Velký blondýn s černou botou...

Velký blondýn je dnes už v komediální filmové tvorbě pojmem. Nejen, že patří mezi nejlepší komedie režiséra Yvese Roberta a herce  Pierra  Richarda,  ale  zároveň  zaujímá  i  přední místo na žebříčku francouzských veseloher všech dob. I po letech divák zjistí,  že  gagy  nic neztratily ze svého espritu a lehkosti, a že by v současné  době  vystačily  hned  na  několik komedií. 

Film je film a život je život...

Je ráno a chystám se na cestu do Prahy. Hlavu plnou myšlenek,  abych  nic  nezapomněl a taky, jako  obvykle,  plnou snů . Hafani a kožišák  Paddington (tu přezdívku  mu nešlo nedat :o)), nám občas drobet uklízí v zádveří - prý aby tam nebyl tak velký nepořádek. No co,  kdo má doma hafany, něco o tom ví ;). Obouvám se jako obvykle na poslední chvíli a na botníku hledám obouvák (kdo by si ty tkaničky zavazoval, že ?). Nakonec  si  při  neustálém  hledání nazouvám boty  poslepu a utíkám k autu. Odjezd probíhá v pohodě, jen ještě chybí benzín a tak  cestou  u  nejbližší  benziny  natankovat. Před námi u prvnímu  stojanu  zastaví  nějaká slečna a  já  hned   za   ní.  Vystupujeme   téměř  současně.  Já   zasunuji   pistoli  do  hrdla  nádrže  a  najednou  mám  takový  neodbytný  pocit,  jako  by mě někdo  upřeně pozoroval. Zvednu  hlavu a je to tak, slečna stojí vedle svého auta a s otevřenou pusou nevěřícně zírá na mé boty. Skláním hlavu dolů a...

Průšvih !!!

Krve by se  ve  mně  nedořezal. Tak  rychle  jako já od benziny neodjíždí ani zloději (já tedy zaplatil). Schůzka v Praze je definitivně prošvihnuta ! Přijíždím domů, vystupuji a opět mám pocit, jako by mne někdo upřeně sledoval ! To mizera Paddington na mě kouká s vyplazeným jazykem a dělá si  ze  mě  opičky ... :o)

Kdo se umí smát sám sobě, má právo se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá... 

(Jan Werich)