"Tatóóó, jdu na Helfenburg ", zahlásí dcerka ještě ve dveřích, na jedné z předvánočních návštěv. "Snad jedeš ", opravím ji (my dospěláci máme takovou, možná trochu nešťastnou tendenci, ty svý potomky pořád opravovat i poté, co už jsou dávno dospělejší a chytřejší, než my sami). "Ále kdepáák, jdu - po svejch a off-road ", trvá si na svém dcerka. "Co blázníš, vždyť je to bezmála dvacet kiláků ". "No a co, jdeš taky " ? "Hehe - na vlastní pohřeb se radši nechám odvézt " uhnu, ale v hlavě mi to stejně šrotuje . Řeč jde dál, hodina za hodinou pomalu ubíhá a mně najednou z ničehož nic vypadne s pusy: "Tak jo" ! "Co jako, tak jo" zeptá se to mý dítě, jak se hned neorientuje - "no ten Helfenburg přece" ! ...
Když ti je dvacet a pár let navíc, je tvůj svět obrovskej a krásnej. Když je ti padesát a pár let navíc, je tvůj svět pořád stejně krásnej, ale začne se tak nějak zmenšovat. A zmenšuje se každým rokem víc a víc, až je nakonec ouplně maličkej, že by se ti do kapsy vešel. A ty, s těma velkejma rukama, už najednou některý ty věci prostě neuchopíš. A tak se stane že Seewand Klettersteig, co jsi před léty (když jsi byl o dvacet kilo lehčejší) prošvihnul, už nejspíš nikdy nevylezeš a vrcholek Dachsteinu pro tebe, nějakým magickým způsobem, dostane rozměry K-dvojky... (slza) Svět je ale nakonec stejně spravedlivej ku všem stejně - má totiž nejenom ty obrovský kopce, co šahají až někam do oblak, ale taky ty drobet menší, co dáš i s artrózníma kolenama a výrůstkama na páteři (obojího jsem naštěstí zatím ušetřen). A dokonce má i ty ouplně nejvíc nejmenší kopečky, co vyjedeš s trochou dřiny i s invalidním vozejkem. A když tak nad tím přemejšlím, není vlastně vůbec důležitá ta cifra co najdeš v tom vrcholovým deníku, ale ta cesta - ten neustálý boj o tvůj svět - boj o to, aby se nezmenšoval zasejc tak rychle, aby si aspoň občas moh jít za tím svým snem (i když ti nejspíš stejně nakonec frnkne ;) a taky, aby jsi aspoň o malej kousek překročil svůj vlastní stín...
Je dvacátýho pátýho prosince a před dveřma stojí ten tvůj potomek s titěrným trekingovým báglíkem na zádech a úsměvem od ucha k uchu a ty si pomalu, stejně jako za starejch časů, pořádně dotahuješ tkaničky pohorek, aby sis sám sobě tak nějak naježil ,
ten možná ouplně nejvíc nejhezčí dárek...
"Tatóóó jdu na Dívčí Kámen ", zahlásí dcerka ještě ve dveřích na jedné z povánočních návštěv. "
"Snad jedeš ", opravím ji . "Ále kdepáák, jdu - po svejch a off-road ", trvá si na svém dcerka. "Co blázníš, vždyť je to bezmála padesát kiláků "... ;)
(Jo a dík za inspiraci Mirce, tak jako ona to nedám, to je jasný, ale proč lýzt hned na ten nejvyšší kopec že ?)
Opustila mne má lvice a když koukáte, jak vám pomalu mizí v buši, máte v zásadě jen dvě možnosti. Můžete se trápit, vyčítat si to, nebo to vyčítat jí a nebo ten fakt, že váš přítel má a musí žít svůj vlastní život, prostě přijmete a s pokorou a láskou v srdci mu popřejete štěstí...
Zvolil jsem možnost druhou, už proto, že skutečné přátelství je nesobecké a mé oči jí vyprovázely tak dlouho, dokud mi definitivně nezmizela za obzorem. Zůstal jsem sám, ale necítil jsem smutek - cítil jsem smíření...Slunce, následujíc pomalu paní buše zapadalo za obzor a já se přistihl že se usmívám...
Běží už druhý rok od chvíle kdy země přijala dalšího souputníka a začala se vzdalovat od slunce a úzký pás země kolem rovníku se čím dál tím víc plnil lidmi. Dnes jsme byli běženci my - evropané a těmi, kteří měli rozhodovat o tom zda nás přijmou či ne, se stali vyděděnci bývalí...Mombasu, Nairobi a další velká města na východě Keni už dávno propojily stále se zvětšující slumy. Lidé kdysi žijící v přepychu centrální Evropy dnes živoří, stejně jako kdysi místní obyvatelé, v plechových boudách s jedinou touhou sehnat někde trochu vody, jídla...Peníze přestaly mít smysl - k čemu by byly miliony když není co pít...
Buš táhnoucí se až k obzoru, tam kam až dohlédnou mé oči, pomalu mění barvu ze žluté a zelené do mnoha odstínů šedi a rudé slunce se na čáře obzoru se rychle skrývá před blížící se nocí. Stébla trávy se chvějí v lehké vánku a prostor voní tou nádhernou vůní - vůní svobody - volných , nekonečných plání...Přemáhá mne nostalgie a znovu si při pohledu na mizící den promítám ty necelé dva roky strávené po boku mé lvice, venku uprostřed divočiny. Ač nelehké, byly dobré - dobré pro můj život. To těsné soužití mne paradoxně naučilo dívat se na sebe očima toho druhého. Naučilo mne pokoře a trpělivosti. Naučilo mne ale taky vážit si sám sebe - svých vlastních hodnot. A ještě jednu věc jsem pochopil - člověk se zas tolik neliší od zvířat - jeho přirozenost je stejná - vždy se dívá v prvé řadě na sebe, na své potřeby, své zájmy a teprve za hranicích svých vnitřních pocitů je schopen reagovat na podněty vnější. Není to sobectví, je to přirozenost a ta není ani dobrá ani zlá - je prostě jsoucí...A přesto, přese všechno je něco co nás od zvířat odlišuje, je to lidství - schopnost sebereflexe - schopnost sebeobětování - schopnost odevzdání se - schopnost lásky v jejím nejširším slova smyslu. To je to pravé lidství, které je naší slabostí i naší silou. Jde jen o to nalézt rovnováhu a o tu jde vlastně vždy - najít ten zlatý střed mezi "já" a "ty". Pochopit a přijmout svou přirozenost a přirozenost toho druhého a zároveň ve svém vnitřním sobectví nepopřít své lidství...
Narychlo si stavím z větví ostnatých keřů (tak jak mne to naučil přítel Entgorai) ohradu, ten malý hrad jež mne má chránit před nočními lovci a zapaluji oheň . Tma, samota a chlad ledové noci, projasněné dvojicí měsíců, mi proniká až do morku kostí a vesmírná prázdnota, paradoxně plná života, prostupuje i mé nitro. Já pak, ležíc v blízkosti žhavých uhlíků dohasínajícího ohně a hledíc do těch nekonečných mrazivých dálek, cítím jak mi únavou padají víčka a ty vzdálené, tajemné světy, poznenáhlu vstupují do mých neklidných snů...
Cosi kolem mne prolétne a já ještě napůl spící se otočím na druhý bok a zavrčím něco do šumění řeky prodírající se opodál skrze spoustu malých i velkých, krásně ohlazených oblázků. Nejspíš nějaký méďa - čmelák, pomyslím si a líně se převalím na druhý bok. Levou ruku natáhnu pod hlavu a mezi prsty ucítím chladivý dotyk trávy. "Co ? Žádná peřina ani matrace ?" Kdoví kde jsem a proč se mi tolik chce ještě chvíli snít...
Nechce se mi budit se do tohohle mizernýho světa, mám ho najednou plný zuby a bráním se jak můžu abych otevřel oči, ale něco mne ponouká, abych to přeci jen udělal. Možná je to to nepřetržité šumění řeky, možná ten vlažný větřík, co mi uprostřed horkého dne cuchá zbytky vlasů, možná to je malá Maggie, která ležíc vedle mne, zavrní cosi ze spánku. Ať už je to cokoliv, otvírám pomalu oči a najednou si uvědomuju, že už nejsem ani v práci, nejsem ani doma, jsem ve svém soukromém ráji...
Píše se rok osmdesát a já se se svou jižanskou kamarádkou prodírám divokým kaňonem řeky a nemohu se nabažit té krásy. Všude kolem ticho a jak by taky ne, když už dva dny jdeme vojenským újezdem a doprovází nás zpěv ledové jarní vody hledající si cestu mezi kameny a vítr čechrající jehličí někde vysoko v korunách stromů. Venku se již stmívá když dorazíme k prastarému kempu na druhé straně řeky, který tu kdoví proč jako němá výčitka přečkal třicet let totality. "Vezmi si do ruky hůl jako třetí opěrný bod", radí Skyppy, která tu není poprvé a ví co dokáže s bosýma nohama na kluzkých kamenech uprostřed řeky udělat prudký proud. Vyhrnuju nohavice a opatrně, s kletrem na zádech a farmářkami, pověšenými svázanými šňůrkami okolo krku, opírajíc se oběma rukama o nějakou uschlou větev, vstupuju do mrazivé vody. Během pár vteřin nohy necítím a jen s obtížemi držím balanc, abych se v té ledové vodě nevykoupal celý. Skyppy, rodilá horalka, už je na druhé straně a nahlas se mi směje. "Rochníš se v tom, jak slůně v kaluži". Tohle mi tedy zrovna nepřidá, ale tý divoký holce z hor, co vyrostla mezi tisícimetrovými kopci přece nemůžu ukázat svůj strach kluka z města, ležícího uprostřed rovinaté Hané ! Narovnávám záda a odpoutávajíc svůj zrak od kamenů na dně, zrychlím. Jsem na druhé straně a masíruju si prokřehlé nohy. "Tys mi dala", procedím skrze zuby. Obejme mne divoce zezadu a políbí na tvář - "no tak už se nezlob. Tady v horách musíš mít pro strach uděláno, jinak se v tom lepším případě vymácháš..."
Ležím na dece a s otevřenýma očima si sním. Naproti, na druhém břehu je převis pod kterým jsem už tolikrát spal. Je malý tak na dva spacáky, ale je útulný a i v těch největších bouřích se v něm cítím bezpečně. Kousek výš, tam, kde se řeka zužuje tak na deset kroků, aby svým nezvykle prudkým proudem překonala dvě kaskády a dole se roztříštila na tisíce kapek vodní pěny, to pěkně vře. Dole pod těmi dvěma stupni se pak rozlévá do šířky a vytváří doširoka rozlitou tůň a její proud se mění v líně se pohybující, klidnou hladinu která láká ke koupání. Brr, koupání - spíš otužileckou rozcvičku - voda tu ani v největších vedrech nevyleze nad patnáct stupňů ! Dnes to tedy na koupání, ač si chvíli s tou myšlenkou v hlavě pohrávám, rozhodně není ! Maggie se převalí blíž ke mně a líně pronese "ty už jsi vzhůru ?" "Jo, jo", odpovídám a vytahuju z brašny svýho Panasonika. "Jdu něco pofotit a pak si dáme svačinku :)" Pomalu se posadí a začne se hrabat v hlubinách kletru, aby po drahné chvíli vytáhla do mikrotenu zabalený doma pečený chléb s řízkem... Já se mezitím už zase válím o kus dál na oblázkové pláži, abych zblízka zachytil to podivuhodné dílo, jež tu z ničeho nic vyrostlo pod dětskýma rukama. Neuvěřitelné !!! Pár decimetrů před objektivem se mi rozkládá malý soukromý svět se svými mosty, věžemi a chrámy. Se svou dlouhou historií a svou vlastní řekou, která se klikatí uprostřed tohoto malého kousku ráje. Kdo si dal práci s tak náročnou, dokonale promyšlenou stavbou, stojící tu jen pro radost z tvoření a kdo se k ní zase po týdnu, měsících či letech zase vrátí ?
Skyppy pobíhá okolo a olamuje z kmenů mohutných smrků suché větvičky, aby rozdělala oheň a já zatím chystám lůžko v trávě a po očku prozkoumávám okolí. Malá mýtinka, široká sotva pár metrů a rozložená na vyvýšeném břehu řeky a uprostřed ní ohniště uzavřené v kruhu kamenných křesel . Ty mají své sedáky, područky i opěráky důvtipně poskládané s velkých plochých kamenů a působí dojmem kulatého stolu Artuše z Kamelotu. Všichni si rovni před bohem i lidmi, jeden každý jistotou a oporou pro ty druhé a všichni naráz neporazitelným symbolem pravdy, naděje a lásky. Teď tu sedíme jen my dva a přes rozhořívající se plameny ohně si hledíme do očí. "Dole pod tím vyvýšeným břehem najdeš pod tím velkým smrkem pramen. Naber vodu do s-šálku a přines ji, uděláme čaj." "Čaj ? divím se mlčky, vždyť žádný nemáme," ale pak vstávám a po schodech z placáků se šinu ke kraji řeky. Je už přítmí, jak se pomalu blíží noc a já v kořenech mohutného smrku opravdu nalézám studánku. Skyppy už je zase na nohou a o kus dál otrhuje z náletu světle zelené chomáčky jehličí a pár listů kopřivy. Po tak náročném dnu nám pak ten výsledek připomíná svou chutí malý zázrak ! Ležíme ve spacácích, a zpíváme si navzájem na dobrou noc: "Hó hó hó Watanay, hó hó hó Watanay, hó hó hó Watanay, Kiokena, Kiokena...
"Řyzek je grunt," pochvaluju si tu skvělou chuť do strouhanky obaleného kuřecího plátku přípláclého z obou stran dvěma kousky chleba a opírajíc se o kmen stromu sleduju ten neskutečný proud živé vody. Jak nádherným by byl bez lidí, bez všech těch nedorozumění, bez bojů o své místo na slunci a bez nesplněných slibů. A jak prázdným by při tom byl, uvědomuju si náhle , vytržen z romantických představ prostou realitou. Ano, bez lidí by to dlouho nešlo, ale není nad to, když máš svůj soukromý ráj alespoň na chvíli jen sám sám pro sebe a své nejbližší. Jen čistou přírodu, s jasnými, od dávnověku platnými pravidly bez lží a záludností. Čistý a prostý obraz dobra !
Vytahuji z kletru knížku a ponořuji se do děje, který je šest set let vzdálen od této chvíle. Jak asi před těmi staletími vypadal tenhle můj malý přístav naděje v bouřích života ? Kdo tu žil a přeměnou popele v potaš používanou ve sklárnách si těžce vydělával na svůj chléb vezdejší ? Maggie už zase leží vedle a čte si nějaký román ze současnosti. Je nám fajn, jeden den jež máme jen sami pro sebe. Mobil zůstal v autě a i kdybych ho měl s sebou, tak stejně na dně tohoto hlubokém údolí, zaříznutého mezi dvěma horami nechytí signál...
Skyppy už zase fouká do žhavíků, které tu zůstaly ukryty v popelu až do rána a já se na břehu řeky rochním v ledové vodě. "Ať horalka kouká že mám pro strach uděláno !" Čaj z jehličí, pár kousků suchého, tři dny starého chleba a konzervu, nad ohněm, na víčku od ešusu opečeného, Luncheon meatu. Snídaně v jedenáct se pak plynule mění v oběd. Proud řeky si v labyrintu kamenů vyhledává své cestičky a my, provonění kouřem ohně, dýcháme tu vnitřní svobodu divočiny...
"Nadzvedni ten sedák na křesle vedle sebe" povídá z ničeho nic Skyppy a odhazujíc si vlasy z čela uličnicky na mne mrkne. Zvednu se a zaberu - to je váha ! Ten placák má v průměru skoro metr a dobrých dvacet čísel je silný ! Opírám ho dozadu o opěrák a dole pod ním v dutině mezi dvěma kameny nacházím stařičkou plechovku od kávy a v ní cancák !!! Tak to bych tu nečekal. Listuju zažloutlými stránkami a nevěřícně zírám na téměř dvacet let staré data, některé z let ještě před mým narozením. To ještě netuším, že stejný sešit najdu na stejném místě i o deset let později, abych v něm po těch deseti letech udělal druhý a poslední zápis podepsaný svou přezdívkou. Víte kolik zápisů bylo mezi tím mým prvým a druhým ? Přesně sedm, jako dnů, jež Bůh potřeboval na stvoření ráje :)
Malé Maggii - holce z lesa, se žádná nevyrovná! Uloží zbytky svačiny do báglu, uhladí deku a za hlavu na mohutný pařez, jistě sto let starého smrku, položí kytku z lesních květů, obloženou malými oblázky poskládanými do tvaru srdce. V tu chvíli je jak to malé dítě, co o kus dál po proudu vytvořilo ten svůj čarokrásný svět. Podívej, jak je ta voda čirá, křičí na mne od břehu a vzápětí do té klidné hladiny samou radostí plácne rukou tak, že se kapky rozletí na metry daleko. S mokrými vlasy, zmáčenými tou ledovou vodou, se pak nade mnou oklepe jak nějaký zlatý retrívr. Za chvíli už se zase máchá ve vodě a ptá se kdy si půjdeme zaplavat. "Nepůjdeme", odpovídám , ale ona už je zase na mýtině a v té své dlouhé sukni tančí bosa v měkkém lesním mechu. Nestačím ji sledovat, je jak proměněná, chvíli sbírá borůvky a po tom, co mi jich polovinu vyklopí do rukou si ty zbylé cpe do pusy, aby mi pak zamávala modrými dlaněmi. Já pak ležím na zádech a dlouze hledím přes koruny stromů k obloze , kde se jak ve zpomaleném filmu líně honí beránci a sny...
Balím kletr a Skyppy svou usárnu a vydáváme se po proudu dál. Stezka, jak se chvílemi k okraji řeky blíží skály, nás pak vede výš nad hladinu, aby se o kus dál v postranním údolí, kterým přitéká jeden z přítoků, proměnila na několik cest křižujících malou planinu zřídka porostlou břízkami. O pár kilometrů dál se zase stěží prodíráme mezi padlými kmeny stromů, jež tu vyrvané i s kořeny zanechala nějaká vichřice. Stezka podél břehu řeky nás pak k večeru přivádí ke skalce nad hučící vodou, pod níž se doširoka rozlévá klidná tůň. Jdeme ještě kousek stranou a nacházíme čistě upravené ohniště se snítkou jehličí uprostřed a kruh laviček sroubených z kmenů. Tady rozbalíme věci a v ešusu nad plameny ohně vytváříme gulášovou polívku z pytlíku a zakusujeme tu dobrotu tím, dnes už čtyři dny starým chlebem. Nevěřili by jste, jak nám po tom půldenním pochodu chutná...Potom opět balíme a přesunujeme se zpět ke skalce a Skyppy mi ukazuje náš dnešní hotel. Kamenný převis ze dnem z hlíny a jehličí, do něhož se pohodlně vejde celta a dva spacáky. Usínáme s šuměním řeky pod sebou a hvězdami rozsetými někde vysoko nad námi po té nekonečné krásné, nebeské pláni.
Malá Maggie už je zase zaklidovaná, spokojeně oddychuje zabalená do deky a já jako nějaký pionýr či objevitel kroužím okolo ní a mačkám spoušť aparátu, abych si v makro záběrech uchoval co nejvíce té krásy, která je všude kolem. Starý, padlý kmen jež se po těch letech co tu leží už téměř ztrácí v mechu a z jeho těla raší malými chomáčky jehličí nový život. To je koloběh života. Jeden umírá, aby na jeho zteřelé kůře vyrazil život nový. O kus dál kámen připomínající dinosauří vejce, které tu bůhví proč zapomenuto i se svou zkamenělou skořápkou stále nehybně leží i po těch milionech let. Jeden by nevěřil, co krásy se dá objevit na tak malém kousku země. Nakonec na okraji lesa objevuji i jednu malou bludičku - pomněnku, která sem zabloudila kdoví odkud a svými pěti lístky mi rošťácky nakukuje z druhé strany do objektivu. Mám tuhle kytku rád - je sice jako z jiného světa a mnohdy její mlčenlivé řeči ani za mák nerozumím, ale je mi blízká svou křehkostí a svou nevtíravou krásou...Zamávám ji, popřeju slunečný a teplý den a hrnu se zase dál. Kámen, voda, stromy, obloha, vše pěkně uspořádáno tak, jak má být. Trochu mi to vše svou harmonií připomíná jednu píseň a tak z paměti vydoluju její slova a kráčejíc po břehu řeky si ji jen tak potichu broukám...
"Ještě kilák a jsme na soutoku tří řek" prozpěvuje si Skyppy pochodujíc vpředu, když se konečně po čtyřech dnech v divočině vracíme do civilizace. Před námi je ale zkouška z nejtěžších. Mohutné kameny, jež sem před staletími napadaly do proudu řeky, dokonale uhlazené jarními divokými vodami slouží prý jako skvělá lávka.. Na první ani na druhý pohled to tak ale nevypadá. Mezery mezi šutry jsou místy až metr široké a mezi nimi prudký proud jež sebou strhává vše, co uchopí do své mokré náruče To vše je pak hladké a kluzké, jak na vrcholky kamenů stále dopadá vodní tříšť. Skyppy bere do ruky svou hůl a vydává se odvážně na druhý břeh. Jeden kámen, druhý, třetí, pomalu, opatrně ale jistě se blíží ke druhému břehu. Nevěřím svým očím ! Nikdy bych nevěřil že se tudy dá projít suchou nohou. Horalka je na druhém břehu a zlomyslně na mne vyplazuje jazyk. "Teď se ukaž sloní mládě", pokřikuje a v nějakém prapodivném tanci vrtí boky.
Sloní dítě se ukázalo (jak jinak ;), po těch čtyřech dnech, s nově nabytým sebevědomím a odvahou Cézara vykročilo a bravurně přeskákalo z kamene na kámen téměř celou řeku. Téměř celou ! Až na ten poslední kámen co byl hladký jak led a sloní tlapa po něm neuvěřitelně rychle klouzla dolů do zpěněné vody. Ten pohled, který by se pak náhodnému kolemjdoucímu naskytl, byl dokonalý : Slůně stojící po pás v ledové vodě a Skyppy válející se smíchy v zelené trávě na břehu, jen pár metrů od něho :)
Den uběhl jako jarem zdivočelá voda v naší řece a malá Maggie, ač sama nechtíc, začíná balit deku a knížky do kletru. Měsíce se ženou nekonečně rychle a my sami nevíme, kdy se vrátíme do tohoto utajeného kouta plného dobroty, lásky a štěstí. Za měsíc, za dva či za deset let, jako tehdy před lety...Kdo ví...Vracíme se ke svému autu, ke svému mobilu, ke svým životům. Zase se odněkud vynoří starosti všedního dne, znovu se přesvědčíme že práce ani neutekla, ani se neudělala sama, ale tak nějak budeme mít větší páru zvedat těžké trámy a sázet stromky. Zase se staneme součástí toho mnohdy tak nenáviděného kolotoče nikdy nezodpovězených otázek a nechtěných odpovědí, unavených, prozívaných rán a dlouhých nocí. Život nebude o nic méně těžký než před pár dny, ale bude do něj více chuti. Zase budeme budovat své hnízdo a Maggie si bude krásnit svou suchem zdevastovanou zahrádku. Budeme se rvát ze zákeřnostmi toho prapodivného světa a uprostřed těch stále dál plynoucích dní nás nad vodou bude držet vědomí, že někde tam, o pouhých padesát kilometrů dál, na nás věrně čeká náš dokonale utajený ráj...
Vlnky tiše oplachují mé tělo a já se nekonečně dlouho rozhoduji pro ten poslední krok. Nejdříve se otočím naznak a jen zlehýnka, se zakloněnou hlavou ponořím pod hladinu uši a naslouchám v tom zvláštním, lehce šumícím tichu svému dechu a tlukotu svého srdce. Ta odpověď hlubiny mi trochu připomíná ozvěnu. Potlačí naráz všechno to vnější a umožní nahlédnouti dovnitř, za oponu... Znovu se vynořuji a ještě malou chvíli, než se uvolní uši zalehlé vodou, neslyším. Cítím to tajemství někde hluboko pod sebou a jsem k němu neodolatelně přitahován. Naposledy se podívám na obzor, kde světlý pás oblohy naznačuje místo kudy se vytratil den a s hlubokým nádechem se znovu oddávám jejímu objetí...Mocnými záběry paží klesám stále hlouběji, až někde tam, kde tuším dno. Tady v tom světě ticha jakoby se zastavil čas. Nenajdeš tu hodiny ani minuty, čas tu určuje jen nádech a výdech. Nahoře mírný vítr čechrá hladinu a tady dole, těsně nade dnem je posvátný klid - hluboký a nevratný - stejný jako na druhé straně řeky Styx. Jen ten převozník tu chybí...
Věčné přítmí neovlivní dny slunečné ani dny, kdy je zataženo. Voda světlo spolehlivě rozpustí ve své mase a při úplňku nerozeznáš je-li den či noc. Nenajdeš tu dokonce ani lásku a nenávist. Je tu jen věčný mír. Mé tělo se nehýbe, vznáší se tiše nade dnem a jen těkající zorničky mých očí prozradí, že se ještě nestalo součástí hlubiny. Čas nad hladinou ukrojil druhou minutu a dech se, stejně jako v červí díře, rychle blíží k horizontu události. Vyplavat a nadechnout se a nebo se nechat prostoupit tím věčným mírem ? Rozhodování hodné Sokrata...
Rozhodnuto !!! Hladina se rychle blíží, jak žíznivým plicím dochází kyslík ...Nádech - hluboký nádech, jako bych naráz vdechl všechna štěstí světa. Nechávám se unášet tím pocitem i s každým dalším nádechem a výdechem. Vlny zatím kreslí na hladině kolem mého těla, stále se rozbíhající soustředné kruhy. Přemáhám touhu vrátit se zpět, do věčného klidu hlubiny a pomalými tempy se blížím ke břehu. Ještě ne - ještě tu mám důvod zůstat !
Sedím na břehu a ne nepodoben tichým bláznům, promlouvám v tom svém vnitřním monologu k ní (hlubině). Jak jí mám vysvětlit tu zradu, ten útěk - tu její nikdy nevyřčenou a nikdy nenaplněnou touhu pevně mne obejmout a stát se mou součástí - navždy ! Nemám slov a ona mlčí taky. Jen letmé dotyky pohledů ještě nesměle prozrazují to hluboké pouto ztraceného okamžiku . Ale i přes ten útěk cítím, že nás stále něco spojuje. Ona zůstává ve mně a s kouskem toho jejího věčného míru si odnáším domů tu její, v labyrintech svého srdce dokonale skrytou harmonii ...
