Míjení.....

Život si s námi někdy pohrává úplně jinak než bychom si představovali, ale možná je to jen výmluva, kterou zakrýváme vlastní slabosti a neschopnost s tím něco dělat.

Probudil se do slunečného dne a najednou nevěděl kde je.

Ta místa která tak důvěrně znal, ti lidé kteří každičký den dotvářeli prostor jeho života, dokonce i ty myšlenky věčně bloudící v nadoblačných výšinách - vše bylo pryč.Ještě jednou si protřel oči a začal vnímat tu novou, poněkud nečekanou, ale přesto tak blízkou realitu. "Dáš si snídani ?" ozvalo se odkudsi ze zádveří a někde ve špehýrce dveří letmo zahlédl tu hřívu světlých vlasů. Vstal, dvakrát si opláchnul obličej, jako by pořád nechtěl uvěřit té nové realitě a pomalu vstoupil do kuchyně.Sedl si a nevěřícně pozoroval děj před sebou. Čaj vonící meduňkou si pokuřoval do rytmu tichých tónů, linoucích se s reprobeden, čerstvý, ještě teplý chléb, namazaný tvarohovou pomazánkou s pažitkou a ta všudypřítomná lehce modrá vůně - to byl teď jeho nový svět. "Půjdeme ven ?" ozvalo se z druhé strany stolu a on se náhle přistihl že se dívá do těch modře se smějících očí které pobaveně pozorovaly jeho rozpaky. "Půjdeme" odpověděl kdosi z jeho nitra a on se znovu s údivem přistihl že se přestává té nové realitě bránit......

Cesta k lesu se vinula mezi poli a oni se jen tak loudali a co chvíli se sehli, tu ke květině, tu ke zlatavému klasu, tu zase k nějaké žouželi lebedící si na listu. Aparáty vesele cvakaly a zachycovaly do digitální paměti tu krásu a mezi tím vším poletovaly úvahy a útržky myšlenek. Zvláštní, někdy přišla ta odpověď ještě dřív než se zeptal a někdy přilétla otázka na kterou se právě chystal odpovědět. Bylo to takové souznění že až chvílemi nevěděl jestli mluví s tou bytostí která šla vedle něho, nebo sám se sebou. Les se přiblížil na dosah a oni na jeho okraji usedli do hebké trávy a koukali na mraky, které si nezbedně, proplétajíc se mezi slunečními paprsky, hrály svou nekonečnou hru na honěnou. Slovo střídalo slovo, věta větu a každý jemný náznak, byl odměněn očekávanou reakcí.......

Ani temné stíny lesa nenarušily tu pohodu a souznění. Už hezkou chvíli mlčeli ale přesto cítili, že naslouchají stejným tónům toho větrem se rozechvívajícího jehličnatého království, dívají se na stejná místa skrývající se mezi borůvčím a dotýkají se stejných listů a kmenů. Cesta je vedla dál a oni jen tak bezcílně bloumali a vstřebávali tu krásu okolo stojících velikánů, stojících tu na stráži už desítky, někteří už stovky let. Kolik dvojic viděli projít pod svými korunami, kolik osudů zachytily jejich citlivé kořeny, zaplétající své sítě těsně pod povrchem...To nevěděl nikdo a jen vrásky v kůře dávaly tušit co je ukryto v jejich paměti.

Den se chýlil k západu a oni seděli u krbu, ze kterého sálalo teplo toho vonícího borového dřeva. Místností zněla ta nikdy nestárnoucí píseň Till I loved you od Barbry Streisand a on sedíc u stolku sepisoval ty příběhy, které se vlastně nikdy nestaly a přitom je prožívali každý, bohem jim propůjčený den. Ona seděla v křesle pod dekou, blízko krbu, vychutnávajíc si jeho teplo a  četla dávno minulé a přesto tak aktuální příběhy o lásce, obětavosti a tak vzácném souznění duší...Dříví praskalo, plameny si na protější roubené stěně hrály svou prazvláštní stínohru a její nezaměnitelná vůně se mísila s tím vším do kouzelné atmosféry toho křehkého okamžiku.....

Vstupovali do světa snů a on ještě jakoby z dáli, zaslechl tiché oddychování té bytosti ležící vedle něho a jejich myšlenky se ještě naposledy dotkly, než se definitivně propadly do jiných světů.....

Probudil se do slunečného dne a najednou nevěděl kde je.

Zmizel krb i teplo z něho sálající, zmizela ta kouzelná atmosféra a jen útržky vzpomínek mu připomínaly tu vysněnou realitu včerejšího dne i večera. Otočil se na boku a trochu provinile políbil ten vonící uzlíček ležící vedle něho, jehož vlasy mu vůní, barvou i tvarem připomínají rozvlněný lán. Po druhém mrknutí začal vnímat svět a bráníc se představě toho nelítostného běhu času, povinností a práce se ještě na chvíli zachumlal do peřin - té ochrany před jsoucnem.

Den nebyl nic-moc. V práci zase hoňky, jeden nepříjemný rozhovor se zákazníkem a několik nic neříkajících telefonátů lidí, jejichž smyslem života je přiživovat se na práci těch, kteří něco tvoří. Rozhovor se zaměstnanci o tom, jak tu práci trochu urychlit proběhl docela dobře ale výsledek byl stejně tristní. Prostě vcelku všední, ne moc zajímavý den. Ještě že ho ta práce bavila, ale i na ni zbývalo času čím dál tím míň.

Čekala ho doma s teplou večeří a jen v rychlosti při ní prohodili pár slov o tom, co bude zítra. Zapovídali se až večer v pokoji. Mluvili dlouho a o všem možném - to měl rád - sdílení se. "Ještě půjdu něco napsat, počkáš ?" "To víš že počkám" odpověděla s úsměvem. On se na ni usmál taky a hlavou mu prolétlo jak je krásně skutečná...

Venku se pomalými kroky blížila noc a milosrdná tma, ta věčná utěšitelka bloudících, začala překrývat trápení a starosti všedního dne.On seděl dál u svého stolu a četl si v řádcích svého příběhu. Ona ležela na lůžku, pod blikající lampičkou si četla knihu s nějakými recepty, občas mrkla přes obroučky brýlí na čtení a ve chvíli kdy se jejich pohledy setkaly se na něho usmála. Vrátil se pohledem k popsaným listům a obracel stránku za stránkou, až se dostal na začátek. Hlavou mu poletovaly vzpomínky na ten včerejší prazvláštní sen a vyvstávala před ním spousta podivných otázek. Lítost? Touha? Vděčnost?  Byl zmatený a najednou nevěděl jak to  vše uchopit. Konečně mu začalo svítat, vždyť brečet nad tím, že mu bylo dovoleno ochutnat jen pár kapek té živé vody, by byla jen čirá pošetilost a nevděk. Měl by být vděčný i za ten krátký okamžik který mohl prožít.  Najednou si uvědomil jak málo scházelo k tomu, aby se ten jím napsaný příběh, z ničeho nic přelil do reality. Jen název toho příběhu mu do té nové skutečnosti  příliš neseděl...

                                                           Míjení ?

Vzal propisku a pomalu, jako by si ještě nebyl úplně jistý tím co dělá, přeškrtl to slovo v názvu. Kouknul ven přes okno, s trochou melancholie si povzdechl,  usmál se směrem, kde pomalu zapadalo slunce a nad ten přeškrtnutý název napsal sedmero nových písmen :......

                                                  .........Setkání.........