Vánice...

Těžké nebe, které  se  na čáře horizontu téměř dotýká země, začíná chrlit miliony vloček sněhu. Krajina je během několika chvil úplně bílá a začíná sílit vítr. Vločky, ty nádherné šperky stvořené nebeským sochařem z ledu a vody, začínají měnit směr a už nepadají lenivě jako pírka kolmo dolů, ale nabírajíc rychlost, mění  směr svého letu na téměř vodorovný. Vítr stále sílí a zpočátku mírné sněžení se mění ve vánici. Ptáci, schovaní někde v lese v korunách stromů ani nedutají a lesní zvěř schoulená pod hustou střechou mladého smrčí zrovna tak. Všude zavládlo ticho a jen hukot a nárazy nemilosrdného větru dávají vědět,  kdo je tady v tuto chvíli neomezeným pánem.

Míjím první stavení, stejně jako ty zahalený do kapuce a jen stěží, objímajíc tě kolem ramen s tím větrem zápasím - kde se vzala ta ohromná síla, která si  tu s námi tak pohrává ? Měníš se zase v malou , vystrašenou holčičku. Opřeš se o mne a já bojujíc s větrem za nás oba, jsem za tu chvíli rád. Blížíme se k domu a snažíme se vydržet ten tlak, který podráží nohy a dusí plíce, vydržet to peklo, které se tu zjevilo nezávisle na naší vůli s touhou rozdělit nás, přemoci, zničit to křehké pouto citu co nás spojuje ...

Konečně jsi v bezpečí... Růžolící, schoulená ve svém  křesle, popíjíš horký čaj a já se vracím zpátky ke dveřím, abych vyfotil to peklo, kterému jsme právě unikli. V pevných zdech domu je teplo a my skrze uslzené okenní tabulky sledujeme, jak přes odplouvající mraky začíná nesměle vykukovat slunce a zvířená sněžná mlha pomalu klesá k zemi. Sněhová vánice je po hodině definitivně pryč a já, rozpuštěn v teple tvé přítomnosti, vychutnávám si tu vzácnou chvíli našeho společného štěstí...

„Tu však jsem náhle viděl,že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný protože jsem u něho. Když se to takhle řekne,zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí,je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!“

(Erich Maria Remarque)

Apatyka "U Sloníka "... ;O)

Občas nás něco trápí...

Je to normální stav a známe ho, ať už se na oko tváříme sebevíc optimisticky, všichni. Prostě něco není ve shodě s našimi představami a pak je na nás, abychom se s tím nějak vyrovnali. A každý z nás má na tyhle stavy svůj více či méně účinný lék. Já například píšu - člověk na chvíli zapomene na pocity z vnějšího světa a ocitá se ve světě svých představ a příběhů, kterými  plně vládne.  Není v něm únava ani zklamání - je tam láska, je tam dobro, je tam jen to, co on sám chce... 

Jindy uteču do lesa - les je zázračný léčitel - pokaždé, když míjím první stromy a pohladí mě jejich stín, je to, jako bych se z minuty na minutu ocitl v úplně jiném světě - světě, kde se krása prolíná s klidem a harmonií a který je na tisíce světelných let vzdálen od toho prapodivného světa za zády. A učím se dýchat jeho vůně, poslouchat zpěv ptáků, ( zrovna včera jsem ten nádherný koncert "O návratu jara" poslouchal) a hladit pohledem květiny. Prostě jen proto, že tuším jak to mají rády...

  Neposledním z těch zázračných léků je slunce - dává teplo, tiší bolest a do žil vlévá optimismus. A tak stojím na okraji louky a nechávám se prostupovat jeho sílícími paprsky a stejně jako to slunce prožívám znovuzrození. Nový život nikdy nepřichází bez bolesti - o tom každá máma něco ví. A tak se stejně jako ona nadechnu a v očekávání nového života zhluboka dýchám...

„Až ti bude v životě nejhůř, otoč se ke slunci a všechny stíny padnou za tebe.“

(John Lennon)

Překlad textu zde :

Smíření - ve znamení Býka...

Svět se mění a my s ním. Země se vychýlila ze své oběžné dráhy a spolu se svými dvěma měsící se vydala na pouť k  Marsu. Tepla ubývá a severské národy začínají migrovat na jih. Bude se ochlazovat dál nebo slunce zemi udrží na jiné, vzdálenější trajektorii ? Nikdo netuší , severní i jižní polokouli zvolna pokrývá led a úzký pás okolo rovníku se brzy začne plnit lidmi...

Vydávám  se do stepi, abych dokončil svou proměnu. Smířený se světem i s minulostí, chci  s ní splynout  a stát se její součástí, stát se součástí toho dokonalého plánu stvoření. Jdu sám několik dní, stále hlouběji a hlouběji, vyhýbajíc se všem lidským sídlům. Svou lvici  potkávám náhodou, je zraněná na noze a zdá se, že bez potravy zahyne. Přirozený výběr - řekli by jste, ale já se zcela nepochopitelně, z  nějakého mně neznámého vnuknutí rozhodnu pomoci... Ulovím  antilopu a táhnu ji k ní. Nechá mne přistoupit skoro na dosah a z posledních sil se snaží pozřít pár soust. Další starostí je voda - musím ji přinést ze vzdálené říčky, ale neváhám. Ona si život zaslouží ! Jsme spolu několik dní a rána se pomalu hojí - i ona sama nabírá sílu znovu vzdorovat osudu. Zvláštní spojení - ona, bývalá paní džungle a já, stín vládců světa. Dva osudy navěky spojené nějakým zvláštním nepochopitelným poutem...Uběhnou čtyři týdny a my se vydáváme na další cestu - rána už je téměř zhojená a má lvice zkouší lovit. Pozoruji její hebkou srst a sebejisté pohyby predátora - je dokonalá...Konečně !!! První úlovek - zraněné tele pakoně. Jsem rád - za ní - dokázala to, teď už se obejde i beze mne, ale ona z nějakého nepochopitelného důvodu zůstává. Ví snad už teď, že o pár dnů později bude moci chránit život můj ? Stali se z nás spojenci - přátelé na život a na smrt. Dvě paralely, které se v nějakém  paradoxu života v jednom místě a v jednom čase navždy spojily.

Probudil jsem se v noci a na setmělé obloze jsem uviděl miliardu hvězd a dva měsíce velké tak, že se zdály téměř na dosah. Chvíli jsem nevěřil svým očím a uvažoval co se vlastně stalo, když mne svým mrazivým dechem probral vesmírný chlad ze strnulé netečnosti. Něco se změnilo - ne změnilo se všechno !!! Otřásl jsem se zimou a v tu samou chvíli jsem ucítil vůni a teplo její srsti, to jak se mi má lvice připomněla svou přítomností...

Ne každý kdo bloudí je ztracený (J.R.Tolkien)

Překlad textu zde :

V zorném poli Střelce...

Shledání s Entgoraiem příštího dne je dojemné - netuším, jak mi mohl člověk, kterého jsem v Nairobi viděl pouhou hodinu, za tu malou chvíli  tak přirůst k srdci. Snad je to tím, že v okamžiku,  když jsme sami na dně, jsou naše srdce mnohonásobně citlivější. Mluvíme spolu dlouho a je to nádherný začátek těch několika měsíců strávených mezi masaiskými bojovníky. Kde se jen  v lidech, jejichž celý majetek spočívá v několika málo věcech a stádu koz a ovcí, bere taková moudrost žití ?

A vlastně jim rozumím - byly doby, kdy jsem mohl mít téměř vše na co jsem si vzpomněl, ale ve chvíli, kdy jsem se toho všeho vzdal, jsem se najednou cítil mnohem svobodnější. Věci, majetek, touhy - vše to  mne totiž svazovalo a činilo závislým... Za temných nocí v buši se zpětně probírám svým životem a kupodivu se mi v paměti nevynořuje mé drahé auto či přepychový dům, plazmová televize či nádherný nábytek, ne, tohle všechno z mého srdce nenávratně  zmizelo v tu chvíli, kdy jsem to už neměl. A v  tom prázdnu, prostém všech věcí, se mi najednou z minulosti začaly vynořovat vzpomínky  a pocity. Večery s kytarou a písněmi, jejichž tóny procházejíc plameny ohně, volně odplouvají někam do ticha noci, Vynořuje se mi z paměti má láska , kterou jsem miloval tolik, že jsem ji nakonec svým odchodem musel chránit sám před sebou - kdo ví, jestli to někdy pochopí. Z paměti se mi vynořuje i ten pocit štěstí, kdy jsem dopsal svůj první román a nevěřícně, opatrně se dotýkajíc stránek ještě vonících tiskárnou, jsem ho tu samou noc celý  přečetl. V paměti mi zůstal i můj kamarád, který spolehlivě zachytil lano v okamžiku, kdy se mi pod rukou, vysoko na skále, utrhl chyt. Nezůstalo ve mně, spícím uprostřed kruhu z ostnatých keřů chránícího mne v noci před divokou zvěří, nic z mé pýchy a ješitnosti. A já v tom okamžiku pochopil,  že to největší bohatství které mám, nemám ve své peněžence, batohu či domě, ale nosím ho sám v sobě - ve svém srdci...

Dny letí nezadržitelným tempem vpřed a já, jak v sobě postupně  objevuji, oproštěn od všeho sobectví, nový svět harmonie, nacházím také odpuštění. A tak se zbavuji i těch posledních pout, které mne spojují s minulostí. Pocit křivdy je totiž jako závaží, které vám, ač již máte křídla snů, nikdy nedovolí vzlétnou výš...

Český překlad textu zde :

Ve stínu Kozoroha...

Turistický hotel na okraji rezervace skýtá až překvapivě příjemné ubytování. Po celodenní cestě přehřátým autobusem obložen lidmi, kozou a slepicemi, nasycen tisíci pachy i vůněmi, ohlušen nikdy neutichajícím brebentěním domorodců, jsou vlažná sprcha a  ticho, rušené jen proudem vody, opravdu k nezaplacení. Stojím tu dlouho a smývám ze sebe všechny ty smutné pocity a nálady minulých dní. Už zítra vyrazím  s  průvodcem a jeho džípem vstříc divočině - vstříc tajemnému místu mého přítele. Africká noc je hluboká  a černá a vzdálené zvuky noční zvěře jen dokreslují tu klidnou atmosféru. Konečně spánek, hluboký bezesný léčivý spánek...

Maskovaný Land Rover mého průvodce poskakuje jako zdivočelá zebra po nerovné cestě a dohromady s oblakem prachu, jímž je neúnavně pronásledován, připomíná Halleyovu kometu. Připadá mi, jako bych s ní uletěl ze země lidí do jiného světa.  Světa savany, skal, divoké zvěře a zpívajících stromů, strážců té dokonalé rovnováhy. Světa který tu nezávisle na nás existuje už milióny let. Míjíme obrovské stádo pakoňů a o hodinu později neméně velké stádo zeber. Na pozadí pod rozložitou akácií odpočívá smečka lvů a vyhlíží si vhodnou oběť. Krutý ale spravedlivý řád přírody. Po dalších dvou hodinách jízdy zastavujeme v masaiské vesnici a s muži hrajícími svou odvěkou roli - válečníků a strážců stád se radíme kam dál. Místo označené na mapě jim nic neříká, ale vzhledem k tomu, že malé vesnice se mnohdy stěhují spolu se stády, to ještě nic neznamená. Po hodině odpočinku ve stínu mohutného stromu vyrážíme dál, směrem k tanzánské hranici. Zastavujeme o něco později v další malé vesnici a tady už máme štěstí. Po počátečním malém nedorozumění, že jsem přijel fotit domorodce, se vše vysvětluje a bojovníci nám ukazují cestu buší, která už na mapě není.

Cestou brodíme řeku Maru a v okamžiku, kdy se slunce začíná blížit obzoru, uvidíme první maňaty - masajské chýše důmyslně spletené ze dřeva a proutí, potažené kravským trusem. Můj průvodce mluví s jedním z Masajů a ptá se na mého přítele Entgoraie. "Ano, žije tady, ale nyní je v buši." odpovídá Masaj a vede mne k jedné z chýší. Maňata je bez oken a vevnitř hoří oheň. Ze začátku v tom šeru špatně vidím a trochu hůř se mi dýchá vzduch prosycený kouřem, ale rychle si zvykám . Trochu mi to připomíná večery pod převisy na trempech z mládí. Teď jsem tu, na začátku další kapitoly svého života a po několika hodinách rozhovoru lámanou angličtinou s mým hostitelem se konečně ukládám k spánku. Tak jak jsem, uléhám na tvrdou podlahu chýše. Noc je hluboká a temná a jen zvuky dobytka v ohradách či vzdálený řev lvů  ruší to posvátné ticho tady, ve vesnici na konci světa...

Ve znamení Štíra...

"Sny jsou sny a život je život", říkám si hned ráno, když si vzpomenu na ten noční "armageddon". Stojím tu u autobusu, kolem mne zase spousta lidí a já nevyspalým pohledem sleduji, jak můj kletr podniká horolezecký výstup na střechu autobusu, který docela určitě nebude o nic mladší než já - spíše naopak. Trasa vyznačená na mapě je jasná, nejdříve 100 km na západ až k Naroku a potom odbočit na jih dalších 150 km k Maasai Mara National Reserve. U nás trasa na tři hodiny, tady v Keni cesta autobusem téměř na celý den. Útěk do samoty uprostřed chumlu lidí - kolik paradoxů mne v téhle zemi ještě čeká ? Proč se vlastně cítím uprostřed lidí tak nesvůj? Proč vyhledávám samotu ?

Bude to nejspíš tím,  že každý z nás je jiný. Každý z nás má jiné geny, jinou výchovu v jiném prostředí a své vlastní měřítko pro dobro a zlo. Každý máme svou vlastní pravdu a svou vlastní spravedlnost. Jen málokdo z nás si uvědomuje relativnost všech těch pojmů a tak se sebestředností člověku vlastní  předpokládáme , že všichni okolo mají stejné pravdy, stejnou spravedlnost, stejný náhled na pojem "dobro" a "zlo" a podle toho jednáme. Ale tak to není ! Skutečnost, že je pravda relativní, jsem kdysi pozoroval na hnědé plechovce od kávy s bůhví proč žlutým víkem. Ležela jako váleček na stole a pozorovali jsme ji s kamarádem. On  seděl z boku a já z čela - on viděl hnědý obdélník, já žlutý kruh a přes ten kardinální rozpor jsme měli pravdu oba !!! (Nebo vlastně ani jeden z nás.) Téměř nikdo z nás si nedokáže v celé šíři představit vidění toho druhého a jen málokdo se o to pokouší a někdy ani empatie nestačí. Proplétat se spletí různých pravd a spravedlností je prostě nad naše síly a nad naše časové možnosti. Nejpřirozenější reakcí, pro člověka vyhýbajícího se konfliktům, je pak zcela zákonitě útěk do samoty. Jak z toho ven ? Lze vůbec najít kompromis mezi hnědým obdélníkem a žlutým kruhem ? Myslím že ne, vznikl by z toho hybrid který by nepřipomínal ani jedno ani druhé. Kde tedy hledat tu univerzální pravdu platnou pro všechny ? Myslím že jediný náš smysl, který je schopen rozetnou ten gordický uzel, ten naprostý chaos všemožných vjemů a pocitů, je láska. Ta jediná totiž dokáže, aniž by potlačila naše "já", vidět svět očima toho druhého.

Koukám na své snědé spolucestující, natřásající se stejně jako já na tvrdých sedačkách stařičkého autobusu a říkám si, "jak vás proboha mám milovat ?" Nevím - prostě nevím - teorie je jedna věc a praxe druhá. Pozoruji ty tváře kolem sebe a každá je jiná - někdo je stažený do sebe, někdo otevřený a hovorný, někdo vysmátý, někdo naštvaný, kolika z nich se asi hlavou honí stejné myšlenky jako mně a kolik z nich by mi lásku oplatilo nenávistí ? A je vlastně nutné očekávat vždy adekvátní reakci ? Zavírám oči a ponořuji se do svého vysněného světa. Ještě ne - mám v sobě ještě příliš bolesti, a starých křivd, ještě nemám dost sil abych miloval svět takový jaký je - ještě musím hledat odpuštění, 

ještě chvíli musím zůstat sám...

Foto : Livingstone.cz

Překlad textu zde :

Stý...

...Máme narozeniny...

Já a můj blog a vlastně tím pádem i vy všichni, mí věrní. Náš čas na těchto stránkách neurčují hodiny, určují ho slova, věty a příběhy. Sto příběhů - jako sto let - dost času na to, aby člověk zmoudřel a strašně málo na to, aby se moudrým stal. Někdy se mi zdá, že jsem na samém počátku té cesty za sebepoznáním, jako bych psal ty samé řádky co před dvěma lety a jindy vidím jasně tu proměnu kterou s každou větou procházím. Snad je to k dobrému. Píšu tyhle řádky a myslím na vás, na všechny ty, co mi přidáváte plusy a komentáře. S některými se znám krátce, s některými už přes  dva roky. Někteří jsou mi bližší, někteří svou povahou vzdálenější. O některých z vás nevím téměř nic, o některých toho vím více, ale každý z vás je mi něčím blízký, něčím mě oslovuje, něco mi dává. Dívám se na ty nejstarší blogy a pod plusy se mi zobrazují jména z nejvěrnějších, Janka - malířka z hor, Petra - mlčenlivá průvodkyně žitím, Evka kamarádka z Anglie, Jana - žena s nejkrásnějším úsměvem v Praze, Elka, citlivá duše z Benešova, Ira - přítel z Izraele.. Mohl bych pokračovat ještě dlouho, abych vyslovil všechna vaše jména, ale ono to není nutné a stejně bych nejspíš na někoho zapomněl. Každý z vás je jiný a každý z vás mi něco dává - svými slovy, svými obrázky, svou přítomností. Každý z vás, je tak trochu taky spolutvůrcem těchto stránek.

Kdysi jsme s malou Maggií mluvili o tomto virtuálním světě, kolik z vás by se mohlo stát našimi opravdovými přáteli v realitě, v životě plném trápení a bolesti ? A má vůbec smysl utíkat se do vysněného světa dobra ? Odpověď znám od počátku - svůj význam to má, už jen tím že každý smajlík, každé dobré slovo, každé přání vlídného dne, přináší do našich životů trochu úsměvu, trochu radosti a trochu pohlazení.

Mé příběhy jsou obrazem mého srdce a zrcadlem mé fantazie a oslovily-li alespoň na chvíli někoho z vás splnily svůj účel...

...Děkuji...

Ve snech Vodnářových...

Den první, den poslední...

Zavolala dnes po ránu, po nekonečných patnácti letech - "jedu k tobě" oznámila stručně a položila telefon. Potkali jsme se před tou hromadou let na nějaké sociální síti a už od první chvíle to mezi námi jiskřilo (láska na první pohled ?). Od počátku jsme tušili, že naše osudy, souběžné jako dva pruhy dálnice, se stejně jako ty dva asfaltové pásy nikdy neprotnou a přesto jsme celou tu dobu po tom okamžiku podvědomě toužili. Žili jsme své životy nezávisle na sobě a přitom spolu. Byli jsme dokonce i stejně šťastní, viděli jsme dospívat své děti, prožívali své radosti a svá trápení se svými rodinami, budovali jsme své domovy - svá štěstí. Dokonce ani ve chvíli kdy jsme, shodou okolností, před pár lety zůstali oba sami, nenašli jsme odvahu sejít se. Snad jsme nechtěli porušit tu křehkou rovnováhu, která se za ta léta mezi námi vytvořila - snad jsme nechtěli prožít další zklamání... Nevím, nikdy za tu dobu jsme si ani nezavolali a přesto, když jsem to ráno zvedl telefon, věděl jsem bezpečně, že je to ona. Rostlo ve mně napětí a odpočítával jsem každou minutu z té hodiny a půl co nás od sebe dělila...

A pak stála přede mnou, elegantní jako vždy, lehce přivřela dveře auta a bezelstně se usmála. "To ses načekal co ?" Stejně bezprostřední jako ve všech těch dopisech co jsme si za ta léta mezi sebou vyměnili - jako bychom spolu mluvili před hodinou. Stáli jsme proti sobě nekonečně dlouhou chvíli a prostor mezi námi křižovaly jen naše pohledy. Ty oči, ty nekonečně laskavé oči, možná ty byly toho všeho příčinou.. Objali jsme se a já cítil,  jak mne prostupuje teplo jejího těla. "Tak jsi tady", odtáhl jsem se konečně a z blízka si ji prohlížel. Vlasy, přestože léty trochu prořídlé a na spáncích lehce postříbřené, stále jako před lety, zdivočele poletovaly kolem její tváře. Jemné vlnky rtů tvořící mírný úsměv, dostatečně krásné i bez rtěnky. Oči jako vždy laskavé, každé ozdobené třemi jemnými oblouky vrásek po stranách...

" Půjdeme na kopec, tam budeme mít to představení jako na dlani " řekl jsem  a oba jsme vykročili směrem  k lesu. Cesta vedla mezi poli, kraj dýchal jarem a my propojeni propletenými prsty stoupali výš a výš. Přiblížili jsme se k lesu, sedli si na jeho okraji do trávy a koukali dolů do údolí. Jen tak, nebylo třeba slov. Oba jsme intenzivně vnímali přítomnost toho druhého a oba jsme prožívali své chvíle vrcholného štěstí. " Mám strach " zašeptala, víc očima než rty a já ji bezděky vzal kolem ramen, přivinul jí k sobě a políbil na víčka. Jak nádherně voněla. "Neboj se, už tě nikdy nepustím"...

Obloha náhle z ničeho nic zrudla a přes slunce přelétl stín. Z dáli se ozval hrom jako by tisíc stíhaček prolomilo zvukovou bariéru a na obloze se rozsvítilo nové slunce a jak žhnulo víc a víc, zanechávalo za sebou černý pruh dýmu. Země se zachvěla a ve chvíli, kdy to druhé slunce políbilo obzor jsme ucítili mohutný náraz. Pevně jsem ji stiskl v objetí a jen několik okamžiků před tím, než nás navěky spojila žhavá tlaková vlna, mi tiše zašeptala "miluji tě, vždy jsem tě milovala"...

Probouzím se zlitý potem jako v horečce a v oknech pokoje vidím barevná světla nočního Nairobi...

Zimní noc...

Zimní noc jasná bezmračná

noc v níž se ticho rozhostí

noc splýnů leč též radostí

chytila duši do svých sítí

a tomu koho rukou chytí

   srdce z pout smutku oprostí...

Zimní noc teplá zázračná

stačil jen dotek  v okamžení

stál jsem tu volný v srdci chvění

čas ten se tryskem rozletí

snad aby unikl vzápětí

   kouzlům co život mění...

Pod ochranou Raka...

Entgorai, jak se jmenuje můj nový přítel, mne vede spletí ulic souběžných s hlavním bulvárem a na velké mapě Keni, na okraji Uhuru parku, označuje prstem jedno místo. "Here you will find peace" (tady najdeš klid). Pozoruji to místo na jihozápadě, na rozhraní národních parků Maasai Mara a Serengeti a snažím se vtisknout si ho do paměti. "Klid musíš objevit sám v sobě, ve své duši - to místo ti jen pomůže otevřít ji dokořán" - dodává ještě můj nový přítel a pak se s mírnou  úklonou loučí a mizí mi v davu lidí.

"Klid musíš najít sám v sobě, ve své duši", opakuji si znovu a znovu jeho slova a zamířím do centra. Je rozhodnuto - zítra si najdu spoj a vyrazím na západ. Pokusím se to místo najít. V obchodě ještě kupuji mapu a pár drobností a vracím se cestou k hotelu. Noc je dlouhá a tak si na pokoji ještě zapínám televizi a sleduji zpravodajství americké  CNN. Na dosah k zemi se přiblížila velká planetka , ale pravděpodobnost kolize je takřka nulová. Je tu však nebezpečí, že ji země svou gravitací zachytí jako další měsíc . Nebezpečí spočívá především v tom, že Zemi může podle výpočtů vědců z NASA vzájemné působení gravitačních sil vynést na trajektorii k opuštění oběžné dráhy a vychýlení se směrem k oběžné dráze Marsu. "Souboj titánů", říkám si a televizi vypínám. Nemám nejmenší chuť poslouchat jakékoliv spekulace - stejné, jako jsem poslouchal celý svůj život... V tu chvíli pochopitelně ani zdaleka netuším, co vše naši planetu čeká během následujících týdnů a tak zabrán do vlastních myšlenek, tu informaci vytěsňuji na okraj paměti...

Přivírám oči a vzpomínám na dětství. Jak mi tehdy bylo dobře - máma v kuchyni vaří oběd a my se s mou, o rok mladší sestrou honíme po bytě a děláme při tom příšerný kravál. Máma zasahuje a my se vracíme do pokoje a začínáme si prohlížet velkou obrazovou knihu s názvem "Afrika". Je to již třetí díl série "Světadíly", kterou nám máma postupně kupuje k vánocům a po "Evropě" a "Austrálii" teď prožíváme vnitřní dobrodružství při objevování tohoto ohromného kontinentu. Buš, lvi, žirafy, sloni, nosorožci a spousta domorodých kmenů žijících na úrovni doby kamenné. Jak velký rozdíl v porovnání s Afrikou dnešní. Co všechno jsme jim prostřednictvím kolonizace dali a bylo to vůbec souměřitelné s tím co jsme jim vzali ? Tradiční hodnoty zmizely v nenávratnu, převálcovány pásy naší civilizace. Krajina mimo národní parky se mění v poušť a o tom, co se stalo s lidmi, lépe nemluvit. Kde jsme vzali tu jistotu, že zrovna my, naše civilizace je to pravé pro celý svět ? Že ta naše, v mnoha evropských státech již zahnívající demokracie, je tou pravou spásou pro všechny ostatní ? Není to vše jen záminka pro  naši nenasytnou touhu vlastnit, ovládat, bohatnout ? Jak se zodpovíme všem těm lidem živořícím v obrovských slumech na okrajích moderních  měst a žijících ze dne na den v horších a horších podmínkách ? Poděkovali by nám za ztrátu své kultury, ztrátu své víry, ztrátu svých nadějí ? Kdo jsou to oni, vyděděnci na okraji své vlastní země a kdo jsem já, evropan, který odjel hledat smysl života tam, kde ho předchozí generace evropanů, původním obyvatelům navždy vzaly !

"Klid musíš najít sám v sobě, ve své duši" ,

doznívají mi stále v uších slova Entgoraiova, když se propadám do neklidného spánku, plného nezodpovězených otázek a snů...

[photo/marhaba.com.qa]

Foto: Schreibkraft (auf Wikimedia Commons)

Překlad textu :

V zajetí Berana...

Kdo vlastně jsem ? Figurka vržená na šachovnici, s napětím očekávající okamžik, kdy přijde její chvíle a ona dá konečně králi mat - držet v ruce osud světa a ukončit tu nesmyslnou hru ! Ale ta hra má svá vlastní pravidla a kde je psáno, že nebude nutno mne obětovat ? Obětovat ve prospěch vyšších cílů - pochybných vítězství...

Opět jsem v davu cizích tváří a můj, chcete-li to nazvat "útěk", se nějakou záludnou shodou okolností mění v návrat. Návrat mezi lidi - co na tom že jsou černí - to jen prohlubuje můj pocit odcizení. Mávnu na taxi a mířím do hotelu - musím si to všechno pořádně rozmyslet - utíkat v kruhu přece nedává žádný smysl. Před čím vlastně utíkám ?

Ležím a s vyprázdněným pohledem koukám do stropu. Snažím se zachytit nějakou smysluplnou myšlenku, ale v prázdnu mého já se nezachytí  nic - zase jenom prázdno ! A bolest hlavy. Znám to, není to prázdno, je to šílený přetlak myšlenek spojených do spletenců a nesmyslných tvarů, vložených do mysli stejně jako lidské motivy vložené do pláten Hieronyma Bosche. Tisíce postav a žádná tvář - žádné duše. Už chápu autora těch slavných děl - připomíná mi to pohled do zrcadla v mé hlavě. Vše dokonale propleteno, spojeno a stmeleno. 

Tohle se nedá - praskla by mi z toho hlava. Beru foťák a utíkám ven. Prodírám se hlava nehlava davem a zcela nesmyslně si koleduji o malér ! Ale to jediné na čem teď záleží je bolest - ta nesnesitelná bolest v mé hlavě - potřebuji jen kus prázdna a zeleně...O chvíli později jsem konečně v parku. Usedám na zem v poloze lotosového květu a z brašny vytahuji přístroj. Sledovat svět přes hledáček aparátu - jak uklidňující. Vyberete si svůj objekt - svoji tvář a jen ji mlčky pozorujete. Pozorujete a čekáte na ten správný okamžik kdy zmáčknete spoušť. Zastavuji svůj pohled na tváři vypovídající vše - bolest a nekonečnou tíhu života a přitom takové dokonalé smíření. Tu tvář znám z National Geographic - Masaj !

Levou rukou zaostřuji a v hledáčku vidím, jak zvedá ruku a s mírným úsměvem ve tváři otáčí dlaní zprava doleva  "don't photo please". Gestem a lámanou angličtinou se omlouvám - to je ta naše evropská touha všechno vlastnit - obrazy postav, osudů a s nimi nakonec i duší. Mluvím k té tváři dlouho a už dávno to není omluva - je to vykřičení bolesti, je to volání o pomoc - je to mé mayday !

Ta mahagonová tvář mlčky poslouchá. Pak mne bere kolem ramen a konečně promluví:  

"go with me my friend"

Foto Ljuba Krbová

Ve znamení Panny...

Sliby dané Bohu ve vypjatých situacích  jsou ošemetná věc. Když jsme v nouzi, obracíme se k němu a pod tlakem svědomí najednou vidíme, jak se náš hodnotový žebříček začal, stejně jako ta věž v Pise, poněkud naklánět na stranu. A my, místo toho, abychom zkontrolovali, jestli jsou v pořádku základy, uděláme přesně to, co udělali stavitelé té věže. V polovině stavby vezmeme olovnici a začneme stavět zase rovně. výsledkem je nejen věčně poněkud nakloněný náš hodnotový žebříček (citadela chcete-li), ale také pěkně pokřivený strom života. Celý život se zabýváme svým intelektem, čteme, vzděláváme se a snažíme se být moudřejšími, ale ve chvílích, kdy jen trochu nepochopíme danou situaci, okamžitě jsme naježení a připraveni se bránit tomu "zlu" zvenčí. Znám to sám na sobě - jsem stejný - snad jen díky svému poněkud těžkopádnému znamení nereaguji většinou hned a tak se mi to čas od času rozleží. O co hůř jsou na tom všichni ti berani, lvi, střelci...

Vzpomínám na svou babičku, byla vždy laskavá a se srdcem na dlani, vždy ochotná pomoci. Někdy , když ji někdo ublížil, se schoulila do klubíčka a docela obyčejně, lidsky plakala, pak ale vstala a na tváři jsem opět uviděl milý úsměv a ochotu vždy pomoci. Nebyla příliš vzdělaná s pronikavým intelektem převyšujícím všechny okolo a všechny akademické tituly se jí nějakým řízením osudu vyhnuly. Neuměla o sobě vzletně mluvit, ale o to více jí Bůh obdaroval skromností.  Ano, vzdělání mne  jistě učinilo moudřejším, ale ne vždy lepším člověkem.. Přemýšlím nad všemi těmi, co se provinili na mně, do jaké míry to byla zášť a do jaké míry nepochopení. Do jaké míry byla jejich vina vinou i mou. Vždyť komunikace vždy vyžaduje dvě strany. Žít v tomto světě není jednoduché a všichni jsme díky svým špatným zkušenostem a neustálým obavám o svůj prostor připraveni kdykoliv zatroubit do útoku. A všichni se té chvíle podvědomě obáváme a snažíme se jí vyhnout... Mám vůbec komu co odpouštět ? A není nakonec tím nejlepším odpuštěním stav, kdy cítím, že komu co odpouštět nemám ? 

Letadlo se potichounku, lehounce, snad jako by v jakémsi náboženském vytržení snáší na hladký, asfaltový povrch nairobského letiště a já, ještě trochu zadumaný, z okénka neuvidím, navzdory svým očekáváním džungli, ale moderní africké velkoměsto...

Tento díl mého příběhu věnuji Kajdovi.  Bez něj (ač to netuší), by tak jak je napsán, nikdy nevznikl. Díky...

Ve znamení Blíženců...

Tady let 854 Turkish Airlines,  Praha - Nairobi. Voláme věž v Káhiře. Máme problémy ze vztlakem. Příčina neznámá. Všechny systémy fungují bezchybně. Žádáme o povolení sestupu na nižší letovou hladinu. Káhiro tady let 854 Turkish Airlines...Tady let 854...

Situace je čím dál tím horší, celý stroj se chvěje jako ve smrtelné křeči, příruční zavazadla vypadávají z horních polic a já to vše pozoruji nepřítomným pohledem nezúčastněného diváka...Náhle, jako by se letadlo zastavilo ve vzduchu,  nakloní se mírně na bok a s přídí mířící k zemi začíná prudce klesat. Všude kolem křik a chaos a já hledíc nepřítomně před sebe, začínám se tiše modlit...

"Pane, odpusť mi, že jsem nepochopil tvůj záměr a taky to, že jsem k tobě už dlouho nemluvil a je-li to tvá vůle, vezmi si mne. Nech ale prosím žít ty, co jsou tady se  mnou. Odpusť mi, prosím, čím jsem se provinil a přijmi můj slib, že odpustím i já..." Odpustím všem, co se provinili na mně a odpustím i sám  sobě, vždyť možná právě to mne přivedlo sem, do tohoto letadla, na cestu do neznáma, nebo spíše na cestu k tobě. Pane, vím že jsem tvůj nehodný syn, ale dej nám všem ještě šanci...

"Otče náš, jenž jsi na nebesích..."

Se zavřenýma očima, pokračuji v modlitbě, kterou si matně pamatuji ještě z dětství a jak tak plynou slova z mých úst, začíná se mi před očima promítat celý můj život. Vidím všechny ty chvíle s mámou a sourozenci, má první láska se na mne zase směje a s doširoka roztaženýma rukama  ne nepodobnýma andělským křídlům  mi znovu skáče do náruče, čtu jí své první verše.  Najednou jsem nesmírně klidný  a zdá se mi , jako by i křik kolem mne postupně utichal. Možná už jsem tam - na konci své pouti,  na začátku světelného tunelu...

Dokončuji modlitbu  ("a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen"), pomalu otvírám oči a za kulatým okénkem vidím azurově modrou oblohu...

"Tady let 854 Turkish Airlines,  Praha - Nairobi. Voláme věž v Káhiře. Máme stroj opět plně pod kontrolou, testujeme všechny systémy, výška 10.000 stop. Žádáme vás o upřesnění kurzu a návrat na původní letovou hladinu  ..."

"Tady věž Káhira...potvrzujeme žádost...návrat  na 30 000 stop povolen..."

Ve znamení ryby...

Probouzím se v letadle a první co uvidím je usměvavá letuška tlačící vozík mezi řadami. Letadlo se klidně prodírá skrze mraky a z venku je slyšet tlumený zvuk motorů. Už se pohybujeme nad pevninou. O pár minut později se rozbliká světlo na informačním panelu a příjemný hlas letušky nás žádá : " Prosím, sedněte si na svá místa a zapněte si pásy, letadlo bude prolétat oblastí mírných turbulencí " Má angličtina tedy nic-moc, ale co nedám slovíčky  pochycenými v průběhu života bůh ví odkud, doženu selským rozumem - ten naštěstí  na rozdíl od paměti funguje spolehlivě. Zatímco se takhle zabývám svými myšlenkami, pozoruji se zájmem spolucestující, jak reagují na hlášení. Někdo hned, někdo jen laxně a jeden cestující s tváří barvy ebenu, ze které svítí zářivě bílý úsměv, si dokonce místo zapnutí pásů nalil kávu. Bude to nejspíš nějaký ostřílený cestovatel a ví dobře, co dělá - pomyslím si. Letadlo letí ještě minutu klidně a najednou se prudce propadá snad o deset metrů. Paní sedící za mnou vykřikne a káva mého ebenového spolucestujícího se elegantním obloukem přenese na jeho sako a do klína. On sám má pak co dělat, aby se neskulil do uličky. Dalších pár minut je úděsných, letadlo se zmítá sem a tam jak v nějaké tropické horečce, lidé v kabině cestujících křičí, letuška se křečovitě drží opěradel a snaží se, sama vystrašená k smrti, pomáhat, kde se dá. Venku se děje něco nezvyklého. Neprolétáme bouřkou, ale obloha má už zase tu krvavě rudou barvu a přes slunce se pohybuje nějaký stín. Přemýšlím nad smrtí a kupodivu jsem úplně klidný - se svým starým světem už jsem se rozloučil a zdaleka ne v dobrém a vzduch nového jsem ještě nenasál. Nikdy jsem se nesmířil s během událostí a nikdy jsem ani nepochopil smysl toho všeho. Ano, snažil jsem se , pomáhal jsem kde jsem mohl, svou práci jsem dělal poctivě - jak nejlépe jsem uměl a přesto jsem nikdy neměl klid. Obklopen nejrůznějšími parazity stal se postupně můj život bojem za zachování svého já. "Oko za oko, zub za zub" a nebo "uhodí li tě někdo, nastav mu druhou tvář" ? Odpověď na tuhle záludnou otázku jsem nerozřešil nikdy. Mou odpovědí je vyhoření a útěk a případná smrt by byla vlastně jen vysvobozením - uvnitř jsem stejně zemřel už dávno ...

Ve znamení vah...

Rozhodnutí - udělat to zásadní rozhodnutí  ve správný čas a na správném místě. Jak jednoduché - jen kdyby ti nějaká dobrá věštkyně řekla "teď a tady". Ale kde vlastně vězí ? Toulá se kdoví kde a ve chvíli, kdy to rozhodnutí musíš učinit, prostě není. Jsi jen ty , tvé znalosti, zkušenosti a svědomí...

Měl jsem dost toho proradného světa - světa horšího než džungle, ve kterém se každý snaží urvat si pro sebe co největší kus bohatství - ale co je to vlastně bohatství ? Majetek, peníze, moc ? Vždyť to vše  je  stejně relativní !... Jak už jsem řekl, měl jsem dost tohoto světa a cítil jsem nutkavou potřebu otočit stránku a zmizet někam pryč, pryč od všech těch sociálních sítí, facebooků, televizí plných přetvářky a všudypřítomné reklamy na vše, včetně svědomí. Lidi se prostě zbláznili, vymysleli si perpetum mobile výroby - reklamy - spotřeby - výroby, jenže zapomněli na jedno - nemůžeme donekonečna vyrábět věci, které mají smysl jen samy pro sebe a pak horko těžko hledat někoho,  kdo za ně zaplatí ...A ten někdo zase bude vyrábět další nepotřebné věci, které zase bude chtít zpeněžit a tak pořád dokola. V té závrati z té spirály spotřeby jsme totiž zapomněli na to nejdůležitější ! Každý dopředný pohyb potřebuje energii a když ji uzavřete do tohoto bludného krutu, ať si má ten kruh označení třeba AAA+, stejně vám jednou dojde !

Cesta do banky mi trvá pár minut a ten vítr co udělám na svém účtu mé konto nepamatuje - vše se ocitá na nule - (A teď můžeš banko z mých těžce vydělaných peněz kynout ! ). O chvíli později už stojím na letišti a namátkou hledám první spoj někam pryč...Na zádech kletr s tím nejdůležitějším vybavením a v duši touhu rozpustit se v prázdnu. Prohlížím si ceduli s odlety a destinacemi a do očí mi udeří let Praha - Nairobi od Turkish Airlines. Pouhých jedenáct tisíc - no neber to ! Nesnáším horko !!! Ale co, horší než tady  to  už stejně nebude a na rovníku jsem za pár hodin ! Letenka koupena a já, ještě než o pár hodin později nastoupím do letadla, zahlédnu v televizi zprávu, že se k zemi závratnou rychlostí blíží jakási zbloudilá planetka. "Takových už tu bylo" řeknu si a znechuceně odvrátím oči od té obrazovky, co do mě skoro celý život rve horem dolem ty zkurvené, nesmyslné reklamy.

"Kupte si novou pračku, zázrak moderní techniky, nové auto s výkonem tisíc kW, nové svědomí se slevou padesát procent..." 

Kupte si co chcete, já s váma končím !  Definitivně - radši se nechám v Keni sežrat lvem !!!...

Letadlo zakrouží nad Ruzyní a já, ještě než mne někde nad pobřežím středozemního moře přemůže spánek, zahlédnu za kulatým okénkem letadla  nezvykle krvavý obzor...

Ve znamení lvice ...

Probudil jsem se v buši a na setmělé obloze jsem uviděl vzdálené slunce, které vydávalo jen zlomek své původní záře a měsíc velký tak, že se zdál téměř na dosah. Chvíli jsem nevěřil svým vlastním očím a uvažoval o tom, co se vlastně stalo, když mne svým mrazivým dechem probral vesmírný chlad ze strnulé netečnosti. Něco se změnilo - ne změnilo se všechno !!! Otřásl jsem se zimou a v tu samou chvíli jsem ucítil vůni a teplo její srsti, to jak se mi má lvice připomněla svou přítomností. Zvláštní - vůbec jsem v tu chvíli necítil strach, naopak, cítil jsem, že je z té změny vyděšená stejně jako já. Byla vyděšená a přesto mne už několik dnů chránila svou přítomností, svým teplem. Seděli jsme vedle sebe v trávě a sledovali, jak se svět kolem nás mění. Nečekal to nikdo z nás - ani ona, hrdá paní buše, ani já, stín vládců světa. Svět se mění s čím dál tím větší rychlostí. Pravdy platné po staletí již pravdami nejsou, tisícileté jistoty praskají jak mýdlové bubliny, vše co jsme postavili, co jsme vybudovali, co jsme vymysleli, je najednou v zrcadle přítomnosti tak nicotné ! K čemu nám dnes jsou, ty velehory popsaného papíru, k čemu všechny ty vymoženosti, elektřina, rychlodráhy, internet. Slunce se vzdaluje a země dřív nebo později vychladne zcela...

Vrátil jsem se tam, odkud jsme kdysi vyšli všichni, do míst kde se ještě dalo přežít a našel jsem ji - lvici, vládkyni buše. Našel jsem v ní novou jistotu, nového přítele, nový smysl bytí a nezáleží na tom jestli na pár týdnů, měsíců či let...Sešli jsme se tu, v africké buši - dva různé světy jejichž dráhy se nikdy neměly protnout, dva cizinci kteří sedíce vedle sebe čekají na závěrečné titulky...

Pozorovali jsme mlčky jak země chladne a světla ubývá a mimoděk jsme se k sobě přitiskli blíž...

P.S. Díky za inspiraci...

Ariel...(malá mořská víla)

Zbloudilá víla nad hladinou

osedlá vlnu a letí s ní k obzoru 

pod nebem podobným modrému mramoru

doufá jen že lásky nepominou...

Rozčeří hladinu obrazy hvězd

když z hůry do hlubin mlčky se dívají
zářivé Perseidy oblohou padají

ona k těm oblakům touží se vznést...

Chtěla by dotknout se pobřežních skal

s vlnou se rozplynout v oblázcích na pláži

rozstříklá do kapek v duhové vitráži

to jak se v hlubině Poseidon smál...

Ve snu je ukryta obrovská síla

proniká k podstatě až někam do duše

srdce se tetelí ve šťastné předtuše

že jednou splní se to o čem snila...

Za starým oknem...

Usedla na parapet starého okna, co tu už padesát let hlídá teplo domova,  hrdlička - ta živá připomínka koloběhu času...Času, svědka dávno minulých radostí a smíchu - svědka smutku a slz co uplavaly s jarním táním, někam daleko - k moři, tam kde sny mají své doma...

Tady poprvé uviděla světlo světa a uložila do dřevěných skříní, mnohem starších než ona sama, dvacet let svých vzpomínek. Tady znovu nachází své dětství - ten sladký čas bezstarosti a bezpečí...Znovu bere do rukou věci tak známé a  přitom už tak cizí a z každá z nich se zároveň, v dlaních též poznamenaných neúprosnými léty, proměňuje v pocity a vzpomínky. Otvírá staré deníky v nichž jako by se čas zastavil . Každá věta v nich, se stala  němým svědkem dávno již uplynulého času...

Připomíná mi anděla ta okřídlená světice, co se na mne přes to okno dívá - tolik podobna andělu strážnému - tolik podobna zrcadlu života. Nebojí se - je sebejistá - ví, že já i ona jsme z jiných světů a oba jsme tu jen na návštěvě - pozorovatelé - němí svědkové historie, která prostupujíc věcmi, ukryla se do těch starých skříní.Ty skříně jsou plné života který odešel a jen já a ona, hledíc na sebe přes objektiv a půl století staré  sklo, zůstáváme svědky toho chvilkového procitnutí minulosti...

„Vzpomínky jsou jediný ráj, z něhož nemůžeme být vypuzeni.“

(Jean Paul 1763-1825)

Velký blondýn s černou botou...

Velký blondýn je dnes už v komediální filmové tvorbě pojmem. Nejen, že patří mezi nejlepší komedie režiséra Yvese Roberta a herce  Pierra  Richarda,  ale  zároveň  zaujímá  i  přední místo na žebříčku francouzských veseloher všech dob. I po letech divák zjistí,  že  gagy  nic neztratily ze svého espritu a lehkosti, a že by v současné  době  vystačily  hned  na  několik komedií. 

Film je film a život je život...

Je ráno a chystám se na cestu do Prahy. Hlavu plnou myšlenek,  abych  nic  nezapomněl a taky, jako  obvykle,  plnou snů . Hafani a kožišák  Paddington (tu přezdívku  mu nešlo nedat :o)), nám občas drobet uklízí v zádveří - prý aby tam nebyl tak velký nepořádek. No co,  kdo má doma hafany, něco o tom ví ;). Obouvám se jako obvykle na poslední chvíli a na botníku hledám obouvák (kdo by si ty tkaničky zavazoval, že ?). Nakonec  si  při  neustálém  hledání nazouvám boty  poslepu a utíkám k autu. Odjezd probíhá v pohodě, jen ještě chybí benzín a tak  cestou  u  nejbližší  benziny  natankovat. Před námi u prvnímu  stojanu  zastaví  nějaká slečna a  já  hned   za   ní.  Vystupujeme   téměř  současně.  Já   zasunuji   pistoli  do  hrdla  nádrže  a  najednou  mám  takový  neodbytný  pocit,  jako  by mě někdo  upřeně pozoroval. Zvednu  hlavu a je to tak, slečna stojí vedle svého auta a s otevřenou pusou nevěřícně zírá na mé boty. Skláním hlavu dolů a...

Průšvih !!!

Krve by se  ve  mně  nedořezal. Tak  rychle  jako já od benziny neodjíždí ani zloději (já tedy zaplatil). Schůzka v Praze je definitivně prošvihnuta ! Přijíždím domů, vystupuji a opět mám pocit, jako by mne někdo upřeně sledoval ! To mizera Paddington na mě kouká s vyplazeným jazykem a dělá si  ze  mě  opičky ... :o)

Kdo se umí smát sám sobě, má právo se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá... 

(Jan Werich)

Malý princ...(The Little Prince)

"Kde ses tu vzal " ? zeptal jsem se Malého prince, když se najednou, z ničeho nic, ocitl vedle mne. "Není důležité kde jsem se tu vzal, ale proč je ta louka zelená", řekl. "Vždyť zelené jsou všechny louky", namítl jsem v údivu, "to je přece normální". "I kdepak, jsou země kde je jen písek a prach - podívej se na ta stébla, jsou jich tu miliony a přesto každé jedno z nich má svůj smysl, svůj význam a svůj řád. To jen ty ho nevidíš ! " Zadíval jsem se zblízka a opravdu, zdálo se mi, že každé z těch stébel je vlastně malý jedinečný zázrak. Viděl jsem, jak se i v lehkém větříku chvějí a při všech těch starostech, aby se nezlomily a přežily, zvládnou ještě býti oporou jedno druhému. Není to úmyslem, je to tím, že prostě jsou a jsou tím, čím mají být...

"A co ten les" ? ptám se Malého prince, "ten je taky tak vzácný" ? "Vzácné je vše, co je, žil jsem v poušti a zdálo se mi, že ten písek všude okolo smysl nemá, ale pak jsem pochopil, že i ten písek má svůj velký význam - dává totiž hluboký smysl oázám. Když máš žízeň ty, sehneš se k potoku a prostě se napiješ, nepřijde ti to nijak divné a přece... Přenes ten potok doprostřed pouště a on se stane zázrakem stejně jako se stane zázrakem les, když ho přeneseš do míst, kde o stromech slyšeli jen z vyprávění"...

Zamyslel jsem se nad tím, co mi Malý princ pověděl a začalo mi pomalu svítat. Měl jsem však strach přerušit jeho úvahy a tak jsem raději mlčel. "Stébla trav v louce jsou jako vy lidé, " promluvil pak náhle, zdánlivě mimo téma, ale já už tušil, co řekne dál. "Jediný rozdíl je jen v tom, že stébla trávy ví proč tu jsou a dělají přesně to, pro co byla stvořena. To jen vy, lidé, neustále přemýšlíte o tom, kdo jste a proč jste tam, kde jste, ale to, pro co jste byli stvořeni, děláte jen zřídka. A přitom je to tak jednoduché." "To přeci není vůbec jednoduché", pokusil jsem se oponovat, "žít v tomto světě je moc těžké - když žiješ pro druhé, je to slabost, když pak hledíš jen sám na sebe, jsi taktéž neustále v ohrožení. Jak mám rozpoznat smysl svého žití, kde najít tu správnou míru ?". "Nemusíš přece nic hledat - stačí žít tak, jak nejlépe umíš, tak, jako by si svět dostal darem a on byl jenom tvůj.  Nebudeš přece chtít, aby tvůj vlastní svět byl plný rozporů a třenic, budeš chtít harmonii a klid a také krásu tvoření. Vezmi si svět za svůj a podle toho o něj pečuj. Vždyť pokaždé, když jsi obdarován, přijímáš spolu se svým darem i odpovědnost za svůj dar". 

Přemýšlel jsem dlouho, ale pořád jsem tomu nějak nerozuměl, stále se mi honilo hlavou, jak mohu žít uprostřed lidí pro svůj vlastní svět. Zeptal jsem se tedy: "Jak ten svůj svět získat a co ostatní lidé ,nebudou mi ho závidět, nebudou se snažit mi ho vzít ?" Malý princ posmutněl. "Pořád tomu nerozumíš. Ten dar, tvůj svět, není jen to, co ti bezprostředně patří, tvůj svět je vše, co obsáhneš svou myšlenkou, tvůj svět jsou i všichni lidé, zvířata i rostliny okolo tebe. Budeš li ho vnímat jako svůj, nebudeš mít potřebu stále více z něho získávat, naopak, budeš ho podporovat v růstu a harmonii"...

...Můj svět...

Hlavou se mi honilo čím dál tím více nezodpovězených otázek a marně jsem se na ně snažil najít odpovědi. "Ale jak dosáhnout toho, aby se můj svět stal opravdu mým?" Zeptal jsem se nakonec. Malý princ, který se mi mezi tím začal ztrácet mezi stébly trav se ještě jednou z dálky ohlédl a zakřičel:

"...To je přece to nejlehčí - stačí otevřít oči !!! ..."

Foto: Topčuš

Inspirace: Antoine de Saint-Exupéry...a ty...