti, chybí mi ty ideály a šťastné konce, kdy dobro vždy zvítězí nad zlem...

Svět se mění a měníme se s ním  i my, strženi tím bezohledným mlýnským kolem civilizace, které nás žene kdoví kam, až nakonec naše ideály, svými kameny, definitivně semele v prach. Toulání se ve snech,  je bezpečná cesta jak tomu uniknout a tak, když na půdě najdete starou knížku a v ní ty neuměle psané verše ,  zasněte se a ať se vaše okolí tváří jak chce, vraťte se v duchu, tak jako dnes já, alespoň na  malou chvíli do dětství. Budete se v tu chvíli cítit mezi svými v bezpečí a znovu si s přivřenýma očima budete přehrávat ty chvíle, které jsou a navěky  zůstanou vaší součástí, ukryté někde hluboko ve vaší paměti.....

                           .... chvíle, ve kterých jste a už navždy zůstanete sami sebou...