I ten ouplně nejvíc nejnešťastnější člověk má právo na svý štěstí, napadlo mne, když jsem i to dnešní ráno snídal na terase. Slunce svítilo, teplota se vyšplhala na příjemných devět stupňů a mně se, bosonohýmu, jen v teplácích a triku, dýchalo tak volně jako nikdy. A tak jsem zase naslouchal zpěvu ptáku (jen tak pianissimo) a oňufával ty vůně co poletovaly povětřím a díval se kolem sebe (jak včera radila úča) a taky se dotýkal listů ořešáku a chytal myšlenky, co se mi jako ti zajíci, splašeně honily hlavou. Víte co práce dá chytit takovou myšlenku ? A pak přišla malá Maggie a na stolek si položila svůj čaj a zatímco usrkávala, začal z jejího mobilu povídat Jaroslav Dušek. A já si v té souvislosti vzpomněl na všechny ty moudré rady co kolují po sociálních sítích, abychom byli sami sebou a dělali jen to, co sami chceme, že v tom je to pravé štěstí, jak špatně jsme to všechno pochopili. Snažíme se být sami sebou, ale vždy na úkor někoho jiného a pozvolna, jak toho údajného "štěstí" přibývá, jako by se z těch našich životů začal vytrácet cit, empatie, souznění. A my se najednou v tom svém údajném "štěstí" cítíme opuštěni tak jako nikdy a už nás ani netěší vše to, co jsme si tak pracně vybojovali. A tak jsem přemýšlel dál, jak je to vlastně možné, jak může tak mnoho být najednou tak málo ? A vzpomněl jsem si na moudrou radu své babičky, že nejcennější dar je ten který dáš. A já najednou pochopil že to štěstí co tak usilovně všichni hledáme, nosí každý z nás v sobě a čím víc ho dáme, tím více ho máme sami ... A tak jsem se natáhl a kočičce co tlapkou šmátrala po stole, dal kousek sejra a usmál jsem se na malou Maggii a taky v myšlenkách poslal vzpomínku a úsměv těm, co o něj stojí. A věřte nebo nevěřte, byl jsem v tu chvíli šťastný ...
