Usedla na parapet starého okna, co tu už padesát let hlídá teplo domova, hrdlička - ta živá připomínka koloběhu času...Času, svědka dávno minulých radostí a smíchu - svědka smutku a slz co uplavaly s jarním táním, někam daleko - k moři, tam kde sny mají své doma...
Tady poprvé uviděla světlo světa a uložila do dřevěných skříní, mnohem starších než ona sama, dvacet let svých vzpomínek. Tady znovu nachází své dětství - ten sladký čas bezstarosti a bezpečí...Znovu bere do rukou věci tak známé a přitom už tak cizí a z každá z nich se zároveň, v dlaních též poznamenaných neúprosnými léty, proměňuje v pocity a vzpomínky. Otvírá staré deníky v nichž jako by se čas zastavil . Každá věta v nich, se stala němým svědkem dávno již uplynulého času...
Připomíná mi anděla ta okřídlená světice, co se na mne přes to okno dívá - tolik podobna andělu strážnému - tolik podobna zrcadlu života. Nebojí se - je sebejistá - ví, že já i ona jsme z jiných světů a oba jsme tu jen na návštěvě - pozorovatelé - němí svědkové historie, která prostupujíc věcmi, ukryla se do těch starých skříní.Ty skříně jsou plné života který odešel a jen já a ona, hledíc na sebe přes objektiv a půl století staré sklo, zůstáváme svědky toho chvilkového procitnutí minulosti...
„Vzpomínky jsou jediný ráj, z něhož nemůžeme být vypuzeni.“
(Jean Paul 1763-1825)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.