Vzít pero a psát, jak snadné ! Číst slova v myšlenkách a rukou je přetvořeny do slov a vět přenášet na papír. Jak jednoduché se to zdá v porovnání s vyjádřením malíře. Jak prostými tahy štětce zachytit viditelnou, dokonalou realitu a přidat k ní vlastní fantazii a duši ? Jak jen paletou, omezenou několika barvami, vyjádřit tu krásu stvoření a bytí ? Sedím za stojanem s plátnem a pozoruji hnědé oči malé Maggie. Není v nich jen obraz přenášený na plátno, je v nich vše to, čím srdce přetéká a celý ten vodopád myšlenek je pak smísen s barvami přenášen na obraz. A ty obrazy ke mně najednou promlouvají ! Slovům rozumí téměř každý, ne každý však rozumí řeči obrazů. Ne každý rozumí řeči kouzelných tahů štětcem a skrytých požehnání...
Jsme vděčný malé Maggii, že mne učí rozumět řeči svých obrazů i všem těm malířům před ní, kteří procházejíc mým životem, dotkli se mne svými kouzly :)
Když jsem byl ještě malý, zasadil mi táta, stejně jako bratrovi a sestře, pod okny do kuchyně strom. Strom rostl a mohutněl a já mezitím zmizel ve vírech světa. Když už byl tak veliký, že do kuchyně nepouštěl skoro žádné světlo, musel být poražen. A tehdy řekla máma - "necháme kus z toho kmene stát a dáme na něj krmítko". A tak se taky stalo... A léta šla dál, táta už navždy odešel a krmítko které udělal zestárlo taky. A tenkrát mne máma požádala, abych jí udělal nové. Co vám budu povídat, trvalo mi to bezmála rok, než jsem se k tomu odhodlal. A tak, když jsme na první svátek vánoční jeli na Moravu k mámě, v kufru auta se krom jiných dárků vezlo i krmítko. Druhý den jsme pak to staré, téměř rozpadlé, s mámou sundali, připevnili nové, nasypali do něj semínka, sedli k oknu v kuchyni a čekali. A trvalo to jen pár minut než svůj vánoční dárek objevili i ptáci. To bylo radosti !
A tak sedím u okna do kuchyně, můj přítel, lovec křehkých okamžiků, vesele cvaká jeden obrázek za druhým a já přemýšlím, že jsem ten dárek vlastně jednou třetinou dal i sám sobě. A jak se tak dívám a těším se z něho, napadá mě: "Neměl bych takové krmítko udělat i u nás doma ?" Odpověď je vcelku jasná !
Zvláštní, nikdy jsem jim pořádně nepřišel na chuť - vždy byly, alespoň pro mne, spojeny se slůvkem "muset" a já při tom tak strašně rád "nemusím". Mám rád svobodu, volné pláně a čerstvý vítr. Vlastně jsem měl už od malička - při představě "oblékání se do svátečního" se mi ještě dnes dělá nevolno. A to cukroví - přeslazené a přitom tak neodolatelně vábící. :p Já vím, dárky, rodina pohromadě a tradice, ale bylo to nutno balit do té drátěné košile "musu"? Možná že ano, jak jinak by ta tradice měla zůstat zachována. Dodnes si vzpomínám na unavenou tvář mé bývalé ženy která z posledních sil zasedla ke štědrovečerní tabuli. Ano připouštím - děti - možná pro ty to mělo svůj smysl. A proč si vlastně dnes, (kdy dávno vyletěly z hnízda) neudělat (ne)jeden den v roce jen podle svých představ. Trvalo to sice půl století, ale dočkal jsem se. Musím za to poděkovat mé malé Maggii, ona totiž "mus" nenávidí stejně jako já. Den se chýlí ke konci, ona sedí vedle mne, (výhoda malého bytu) maluje své obrazy a já si sedím u monitoru, poslouchám Yirumu jak ťuká do kláves klavíru a odpovídám mu ťukáním do klávesnice počítače - písmenko po písmenku přetéká ze srdce na dlani - žádný "mus" jen čistá pohoda. V hlavě se mi prohání šťastné i méně šťastné kapitoly mého života a taky vy - mí (virtuální ?) přátelé...
A tak, ať už jste dnešní den prožili podle svých přestav nebo podle tradic a nebo se pro vás obojí vzácně spojilo, pootevřu vám dnes okénko do svého světa svobody a větru ve vlasech. Do světa, ve kterém i teď v zimě modře kvetou pomněnky a za okny dělají neplechu neposední andělé.
Ptala ses "a co je blízké tvému srdci
?" A první odpověď která mě napadla, byla "Harmonie". A s tím slovem se mi automaticky vybavila i písnička a hned za
tou písničkou i člověk. Malý, velký muž - muž lehce tajemné poetiky a brilantní
kytary. Vladimír Merta. A pak, zatímco jsem dál přemýšlel
nad odpovědí, přešel minulý víkend a v té odpovědi mne jenom utvrdil. Poslouchal jsem ty tóny tří nástrojů a zdálo se mi, že se navzájem proplétají,
míjí se, ale zároveň do sebe tak nějak přirozeně zapadají. Pochopil jsem, že tajemství harmonie nespočívá v její dokonalosti ale právě v její přirozenosti. Ano, jistě, existují soužití,
konsenzus, kompromis ale ty harmonií nejsou. Harmonie je souladem a splynutím.
Koncert proudil dál, jako ta řeka co mám tak rád a stejně
přirozeně jako ona mnou prostoupil. A já začal, naplněn tou zvláštní poezií, obracet stránky svého
života zpět proti času a hledat v nich harmonii. A hledal jsem dlouho,
předlouho, tu omamnou květinu pravdy, co se nás jen tak zřídka v našich životech dotýká.
A tak jsem pochopil i další věc
- harmonie je vrchol a nikdy ji nemůžeš
mít napořád, stejně jako nemůžeš pořád chodit po hřebeni hory - občas musíš
sejít do údolí a občas zase musíš podstoupit namáhavý výstup. Harmonie však
nelze dosáhnout úsilím ale jen dotykem!
Soucit, přizpůsobení se, empatie,
porozumění, ty všechny vlastnosti mají jistě velkou hodnotu a našim životům přináší mnoho dobrého, ale harmonie, ta tajemná kráska, přichází nezávisle na našem
chtění či nechtění.. Dotkne se nás, zanechá v nás svou stopu a stejně neslyšně jako se zjevila, zase zmizí...
Často se mi to nestává, ale
tentokráte mne vzbudil vskutku divný sen. Sedím schýlený, podepřenou bradu a
světlo v místnosti promítá na zeď můj
vlastní stín. Dlouze jej pozoruji a najednou se mi zdá, že se ten obraz začíná
zvětšovat a já zmenšovat. Metamorfuji ve svůj vlastní stín !!!
Vše, co jsem byl, co jsem kdy dokázal, je najednou strašně
dávné a tak neuvěřitelně velké v porovnání se mnou dnešním. Možná nějaká krize
středního věku, říkám si, ale ten stín je stále větší a větší (nebo jsem já stále menší a menší ? ). Dokážu ještě tvořit ty velké věci ? Dokážu ještě
bezvýhradně milovat ? Dokážu ještě žít naplno přítomností ? Přemýšlím nad tím a
pozoruji, jak se ten můj obraz na stěně zase o kousek zvětšil. Jsem snad už za
horizontem událostí ?
"Co už, nejsem-li já, zůstane alespoň on", řeknu si
optimisticky a kochám se tou novou představou. Alespoň něco po mně tady zbude !
A tak sedím a mlčky se dívám, jak se i poslední kousek mého já proměňuje ve
stín a na mé židli, vprostřed místnosti už nesedí nikdo, jen na stěně za židlí
zůstal ten mlčenlivý sedící obraz v nadživotní velikosti. Jak jsem šťastný -
tak velký jsem snad nikdy nebyl ! Ale byl - stín by přece nelhal - on je přece mým věrným obrazem ! Jak je to
krásné, vidět svou vlastní velikost. Dívám se a nemůžu se toho pohledu nabažit
!!!
A pak přijde ona, nádherná tak, že jsem nikdy nikoho
krásnějšího neviděl, plavé, neposlušně povlávající vlasy poletují v průvanu
kolem toho souměrného obličeje jemuž vévodí mírný, tajuplný úsměv a pomněnkově
modré oči. "Jsi nádherná", šeptám a zahlédnu, jak se na šerpě šikmo vedoucí přes její hruď, blýskne
nápis "PRAVDA".
Ona se zatím mlčky rozhlédne po místnosti, podívá se na prázdnou židli a
pak na ten hrdý stín stále ještě sedící na zdi. "To jsem já !" Šeptám
téměř bez dechu. Ona tu malebnou scénu
mlčky pozoruje a pak přistoupí zpět ke dveřím, spiklenecky na mě mrkne jedním
z těch dvou modrých drahokamů a natáhne
ruku k vypínači...
Road - cesta - kolik jich za svůj život ujdu, kolik jich důvěrně poznám a kolik jich minu. Cesta se mění s kilometry a někdy jí stačí jen pár metrů, aby se k nepoznání změnila. Dnešní den tou proměnou procházím ! U nás nahoře na kopci vítězí slunce a o pár metrů dál a níž se kraj halí do sametově hustého, mlžného hávu. Čím níže sjíždím, tím je ta mlha hustší. V autě je teplo, ale to se změní v okamžiku, když dorazím do práce. Dřevo krovu je namrzlé a ojínělé - spící. Dotýkám se ho rukama a ten mrazivý dech prostupuje celým mým tělem - čeká mě těžký den...
Mé myšlenky letí jak telegrafní zpráva a čím víc se vzdalují od mé duše, tím větší proměnou prochází. Ze začátku plné naděje a plánů, mění se postupně odpovědi v otazníky a rozhodnost v tápání. Kde se bere ta proměna, přineslo ji snad s odcházejícími sny ráno ? Proměnila se snad ta jasná a přímá myšlenka tím letem v oblacích ?
Cesta - ano to je to vysvobození - nemusím vidět za nejbližší roh, nemusím slyšet tvá slova, nemusím dokonce ani znát cíl - stačí nechat se vést. Přede mnou ji prošli už jiní a tam, kde je vedla střelka kompasu a spletenec náhod a osudů, svými podrážkami a mozoly svých rukou vyznačili směr.
Jsem jim vděčný a opět pln naděje...
Víš, někdy si říkám, že svými kroky, svým vědomím, svými slovy prošlapávám taky takovou cestu a vím že je to dobré. Možná na ni narazíš ve chvíli, kdy se ta tvá ztratí v mlze a bude tě chvíli vést. Já tou dobou už nejspíš půjdu po cestách jiných, ale v tom místě, kde se naše kroky překryly - zůstane naše společná stopa - a možná právě ona bude vysvobozením a severkou pro ty budoucí ...
Otvírám pravé oko a chvíli po tom, co zaostřím, proběhnu s ním po obvodu pokoje a zase ho zavřu.
Otvírám obě a mlčky, ještě trochu rozespale pozoruju to blues venku. Líně se protáhnu, políbím do vlasů ten kokon co leží vedle mě a valím se ven - tušíte, co je to po ránu rozhýbat tak velký tělo ?
9:00
Čeká nás šílený den a tak pro začátek zahřát se prací (být aspoň na chvíli ve vatě :)
11:00
K obědu rizoto - no co, mám ho rád (a co vlastně nemám ?) Venku pořád blues a z repráků stařičkého gramofonu zní trochu unylé písně Jana Spáleného... Čas vyrazit ! Zatímco dolévám kapalinu do ostřikovačů, vleze si malá Maggie za volant a už mě tam nepustí...Šestnáctiventilový motor našeho Oplíka vrčí téměř neslyšně a čtrnáctipalcová kola začínají ukrajovat první kilometry z Route 4...
12:30
Vychutnávám si tu jízdu a hraju si s foťákem svýho postaršího Samsungu. (jeho většího bráchu jsem nechal před čtrnácti dny v Praze) Malé Maggii za volantem není co závidět, venku prší, silnice je mokrá a předjíždět línější auta, za kterými se i tak zvedá mokrá bariéra vodní mlhy, není jen tak... Přesto nemám strach, ta má cácorka řídí jako vždy skvěle a s přehledem...
13:00
Venku stále blues a za okny se začínají míhat první domy pražských předměstí, blížíme se k centru a doprava podezřele houstne. Tančící dům tančí na nábřeží mezi kapkami deště a já ho pobaveně pozoruju - dnes má i přes to nevlídno venku docela rozjařenou náladu. A nakonec proč ne - žijeme jen jednou, tak co by se ten sedmipatrový kolos taky trochu nepobavil :o)
13:20
Míjíme Pavlák a někde na konci té třídy, vedoucí od nábřeží, se tyčí věže náměstí Míru. Odbočujeme k Muzeu a o chvíli dál, za hlavním nádražím doprava, mezi pavlačové domy starého Žižkova - blížíme se k cíli...
14:30
Sedíme v pokoji, svým nábytkem připomínajícím poválečná, budovatelská léta a popíjíme kávu...Je tu jako vždy legrace. Babi i po osmdesátém roku života srší humorem a její holky si s ní v ničem nezadají - prostě bžunda. Venku si tepe velkoměsto svým nikdy nekončícím rytmem a v kuchyni se, jako vždy když přijedeme, zastaví stařičké kukačky. Je to tak trochu symbolické - v tom domě jako by se zastavil čas a kdybych nevykouknul ven, na moderní auta tísnící se v dlouhých řadách u chodníků, nevěřil bych, že není o století míň. (Mám štěstí, zažil jsem už dvě :)
17:00
Loučíme se a já se hrnu k volantu. Vlastně ani nevím proč. Ve tmě a v dešti není o co stát a stopadesát kiláků není za těchto podmínek zase tak málo. V půl osmé nás v Netolickém Harlequinu čeká koncert Buczech Blues a čas nám nic neodpustí. Ještě pár obrázků začínajícího nočního života velkoměsta a pak už jen tmou a vodní mlhou prostoupené kilometry...
20:00
Sálkem netolické kavárny se rozléhá skvělá muzika a my popíjíme ovocný čaj a zakusujem ho čokoládovým dortem. (hubnout začneme až zítra ;O)) Nádherně to tepe - stejně jako ty kukačky v babiččině kuchyni. Den plný blues se blíží ke konci a já zachumlaný do peřin už napůl spící nakukuju, co jste tu vlastně celý den dělali. Aha, měli jste advent :) V hlavě mi stále ještě zní ty táhlé, pohodové tóny, propadám se do snů a někde venku, mezi tančícími kapkami deště stále ještě doznívá...
.jpg)
